Alice Cooper byl se svou kapelou počátkem sedmdesátých let průkopníkem zcela nového typu pódiové prezentace, která kombinovala hard rock s výrazně scénickou a teatrální složkou. Lze ho tak považovat De Facto za zakladatele Glam-Rocku. Již v sedmdesátých letech na něj velmi úspěšně navázali Kiss, v osmdesátých letech pak většina metalových kapel a dnes - v době výrazné visualizace hudby - je jeho odkaz snad ještě patrnější než kdy jindy. Nás ovšem nebude zajímat ani tak tato vnější stránka, jako spíše samotný hudební základ, konkrétně motor jeho vynikající kapely z první poloviny sedmdesátých let: bubeník Neal Smith.
Neal Smith se narodil 23. září 1947 ve městě Medina, stát Ohio. Počátky jeho zájmu o bicí sahají přibližně do věku jedenácti let, kdy začal s cvičením rudimentů na malý buben. Tyto zdokonaloval jak ve škole, tak na soukromých hodinách. Po nějakém čase (sám uvádí dokonce "po několika letech"), když získal veškeré základy a pořídil si kompletní bicí, začal aplikovat tyto techniky na celou soupravu. V té době také hrál se školním orchestrem nebo rozvíjel svojí kreativitu a zdokonaloval techniku doprovázením svých oblíbených skladeb, které si pouštěl do sluchátek.
Koncem šedesátých let se pak začal rozhlížet po nějaké rockové kapele, k níž by se mohl přidat. První klasickou rockovou sestavou, s níž účinkoval, se tak stala skupina The Holy Grail z Phoenixu. Poté se krátce mihl také v sestavách The Nightriders, The Laser Beats, The Cloth of Many Colors a Evil, aby se posléze setkal s Glenem Buxtonem a Michaelem Brucem ve skupině The Nazz.
The Nazz byli výrazně ovlivněni britskou invazí, která tehdy doslova zaplavila Ameriku, avšak narozdíl od The Holy Grail hráli nejen převzaté skladby, ale i vlastní kompozice - a právě to Neala Smithe přitahovalo. Přibližně po půl roce si však The Nazz změnili jméno, a tak 15. března 1968 je poprvé veřejnosti představena skupina s názvem Alice Cooper.
Jak už bylo zmíněno, The Nazz, a tedy následně Alice Cooper (či přesněji Alice Cooper Group, jak se skupina tehdy nazývala), byli velmi ovlivněni anglickou scénou a přesně totéž platilo i pro samotné bicí Neala Smithe. Mezi jeho hlavní vzory totiž patřil Ginger Baker a Keith Moon. Ostatně právě tito dva hráči ho také inspirovali k začlenění dvou velkých bubnů do soupravy. Keith Moon měl velký vliv nejen na styl jeho hry, ale také na rozsah i rozestavení bicí sady, jak ostatně dokumentuje přiložené schéma. Postupem času se dokonce rozvinulo i jakési "soutěžení" mezi těmito dvěma bubeníky o to, kdo bude vlastnit větší soupravu. V prvním kole zvítězil Smith, neboť zatímco Moonova první sada se dvěma velkými bubny měla celkem sedm kusů, Smith dosáhl čísla osm. To byl však pouze nesmělý začátek tohoto souboje. V poměrně krátkém čase totiž přesáhl počet v obou případech číslo 10 a netrvalo dlouho, aby se dostal až k hodnotě 20! A tak na turné v roce 1973 měl už Neal Smith soupravu o celkovém počtu 21 bubnů. Šlo skutečně o velkolepou sadu značky Slingerland v působivém chromovém provedení - její výrazně redukovanou podobu lze spatřit například v německém Beat Clubu. Zanedlouho ovšem Moon odpověděl způsobem vpravdě monstrózním, když nasadil do akce svojí legendární dvouřadou sadu o celkovém počtu 35 bubnů! Takže nakonec připadlo v tomto soupeření prvenství anglickému hráči, ale jak říká sám Neal Smith: "Je úplně jedno, na kolik bubnů Keith Moon hrál, protože on, Pete, Roger a John, zkrátka The Who, jsou jednou z nejlepších kapel všech dob a k tomu není co dodávat."
Neal Smith také celkem zajímavě separuje z herních stylů jeho dalších vzorů ty konkrétní vlivy, které na něj nejvíce zapůsobily: u Genea Krupy obdivuje sólovou práci s tom-tomy, Baker ho inspiruje pro změnu brejky a vyhrávkami, zatímco u Ringa si cení nejvíce doprovodů. Na Moonovi ho celkem pochopitelně fascinuje neuvěřitelná energie a jeho typický styl show, zatímco u Mitchella ho zajímá práce s hi-hatkou. Náznaky všech těchto vlivů by při důkladné analýze bylo možno nalézt na mnoha výborných deskách, které nahrál; ať již s Alice Cooperem či později v jiných sestavách. Za všechny se zaměřme na zřejmě nejslavnější album Alice Coopera, kterým je nezapomenutelné Billion Dollar Babies.
Nejen skvělá producentská práce Boba Ezrina, který obohatil projev o nezaměnitelná aranžmá dechů a nejrůznější zvukové efekty, ale i samotné bicí jsou na této desce ukázkou pestrosti a různorodosti. Najdeme zde totiž široké spektrum hráčského pojetí: od přímočarých (ano, typicky ringovských) doprovodů přes náročnější doprovodné vzorce až po extrémně barevnou hru se spoustou brejků ve stylu Rika Parnella.
Signifikantní rytmus v úvodu titulní skladby Billion Dollar Babies stejně jako výborné brejky střídající šetnáctiny, sextoly, dvaatřicetiny a dokonce i paiceovsky superrychlé dvaatřicetinové sextoly v jejím závěru vytvářejí z této kompozice skutečný bubenický skvost. Výborná je pak i práce malého bubnu ve skladbě Generation Landslide, kde Smith uplatnil zvládnutí techniky tohoto nástroje, na který tak poctivě začínal. Neméně zajímavý je však i zbytek alba, jež se jednoduše po všech stránkách povedlo.
Neal Smith má zřejmě ke svým bubnům opravdu velmi osobní vztah, neboť dodnes vlastní všechny soupravy, které kdy používal - celkem je to prý hodně přes sto bubnů. Má samozřejmě i onu kolosální chromovou sadu Slingerland z éry Billion Dollar Babies, kterou nyní renovuje, hrát na ni však prý již nehodlá. Zde je mimochodem zajímavé zmínit, proč používal právě značky Slingerland a Premier. Neal Smith k tomu sám řekl: "Důvod, proč jsem chtěl smlouvu se Slingerlandem, byl ten, že na Sligerlandy hrál vždy Gene Krupa. A důvod, proč jsem chtěl smlouvu s Premierem, byl ten, že na Premiery hrál vždy Keith Moon." Prostě jasná věc.
Nicméně v současné době dává přednost sadě Gretsch Maple, opět klasicky se dvěma velkými bubny.
Pokud jde o další hudební projekty Neala Smithe, sahá jejich počátek již do poloviny sedmdesátých let, kdy nahrává sólové album Platinum God (s velmi "mitchellovským" pojetím bicích), na němž je také autorem prakticky všech skladeb. V osmdesátých letech pak hrál na mnoha albech svých přátel, jako například na desce Flat Out Bucka Dharmy z Blue Oyster Cult či náhrávce skupiny Plasmatics. V roce 1989 založil spolu s bývalým spoluhráčem od Alice Coopera, basákem Dennisem Dunawayem, a kytaristou Joe Bouchardem kapelu Deadringer. S touto sestavou hraje i dnes, i když nyní se kapela jmenuje Bouchard, Dunaway & Smith. Druhou skupinou, s níž účinkuje, je sestava Cinematik. Nicméně toto hudební působení představuje v současné době pouze jednu stránka osobnosti Neala Smithe. Dnes je totiž Mr. Smith zejména ctihodným obchodníkem s realitami a vyhlíží opravdu velmi seriózně. Dost možná je to jeden z nejlepších způsobů, jak se vyrovnat s časem, protože mediálně recyklovaní rebelové jaksi už nejsou to pravé. V každém případě je jasné, že Smithovi k jeho současnému a velmi lukrativnímu byznysu určitě hodně pomohlo i těch 25 miliónů prodaných desek. Tomu se už dá říkat Million Dollar Rhythm.
DISKOGRAFIE
(vč. výběrů a reedicí)
Alice Cooper Pretties for You
Alice Cooper Easy Action
Alice Cooper Love It to Death
Alice Cooper Killer
Alice Cooper School's Out
Alice Cooper Billion Dollar Babies
Alice Cooper Muscle of Love
Alice Cooper Greatest Hits
Billion Dollar Babies Battle Ax
Plasmatics Beyond the Valley of 1984
Buck Dharma Flat Out
Deadringer Electrocuxion of the Heart
Alice Cooper Group Box Set Disc 1
Alice Cooper Group Box Set Disc 2
Bruce Cameron Midnight Daydream
The Best of Alice Cooper - Mascara & Monsters
Alice Cooper Billion Dollar Babies (Deluxe Edition)
Cinematik Cinematik
Cinematik One Full Moon Away
Bouchard, Dunaway and Smith Back From Hell
Bouchard, Dunaway and Smith BDS Live in Paris
DISC GENERATION
SANTANA: I1969, JAZZ ROCK, STUDIO
sestava kapely: Carlos Santana - g., v., Mike Carabello - conga, perc., Dave Brown - b., Jose Chepito Areas - timb., conga, perc., Gregg Rolie - k., v., Mike Shrieve - d.
Jedna z nejrevolučnějších rockových desek a současně definice nezaměnitelného soundu Santanovy kapely. Přestože latinsko-americké perkuse jsou velmi podstatnou složkou této hudby, nebylo by asi úplně správné použít termínu latin-rock. Jde totiž o plnokrevný hard rock a jazz rock doplněný latinskými perkusemi. Na své si zde tudíž přijdou jak milovníci perkusí, tak vyznavači soupravy. Obojí se v dokonalé souhře doplňuje a je vkusně zakomponováno do aranžmá jednotlivých skladeb. V závěrečné Soul Sacrifice pak vše korunuje sólový vstup na soupravu hranou s vypnutým struníkem malého bubnu. CD edice navíc obsahuje tři zajímavé koncertní bonusy.
NEW GENERATION AHMIR THOMPSON
Bubeník skupiny The Roots. Dává přednost jednoduché hře před množstvím vyhrávek a celkově preferuje doprovod jako základní prvek hry. Na této bázi pak rozvíjí sound jednotlivých komponentů soupravy, přičemž každému detailu věnuje velkou pozornost. Jeho projev tak získává strukturu a barevnost. Zaměření na doprovodné rytmy odpovídá i minimalizovaná bicí souprava sestávající pouze z jednoho velkého bubnu, dvou malých a jediného floor tomu. Sound pak dokreslují dva činely Zildjian a speciálně sestavená 14" hi-hatka téže značky. Thompson obdivuje zejména nahrávky Jamese Browna, Milese Davise a Stevie Wondera, z bubeníků ho pak zajímá například Steve Ferrone či Tony Williams.
Činely: Zildjian 14" A hi-hat (A paper-thin crash nahoře, A Zildjian & Cie Vintage crash dole) - 20" Oriental Crash of Doom - 24" K Constantinopole light ride
Bubny: Yamaha Absolute Maple Nouveau (povrchová úprava: Apple Fade sparkle) MB1: 14 x 3,5" (David Garibaldi signature model) - MB2: 14 x 5,5" (dřevěné ráfky) - FT: 18 x 16" - VB: 22 x 18"
Hardware: Yamaha šlapka: FP-9310 Flying Dragon double chain - stojan MB: SS-840 - stojan HH: HS-950 - stojan C: CS-840
Paličky: Vic Firth Ahmir "?uestlove" Thompson signature model přibližně jako 7A (hikor, dřevěná špička)
