Přiznávám se, že napsání této reportáže jsem si nechával až na poslední chvíli před redakční uzávěrkou. Ani ne tak kvůli její aktuálnosti, jako spíš z nedostatku času. Je to totiž teprve pár dní, co se nám (mně a mojí manželce) narodila dcera Klára. Podobně jako já na tom je i manažer studia Cinemasound, pan Pavel Rejholec, takže najít chvilku, kdy ani jeden z nás nebyl v porodnici, byl trochu problém. Nakonec se nám to přeci jen podařilo, takže jsem nad tradičním šálkem čaje (tentokrát mi slečna recepční naservírovala překvapivě výborný čaj s mlékem) mohl panu Rejholcovi položit svůj první dotaz.
Začněme poněkud bulvárně. Doneslo se mi, že Cinemasound povstal na troskách domácího studia Michaela Kocába. Jaká je vůbec historie vaší firmy?
To je pravda, Cinemasound vznikl takovou malou fúzí dvou firem. Jedna z nich bylo právě studio Michaela Kocába a druhá byla reklamní studio Interval, které bylo v tomhle objektu. Poté, co v roce 1995 došlo ke spojení obou firem, se nejdřív postavily dvě studia tady dole, tedy dnešní studia A a B. První film, který se tady míchal byla Renčova Válka barev. Zhruba tři roky poté jsme se rozhodli pokračovat v rozšiřování studiového komplexu a postavit v patře velkou míchací halu a ještě jedno menší studio, které využíváme pro vícekanálové přípravy. Studia v přízemí jsou vybavena spíš pro dvoukanálový zvuk, ačkoli v Áčku máme systém Dolby Surround, takže tady často připravujeme reklamy určené do kin.
Pokud je třeba, tak se i reklamy domíchávají ve velké míchací hale, kde je instalován sedmikanálový systém Dolby Digital Surround EX, a tím pádem i Dolby Digital a Dolby Stereo. Jako jediné studio v republice jsme za velice přísných podmínek získali i licenci Lucasfilm THX. Lucasfilm rok co rok vysílá svého technika, aby proměřil, jestli hala splňuje podmínky pro prodloužení licence THX, a na základě jeho zprávy licenci udílí, prodlužuje nebo odnímá. Podmínky pro splnění požadavků Lucasfilmu jsou opravdu tvrdé, počínaje použitím certifikovaného typu poslechových monitorů, přes parametry místnosti až po takové věci, jako je svítivost projektoru, průřez vodičů nebo vzdálenost hrany stolu od plátna v toleranci na milimetry. To všechno má samozřejmě cenu hlavně z toho důvodu, že člověk ví, že tohle studio je postavené, vybavené a zapojené správně a má stejně dobré parametry jako zahraniční studia. Podobné schvalovací procedury požaduje pro udělení licence i firma Dolby, i když tam jsou ty podmínky o něco málo benevolentnější. To vše se nám zpětně vrací, protože film, aby získal licenci Dolby, musí z pochopitelných důvodů být míchán ve studiu, které tuto licenci vlastní.
Malé studio v patře (tedy studio E) je koncipované jako přípravna a editace DVD projektů, a proto je vybavené pětikanálovým poslechem JBL certifikovaným THX certifikátem pro malá studia, což je výhodné, protože je to poslech kompatibilní s poslechem ve velké hale.
A co ostatní technologie jako záznam a mix?
Stoly ve spodních studiích díky počítačovému zpracování slouží vlastně jenom pro poslech. Proto tu jsou malé stoly Yamaha 01V a Studer, které pro tyto účely úplně stačí. Všechna naše studia jsou vybavena osvědčenými systémy Digidesign ProTools, takže na nich probíhají veškeré náběry a editace. Tento systém se stal standardem, a používá se snad ve všech filmových studiích na světě, takže obrovskou výhodou je i stoprocentní kompatibilita s ostatními studii. Další z mnoha výhod je možnost vzájemného propojení všech studií, sdílení disků a tedy i snadné zálohování dat. Do budoucnosti uvažujeme o systému FiberChannel, kde díky sdílenému diskovému poli bude okamžitý přístup i ke všem zvukovým bankám, co jich v Cinemasoundu máme. Reklamy, kde se zvukových bank využívá nejvíc, tvoří tak osmdesát procent našich zakázek, zbytek jsou filmy. Vlastně jsou to reklamy, které nám umožňují tak trochu dotovat stavbu a provoz haly D, protože tam ten nájem a náklady na vybavení a stavbu byly obrovské.
Slyšel jsem, že snad jako jediní v republice máte v režii stůl Euphonix.
Ano, přesněji Euphonix CS-3000P, který si nemůžeme vynachválit.
To je, pokud správně tuším, číslicově řízený analog?
Přesně tak. Přesto, že je to vlastně analogový stůl, má automatizované snad úplně všechno, fadery samozřejmě počínaje, přes parametry ekvalizérů a dymamiky, sběrnice Aux i Send a surroundem konče. Takže když se tady míchá film, všechny změny se ukládají do automatiky stolu. Veškeré operace řídí počítač s vlastním firemním operačním systémem a musím zaklepat, že za celou tu dobu, co tady ten stůl máme, ten systém ani jednou nespadl. I co se týče uživatelské přítulnosti je CS-3000 podle mého strašně chytře vymyšlený a v neposlední řadě kvalita jak korekcí, tak dynamiky je prostě skvělá. Stůl snese +28 dBu, takže ani u bojových scén z Tmavomodrého světa nebyl jediný problém, za to limiter zařazený na Dolby Masteringu svitil pořád.
Přiznám se, že v této oblasti nejsou moje profesní vědomosti stoprocentní. Mohu poprosit o vysvětlení?
U filmu je to tak, že celá hotová míchačka jede z ProTools, eventuelně z osmistopých HDR Akai DD-8, pokud je málo stop. Zrovna u Tmavomodrého světa bylo něco kolem šedesáti stop. Ve finále, pokud je míchačka v konečné podobě, to je tak, že šestikanálový ze stolu se nahrává do DS-10 Dolby digital mastering system, který v případě celovečerních filmů obsluhuje pouze Dolby konzultant. Ten ručí producentovi za bezchybnost MO disku, ze kterého se posléze vypálí negativ zvuku pro výrobu masových kopií.
Muzikus je přece jenom časopis o a pro muzikanty, takže jak je to u vás s hudbou?
Po pravdě řečeno my nejsme zrovna studio, kde by se vyloženě nahrával třeba bigbeat, i když na druhou stranu muziky tady našima rukama projde spousta. Bývá to samozřejmě hlavně archivní muzika do filmů nebo do reklam, ale čas od času se tu i nějaká ta v nahrávka smíchá. My nejsme studio, kde by se primárně dělaly desky, takže v drtivé většině všechno, co tady děláme je nějakým způsobem spojené s obrazem. Vlastně se tady dělala jediná deska, a to byla kapela Hm..., která se míchala v hale D ve formátu Dolby Surround.
Zůstaňme prozatím u filmové hudby. Používá se pro filmy s prostorovým zvukem i hudba nahraná, respektive smíchaná vícekanálově?
Jak kdy, pro filmy častěji, pro reklamy méně často. Pro nás je samozřejmě ideální, aby nám hudba pro film přicházela v optimálním případě už ve vícekanálu, ale po pravdě řečeno, málokdy se tak opravdu děje. Já se přiznám, že jsem se do vícekanálového mixu trochu snažil naočkovat kluky v Sonu, protože ti by teď někdy měli míchat hudbu Čechomoru pro nový film Rok ďábla, takže uvidíme, jak se jim zadaří. Přitom ve světě je míchání hudby ve vícekanálových formátech poměrně běžnou záležitostí. A vlastně nakonec to ani není doména hudby k filmu, s nástupem DVD Audio a SACD tady možnost poslouchat hudbu prostorově je, tak proč jí nevyužívat. Samozřejmě to není jenom o tom, že něco lítá zprava doleva, ale je to třeba mít vymyšlené. To, myslím, skýtá zajímavé možnosti, ale málokteré hudební studio to využívá. Takže já doufám, že se světem to sem nějak přijde, vždyť nakonec díky tomu, že si lidi houfně domů pořizují domácí kino, je i na čem to přehrávat. A obrovská výhoda toho je, že i to nejhorší domácí kino hraje vlastně docela dobře, takže není při mixu třeba brát ohledy na to, z kterého dráťáku to kdo bude poslouchat. Nedávno jsem četl rozhovor s chlapíkem, který jako jeden z prvních začal míchat vícekanálově pro DVD Audio, a ten říkal, že podle jejich průzkumů to lidi doma poslouchají na lepších zařízeních, takže i při tom míchání má člověk trošku volnější ruce.
Otázkou je, kdo to bude vydávat...
No je to samozřejmě o ceně, ale pokud je tady ta možnost, tak si myslím, že známější kapely by se do vícekanálového projektu pustit mohly. Ostatně podle mě i tady jsou kapely, které mají na to vymyslet to tak, aby to bylo dobré.
V tomto čísle Muzikusu je část, která se zabývá prostorovým zvukem. Doménou vašeho studiového komplexu je sice filmová a televizní postprodukce, ale napadá mě otázka: Když pomineme přelety mezi kanály, jaké jsou výhody vícekanálového mixu hudby?
Tady je oproti klasickému dvoukanálu jedna obrovská výhoda, a to je, že máte pevný střed. To znamená, že věci, které vždycky bývají ve středu, například zpěv, mají svůj vlastní zdroj zvuku umístěný uprostřed. Tím se, oproti dvoukanálu, kde se střed vlastně jen odvozuje, podstatně zvětšuje poslechové pole. U dvoukanálu slyšíte stereoobraz správně, jen pokud sedíte přesně uprostřed mezi bednami, což je poměrně úzce vymezený poslechový prostor. U vícekanálu je díky středovému reproduktoru tento prostor mnohem širší. A stejně tak basa, takže hlavní výhodou vícekanálu je přesněji definované umístění nástrojů v prostoru. Druhá věc je prostorovost, díky níž je posluchač jakoby vtažen do nahrávky. Už jenom zpožděním mezi předními a zadními bednami se dá docílit obrovského pocitu prostorovosti. To všechno samozřejmě předpokládá, že je ta nahrávka dobře smíchaná, což pochopitelně ale trvá úměrně delší dobu. Pak to rozhodně není na to smíchat jednu písničku denně. Na druhou stranu to má i svoje rizika. Totiž když se člověk nechá unést a rozstrká ty nástroje moc od sebe, tak se celá nahrávka jakoby rozpadne, ale to už je prostě na tom, kdo to míchá. Ona se dá dělat spousta věcí, ale vždycky je třeba kontrolovat, aby člověk vnímal nahrávku jako jeden celek.
Když se vrátíme k vaší práci, v jakém formátu je pro vás ideální dostat hudbu k filmu?
Pro nás optimum je pětikanál, tedy bez subwooferu, ten si kódujeme sami. V případě elektronické hudby v podstatě stačí i tříkanál. Speciálně u zpívané hudby je ideální, když dostanu zvlášť smíchaný základ a zvlášť zpěv, protože já potřebuju ten zpěv jednoznačně umístit doprostřed. To je zrovna případ zahraničních filmů, které přicházejí na dabing. Tam, když stáhnu ty kraje, tak mi zůstane jen uprostřed ten zpěv a úplně suchý. A když to smíchám dohromady, tak mám pak jasný obraz s pevně daným středem. Samozřejmě nejhorší případ je, když to dostanu ve dvoukanálu, tedy ve stereu. Tam je ten problém, že pokud to tam dám tak, jak to je, pak lidi v kině vpravo slyší jenom pravou bednu a naopak. Pak mi nezbyde než pomocí složitých algoritmů Dolby Stereo matice ten střed z nahrávky extrahovat. Ačkoliv je fakt, hned si musím oponovat, že americká filmová symfonická hudba je strašně široká. Samozřejmě to mají geniálně zamíchané, protože je široká po celém kině, ale uprostřed stále zůstává místo pro dialogy. To je velké umění.
Není to třeba i způsobem snímání?
Určitě je. To je od způsobu snímání přes mix a samozřejmě v první řadě to i ten skladatel musí umět napsat. Na druhou stranu věci, které k nám chodí přes FISYO, bývají taky vždycky dobře, ty lidi u nás to už taky umí napsat dobře.
Takže tady v Cinemasoundu nelze točit živou muziku?
Symfonický orchestr a asi ani velká bicí sada se tady natočit asi nedá. Jednak pro to tady není prostor, a to ani akusticky, ani fyzicky. Druhá věc je, že tu není nutné vybavení, třeba mikrofony na bubny, takže asi bychom se do toho nejspíš ani nepouštěli. Tady jsme schopni točit nástroj po nástroji a playbackovat je buď k předtočenému základu, nebo na syntetický bicí základ eventuelně klik. Třeba zpěv se tu dá, díky velké škále kondenzátorových mikrofonů, natočit velmi dobře.
Když se vrátíme ještě k vybavení, tady se všechno točí, edituje a míchá v ProTools?
Přesně tak, není důvod, proč to dělat jinak. Už jsem říkal, že kromě velké míchací haly D slouží mixážní stoly ve studiích převážně pro poslech. Jinak samozřejmě používáme externí mikrofonní předzesilovače, limitéry a podobně, ale jinak veškeré další zpracování probíhá v ProTools. Počítače jsou plné dynamických, efektových, a vůbec různých plug-inů, takže není důvod míchat jinde než v ProTools. Na druhou stranu při náběru zvuku je dobré mít nějaký ten dobrý analogový kompresor, eventuelně nějaké lampové předzesilovače. Jako poslechy tady dole používáme zesilovači Vektor krmené Tannoye, což jsou takové příjemné bedny, na které jsme si tady všichni zvykli.
U vás se i dabuje?
Ne, to ne, na to jsou specializovaná studia, která mají své databáze herců, a ta nám to dodávají buď jako ProTools session na disku, nebo na cédéčku. U nás se spíš točí hlasy do reklam, takže na to jsme tady zařízení jak technicky, tak máme svoje databáze herců.
Po dlouhém povídání u čaje následovala nezbytná exkurze po všech studiích Cinemasoundu, ačkoli ve velké míchací hale D (na kterou jsem se pochopitelně těšil nejvíc) jsme nemohli rušit. Musím říct, že možná právě proto, že se filmovým zvukem nezabývám (ačkoliv nikdy neříkej nikdy), byla pro mě exkurze po komplexu filmových studií velice zajímavá. Když k tomu všemu připočítám velice fundovaný výklad pana Rejholce, pak musím říct, že návštěva v Cinemasoundu pro mě byla velice příjemně strávené odpoledne. O to víc doufám, že se mi podařilo alespoň jeho část přinést i vám.
