Beat Generation XVI - O neklonovaném náhradníkovi

O neklonovaném náhradníkovi - Beat Generation XVI
O neklonovaném náhradníkovi - Beat Generation XVI

Bude nebude, píše se rok 7F6 (mezitím se totiž přešlo na šestnáctkovou soustavu, která lépe svědčí počítačům, a proto si také tito odhlasovali její všeobecné používání) a po úspěšných pokusech na ovcích se zdárně přistoupilo ke klonování rockových bubeníků, kteří byli dle studií renomovaných expertů ideálním mezistupněm při přechodu od pokusů na zvířatech k aplikaci na lidech.

Výsledek předčil všechna očekávání. Producenti jsou nadšeni, neboť modifikací DNA se podařilo odstranit sklony k alkoholismu a pozdním příchodům do studia. Zvuková režie si pro změnu pochvaluje 27-pinový konektor v zadní části hlavy umožňující připojení midimaxu (kombinace metronomu, sekvenceru, budíku a měřiče promile) přímo na nervovou soustavu, což neuvěřitelně zvyšuje produktivitu. Nejvíce jsou však spokojeni project manageři, kteří se již nemusejí obávat o portfoliový produkt (rozuměj: kapelu) v případě, že se bubeník rozhodne odejít, přejede ho auto, zlomí si ruku či nohu atd. - stačí jen vyslat SMSku a do hodiny přivezou nového (doprava v ceně + DPH, každý další za dvě třetiny původní ceny, při odběru nad 20 kusů množstevní slevy). Původní hráč je mezitím ekologicky recyklován.

 

Samozřejmě, ne vždy mělo lidstvo takové skvělé možnosti, a jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, bývaly dokonce časy, kdy bylo třeba za chybějícího bubeníka pracně hledat náhradu. A to, prosím, bez jakékoliv záruky (!).

Tak například přelom sedmdesátých a osmdesátých let 20. století byl v tomhle směru obzvlášť krutý. Roku 78 se odebral k věčnému jam session Keith Moon a o dva roky později ho následoval John Bonham. The Who se pokusili pokračovat s Kenney Jonesem, který býval velice dobrý u Faces, avšak u The Who se s ním z nějakého důvodu nedařilo nahodit řemen. Poměrně brzy se ukázalo, že pokud se hodně rychle nenajde metoda, jak vyrobit naprosto přesnou kopii Moona, bude lepší to zabalit. Do roku 7F6 zbývalo ještě hodně ozónu, a tak to The Who zabalili. Led Zeppelin, poučeni možná právě tímto nezdarem, ani náhradu nehledali a zabalili to rovnou - zkrátka a dobře: bez Bonhama ani ránu. Konečně do třetice se ocitli ve stejné situaci i Kiss. Pravda, ne za tak tragických okolností, neboť Criss pouze ohlásil odchod ze skupiny, avšak pro kapelu to byla i tak obrovská pohroma, neboť zatímco Who a Zeppelini si svůj příděl slávy během sedmdesátých let již vybrali, Kiss v roce 80 ta největší sklizeň úspěchu teprve čekala.

 

Požadavky na náhradníka za Crisse nebyly zrovna malé: dobrá hra v hardrockovém stylu, navíc kvalitní zpěv, a v neposlední řadě i určité předpoklady pro účinkování v kapele tak výrazně zaměřené na vizuální show. Genetici se tehdy ještě dost flákali, a tak došlo na zcela triviální inzerát. Hledá se bubeník. Zn.: hasicí přístroj podmínkou, plamenomet zapůjčíme. Zájemců se ozvalo kolem osmdesáti. S přihlédnutím k proslulosti kapely to nebylo zase až tak moc, ale k tomu, aby Stanley se Simmonsem málem skončili na jednotce intenzivní péče, to stačilo. Nakonec byl vybrán jakýsi imitátor Johna Lennona se jménem velmi podobným francouzskému dopravnímu letadlu. Hrál dobře, zpíval dobře. Po odlennonování a změně jména bereme - tak zněl verdikt.

 

Eric Carr - vlastním jménem Paul Caravello (jinde též Carovella) - se k hudbě dostal přes Beatles, a přestože byl jeho největším idolem John Lennon, skončil u bicích. Druhotným vzorem se tak na čas stal Ringo Starr (odtud možná také Carr), avšak záhy ho nahradil Ginger Baker z Cream. Po jeho vzoru přešel Carr na dva velké bubny, které byly také tím nejzásadnějším prvotně postřehnutelným rozdílem, jenž přinesl ke Kiss. Nutno podotknout, že v tu nejpříhodnější dobu. Právě počátkem osmdesátých let se totiž k ataku na hudební scénu chystalo monstrum vetřelci podobné, heavy metal zvané, nekompromisně požírající vše, co nedusá v osminovém speedu. Kdo neměl dva šlapáky či nohu Iana Paice, byl ztracen.

Pokud jde o Carrovu hru, byla v porovnání s Crissem údernější, rockovější, více metronomická, na druhou stranu však ne tak invenční a de facto jazzuprostá. Méně drobných vyhrávek, o poznání rovnější doprovod. Když break, tak pěkně odshora dolu přes výrazně bakerovsky odladěné - a velice dobře znějící - kotle. Občas sextoly.

Bicí sólo - které Kiss zařazovali jako snad jediná kapela na světě i začátkem osmdesátých let, tedy v éře, jež proslula svým tažením proti veškerému sólování přibližně stejně jako padesátá léta posedlostí imperialistickými agenty - bylo v Carrově provedení sice o něco méně barevné a ne tak krupovsky laděné jako to Crissovo, nicméně si stále drželo dobře vystavěnou formu, sestávající z výrazných, navzájem dobře kontrastujících pasáží. Technicky nepředstavovalo žádnou velkou ekvilibristiku, ovšem i samotný fakt, že bylo v té době hudebního temna vůbec hráno, ho činí bezmála heroickým.

Ve studiu odvedl Carr nejlepší práci patrně hned na prvních dvou albech, která s Kiss nahrál: na The Elder - skvělé, avšak naprosto nedoceněné desce, a následujícím Creatures Of The Night, z něhož je také dnešní transkripce. Zatímco Elder se vyznačoval velmi průzračným až téměř "salónním" zvukem bicích, na Creatures byla dominantním znakem mohutnost a agresivita. Je pravdou, že v tomto směru nahrávka jen stěží nachází konkurenci.

Velice vydařené bylo i třetí album Lick It Up, avšak počínaje následujícím Animalize začala hudební kvalita klesat, aby kapela nakonec přistála na bahnitém dně '80-US-glamrocku s tituly jako Crazy Nights či Hot In The Shade, za něž by se nemuseli stydět ani Motley Crue.

Dalšího nabrání dechu, které přišlo s titulem Revenge, se Eric Carr bohužel již nedočkal - 24. listopadu roku 91 se odebral za Moonem a Bonhamem.

Na jeho místo nastoupil další Eric, naštěstí však též neklonovaný. Ale o tom zas až někdy příště.

Psáno pro časopis Muzikus