Je tu opět výroční díl, konkrétně třicátý - a to si žádá něco speciálního, ne-li něco "úplně jiného". A proto se tentokrát zaměříme nikoliv na bubeníky samotné, ale na jejich hráčské vybavení. Podíváme se, jaké soupravy používali legendární hráči hardrockové éry, srovnáme jejich přístupy ke koncepci setu, volbě konkrétních komponentů, a v neposlední řadě i k výběru samotné značky. Vzhledem k tomu, že toto téma představuje větší objem informací, než jaký by se dal vtěsnat do jednoho dílu, bude článek rozdělen na více částí. Dnešní první, úvodní, či filmově řečeno "pilotní" díl nás přenese do doby zrodu hardrocku, tedy do poslední třetiny šedesátých let.
Část První: Beat & Rock
Beatová éra první poloviny šedesátých let přinesla určitě spoustu převratných změn v hudební oblasti, v mnohém představovala doslova zemětřesení, nicméně pokud jde o hráčské vybavení bubeníků, mohla by směle bojovat o jedno z prvních míst v soutěži o nejnudnější období: žádné bizarní doplňky jako ve třicátých letech, žádné palety činelů jako u jazzových klasiků, žádné baterie kotlů jako u jazzrockových rebelů, a samozřejmě výhradně jeden velký buben - pohnout při hře levou nohou bylo v beatové éře faux pas podobného kalibru jako jíst v lepší společnosti dezert příborem na ryby - ano, tak nepředstavitelné to bylo. Čtyřkusový set, hi-hatka a dva činely. Další, prosím. Snad jediným odklonem od téměř unifikovaného vybavení bubeníka mohla být povrchová úprava bubnů. V tomto směru se však pro změnu zacházelo hodně daleko - pastelové, žíhané a třpytivé fólie dosahovaly někdy tak zběsilých odstínů, že se dá hovořit o štěstí, že většina videozáznamů i fotografií z dané doby je pouze černobílá.
Ringo Starr
Beat Trendmaker
Ringo Starr měl dokonale propracovanou image: po celou éru Beatles stále stejnou bicí soupravu. Jeho bubny Ludwig v barevném provedení Oyster Black se tak staly pro Beatles stejně typické jako McCartneyho parodie na kontrabas značky Höfner nebo fanynky vřeštící s akustickým výkonem startujícího Concordu.
Ringo určitě hodně přispěl k tomu, jaké postavení se firmě Ludwig podařilo dosáhnout v šedesátých a sedmdesátých letech v oblasti beatové a následně rockové hudby. Základním předpokladem samozřejmě byla vysoká úroveň zpracování i vynikající kvalita zvuku, což potvrzuje fakt, že historické soupravy a malé bubny této značky jsou dodnes velmi ceněnými nástroji, a jejich hodnota neustále stoupá. Stejně tak je ovšem realitou, že po vystoupení The Beatles v Ed Sullivan Show roku 1964 byla firma Ludwig doslova zavalena objednávkami a musela okamžitě zdvojnásobit produkci.
Ringův set z poloviny šedesátých let
bubny: Ludwig Super Classic
povrchová úprava: Oyster Black Pearl
MB: 14 x 5 " Jazz-Festival model
TT: 13 x 9 " na držáku Rogers Swiv-o-matic
FT: 16 x 16 "
VB: 22 "
činely: Zildjian
140ť hi-hat
180ť medium thin crash
180ť n. 200ť ride
hardware: Atlas - stojan na MB, WFL - stojan hi-hat, 2 x stojan na činel model #1400, Porto-Seat stolička
Ginger Baker
Rock Pioneer
Když se koncem druhé třetiny šedesátých let začaly objevovat první náznaky promísení beatu s dalšími žánry, zejména s blues a jazzem, začal mít v souvislosti s rozsáhlejšími plochami pro sólové vyjádření kytaristů a klávesistů potřebu větší seberealizace i bubeník.
A podobně jako v oblasti beatu byl důležitým a trend určujícím hráčem Ringo Starr, v této nové sféře rocku se jím stal Ginger Baker. Jeho souprava se vrátila začleněním dvou velkých bubnů k nápadu Louise Bellsona, a rozšířením o další činely i kotle poskytla výrazně větší možnosti hudebního projevu, než ryze doprovodný a funkcionalistický beatový set. Stejně jako Ringo používal i Baker bicí značky Ludwig.
Zhruba ve stejné době přišel s podobně nadměrnou soupravou na druhé straně Atlantiku i Carmine Appice ze skupiny Vanilla Fudge. Jak Appice, tak Baker začali využívat dvou velkých bubnů nejen v sólech, ale i v doprovodech.
Ginger Baker svůj set Ludwig celkem netradičně doplnil o malý buben Leedy 14 x 5 " ze čtyřicátých let, který koupil od bubeníka doprovázejícího Kida Oryho na anglickém turné v roce 1960. Jednalo se o dřevěný buben se starými rovnými plochými ráfky, o které, jak sám Baker přiznává, zlomil strašlivou spoustu paliček. Nicméně právě tento buben geniálně dotvořil typický zvuk nahrávek skupiny Cream. Baker hrál na činely Zildjian, přičemž zajímavostí je, že dodnes využívá stále tentýž ride o rozměru 22" v úpravě riveted a tutéž 14" hi-hatku, na které hrál v éře Cream, což jak sám dodává "svědčí o kvalitě činelů Zildjian".
Baker vždy dbal na výrazně melodické odladění kotlů (což dobře dokládají nejen nahrávky Cream, ale i dalších kapel, v nichž působil), a na otázku, jestli byly někdy při studiové práci jeho bubny tlumeny, odpovídá rozhodně: "Nikdo nebude nikdy tlumit moje bubny!"
Určitě rezolutní názor, které by dokázal mnohé zvukaře asi pěkně vytočit - ale tak to prostě má být: pokud to není pořádný rámus, pak to není pořádný rock!
Bakerova souprava Ludwig
z éry Cream
bubny: Ludwig
povrchová úprava: silver sparkle
MB: 14 x 5 " Leedy 1940
VB: 22 x 16 " (2 x)
TT1: 12 x 8 "
TT2: 13 x 9 "
FT1: 14 x 14 "
FT2: 16 x 16 "
(držáky na tomy opět od firmy Rogers)
činely: Zildjian
14" n. 15" HH
17" medium thin crash
18" medium thin crash
8" splash
19" medium ride
16" medium crash
22" medium riveted ride
(zvláštností je umístění dvou činelů na stejném stojanu nad sebou)
VOX
Exkurze do slepé uličky
Revoluce v duchu šedesátých let: udělejme něco úplně jiného, originálního, nového, nestandardního, ale hlavně pořádně potrhlého! Poněkud ironicky v kontextu s touto nezřízenou revolučností vyznívá, že vlastní konfigurace a rozestavení všech setů je tak ortodoxní, jak jen může být.
LOUIS BELLSON
Dvojitá revoluce
Se dvěma velkými bubny nepřišli ani metaloví hráči osmdesátých let, ani Alex van Halen koncem sedmdesátých let, ani Ginger Baker v polovině let šedesátých, ale jazzový hráč Louis Bellson. První skicu soupravy se dvěma velkými bubny vytvořil v roce 1938 na střední škole. Ale nezůstalo jen u nápadu a brzy došlo i na jeho realizaci. Bellsona následovali i někteří další jazzoví bubeníci, jako například Ed Shaugnessy nebo Wayne Newton, nicméně jednoznačně většinovým standardem zůstal i nadále pouze jeden velký buben. Bellson využíval dvojici velkých bubnů prakticky jen v sólech, kdy jejich rychlým šestnáctinovým dusotem vytvářel hutný základ pro náročné vyhrávky na "vršek" soupravy.
