Ano, jazzrock byl extraktem individualismu, smrtícím virem pro všechny, kteří chtějí jenom nenápadně v pozadí "dělat svoji práci", nezřízenou hudební marnivostí, extravagancí a exhibicionismem s naprostou absencí skromnosti, zlatou dávkou emocí s přídavným spalováním, futuristickým přístupem Ludvíka XIV. přetaveným do černé drážkované placky z umělé hmoty. Logicky tedy i pro tento styl platilo jedno základní pravidlo: ani hodně není dost! Ani hodně složité rytmy nebyly nikdy dost složité, ani hodně pestrá hra nebyla dost pestrá a konečně ani náročná technika nebyla nikdy dost náročná. Stále se hledaly nové možnosti, překonávaly další limity a ve všech směrech se šlo až k samým hranicím. A tak je to správně - určitě tedy v rámci stylu, kterému je předurčeno výsadní místo skutečné hudební elity.
V několikadílném pojednání 3 legendy byli představeni tři významní hráči tohoto stylu: Alphonse Mouzon, Billy Cobham a Lenny White. Tři jednak proto, že to je magické číslo, ale hlavně proto, že toto pojednání mělo určitý vyhrazený prostor a daný rozsah, a nemohlo se lavinovitě rozrůstat donekonečna, což by se určitě stalo, kdyby se počet hráčů nijak neomezil. Realitou ovšem je, že ve vrcholné éře jazzrocku byly další desítky, ne-li stovky bubeníků, kteří by si určitě zasloužili stejnou pozornost, neboť i jejich hra disponovala originalitou, nápaditostí a všemi dalšími atributy charakteristickými pro daný styl. Jejich jména jsou dnes buď již méně známá nebo téměř úplně zapomenutá, jejich tvorba však za zmínku určitě stojí. Snad se na většinu z nich postupem času dostane. Existuje však jeden hráč, který je dle všeho stejně známý jako tři výše uvedené legendy a s jeho uvedením již není možné více otálet - jeho jméno zní Walden. Přesněji Michael Walden. Či ještě přesněji: Narada Michael Walden.
Michael Walden, známý též pod přezdívkou Narada (kterou mu přidělil již počátkem sedmdesátých let guru Sri Chinmoy), představuje absolutní jazzrockovou špičku a ztělesňuje doslova extrakt pravidel hry tohotu stylu. V polovině sedmdesátých let nahradil u Mahavishnu Orchestra Billyho Cobhama, což hovoří za vše. Výborně zde navázal na složitou a technicky náročnou hru svého předchůdce a projev kapely navíc obohatil novým a velmi zajímavým zvukem. Na albech Beyond The Emerald Visions a Inner Worlds tak lze slyšel jeden z nejlépe zpracovaných soundů bicí soupravy. Na obou deskách navíc dosáhl maximálního prosazení bicích, které mají v rámci kapely jednoznačně dominantní zvukové postavení a dodávají výslednému projevu neuvěřitelnou energii.
V roce 1976 se podílel na nahrávce Jeffa Becka Wired, která patří ke zlatému fondu jazzrocku - už jen proto, že získala zlaté ocenění za množství prodaných kopií. Ovšem i z jiných pohledů představuje tato deska jednu z nejlepších jazzrockových nahrávek. Bicí zde postihují velmi širokou rytmickou i dynamickou škálu, což přispívá k maximálnímu vyznění jednotlivých skladeb s různými náladami. Kompozice jsou doprovázeny jak jednoduššími rytmy s lehkým funkovým nádechem, tak i vrcholně složitými paterny s téměř nekonečným počtem variací základního schématu.
Kromě Jeffa Becka a Johna McLaughlina spolupracoval také s Tommym Bolinem, Weather Report, Carlosem Santanou, Herbiem Hancockem, Whitney Houston a mnoha dalšími. Od konce sedmdesátých let vydává vlastní sólové desky, kromě toho se věnuje producentské práci, komponuje - a dokonce i zpívá!
Stejně jako Billy Cobham používá také Walden dva velké bubny a poměrně rozsáhlou soupravu. Jeho doslova ohromující hráčská technika je umocněna nejen obrovskou kreativitou, ale také skvělým citem pro její nasazení. Vše korunuje perfektní rytmický feeling a vždy výborný a velmi čistý (také ovšem značně agresivní) sound. Hra Michaela Waldena je zkrátka velkolepou explozí muzikálnosti a zručnosti, a i dnes, po více než třiceti letech, působí jeho vrcholné nahrávky strhujícím dojmem. Což je prostě logický výsledek toho, když pro někoho hodně neznamená stále ještě dost.
Stěžejní desky
JEFF BECK: WIRED
1976
Jedna z nejlepších desek jazzrockové éry. Walden se zde výrazně podílel i na komponování, neboť z celkem osmi skladeb alba složil rovnou polovinu. Extrémně kreativní bicí skvěle zapadají do pestré hudební mozaiky. Výsledný součet této rovnice hovoří zcela jasným číslem: zlatá deska za počet prodaných kusů!
MAHAVISHNU ORCHESTRA: INNER WORLDS
1976
V nabídce firmy Mahavishnu poněkud opomíjený, nicméně opět vydařený model. V základní ceně skvělá doplňková výbava v podobě náročných rytmů a turbo soundu. Spotřeba emocí přímo obrovská - a to jak ve městě, tak na dálnici.
DISC GENERATION aneb skvosty hardrockové éry
Bloodrock: Live
1972, HARD ROCK, LIVE
Bloodrock představovali vždy tak trochu stín Grand Funk; působili ve stejné době, hráli hodně podobnou hudbu, prodávali také celkem dost desek a hlavně: po jistou dobu je měl na starost i stejný producent a mediální mág - Terry Knight. Jejich smůla trochu byla v tom, že v Knightově stáji měli pozici čísla dvě. Takže i kdyby byli hudebně lepší, přednost dostali vždy GFR. Ironií je, že lepší nejspíš byli, jakkoliv v exaktně neměřitelné hudební oblasti nemá tohle prohlášení žádnou velkou věcnou hodnotu. Na druhou stranu je realitou, že v době, kdy GFR ještě oscilovali někde mezi rockem, gospelem a Johnnym Cashem hrajícím na dvacet marshallů, produkovali Bloodrock už naprosto čistokrevný hardrock s daleko výraznějším otiskem vlastního přístupu. Nakonec: poslechněte si Bloodrock Live a srovnejte sami a nezapomeňte se věnovat i skvěle šlapajícím bubnům Ricka Cobba!
BEAT INFO
Tommy Aldridge
Black Oak Arkansas, Ozzy Osbourne, Whitesnake
15. 8. 1950, USA
Barriemore Barlow
Jethro Tull
10. 9. 1949, GB
Gene Parsons
The Byrds
4. 9. 1944, Los Angeles, California, USA
Neil Peart
Rush
12. 9. 1952, CAN
Don Powell
Slade
10. 9. 1946, GB
Neal Smith
Alice Cooper
23. 9. 1947, Medina, Ohio, USA
New generation: Terreon Gully
Terreon Gully v devadesátých letech patřil mezi ty mladé bubeníky, kteří se vrátili k jazzovým a bopovým klasikům padesátých let, vyšli z jejich hráčského stylu, aby ho pak zkombinovali s moderními přístupy a novými možnostmi. Zatímco práce s ride činelem a skromnější set odkazují na éru Arta Blakeyho, používání předtočených smyček či samplů posouvají výsledek směrem k housu či podobným stylům konce dvacátého století. Terreon Gully je ve hře na bicí samouk. Kromě klasika Blakeyho patří mezi jeho hráčské vzory například Vinnie Colaiuta, Dennis Chambers nebo Steve Smith. Univerzálnost posledně jmenovaného je také jednou z hlavních vlastností, které chtěl Gully vždy dosáhnout. Kromě soupravy hraje i na timbales, cajon a conga, a hodně se zajímá o afro-kubánské a africké rytmy. Jeho receptem na získání dynamické hry je cvičení na ride činel nebo hi-hatku s metronomem v extrémně pomalém rytmu. Gully zastává názor, že pomalá hra pomáhá správně rozvíjet svaly a zdokonalovat kontrolu paličky, což se pak zúročí i v rychlém tempu. Zajímavostí určitě je i jeho hra velkého bubnu, při níž zcela průběžně a podle potřeby mění styl hry s patou nahoře a dole, neboli heel-up a heel-down. Celou soupravu má rozestavenou velmi kompaktně, neboť je pro něj v tomto směru nejdůležitější snadná dostupnost jednotlivých prvků při hře. Preferuje také prakticky vodorovné postavení tomů. Mezi jeho nejvýznamnější angažmá patří spolupráce s Christianem McBridem, Stefonem Harrisem či Markem Carym.
bubny: Premier Series - javorové korpusy * povrchová úprava: burnt orange (lak) * VB: 20 x 18" * MB: 14 x 6" Modern Classic - javor * MB2: 10 x 6" Modern Classic - bříza * TT1: 8 x 7" * TT2: 10 x 8" * TT3: 12 x 9" * TT4: 15 x 13"
činely: Sabian * 15" HHX Groove hi-hat * 16" HHXtreme crash * 18" HHXtreme crash * 22" HHX Manhattan ride * 16" HH Sound Control crash * 22" HHXtreme crash * 18" HHX Evolution O-Zone crash
hardware: Premier
blány: Remo Emperor nahoře; Clear Diplomat dole
paličky: Pro-Mark 718 Acid Jazz model (hikorové s dřevěnou špičkou)
