Co musí zakusit pedagog oboru tvorby písňového textu, aby si mladí adepti profese dali říct, jak psát? Podle vlastních slov ale studenty Vyšší odborné školy Jaroslava Ježka v tvůrčím rozletu nikterak neomezuje, pouze "připostrkuje". Mimoto učí sborový zpěv na katedře činoherního herectví DAMU, vystupuje jako bluesový zpěvák a klavírista a komponuje písně a scénickou hudbu.
Pro Východočeské divadlo v Pardubicích napsal písně a texty do muzikálu Žebrácká opera, společně s Janou Pithartovou a Jiřím Seydlerem pak vytvořili muzikál Juan! a v současné době pracuje na muzikálu podle literární předlohy Roarka Bradforda Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti. S básníkem Pavlem Šrutem spolupracoval na inscenacích Slaměný klobouk a Ferdyš uvedených v pražském Divadle Na Fidlovačce. K výčtu svých aktivit také uvádí hraní s Pavlem Sedláčkem v rocknrollové kapele, klubové koncertování s harmonikářem Jaromírem Hůlou a dodává: "Blues miluju, ale muzika je obrovsky široká a různorodá a já ji mám rád asi všude tam, kde necítím faleš. Je jako žena, má mnoho podob. Kdyby byly všechny ženské stejné, tak by asi nebylo na co se dívat."
Cítíte se být víc skladatelem, textařem, pedagogem, interpretem.?
Vším jsem byl rád (smích). Výhoda je v tom, že se v mé profesi snoubí moje dvě životní lásky, muzika a poezie - slovo.Taky moc rád zpívám, hraju a povídám si s lidmi. Tohle všechno mě baví, takže mám to štěstí, že se mi koníček stal z dosti velké části i mým povoláním. Nedávno jsem třeba zhudebňoval do absolventského představení v Disku Mocná Afrodité sbory z Oidipa, také jsem potřeboval v něm parafrázovat některé repliky, tedy převést je jakoby do řeči vázané. Pak jsme to společně s herci připravili a sbory jsou díky nim docela pěkně na světě a snad přispívají, podle mého názoru, ke zdařilému představení v režii Sváti Skopala. Všechny činnosti, na které se ptáš, se vlastně vzájemně propojují.
Původně jste vystudoval na "peďáku" češtinu a hudební výchovu, kdo vás učil skladbu a textařinu?
Chodil jsem také na skladbu a dirigování na tzv. Lidovou konzervatoř, což je dnes Konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka, kde teď učím. Po fakultě jsem si ještě udělal tzv. rozšiřující studium, kde jsem zažil Petra Kofroně, rok nás učil a mě hodně ovlivnil hlavně ve vnímání hudby 20. století. Hodně mě bavilo a baví zhudebňovat básníky, to byla asi také jedna z mých universit. Škola by měla člověku pomoci umožnit mu seznámit se s různými metodami, předat jisté penzum znalostí, vytvořit v něm určitou dovednost a žádat po něm práci, ale ke kumštu si asi každý musí dospět sám. V tom je osobností, v tom je nezaměnitelný. Je jasné, že k tomuhle se nedospívá školou jako institucí. Ale pozor, bez těch dovedností to nejde. Každý si musí najít svého Sokrata - ať už na ulici, nebo v universitní posluchárně.
Co hlavního se studentům textařiny na "Ježkárně" dnes snažíte vštípit?
Frázování a jeho jakousi symbiózu s melodií, takže tohle zkoušíme hodně u piana. Buď tak, že studenti píší na některé melodie, které jim složím tak, aby se v nich vyskytl nějaký problém, třeba synkopa, nebo otextují už napsanou píseň z daného žánru. Pokud jsou hudebně nadaní, můžou si muziku a text napsat sami. Ve třech letech studia by měli projít různými žánry, od lidové písně až po moderní rockovou hudbu. Vytváříme také vlastní Poetický slovník, studenti si zkoušejí napsat vlastní příklady tropů či básnických figur, hledají prostředky, které dynamizují text, zrychlují nebo zpomalují. Občas nahlédneme do tvorby různých básníků a textařů a hledáme a srovnáváme jejich typické znaky. Studenti pak píší parafráze.Také by měli mít hodně načteno, naposloucháno i odposloucháno. Tím myslím, aby poslouchali, jak lidi mluví, jak se třeba podle nich mění přízvuky a intonace v různých situacích, a aby si zapisovali zajímavé postřehy. No a tohle všechno pochopitelně souvisí i se samotným autorským psaním studentů, což je asi nejdůležitější. Nosí texty do hodin, povídáme si o nich, diskuse bývají hodně otevřené, často hledačské, mnohokrát objeví leccos pro tvůrce nového, bývají dosti kritické a vypovídají také o studentech samotných, jako o osobnostech. Tedy přesněji řečeno, o nás samotných, protože v tomhle "jedeme" všichni. A já doufám, že v nich zůstane hodně silný vztah k tomuhle kumštu, i kdyby se mu v profesi přímo nevěnovali.
Při svém studiu na zmíněné VOŠ jsem zažila také společný projekt studentů textařiny s "damáky", pokračujete v tomto směru dál?
Na DAMU tenkrát dělali takové výňatky z muzikálu Chorus Line, a tak mě napadlo, že byste texty k písničkám napsali vy sami a budoucí herci by je zazpívali. Vyšlo to docela pěkně a spolupráce pokračovala, když se točila kazeta pro slabozraké děti Povídání o pejskovi a kočičce, což bylo čtení s dětskými písničkami. Docela rád bych to zase zopakoval.
Jak vnímáte svůj neustálý kontakt s mladými lidmi, se studenty?
Je to vlastně sounáležitost, já doufám, že jim mohu něco otevřít, ale očekávám od nich jejich vidění světa a ne nějaké kopírování zavedených vzorů. Měli by je poznat, to rozhodně, ale do světa jdou za sebe. V nich samotných pak nacházím mnoho inspirací. Je to tedy o důvěře. A vlastně o právu na omyl, ovšem ne o právu na mýlení se jako tvůrčího, či životního procesu. Jsou věci, do kterých člověk nemůže vstupovat bez určitých profesionálních předpokladů. Já třeba bazíruji na tom, aby studenti perfektně vnímali hudební a textovou frázi, zda ji záměrně poruší, či ne, nebo ji podřídí jiným, třeba v dané chvíli důležitějším okolnostem - jako je třeba význam, metaforika, zvukomalba apod., to je jejich věc, ale o té frázi by měli vědět. Jistěže je upozorním na slovo, o kterém si myslím, že zrovna nesedí, nebo mi připadá jako vata, ale stane se, že oni přesvědčí mě, nebo mne upozorní na okolnost, kterou jsem zrovna nepostřehl, nebo o ní prostě nevěděl. Čím a jak zaplní text, to je o nich, tam nelze násilnit, jen jaksi "připostrkovat" a asi přimět je číst a poslouchat ještě mnohé jiné než sebe samotné, protože četba a poslech jsou jedním ze zásadních předpokladů, aby mohli opravdu tvořit.
Existuje podle vás nějaká hranice v tom procesu a vývoji, kdy si osvojovat techniku řemesla a ctít formální pravidla a kdy už na ně lze tzv. "zapomenout" a zkrátka tvořit.
Rozdělit do škatulí to nejde. Důležitý je cit pro jazyk. Ona třeba výslovnost češtiny není tak úplně jednoduchá - s přízvukem na první slabice, jak se zdá. Taky kvantita, to znamená délka slabik nebo samohlásek, v ní hraje velkou roli, protože tam je taky jistý příznak přízvuku. A je rozdíl mezi řečí běžně mluvenou, mezi prozaickou řečí, mezi básnickou řečí a písňovým textem, který se ještě navíc musí podřizovat hudební stránce. Jakmile je důraz na kořenu slova, tak to někdy v písničce tolik nebolí, a snad to i dokonce "zahraje" (více v druhé části Textařské dílny na str. 91 - pozn. aut.). Pochopitelně mě hodně bolí, když je to občas obráceně všechno. Já mám rád, když písňový text dobře "zařezává", ale pokud by to byla jeho jediná vlastnost, tak je to asi trochu málo. Byla by jistě zajímavá diskuse o českém přízvuku. Když si o něm přečtete v Jakobsonově Poetické funkci, najdete tam dodnes nesmírně zajímavé názory, a to je knížka už poměrně stará - za tu dobu se s češtinou už zase leccos stalo. Jazyk je živý organismus. Když si třeba poslechneš, jak se dnes přízvukují, spíše nepřízvukují, předložky třeba v televizi, je to pro mne nepříjemný fakt, ale je.
A "bolí" vás některé texty současné populární hudby, třeba některých módních hitů omílaných v rádiích?
Já to moc neposlouchám. Z textařů mám takové stálé oblíbence a milce - Jiřího Suchého, Pavla Koptu, Josefa Kainara, Jana Buriana, Pavla Šruta, Jana Vodňanského, písničkáře - Vláďu Mertu, Vlastu Třešňáka, Jarka Nohavicu a taky Topola a Psí vojáky, Vášu, v takovém tom střednějším proudu Michala Horáčka. Ono by jich bylo vlastně ještě hodně, chtěl jsem jenom říci, že zase dobře neznám ten úplně moderní trend, i když pochopitelně mi občas něco přinesou studenti. Možná, že už si ale připadám trochu staromilecky.
Mohl byste to upřesnit?
Člověk se vrací v písničkách, třeba zrovna k Semaforu 60. let, Suchý je stále výbornej. Myslím si, že v textařině udělal nejvíc, pokud se dá v kumštu takhle uvažovat. Pavla Šruta jsem měl a mám rád jako textaře i jako kamaráda. S Pavlem jsme dělali pro Divadlo Na Fidlovačce Ferdyše a předtím Slaměný klobouk. Tehdy mi zavolal, abych napsal muziku. S ním se mi vždycky dobře pracuje. Jednak si ho vážím jako kumštýře, za druhé je to velmi otevřený a příjemný člověk a přitom hodně pevný. Básník, co mi jde po duši, a textař, se kterým jsem se v okamžiku, když došlo k nějakým kolizím ve frázování mezi muzikou a textem, dokázal vždycky dohodnout. A řekl bych, že na sebe slyšíme, některé věci máme podobně rádi.
Jakou literaturu byste vy osobně doporučil pozornosti čtenářů Muzikusu, kteří se pokoušejí psát texty?
Já bych jim doporučil, aby hodně poslouchali a četli a neomezovali se jen na první poslech a první čtení. A také aby zjistili, jak je příjemné a užitečné číst ve slovnících, i ve starých poetikách. Občas si otevřu Příruční slovník jazyka českého, nebo Zaorálkova Lidová rčení, Ouředníkův Šmírbuch, nebo Etymologický slovník. A další: Vladimír Merta: Zpívaná poezie, Emanuel Frynta: Zastřená tvář poezie, František Halas: Magická řeč poezie, sborník Jak se dělá báseň (uspořádal Jan Zábrana), Umberto Eco: Šest procházek literárními lesy, Josip Brodskij: Jeden a půl pokoje, Vítězslav Nezval: Moderní básnické směry.Vychází kompletní Jiří Suchý, vyšly výbory z textů Šruta, Buriana a jiných, líbil se mi v některých ohledech zrcadlový překlad Lou Reeda. Je fajn přečíst si knížku poezie a podívat se, jak se na ni díval třeba F. X. Šalda, Václav Černý nebo Jan Lopatka. To sice není přímo o písňovém textu, ale podle mě to s ním úzce souvisí.
Léta jste uveřejňovaným autorem a přitom nejste například v OSA ani jiné obdobné profesní organizaci. Není to podle vás tedy nutné při vaší činnosti?
Já zas tak uveřejňovaným autorem nejsem, ale v OSA bych asi měl být, neb by mi z toho jistě plynuly finanční příjmy a právní ochrana. Už jsem si tam byl jednou pro formuláře, tak snad už to dotáhnu do konce. Je to velmi dávno, kdy se tam kvůli členství dělaly zkoušky (alespoň tak mi to bylo tenkrát řečeno), to jsem považoval z hlediska toho, čemu tato organizace měla sloužit, za nepřípustné. Dnes už je pochopitelně vše jinak, takže i studentům radím, aby (pokud mají něco provozovaného) se nechali co nejdříve zastupovat. Snad už to konečně udělám také.
Váš profesní život se po sametové revoluci asi hodně změnil.
Hodně. Krátce před ní jsem začal spolupracovat s divadly, po devětaosmdesátém jsem k divadelní a scénické hudbě hodně přilnul. Začal jsem daleko víc psát. Ta komunistická knuta všechno hodně ochromovala, i když to lidi někdy jakoby stmelovalo v jejich vnitřním odporu. Žili jsme v okupované, nemocné zemi a já nechápu to, že by si snad někteří přáli návrat zlých časů. Na tu atmosféru nerad vzpomínám, ale nezapomínám si uvědomovat ten veliký rozdíl, přes všechna negativa, která se v současnosti objevují. Takže mě to popíchlo ke spoustě práce, za kterou si osobně nesu kůži na trh.
Ještě drobnost: mnoha lidem je záhadou "ta šlupka" ve vašem jméně, můžete to vysvětlit?
(velmi neochotně) Je to ten Šlupka. Tak mi začali říkat na gymplu pod vlivem jednoho filmu, který se jmenoval tuším Boccaccio, bylo to podle Dekameronu, a v něm se objevila jistá postava tohoto jména. Přezdívku mi přišil můj moc dobrý kamarád, který měl rovněž filmovou přezdívku Dawson. A pak jsem dělal první Vokalízu s Janou Koubkovou, napsali to tenkrát na plakát a už mi to zůstalo.
Áha, tak takhle to tedy je. Děkuji za rozhovor.
