Album Vladimíra Mišíka Umlkly stroje se muzikanti z jeho kapely rozhodli natočit takříkajíc vlastními silami.
O důvodech tohoto pro někoho možná překvapivého rozhodnutí i o vlastním natáčení jsem si povídal s Jirkou Veselým (dále jenom V), Pavlem Skálou (S) a Jirkou Zelenkou (Z).
Vaše minulá alba vznikala v profesionálních studiích. Co vás vedlo k tomu opustit tento zaběhlý rituál a vydat se vlastními cestami?
V: Ve studiu jsi příliš limitován přiděleným časem. Vadilo nám to asi nejvíc. Předpokládali jsme, že když budeme mít víc času na nahrávání, své party odehrajeme kvalitněji a uplatníme i více hudebních nápadů. Navíc, chtěli jsme si i vyzkoušet více možností od každého zpracování.
Nahrávání nakonec trvalo dva a půl roku, napadá mě tedy, jaká nastala úskalí.
S: Člověk se vlastně celou dobu učí metodou pokus/omyl. Navíc, jak to máš doma, tak tě čas až zase tolik netlačí. Takže se to tím pádem nakonec dost protáhlo.
A jak celý ten nový přístup hodnotíte s odstupem? Splnil vaše očekávání?
S: Hudební výhody byly naprosto jednoznačné. Částečně jsme za to zaplatili, protože použité přístroje nejsou v nejvyšší kvalitě, ale ten handicap, který jsme měli ve zvuku a museli jsme ho dohánět, byl zanedbatelný ve srovnání s těmi výhodami.
V: Normální laik pořád osciluje mezi bázní ze zvukařského řemesla a mezi pocitem, že by to dokázal také a možná lépe. Pravda je někde uprostřed.
S: Mottem celého natáčení byla myšlenka, že deska možná nebude znít tak dobře jako z profesionálního studia, ale že čas, který tomu dáme, bude důležitější. Vlastně, že hudba zvítězí. Máme sami u sebe vyzkoušené, když posloucháme nějakou nahrávku, která zní výborně, ale ta hudba tě nezajímá, tak tě nezajímá vlastně nic. Na druhou stranu můžeš poslouchat ne právě vydařenou nahrávku, kde je hudba zajímavá, a zaujme tě to právě díky ní.
V: A nakonec jsme zjistili, že i přes handicap levného digitálu nebude výsledek tak špatný, jak jsme si mysleli, protože člověk si dokáže vyhovět. Jakmile si to ohmatá, tak si prostě udělá zvuk maximálně podle sebe a nemusí se s nikým dohadovat.
S: Co jsme chtěli, bylo především, aby každý nástroj byl srozumitelný. Často se totiž stane, že máš pěkné aranžmá a nakonec díky hledání tzv. "big soundu" vznikne taková koule a nerozeznáš, co jednotliví lidé hrají.
V: Což nemusí být nutně na škodu, je to prostě názor.
S: Vláďa Mišík myslím také uvítal, že jezdil nahrávat zpěv ve chvílích, kdy byl zdráv a vyhovovalo mu to. Obě předchozí desky totiž odzpíval v zánětech, nafedrovaný prášky a myslím, že často ani potom on sám nebyl úplně spokojený s výsledkem.
V: Také, pokud na zpěv nemáš dost času, do něj těžko dostáváš rozmanitost výrazu.
Počítali jste, jaký to mělo finanční efekt?
V: Byla to taková "zučka" (zájmová umělecká činnost). Kdybychom to rozpočítali, vyšlo by to asi patnáct korun na hodinu. Ale jednak jsme se na tom dost naučili a také to byla místy docela velká zábava. A určitě jsme se učili dotahovat věci do konce. Něco načít není tak těžké. Člověk má euforii a užívá si to. Ale dokopat to až přes mastering není žádná legrace. Myslím, že ten konec byl nejhorší.
Jak tedy nahrávání začínalo?
S: Jirka si koupil zvukovou kartu Pro Tools Digi 001. Také je třeba říci, že bychom si na nahrávání desky možná sami netroufli, ale Jiří Krampera (zvukař, vynálezce, a ústřední postava firmy KV2Audio) nám přislíbil pomoc a zvukovou supervizi. Zastavil kvůli nám dokonce i provoz ve své vývojové dílně v Milevsku a vyrobil nám některé přístroje - osmikanál, který je zvukově neutrální, veškeré kabely, drum master...
Zastavme se tedy nyní u přístrojů, které jste použili. Začněme třeba mikrofony.
Z: My bychom si rádi vyzkoušeli více mikrofonů, než jsme měli k dispozici, ale byli jsme limitováni financemi a tím, co nám kdo půjčil. Takže po mnoha experimentech se nám jako nejlepší jevily tyto: na bicí Yamaha: velký buben - Electro Voice N/D 868, bubínek - vršek EV RE 20, zespodu AKG, hi-hat - CAD, předělaný Jiřím Kramperou, overheady - Rłde NT 5, basa (Fender Precision a bezpražec od mistra Kostky) se nakonec točila linkou s použitím aktivního předzesilovače od Petra Michalíka, akustické kytary (Gibson, Furch), housle, viola - CAD, elektrické kytary (Strat od Jaroslava Janeckého, Fender Stratocaster, Vox AC-15, Fender Tremolux, Fender Super Reverb) - ElectroVoice RE 20 a AKG 3000, Kulichova kytara Shure SM 57, zpěv - Neumann "vařečka" CMV 563.
Dále jsme používali předzesilovač od Jiřího Krampery, počítač Apple G4, karta Digi 001, míchalo se v Pro Tools. Hally byly z TC Electronic, dále jsme použili čtyřpásmový parametrický kompresor Waves C4. Korekce na šavlích jsme měli Waves Q 2, 4, protože jsou lepší než v Pro Tools.
A jak probíhalo samotné nahrávání?
V: Jako první se nahrávaly bicí podle základů naprogramovaných na sekvencer. Když si Jiří Krampera poslechl tyto první nahrávky, telefonoval mi domů a říkal "Rozeber zvukovou kartu a podívej se, co je tam za operační zesilovače, zdá se mi, že tam slyším téelka" (levné operační zesilovače s označením TL, nevhodné pro náročnější zpracování signálu). Když jsem kartu rozebral, zjistil jsem, že jich je tam osmnáct na vstupech i výstupech. Nevyhnutelně následovala věta:
"Ty musí ven!" A tak jsem odjel do Tesly Votice, kde operační zesilovače vyměnili za kvalitnější. Ačkoli mě zdejší vedoucí výroby strašil, že se jistě něco spálí, protože nové operáky byly trochu větší a bylo na ně málo místa, nakonec vše dobře dopadlo a zvuk 001 se o třídu zlepšil.
S: Takže bubny jsme točili znovu...
V: První, co jsme se učili, zvuky netočit tak, aby to už bylo hezké, to se udělá až při míchačce. Zpočátku se musejí natočit tvrdé signály, které se potom zpracovávají. A člověk musí přijít na to, které to jsou, aby se daly dobře zpracovat. V tom nám hodně pomohl Jiří Krampera, jenž má pro takové věci cit. Další důležitá věc byla naučit se pracovat s fázemi na mikrofonech - protifáze a soufázovost. Myslím si že v této dovednosti tkví i výrobní tajemství slavných a drahých producentů. Nejtěžší je to samozřejmě u bicích. Tam máš jedenáct mikrofonů a musíš je nějak dát dohromady. Ve chvíli, kdy se signály vrstvily na sebe, začala se projevovat i jejich kvalita či nekvalita. Když se nahrávka začala zahušťovat, vyhledávali jsme neutrální mikrofony, které ti se zvukem nic neudělají. Zjistili jsme, že mnohé mikrofony i jiná zařízení jsou hodně dělána na efekt. Když má něco v sobě například elektronku, tak se výrobci hodně předhánějí v tom, aby ve zvuku byla elektronka slyšet. Takové mikrofony nejsou moc univerzální. Ve starém Neumannu, ten jsme hodně používali, je také elektronka, ale z toho důvodu, že v době jeho výroby nic jiného nebylo. Má hodně věrný zvuk, nijak efektní, ale je díky tomu univerzální. V závěru natáčení si Zelí koupil NT 4 od Rłde na overheady. Jsou FETové, brilantní, nemají efekt lampy, ale mají krásnou artikulaci. Sice se ukázaly jako nejlepší z těch, co jsme do té doby používali, ale kvůli nim už jsme bicí nepřetáčeli.
Následovalo míchání...
V: Tam se právě začala projevovat kvalita nahraných signálů. Hodně jsme předělávali, znovu nahrávali, vraceli se. Získali jsme i nový pohled na věc v tom smyslu, že nestačí pouze správně nabrat nástroje, hodně záleží i na celkovém aranžmá písničky. U některých skladeb jsme již při tvorbě aranžmá mysleli na to, aby se nástroje příliš frekvenčně nepřekrývaly, aby zůstaly čitelné.
A mastering?
V: Na něj jsme si zatím netroufli. V budoucnu možná s Jiřím Kramperou, protože má v plánu postavit masteringové studio.
Z: Mástrovat se musí na pořádné bedny, které dobře znáš a víš, kde je zvuk v místnosti dobrý.
S: Důležitý je ten člověk ve studiu, který ví, kde je zvuk věrný. My jsme dělali mastering u Jana Šmejkala ve studiu Post Production. Největší problém byl v tom, že když napumpuješ nahrávku příliš, ztratí to dynamiku a zkazí výšky.
V: My jsme dodatečně stahovali komprimaci o 3,5 dB, výšky se nám zdály příliš tvrdé, agresivní. Nahrávka tedy nehraje tak nahlas, ale má přirozenější zvuk.
Co byste příště z technologického hlediska udělali lépe?
V: Sejmutí, teď už se tak nebojíme ambiencí, u některých písniček by to šlo udělat jinak.
Z: Základní handicap je na té Digi 001. Je to relativně levné zařízení a na výškách je to stále znát. Na výšky je analog pořád lepší.
Takže nějaký návrat k analogu?
V: To ne. Při klasickém nahrávání do analogu člověk snadněji sklouzne k jednomu způsobu zpracování. Najdeš jeden způsob snímání, a pokud se vydaří, tak máš tendenci v tom pokračovat. Kdežto při digitálním zpracování je to mnohem rozmanitější, dá se různě vracet. Ty kroky zpátky jsou důležité.
Album Umlkly stroje je tedy na světě a vy si můžete poslechnout, jak dopadl odvážný pokus muzikantů vyprodukovat profesionální nahrávku v domácích podmínkách. Soudě podle odhodlání a nadšení dotazovaných, jejich stroje rozhodně neumlkly navždy.
