Stál u zrodu jedné z největších heavymetalových kapel na světě - Iron Maiden, kdy zpíval na prvních dvou řadových albech Iron Maiden a Killers.
Po vyhazovu vysněný úspěch, ať už sólově nebo s některým z četných projektů, nepřichází, a toho charismatického punkáče z osmdesátých let dnes doplňuje pár nových „módních“ doplňků: pupek, pleš, chlast, koks, uražená autobiografie, pár měsíců v base, prostřelené koleno, pár nasraných starých známých a zase koks.
Přestože preferuješ nomádský životní styl, jak moc si dáváš záležet na mikrofonech a jaký preferuješ?
Ano, mám svůj oblíbený, ale ten si na turné nevozím. Vozím ho, jen když to vážně stojí za to, protože koncertuju s různou bandou lidí. Pokud můžu, tak Sennheiser. Mám slabost pro jeden, co jsem vlastnil, ročník 1935, který vypadal jako ty čtvercové z rádia. Zvuk sice nebyl nic moc, ale vždycky jsem si připadal jako Elvis. Nepohrdnu ani značkou Shure, ale celkově mi je jedno, co je na stojanu, miluju punk!
Tvůj výkon mě dnes, hlavně ve vyšších pasážích, velmi překvapil. Děláš něco pro to, aby ti hlasivky dlouho vydržely?
Chlast, kokain a cigára! (smích)
To jsem čekal, ale doufal jsem alespoň v příležitostné rozezpívání, vyzpívání stupnic, covery nebo aspoň trochu toho „lalala“ před vystoupením.
Když ti to nejde, padej z pódia! Vyser se na studium zpěvu. Pokud to nemáš v srdci, padej makat do McDonaldu, hňupe. Oheň, koule a srdce!
Jaké skladby ti vyhovují naživo? Cítíš tlak ze strany fanoušků, že bez skladeb Iron Maiden to nejde?
Snažíme se tam tlačit věci, co jsme složili s kapelou. Někdy se pokusím na vystoupeních úplně vypustit věci od Iron Maiden se slovy: „Ne, děkuju!“ Už toho nátlaku mám plné zuby, a proto to chci taky zabalit! Serou mě lidi, které zajímají jen věci od Maidenů. O sebe se už nějak postarám, ale nenechám ze sebe dělat děvku. Když jsem koncertoval v Americe, nezahrál jsem od nich jedinou věc a děcka se i tak hrozně bavila. Nejsem Ozzy, proto nemusím zpívat věci od Black Sabbath. Já můžu dělat, co chci! Před pár lety jsme si řekli, že budeme hrát, dokud nás to bude bavit, a proto jsme si nyní řekli dost. Ještě si chvíli zahrajeme, ale setlist je čistě v naší režii.
Dost často se zapojuješ do nejrůznějších projektů, ale i superkapel. Proč tě to tak baví?
V osmdesátých letech toho bylo víc. Spolupracoval jsem s velkými hvězdami, jako Cozym Powellem a Davidem Coverdalem, který mimochodem nestojí za nic. (smích) Jediný problém byl, že jsme nemohli psát svojenaše věci, a to, co nám dodali, stálo za hovno! Vydavatelství do nás furt rylo, proto jsme toho taky vydali tak málo. Chtěli do nás investovat hrozné miliony, ale ty skladby byly fakt na nic. Naše věci byly lepší, ale nemohli jsme je použít. Nezavrhl jsem ale téma superkapel. V Brazílii mám další podobnou sestavu. Hrajeme hlavně předělávky: Ozzy, Cream, The Doors, Led Zeppelin, Sex Pistols, Iggy Pop, The Police, Stevie Wonder... hrajeme všechno! (smích) Před dvěma lety jsme měli masivní turné a byla to neskutečná zábava.
Před rozhovorem po vystoupení na Masters of Rock 2012 potvrdil dohady o konci jeho hudební kariéry slovy: „Už mě tyhle metalové sračky nebaví!“
Takže to balíš, co? Co budeš dělat teď? Rybařit?
Po dalších deseti letech toho mám plné kecky, takže asi jo! (smích) Budu se věnovat ženě, dětem a budu cestovat. Mám všude nějaký příbytek a známé: Miami, São Paulo, a asi se usadím na nějakou dobu v Brazílii. Musím si nechat dodělat nějaká tetování.
Jižní Amerika má mezi muzikanty parádní reputaci. Jaký byl tvůj nejlepší zážitek z hraní v tomto regionu?
V Santiagu de Chile to byla asi největší pecka! Sice jsem musel celou dobu sedět, protože mě zase zradila noha, ale publikum nepřestalo ani na minutu skákat. Od první skladby do té poslední. Nejlepší publikum na světě! V Severní Americe taky hraju rád, ale tam mě zas tak nežerou.
I Paul Di’Anno si vychutnal krásu vězení, a to po dobu dvou měsíců (z udělených devíti), když mu dokázali zpronevěru pomocí záznamů na YouTube. Stále totiž pobíral dávky pro domácí léčbu zad, přestože vystupoval.
Jak je na tom tvoje noha dnes? Celý koncert jsi mohl celou dobu stát...
Dnes už je to mnohem lepší. Před deseti lety to byla jiná liga. Trefili mě totiž do nohy v Kalifornii. Když se to bude horšit, zajdu si na operaci. Vyndají mi koleno a narvou mi tam titanové! Zatím jsem to nechtěl, protože by mě to odtrhlo od kapely na moc dlouho. Na pódiu mě nic nemůže zastavit. Dáš vedle mě osmnáctileté děcko a jsem stále divočejší než ono. Ať už mě to bolí nebo ne, na pódiu ze sebe vždy vydám maximum. Ale už cítím, že stačilo. Ani ne proto, že jsem unavený, ale vlastně jo, protože jsem unavený!
