Yllasova almara XXII - z pozůstalosti žijícího strýčka

Yllasova almara XXII - z pozůstalosti žijícího strýčka
Yllasova almara XXII - z pozůstalosti žijícího strýčka

Rockeři a literatura... Dvě různá slova, která se k sobě moc nehodí. Zato literatura o rockerech se požehnaně množí. Některé knížky se už staly téměř klasikou. Jednu jsem našel i v Yllasově archivu, který strýc pilně doplňoval i v letech devadesátých, takže proč neopustit zažloutlé stránky padesát let starých časopisů a nepodívat se do doby nedávno minulé.

Tou čerstvou vykopávkou je Divnoknížka skupiny Wanastovi Vjecy. Napsal ji Vladimír Kroc a Rostislav Křivánek a s krásnými fotkami Petera Župníka vydalo nakladatelství Popron Music v roce 1993. Autoři s oběma protagonisty kapely nejdříve absolvovali koncertní turné. Potom s dvojicí odjeli na Kypr, snažili se jim dostat pod kůži a zapsat všechna moudra tak, jak z filozoficky zaměřených muzikantů padala. Výsledek byl ohromující. Jak je psáno v předmluvě: "Dopadlo to totiž vlastně obráceně. Wanastovi Vjecy se dostali pod kůži nám. Krom toho, že jsme se pod vlivem obou mágů stali oba téměř přesvědčenými vegetariány, obohatili jsme svoje knihovny o řádku titulů, o jejichž existenci jsme neměli donedávna ani potuchy." Rockeři svou sečtělostí nakonec svlékli neohrožené autory do trenýrek. Zato vegetariánstvím si u mě oba šplhli, ale jestlipak jim vydrželo těch dlouhých čtrnáct let? Nejdůležitější v té zmatené době bylo, že začaly vycházet knížky dříve nesehnatelné. Podívejme se na seznam autorů a titulů, ke kterým se tenkrát Robert Kodym a P. B. Ch. hlásili. Našel jsem ho na str. 73, hned vedle Robertova vyprávění o lahváčích při natáčení ve studiu a hostech.

Charles Bukowski na čestném místě nikoho nepřekvapí. Rychlé šípy jsou učiněnou čítankou pro každého rockera (a kdo tvrdí, že je nečetl, čte je dodnes), za Čtyřlístek se pánové styděli (poznámka "svého času" mě rozesmála), zato od Jeho Svatosti dalajlámy stejně jako od Bukowského mohli číst cokoli. Čtivost Bhagavadgíty komentované Swami Prabhupádou nespraví ani velké písmo, ve srovnání s ní se jeví jako čajíček i pojednání o aplikaci dědictví českého strukturalismu na filmovou gramatiku nebo uživatelský manuál k Yamaze DM 2000. Pan Eduard Tomáš uměl kromě těžko pochopitelných knih o józe psát i zábavné povídky, ale co naplat, starý dobrý Ferda Mravenec od Ondřeje Sekory nabízí jako bonus nepřekonatelné obrázky. Léčení nemoci duchem asi chlapcům mnohokrát pomohlo vyhrát boj s kocovinou po ránu. Filozofické dílo Ve Světle Pravdy - Poselství Grálu je ovšem jiná káva. Na rozdíl od Sekory obsahuje množství neuvěřitelných informací ze sfér, o kterých tzv. normální člověk nemá ani potuchy. Sám jsem z něj také čerpal inspiraci a několik výtisků koupil jako dárek kamarádům. Později jsem se dozvěděl, že si na citátech z vážně míněné knihy nějaký šílenec postavil vlastní mediální obraz. Zneužít se dá všechno - třeba i beletrie. Sto roků samoty jsem ani nezačal číst, deprimovaly mě nemožné ilustrace. Yllas prý se po přečtení stěžejního díla naší aeronautiky O letadélku Káněti rozhodl být prvním českým kosmonautem. Předběhl ho ale Remek, tak tu máme Almaru. Broučky jsme znali všichni. Zpověď Adiny Mandlové mi bohužel unikla, zatímco jiné knížky ze seznamu měly zásadní význam na můj životní styl (já bych ti tu makrobiotiku vyházela, řekla mi jednou v kuchyni přítelkyně, když viděla sklenice se zrním). A tak můžeme pokračovat dál. Tibetská kniha mrtvých, Hoši od bobří řeky, Tulák po hvězdách, Michio Kushi, R. A. Moody, Kocourek Modroočko... Jak to ti kluci stíhali, tedy číst, chlastat, nahrávat desky a jezdit po šňůrách, to je mi záhada největší.

Psáno pro časopis Muzikus