Od té doby, kdy zpěvačka Jana Kratochvílová opustila v osmdesátých letech rodnou hroudu a usadila se v britské emigraci, prodělala její hudební kariéra několik zásadních stylových kotrmelců. Původně poprocková interpretka s neopakovatelným hlasem a cítěním se postupně dopracovala k experimentálním zvukově, stylově i názorově nezařaditelným projektům, které ve svém důsledku vyvolaly spíš oprávněné rozpaky než nadšení. I její porevoluční koncertní návraty do vlasti s těmito projevy silně rozmělnily její někdejší obrovskou popularitu. Na únor roku 2004 přichystala Jana Kratochvílová česky zpívané písničkové album. Deska se jmenuje Uriel - podle biblického jasnozřivého anděla sestoupivšího na zem, a jejím zásadním spolutvůrcem je bubeník Jiří Hrubeš. Ačkoliv Jana Kratochvílová tvrdí, že ve třetím tisíciletí je třeba hledět kupředu a minulost opomíjí, což konec konců několikrát prokázala změnou svého jména, písničky na nové desce by na minulost, alespoň do jisté míry, měly navázat. Právě v jednoduchých popových písničkách s dráždivým rockovým nábojem je totiž odjakživa největší síla Jany Kratochvílové, strhující energie, jakou ani s postupem času rozhodně neztrácí.
