Soudě podle vašich reakcí, naše občasná zastavení při méně typických vykresleních některých kytarových osobností či způsobů vzniků proslulých skladeb se u vás setkávají s kladným ohlasem. Koneckonců, proč ne? Tento způsob zvolnění se v rámci našeho seriálu stal již dobrým zvykem a nota bene, jak praví klasik, vedle čirého pobavení může působit i jako jakási protiváha mnohdy značně zhuštěných dávek, ve kterých vám ten přepestrý kytarový svět na těchto stránkách podáváme. Aneb, aby to neznělo tak akademicky - proč se pořád tvářit vážně a přísně?
Když už jsme u těch rčení a' la klasik: lidé kolem hudby - to jsou právě hlavně lidé, ne jen nějaké zaryté pseudobytosti, které pod přísnými obroučkami svých skel lepí jednu notu za druhou na věčně nenasytné, prázdné stránky notových listů; a okolní svět, ten jakoby pro ně neexistoval (No to je zjištění, prohlásil by básník nihilista)...
A ani ten prostřední prvek uvádění hudby v život, totiž interpret (ať už zde myslíme jednoho sólistu, kapelu či orchestr), i zde, ač je to třeba k nevíře, i zde jsou "jenom" lidé se všemi svými starostmi, tužbami, problémy, nadějemi a, na to nesmíme zapomenout, všemi aspekty své osobnosti, tedy i těmi ne zcela právě pozitivními... (post-romantický textař právě uronil slzu).
A ten třetí, zdánlivě poslední a přesto určující prvek realizace původních myšlenek autorů hudby, textu a dalších záležitostí kolem vystoupení, totiž posluchač, parta obdivovatelů, dav fanoušků - ano, bingo, i zde narazíme na lidi se vším všudy (a někdy to "všechno všudy" nemusí být právě to nejpříjemnější, zareaguje filozof, který se zrovna probudil po probdělé noci)...
A co k tomuto zcela jistě vyčerpávajícímu entrée můžeme dodat? Hudba, to je zejména lidský prožitek - alespoň by to tak mělo být, tedy občas to tak snad i je...
Pojďme se tedy zase jednou podívat na ten kypící svět rockové kytary z jiného úhlu a přibližme si v první části dnešního dílu některé osobnosti, jednoduše řečeno, nevážně. Ve druhé části si pak vykreslíme okolnosti vzniku některých nejproslulejších skladeb a riffů Rolling Stones - to abychom zase tak zcela neutekli od převládajících náplní našeho seriálu. A navíc trochu překvapení, protože na CD vás pak čekají krátké ukázky těchto skladeb, pro dokreslení textu...
Co se obecně jen tak neví aneb Neuvěřitelné kytarové příběhy
Angus Young a oddanost fanoušků
Ještě za dob života jejich prvního zpěváka, Bona Scotta, dostal manažer AC/DC dosti neobvyklý nápad. Najal několik herců, kteří měli předvádět policejní důstojníky. Ti pak měli v závěru koncertu vtrhnout na jeviště a naoko zatknout a odvést členy kapely. Jenže nepočítal s tím, že kapela zrovna hrála v Sydney, což bylo město, kde AC/DC měli to nejtvrdší a nejoddanější jádro svého publika. Takže se stalo to, že jakmile herci jako policisté vešli na pódium a přiblížili se k muzikantům, publikum se okamžitě zvedlo a šlo své idoly bránit: "Došlo k tak obrovským výtržnostem, že musela zasáhnout opravdová policie. A tím vyvstal další problém, jak odlišit opravdové poldy od těch najatých herců. Takže nastaly takové situace, kdy třeba Bon ve víře, že jde o herce, udeřil opravdového policistu! Stalo se i to, že si herci a policisté navzájem dávali příkazy! Já jsem jenom stál opodál toho zmatku a snažil jsem se nepřekážet."
Útěk Billyho Gibbonse z Texasu
Roku 1976 si ZZ Top řekli, že na celoplanetární turné (to je jejich oblíbený výraz) svůj milovaný stát Texas prostě vezmou s sebou. A tak trio hrálo na jevišti, tvarovaném jako stát osamělé hvězdy, na scéně pro větší věrohodnost nesměly chybět kaktusy, hromady písku, šest supů (všichni slyšeli na jméno Oscar), dlouhorozí bizoni, několik chřestýšů, nescházeli ani kojot a prase! "Ze začátku to bylo v pořádku," vzpomínal Gibbons. "Všechna zvířata snášela ten rámus dost dobře, ptáci jen tak čuměli, bizoni klidně spásali z beden trávu... Jenže jednoho večera si jeden z bizonů řekl, že už toho má dost a rozdupal akvária s chřestýši. Najednou se nám po jevišti plazil tucet jedovatých hadů - no, co s tím? Frank Beard (bubeník) navrhnul, abychom všechno ztišili, že se i zvířata uklidní! To bylo úplně mimo už jenom kvůli tomu, že chřestýši jsou totálně hluší. A tak jsme z toho pódia vzali kramle a poslali jsme tam bedňáky. Utekli jsme tak vlastně z Texasu..."
Čtvrthodinka Billyho Corgana
Smashing Pumpkins se na základě úspěchu Mellon Collie and the Infinite Sadness rozhodli, že uskuteční koncert v Chicagu, který bude rozhlasem vysílán přímo z koncertní haly do celého světa: "Předpokládalo se, že nás tak uslyší na milión lidí," uvádí Corgan. Na vystoupení se dostavilo asi deset tisíc fanoušků, přítomni byli i zástupci tisku. Jenže, jak už to tak bývá, během třetí skladby přestal jít proud, generátory se vypnuly. "Žádnej problém, pomyslel jsem si, zaimprovizujeme a zahrajeme jen na akustický nástroje. Věděli jsme, že nás těžko mohlo slyšet víc lidí, než pár fanoušků v první řadě, ale něco se dít muselo. Horší bylo, že snímání zvuku bylo nastaveno na původní úroveň, nikdo nebyl připraven ozvučit nás přímo z pódia a tak jsme tomu miliónu posluchačů, ve který jsme doufali, nabídli nepřetržitý bzukot a šum. Trvalo to sice asi čtvrt hodiny, ale pro mě to byly věky. Po koncertě jsme měli spoustu ironických telefonátů, jestli jsme změnili styl hudby, nebo co! Rocková hvězda bez zesílení je prostě v prdeli."
Naturalistické efekty Roberta Smithe
"Když zpíváte, tak není dobrý se před koncertem najíst," vzpomíná frontman The Cure. "Jenže tehdy jsem měl hroznej hlad, tak jsem se nacpal a neudělalo mi to dobře. Během skladby The Forest na mě přišlo říhání a tak jsem si řekl, že to bude celkem dobrej odvaz, krknout naplno do mikrofonu. Jenže s tím zvukem šla ven celá večeře. Prostě poblil jsem nejen mikrofon, ale i odposlechy."
Ron Wood? Tady policie!
Na začátku osmdesátých let si Rolling Stones před jedním koncertem výrazně dopřávali tripu (v této době kapela procházela obdobím, kdy zase jednou u ní tyto problémy kulminovaly). "Najednou se otevřely dveře naší šatny, dovnitř strčil hlavu náš manažér a řekl: Jsou tady Police! My jsme všichni zpanikařili a v mžiku jsme všechno vyházeli do záchodu. A pak se znovu otevřely dveře a vešli The Police - Sting, Andy Summers a Stewart Copeland."
Větrné mlýny Petea Townshenda a vzpomínka na Keitha Moona
Townshend by v tomto našem dnešním 'klubu' opravdu neměl chybět. Co se týče skandálů či spíše zcela plně si uvědomovaného netradičního projevu, tak nemá zrovna moc konkurentů (i když jsou takoví, kteří by mu, obrazně řečeno, mohli šlapat na paty: Jimmy Page svými hotelovými excesy, Ritchie Blackmore vyšilováním na pódiu, Jimi Hendrix zapalováním nástrojů, Keith Richards svými vztahy ke groupies, Stevie Ray Vaughan 'úpravou' citlivosti svých prstů či všeobecně, jako např. Frank Zappa nebo John Lennon, nemluvě o Steve Jonesovi a jeho Sex Pistols, kteří při svém prvním odletu do zahraničí pozvraceli kancelář letecké společnosti a znásilnili tamní sekretářku...). Townshend ale rozhodně patřil mezi ty nejvýraznější. S oblibou vypínal televizi skleněným popelníkem ("... to bylo v dobách před dálkovým ovládáním a já jsem se neobtěžoval vylézt z postele. Jen jsem švihnul popelníkem a televizi jsem rozmlátil. No co, svůj účel to splnilo..."), typickým pro jeho osobnost se stalo i máchání pravou rukou v ramenním kloubu Ä la 'větrný mlýn', což bylo často i bolestivá záležitost: "Bolí to dost, když udeřím do strun takovou silou, ale jsem na to zvyklý. A snad na každém turné jsem si strhnul nehet. Vždycky, když se struna dostala pod nehet, tak ho urvala. To už patřilo k show. Ani ta krev mi nevadila, jenom je těžké pak udržet trsátko, protože je tím pádem kluzké..."
K tomuto stylu hry se váže i další příhoda, která se mu stala na turné k 25. výročí The Who: "Nejdřív mi to připadalo, že jsem se jen trochu praštil do ruky o vibrapáku. Hrál jsem zrovna na Claptonův Stratocaster a při mávání mi ta páka propíchla pravou ruku. Říkal jsem si jen tak, že to bude potřebovat steh, ale pak jsem se podíval na podlahu a ta byla pokrytá krví. Pořád jsem to nechápal, říkal jsem si 'Co je, tady se někomu něco stalo?'. Až pak jsem si uvědomil, že moje zvednutá pravá ruka je propíchnutá pákou, kytara na ní visela za ten kus kovu a z ruky se řinulo krve jak z potrubí... Do prdele! Ta mizerná páka mi šla skrz ruku. Zkoušel jsem pohybovat prsty a ono to nešlo a tak jsem si říkal - 'A sakra, udělal jsem si něco s nervem'. Dostal jsem se do šoku a asi 5 hodin jsem byl mimo. Po návštěvě místní nemocnice, kde mi ránu ošetřili, mi chirurg udělal pár testů a prohlásil, že bude všechno v pořádku. Tu noc jsem byl tak vystrašený, že jsem se modlil. Nestaral jsem se o rock'n'roll ani o kytaru, o vystoupení, o prachy nebo o pocit důležitosti..."
Nedá mi to a u tohoto kytaristy se ještě chvilku zdržím. Townshend totiž nejen uváděl své okolí v úžas svým chováním, ale sám obdivoval podobné kousky, když je někdo dokázal provést bez mrknutí oka. Nejvíce vzpomíná na Keitha Moona, jejich prvního bubeníka, a to zejména na dva jeho ,výkony'. Prvním z nich bylo Moonovo pojetí ubytování. Pokud byly v hotelu skleněné dveře, dokázal skrz ně projet ve svém cadillacu, u recepce naprosto nevzrušeně vystoupit a požádat o klíče od pokoje. Druhým kouskem, kterým Townshenda nadchnul, bylo jeho 'ochotnictví' v letadle: "Keith se totiž jednu dobu bavil tím, že v nestřeženém okamžiku nalil do sáčku na zvracení obsah polévky, která se podávala, pak předstíral, že do něj zvrací a potom naprosto v klidu vzal lžíci a ten sáček vyjedl. V první třídě se to nesetkávalo s dobrým přijetím..."
Zajímavosti a neobvyklé události kolem vzniku nejznámějších skladeb Rolling Stones
Na následujících řádcích se soustředíme sice jen na jednoho kytaristu, ale zato na osobnost vpravdě legendární. Keith Richards, enfant terrible Rolling Stones, poodhalil některé skutečnosti vzniku rockových evergreenů a způsobů jejich nahrávání. Samozřejmě, že následující seznam rozhodně není vyčerpávající. Při výběru nešlo o pouhý výčet největších hitů, ale také o co nejzajímavější příběhy kolem nich.
Není špatné si potom tyto skladby pustit (části najdete na CD) a srovnat si je s následujícími osobními výpověďmi...
(I Can't Get No) Satisfaction
Když Richards dával dohromady tuto skladbu, tak vůbec netušil, že se okolo úvodního riffu semele takový povyk. Rolling Stones tenkrát natáčeli ve studiích RCA Records v Los Angeles, a po několika zkušebních nahrávkách bylo rozhodnuto, že úvodní riff natočí dechová sekce. Jenže tehdy se Richardsovi dostal do ruky Fuzz-Tone, což byl vůbec jeden z prvních fuzzů: "Zkusil jsem to a hrozně se mi to líbilo. Řekl jsem si - zase jeden výrobek, co dokáže prodloužit tón. A tak jsem ten riff nahrál s tímto zvukem, místo dechů, a nechali jsme to být, jako že je to jen demo nahrávka. Pokračovali jsme pak v řadě koncertů a za dva týdny najednou slyším tuhle verzi v rádiu. Tak tam volám, jako že je to jenom demo a oni mi odpověděli: Ne, to není demo, to je hit číslo 1!"
Jumping Jack Flash
Nejen název, ale i skladba jako taková vznikla na základě inspirace, kterou Richardsovi poskytl nevědomky jeho zahradník, Jack Dyer: "Mick a já jsme se pokoušeli u mě doma skládat, takže jsme zůstali vzhůru po celou noc. Pořád pršelo a my jsme se jen tak povalovali, kde to šlo. Potom se ozvaly takové pravidelné zvuky, čvacht, čvacht, čvacht, bylo to dost pronikavé, protože Dyer, ve snaze se co nejméně zablátit, skákal v gumových holínkách po bahně na zahradě. Mick úplně vyskočil, když to zaslechl. Co to je, řekl? A já na to: To je Jack, to je skákající Jack (That's Jumpin' Jack...). Měl jsem zrovna po ruce kytaru v open ladění, začal jsem si pohrávat se slovy Jumpin' Jack a Mick k tomu dodal Flash - no a během pár minut jsme to spíchli dohromady."
Při nahrávání Richards použil Gibson Hummingbird. Dnes si již nepamatuje, zda byla kytara v open E ladění či v open D ladění s kapodastrem na druhém políčku. Na tuto základní nahrávku dohrál další kytaru, kterou měl naladěnou do tzv. Nashville ladění (e', a, d, g', h, e').
Street Fighting Man
Do studia přinesl Richards tuto skladbu nahranou na svém domácím kazetovém magnetofonu. Zvuk kytary se mu tak líbil, že trval na tom, aby se stejného docílilo i ve studiu. Jenže to pořád nešlo, takže se přikročilo k hodně nestandardnímu postupu: "Pustili jsme ten kazeťák přes větší bedny a já jsem k tomu nahrával další stopy. Tehdy jsem byl přímo posedlej přirozeným zvukem akustické kytary. Na druhou stranu jsem ale požadoval, aby to mělo ten správnej rockovej drive. A tak jsem třeba zkoušel dávat mikrofony přímo do korpusu kytar..."
Street Fighting Man nakonec tedy obsahuje až osm kytarových stop, které byly všechny natočeny na šestistrunnou a pětistrunnou kytaru: "Které to kytary byly, to si již nepamatuji. Zkoušel jsem jich ve studiu osm."
Gimmie Shelter
Richards nahrál tuto skladbu na Maton, kytaru australské výroby: "Vypadalo to jako kopie těch kytar, na které hrál Chuck Berry. Bylo na ní znát, že je dost jetá, pokud bylo někde něco podezřelého, tak to bylo silně přelakováno. Ale měla velmi dobrý zvuk. Tak jsem ji použil, kytara celé to nahrávání vydržela a při úplně poslední notě odpadl krk. Na původní verzi je to dokonce slyšet. Svým způsobem to bylo takové básnicky dramatické - odejít po vykonání svého poslání..."
Start Me Up
Původní myšlenka byla pojmout Start Me Up jenom jako reggae. V tomto duchu se natočilo přes patnáct verzí této skladby, ale jenom k jedné z nich, která byla nejpřímočařejší, dotočil během přestávky v nahrávání Richards svůj riff. Práce ve studiu pak pokračovaly dál a pod vlivem dalších nahrávek se na tuto skladbu pozapomnělo. Až o několik let později ji při probírání se nahraným materiálem objevil Jagger a tak se mu zalíbila, že ji Rolling Stones vydali i jako singl. Ten se pak ve Spojených státech udržel po devět týdnů na prvních místech žebříčků: "Prostě jsem to tehdy neprosadil. Nemůžete stihnout všechno."
ČLÁNKY S TĚSNĚJŠÍ TEMATICKOU NÁVAZNOSTÍ:
Muzikus 5/1997: Nejvýraznější rockové šoky aneb Shock, Rattle and Roll
Muzikus 3/2001: Největší kytarové příběhy aneb Jak to bylo doopravdy...
Muzikus 8/2001: První muzikantské krůčky slavných aneb Jak jim to hrálo v garážích a po sklepích
Muzikus 11/2001 + 12/2001: Co se ze zákulisí tehdy jen tak nedostalo aneb Zajímavosti, postřehy a neobvyklé příběhy kolem vzniku proslulých skladeb (2 díly)
