Pražská reggae-ska kapela Fast Food Orchestra letos slaví své dvacáté narozeniny. Na svém kontě mají již celkem sedm studiových alb a skupina se dá považovat za jednoho z průkopníků stylu ska v České republice.
Do naší rubriky jsem pozval frontmana kapely Filipa Vodráška s očekáváním trochu odlišného výběru desek, než na který jsme byli doposud zvyklí, a to se, dle mého, vrchovatě naplnilo.
Jak ses dostal k muzice a co byla první tvoje stěžejní deska?
Zdrojů bylo rozhodně více. Částečně to byla rodina, částečně pak starší kamarádi a největší vál přisel začátkem devadesátých let, když jsem začal chodit na koncerty na Sedmičku. Pak už to bylo jako droga, nahrávání kazet, nakupování desek a vymetání klubů. První stěžejní deska byla originál kazeta The Cure Disintegration, kterou jsem dostal do ségry, tuším ve třinácti letech. O dva roky později jsem od kámoše dostal polskou bootlegovou kazetu Pixies Bossanova. Vůbec jsem to nechápal, přišlo mně to jako něco úplně jiného, geniálního.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
Asi to bude znít divně, ale to si bohužel nepamatuji. V devadesátých letech jsem utrácel všechny peníze za hudbu. Předpokládám, že mezi prvními z vlastní kapsy byly hard core tituly od Míry Pátého, ale žádný konkrétní si bohužel nevybavím. Byl jsem mladej a na koncerty a hudbu jsem si vydělával mytím aut na křižovatkách. Hodně jsem si kupoval sedmipalce, které v té době stály kolem padesáti až šedesáti korun. Určitě tam byly věci jako Youth of Today, Gorilla Biscuits, Born Against, Minor Threat, Econochirst apod.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Vždycky jsem si víc potrpěl na energii než na um. Dneska si myslím, že je dobré, když je od všeho trochu, ale pořád si myslím, že to hlavní, co nakonec hudbu prodá, je upřímnost. Taková ta energie, kterou člověk nezíská cvičením, ale tím, že to, co dělá, prostě miluje. Vzory se měnily v čase. Určitě to byl právě Robert Smith z The Cure nebo třeba Beastie Boys. V devadesátých letech mě silně ovlivňovala hardcoreová scéna, která mně dala kromě muziky i hromadu postojů, které dodnes vnímám jako základ. Těch kapel jsou každopádně stovky. Určitě to byl i třeba Joe Strummer a The Clash, hodně mě zasáhly třeba Bad Religion. Ty z těchto punkových let vnímám jako největší srdcovku.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Vlastně to mám roky stejně, jen s tím rozdílem, že dříve jsem některé tituly před svým okolím tajil. Baví mě sledovat trendy, stejně tak jako mám rád staré klasiky. Miluju metal a hard core, ale doma ho už moc dneska neposlouchám, raději vyrazím na koncerty. Poslední dobu poslouchám klidnější věci, jako třeba Jacka Johnsona, Donovana Frenkenreitera, Xaviera Rudda nebo Johna Mayera, občas si poslechnu nějaké současné reggae, country, ale i pop nebo oldschool hip hop. Hodně moc mě baví filmová hudba ze šedesátých a sedmdesátých let, takový ty orchestrálky nasáklý bossa novou, soulem a jazzem s pořádným funky groovem. Nebo melodie ze spagetti westernů, to mě taky dost baví. Rozhodně si nevytvářím hranice, naopak se je snažím bourat, cokoliv mně nějak brnkne na strunu, to si rád poslechnu.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
První singl The Boucing Souls, The Beastie Boys nebo Split Lip, 411 nebo Endpoint. To by mě asi trochu štvalo, ale myslím, že nakonec když by přišla správná chvíle, rád bych ho poslal dál.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Tak určitě ne na The Cure v roce 1990. Pro mě to byla v té době nejposlouchanější kapela a ten pocit vidět je na živo byl naprosto neuvěřitelný. Ještě si vybavuju koncert Mňágy a Ždorp v Bunkru. Mezi The Cure a hard core punkem to zní podivně, ale je to tak, tuhle kapelu jsem hodně poslouchal, řekl bych, že jako jednu z mála českých kapel vůbec.
The Cure - Desintegration (1989)
Hodně divná deska, ale zároveň moje první deska vůbec, takže ta nejlepší. The Cure byli trochu vzdor proti Depeche Mode. Robert Smith mě fascinoval zjevem i tím, jak líně otvíral pusu. Nejvíc mě pobavila jeho odpověď na otázku, co ho nejvíc baví a co ho naopak štve na životě rockové hvězdy. Odpověděl, že ho nejvíc baví s flaškou koukat z okna v šest hodin ráno na lidi, kteří jdou do práce, ale štve ho, že když se pak koukne do zrcadlo, vidí, jak mu otéká ksicht.
The Beastie Boys - Check Your Head (1992)
Pamatuju si, když na základce přinesl spolužák do školy Licensed To Ill. Celá třída poslouchala punkovou rebelii a tohle všem slušně pocuchalo čakry. Nicméně pak jsem na BB na nějaký čas zapomněl a znovu mě dostali asi o dva roky později na Sedmičce, kde pouštěl Josef Sedloň So What’cha Want právě z desky Check Your Head. Tahle deska mně přišla neuvěřitelná. Dodnes je to podle mě úplně top věc v žánru.
Nirvana - Nevermind (1991)
Vybavuji si, jak jsem se v roce 1991 na nějaké diskotéce v Karlíně koukal na klip Smells Like Teen Spirit, a spadla mi brada. Přirozeně jsem pátral po dalších válech od Nirvany a tahle deska je nehoráznost. Kurt byl prostě hitmaker, to mu nelze upřít, a celkově ta energie, to je prostě slast. Nevermind je prostě bomba album!
Bad Religion - Generator (1992)
Bad Religion upoutali moji pozornost právě deskou Generator. Baví mě hromada jiných jejich desek, ale právě touto jsem se k Bad Religion dostal, a taky si myslím, že na téhle desce není špatná písnička. Je to možná produkčně učesanější deska než ty předešlé, ale zároveň tam není nic, co by mně jakkoliv vadilo a co bych třeba přeskočil. U Bad Religion, jako ostatně i u většiny punkových kapel, mě hodně také oslovovaly texty.
Red Hot Chili Peppers - Mother’s Milk (1989)
Váhal jsem, jestli nemám vybrat Angel Dust, ale nakonec jsem se rozhodl, že tahle deska je pro mě krapet zásadnější. Hodně upřímná, syrová a uvěřitelná. RHCHP mě sice už hudebním světem moc neprovázejí, ale tuhle desku si pouštím rád dodnes. Bavilo mě, že to byli punkáči, co navíc uměli hrát. Zkrátka a dobře, všechno to do sebe pěkně zapadlo.
Anthrax - Persistence of Time (1990)
Když už v rozhovoru zmiňuji metal, tak to chce nějakou metalovou desku. Kolem skateboardu se poslouchalo o trochu víc než Slayer a mnohem víc než Metallica či Megadeth, ti šli úplně mimo mě, i když dneska si je občas taky poslechnu. Tohle ale bylo prostě ono. Sice to byl jasnej thrash, ale zároveň to byl neskutečnej punk, a to mě v té době táhlo úplně nejvíc.
Suicidal Tendencies - Join The Army (1987)
Když Anthrax, tak mě ihned napadli Suicidal Tendencies nebo D.R.I, nakonec jsem dal přednost ST. Prostě nejlepší léta, skateboard a první seznamování se s hard core muzikou. Je sice fakt, že během pár let jsem už poslouchal úplně jiné kapely tohoto žánru, ale pokud jde o vstup do hard core muziky, pak je tahle deska určitě pro mě jednou z těch zásadních.
Pantera - Vulgar Display of Power (1992)
Tuhle desku sem dávám trochu z legrace, protože mně došlo, že když už více méně všech deset desek jsou kovaný devadesátky, že by tu prostě Pantera neměla chybět. Dimebag Darell byl geniální kytarista a tahle deska je plná skvělých kytarových riffů a groovů. Moje nejoblíbenější tracky jsou A New Level, Fucking Hostile a samozřejmě Walk.
Fugazi - 13 Songs (1989)
Fugazi pro mě v počátcích byli dost podivná kapela. Když je člověku šestnáct a je zvyklej, že hard core a punk je trochu bordel, a pak vám starší kamarádi dokola opakují, že tohle je to nejlepší, člověk to moc nechápe. Jenže měli pravdu! Ian Mackay je zkrátka kult a tahle deska je úplně perfektní.
Jack Johnson - In between Dreams (2005)
Jediná věc, která nereprezentuje devadesátky a totálně vybočuje z desítky, je právě tato. Jack Johnson je v tomhle žánru kovanej a pro mě neexistuje deska, která by mě od něj nebavila. Vybrat si však jednu z nich zase tak težké nebylo. Má úplně skvělou atmosféru a můžu ji poslouchat stejně tak při snídani jako na pláži při surf tripech. Koupil jsem si ji i na vinylu a poměrně často ji točim. Má tak pozitivní atmosféru, že to až hezké není.
