Když jsem před časem viděl na jedné z pražských refýží plakát, jenž zval kolemjdoucí na sólový koncert Billa Wymana, basisty legendárních Rolling Stones, šampaňské jsem kvůli tomu hned neotvíral.
Napadlo mě: "No to je toho, bejvalej pátej 'kámen' neví kam se vrtnout, a tak se dovalí do Prahy." Teprve při bližším ohledání poutače mě trochu zamrazilo. Skupina, která vyhlášeného excentrika doprovází, měla ve svých řadách umělce toho nejtěžšího kalibru. Vedle samotného "mistra" je možné vidět na pódiu fantastickou dechovou sekci, ve které Nick Payn a Frank Mead předvádějí kromě virtuosních sól i pečlivě vypracovanou choreografii, kytaristu Terryho Taylora, pianistu Chrise Staintona, za bicími Grahama Broada a milovník něžného pohlaví jistě ocení mimo jiných předností i kvality zpěvačky Beverly Skeete. Útok je záležitostí ryze mužskou a o tom vypovídá i první linie souboru. Na jedné straně dvorní kytarista Erika Claptona, Andy Fairweather-Low a druhé křídlo srdnatě hájí legenda countryové kytary Albert Lee. Když se k téhle hvězdné suitě ještě přidá nestor soulu Eddie Floyd, musí být každému jasné, že při vystoupení létají třísky ze dveří.
Interview jsem měl původně naplánované se samotným kapelníkem, ale vzhledem k tomu, že hvězda večera už svůj příděl rozhovorů rozdala, neměl jsem v úmyslu lít vodu na rozžhavený "kámen" a situace mě donutila uchýlit se k plánu B. Možností bylo mnoho, ale ozvalo se mé countryové srdce a volba padla na Mr. Country Alberta Leeho. Musím říct, že je to fakt super chlapík!
V poslední době jste v České Republice skoro jako doma. Po dvou úspěšných vystoupeních s Hogan's Heroes nyní vystoupíte po boku Billa Wymana. S jakými pocity se vracíte?
Jsem rád, že mohu přijet zpátky. Praha je krásné město, ale bohužel jsem neměl příležitost toho tentokrát moc vidět, protože jsem byl celou dobu v hotelu. Pokaždé je to skoro stejné. Když jste na turné, nemáte moc šancí vidět město, ve kterém hrajete. Přijedete do hotelu, dáte si sprchu, pak je zvukovka, jdete na večeři a hned potom je koncert. Ovšem když jsme tady byli minule, bydleli jsme v nádherném starém hotelu na okraji Prahy, který vypadal jako starý klášter. To místo mělo nádhernou, klidnou atmosféru.
Kde jste se seznámil s Billem?
Abych pravdu řekl, Billa jsem předtím moc neznal. Párkrát jsem se setkal s Mickem Jaggerem a Keithem Richardsem, protože jsem tenkrát spolupracoval s Mickovým producentem. S Billem jsme se seznámili až před šesti lety na jednom vánočním večírku, kde jsem s ním a s jeho dlouholetým spoluhráčem Terrym Taylorem vystupoval. Zapamatovali si mě a za pár měsíců mi zavolal a zeptal se mě, jestli bych nechtěl nahrát kytaru do některých jeho písniček, což jsem udělal a strávili jsme spolu asi dva dny ve studiu. Za nějaký čas mi zavolal znovu, že budou dělat nějaké koncerty a zda mám zájem s nimi vystupovat živě. Tak jsem mu řekl: "No jasně!" A tak to začalo. Je to asi šest let zpátky a od té doby spolupracujeme.
Jak vznikají písničky?
To většinou dělá Bill a Terry. Napíší skladbu a mají i představu, jak by měla vypadat. Problém je v tom, že nejsme v těsném kontaktu. Já žiji v Kalifornii, takže obvykle je to tak, že přijedu za nimi, zavřeme se do studia a tam už jenom nahrávám kytaru nebo zpívám. Ale většina té kreativní práce je už hotová.
Co je pro vás při natáčení nejdůležitější a jak se připravujete na práci ve studiu?
Při téhle práci by člověk měl být připravený na všechno. Zvlášť, když neznáte lidi, se kterými pracujete, a nevíte, co přesně chtějí. Někdy vás oni také neznají, prostě jim někdo řekne: "Vezměte si na to Alberta Lee". Vy začnete hrát a není to zrovna ono a to je ta situace, kdy je nutné počítat se vším. Když pracujete s někým, koho znáte, je to snazší. Při natáčení je pro mě nejdůležitější cítit se příjemně a mít kvalitní poslech. Jedině tak můžu zahrát to nejlepší, co pro tu danou píseň bude to pravé.
Nejčastěji hrajete na kytary značky Musicman. Co vám na nich učarovalo?
Se společností Musicman spolupracuji od začátku 70. let, kdy jsem používal jejich comba a znal jsem také firmu Ernie Ball, jejichž struny jsem používal. Oni potom koupili Musicman a začali vyrábět kytary. Spolupracovalo s nimi několik kytaristů, kteří jim říkali, jak by ty nástroje měly vypadat a jak by měly hrát a já jsem byl jedním z nich. Tu kytaru, kterou mám teď, jsem nenavrhoval, ale je to jeden z prototypů, který vyrobili na začátku a mě se natolik zalíbila, že jsem na ni začal hrát a nakonec po pěti nebo šesti letech ji dali na trh s mým jménem.
První kytary, které začali vyrábět, byly Silhouette. Těch jsem měl několik. Některé byly jako straty, nebo spíš něco mezi
stratem a teletem. Některé měly zadní snímač jako telecaster, jiné jako stratocaster. Ty první kytary, které vyrobili, měly strašně úzké krky a hmatníky. Tak jsem jim řekl, že by se mi líbilo, kdyby to udělali trochu širší a oni mi vyhověli. Jsem si jistý, že to potom udělali se spoustou dalších kytar. Z ostatních kytar preferuji raději fendery než gibsony, protože u gibsonů jsou struny moc blízko u sebe. U fenderů je víc prostoru a když hrajete finger style, je na to víc místa. Ale můžu říct, že Musicmany mám opravdu hodně rád a neříkám to jen proto, že je mám zadarmo (smích).
Jak došlo k tomu, že se britský rock'n'rollový a bluesový kytarista stal jedním z nejuznávanějších instrumentalistů v oblasti country?
Na tohle se mě ptají velmi často, jak se stalo, že Brit hraje americkou country. Pro mě to není nic zvláštního, je to prostě taková lidová hudba. Všichni berou za samozřejmost, že Britové hrají blues, ale proč já bych nemohl hrát něco jiného? Country se mi líbila od prvních desek, které jsem slyšel a přišlo to velmi jednoduše. Nemyslel jsem si, že jsem dobrý bluesman, tak jsem se vydal jiným směrem a stal se poměrně slušným hráčem country. Ta hudba se mi líbí, našel jsem se v ní.
Kdo je váš oblíbený muzikant, máte nějakého favorita?
Těch je hrozně moc!
Tak jinak. Kdo vás nejvíc ovlivnil, z koho jste čerpal?
V začátcích to byli ti první rock'n'rolloví hráči. Scotty Moore, co hrál s Elvisem, James Burton, který doprovázel Ricky Nelsona a geniální country-jazzový muzikant Jimmy Briant. To byl můj velký hrdina a dodnes je jedním z mých velmi oblíbených kytaristů. Zemřel asi před 15 nebo 20 lety. Byl to vynikající hudebník a hrál na telecastery. Ale pořád je tam za ty roky hrozná spousta hráčů - jako Jerry Reed a mnoho dalších jazzových a bluesových muzikantů, od kterých se neustále učím.
Potřebuje jeden z nejrychlejších countryových kytaristů někdy cvičit?
(smích) Dřív jsem cvičil opravdu hodně, ale teď už tolik ne. Mám v podstatě štěstí, nemusím na kytaru sáhnout třeba týdny, pak ji zase vezmu a zanedlouho se dostanu zase tam, kde jsem byl. Takže vlastně už moc necvičím, když nepočítám přípravy na natáčení nebo na novou desku. Ovšem je důležité říct, že my hodně hrajeme, hrajeme skoro tři čtvrtiny roku, a tak se udržuji v neustálé kondici.
Co říkáte moderní muzice?
Abych byl upřímný, moderní hudbu moc neposlouchám. Je to hrozně rozmanité, jsou některé skupiny, které hrají naší muziku - takovou, s níž jsme začínali my a co vychází ze starých kořenů (root music - kořenitá, či zemitá hudba, těžící ze starých tradic). To co my hrajeme, je v podstatě historická záležitost. Současná muzika se mi moc nelíbí, i když se dá najít spousta lidí, kteří dělají zajímavé věci. V tenhle moment vám neřeknu žádné jméno, ale je to jako před 40 lety, když jsme začínali my - jsou dobří a špatní.
Skupina The Rhythm Kings je plná velkých osobností, kdo má poslední slovo?
Je to Billova skupina, ale naslouchá nám, takže když si myslíme, že by něco mělo být tímhle způsobem, tak se na tom většinou dohodneme. Ale on má vynikající cit pro muziku a většinou má pravdu.
Letos na jaře jste vydali nové album Just For a Thrill. Je něco, v čem je oproti předešlým deskám zásadní?
Neřekl bych, že ta deska je něčím výjimečná, je zkrátka pokračováním toho, co jsme vždycky dělali. Ta alba jsou si hodně podobná, je na nich hodně starých písniček, ale samozřejmě hrajeme i nové, které Bill a Terry napíšou. Jednoduše pokračujeme v tom, co se nám líbí a co očekává i publikum. Určitě si nemyslím, že na tom bude něco převratného, ale je to klasický standard, který nás všechny baví. Je fantastické hrát v takovéhle partě a Bill je takovým katalyzátorem pro naši spolupráci. Za jiných okolností bychom se asi takhle nesešli, pokud by to nespojoval právě on. Je to zkrátka úžasná parta lidí, kteří si řekli: "Pojďme si zahrát s Billem Wymanem!"
