„V osobě Jiřího Jelínka přišla česká rocková scéna o nejlepšího kytaristu, jakého kdy měla. Byl to hudebník, který si vážil všech hudebních stylů, které neměly nic společného s klišé.“ (Jan Hrubý)
Je zvláštní, že mimořádně talentovaní lidé tak často odcházejí předčasně z tohoto světa. Jakoby se jim jejich nadání tlačilo na mozek. Nebo prostě ze sebe vychrlí všechno, co jim bylo dáno, a zemřou, nemajíce více co říct?
Někdy možná právě tragická povaha bývá zdrojem tohoto ohromného potenciálu, těžko soudit. Kytarista Jiří Jelínek (narozen 12. 9. 1954) prý k těmto smutně vyvoleným patřil. Dětství strávil víceméně u babičky nebo na internátě, což se na jeho duševním stavu zřejmě hodně podepsalo.
S elektrickou kytarou a také foukací harmonikou začal asi ve dvanácti letech, ovlivněn Beatles, jako ostatně tenkrát všichni. Byl spíš samouk, jen sem tam za někým zašel na školení, třeba za Stanislavem „Kláskem“ Kubešem. Už jako učeň Československých aerolinií působil ve skupině Feeling Free, která ovšem víc zkoušela než koncertovala, a v roce 1973 přišel do Expanze. Baskytarista Jiří Plech Novotný, zpěvák Slobodan Lola Popovič a bubeník Pavel Trnavský k sobě hledali někoho, kdo by šel naplno do rozjezdu nové kapely. K Jirkovi Jelínkovi sháněli pak ještě druhého kytaristu a stal se jím Michal Pavlíček, kterého Lola objevil - jak jinak - v hospodě U Glaubiců. Sestavu o něco později doplnila ještě perkusionistka Naďa Vávrová. Michal Pavlíček hrál tehdy údajně takovým klasickým stylem a od Jelínka zvaného Jelen se učil různé fígle.
Zpočátku se hrály rockovější skladby, například od Wishbone Ash, Franka Zappy, Captain Beyond, později Expanzi ovlivnila jazzrocková muzika Johna McLaughlina, Jana Hammera, Weather Report, Billyho Cobhama a dalších. Jelínkovou doménou byla rychlost a preciznost hraní, dokázal prý cvičit i šestnáct hodin denně, a proto ho na jaře a na podzim zlobívaly záněty šlach (když působil posléze s Padrůňkem v Etc..., tak zatímco zbytek kapely plnými doušky užíval muzikantského života, oni i na hotelu cvičili laufy). Uměl bezvadně stahovat detaily z nahrávek a velmi lpěl na přesné interpretaci. Pavlíček říká ve své knize Země vzdálené: „... byl schopný zahrát jakékoli sólo. Uměl ho dokonale stáhnout a vyluštit z pásku. Našel velké zalíbení v kytaristovi Johnu McLaughlinovi z Mahavishnu Orchestra a začal ho do tónu kopírovat. Udělal ze sebe jeho razítko. Otisknul si ho do srdce tak silně, že se v něm začal ztrácet.“
Jiří Jelínek zbožňoval slovní hříčky a dokázal jakoukoli větu briskně vyslovit pozpátku. Jeho oblíbenou hláškou bylo „Jelenovi pivo nelej!“
To podle jeho slov vedlo Jelínka k tomu, že se později jako sólista stáhl do ústraní a věnoval se doprovodným beglajtům (ovšem mistrovským!). Jeho perfekcionismus pěkně ilustruje příhoda z klubu na Novodvorské, kde se mu před zhruba pětisethlavým davem podařilo zkazit intro, které hrál úplně sám. Nesnesl pomyšlení, že se mu něco nepovedlo, a proto raději hru přerušil a začal celý part znovu. Preciznost vyžadoval i po svých spoluhráčích a jakoukoli nedokonalost nemohl vystát, jak píše František Kovač ve svém článku Pánubohu do oken: „Jeho hnacím motorem byla osudově neukojitelná nespokojenost sama se sebou. Nenáviděl se, když nedokázal, co si předsevzal. Vysoké nároky - zcela logicky, když od sebe žádal maximum - směřoval i na své spoluhráče. Nemohl se smířit s tím, že je někdo v jeho okolí schopen jet pouze na půl plynu, dál nerozvíjet své schopnosti a tím i umělecky stagnovat. Nebyl ovšem typem průrazného autoritativního frontmana, a tak ho tyto hodnotové diference sžíraly především uvnitř.“ (zdroj: www.frantisekkovac.com/profily/jirijelinek.htm)
Měl nízkou lubovou švédskou kytaru Hagstrom (jako napřiklad George Harison) a Gibson SG.
Foukačku rovněž ovládal výborně a také skvěle zpíval i bezvadně intonoval. Plech tvrdí, že už nikdy nikoho neslyšel hrát tak rychle a zároveň brilantně. Jelínek navíc příliš neuznával legato a každou notičku si vyhrál pravačkou. Synchronizace jeho rukou byla excelentní, žádné mlžení, všechny tóny čitelné. Když udělali skladbu Chicka Corey, dokázal zahrát na kytaru to, co Corea na piano.
Expanze však přes své kvality nepatřila k těm souborům, které jsou schopny vydělat muzikantům na živobytí, a snad právě proto přivedl v roce 1976 Pavel Trnavský zpěvačku Janu Kratochvílovou a začal tlačit kapelu do poprocku. Lola Popovič byl v té době už za hranicemi, Pavlíček s Jelínkem to nesli velmi nelibě a jeden koncert v Brně naprosto sabotovali - opili se tak strašně, že nemohli normálně hrát, a chudák Jana Kratochvílová utekla s pláčem z jeviště. A to byl v podstatě konec skupiny Expanze. Profesonálním hudebníkem se Jelínek stal ve stejném roce v červenci, kdy nastoupil do Etc... Vladimíra Mišíka, a předtím se živil jako pomocný dělník v tiskařských závodech nebo kontrolor hasicích přístrojů. U přehrávek se dostal do třetí kategorie - o to už se staří bardi postarali, aby jim někdo nelezl do zelí - což znamenalo 140 Kčs za vystoupení. (Pro zajímavost - Petr Novák bral jen 200 Kčs z podobných důvodů a hudebníci v jeho kapele měli dvakrát tolik, co on, přestože publikum chodilo samozřejmě na Nováka.)
Je mi známo, že skupina Expanze používala tento název v plurálu, pro účely amatérského žurnalisty jsem si však dovolila užívat singulár :-)
V březnu roce 1977 se podílel s Janem Hrubým na natáčení elpíčka projektu Mahagon a také si na rekvalifikačním řízení zvýšil kvalifikaci na druhou třídu. Jelikož však neuspěl z marxismu-leninismu, honoráře mu stouply o pouhých 30 Kčs. S Etc... natočil SP desku Schůzka o půl páté a Lady Vamp a to je vedle Mahagonu takřka jediný zvukový záznam, který se po něm dochoval. Lola Popovič totiž neprozřetelně před odchodem do emigrace prodal svůj magneťák i s demo nahrávkami Expanze, aniž tušil jakého pokladu se zbavuje. (Jeden záznam koncertu existuje, ale je tam bohužel nerovnováha v hlasitosti kytar v neprospěch Jelínka - pozn. red.) Pátráním v soukromých i rozhlasových archivech se podařilo sestavit pětici zvukově ucházejících skladeb, které vydal Panton roku 1987 pod názvem Jiří Jelínek - In Memoriam.
Jelínek byl tichý, plachý, uzavřený a stydlivý člověk, ale zároveň excentrik, který když se napil, tak do něj vjela energie a stal se upovídaným až hyperaktivním (neváhal například jednomu neodbytnému opilci ve vinárně nevalné pověsti uštědřit pořádnou tečku). Michal Pavlíček zmiňuje, že když pití přehnal, tak naprosto ztrácel kontrolu, byl agresivní a dokázal spát s otevřenýma očima. Těžko se dalo rozpoznat, že se u něj rozvíjí duševní porucha, když tenkrát všichni vyváděli psí kusy a nechávali se zavřít do blázince, aby získali modrou knížku. Nikdo do jeho introvertního nitra nedokázal nahlédnout tak, aby se mu mohl pokusit pomoci, a kdoví, jestli by to vůbec mělo cenu. Život rockera nebyl a není vůbec snadný, jak by se mohlo zdát.
Nároky na psychickou rovnováhu jsou ve světě zkreslených kytar vskutku veliké a nějaké ty pilule, papírky, lahvinky, fajfčičky a kónické cigarety jsou zkrátka neodmyslitelné atributy pravověrného sluhy rock ‘n’ rollu. Jelínek problémy s alkoholem rozhodně měl, věděl o nich, a snažil se tedy občas delší čas abstinovat. Taky se dost kamarádil s drogami typu speed. Poslední koncert s Etc... odehrál 30. 7. 1977 a požádal o dočasné uvolnění z kapely, aby si odpočinul a zkusil najít normální práci. Zanedlouho nato se však ocitl na psychiatrii v Bohnicích, a když byl po asi měsíční hospitalizaci na víkend propuštěn domů, ukončil 5. 10. 1977 svůj mladý život skokem z okna.
Děkuji za informace Jiřímu Plechovi Novotnému a Vláďovi Švandovi za zapůjčení knihy Země vzdálené. Samozřejmě také své rodině a Bohu, že mi umožnili dokončit tento článek.
www:
