John McLaughlin - vzdálené rytmické světy

John McLaughlin - vzdálené rytmické světy
John McLaughlin - vzdálené rytmické světy

Koncert kapely Remember Shakti v čele s Johnem McLaughlinem v pražském Obecním domě znamenal průsečík několika hudebních světů: v sále uvyklém na "vážnohudební" produkce se na praktikáblu potaženém perským kobercem ocitla sestava: elektrická kytara Johna McLaughlina, elektrifikovaná mandolína U. Shrinivase, perkusivní sada legendárního hráče Zakira Hussaina, naproti níž si tu svoji rozložil druhý perkusista V. Selvaganesh. Chybět pochopitelně nemohl vokál, o který se v několika skladbách postaral Shankar Mahadevan.

Vedle tradičních nástrojů rozložených na pódiu působí McLaughlinova kytara na první pohled trochu nepatřičně, zvlášť tehdy, je-li její kabel připojen k laptopu. Tento dojem je však pouze vizuální: McLaughlinův přístup by se dal označit za virtuozitu, mimochodem, hraje s obrovským nadhledem a uvolněním. Když do třetí skladby poprvé vstoupí vokál, musím konstatovat, že unisona, která provozuje zpěvák s mandolinistou, jsou mistrně zvládnutá. Hudba není typicky indická, i když vychází z klasických tradičních forem různých oblastí - kytarista sám v rozhovorech uvádí, že Indie je mu jen vydatným zdrojem inspirace, z něhož čerpá při fúzích s jazzovými postupy, tudíž docházelo i na značně najazzlá sóla. Hudebníci, kteří zrovna nesólovali, většinou vytleskávali předěly mezi jednotlivými rytmickými strukturami. Program přirozeně gradoval a v pravý čas byla zařazena píseň Sakhi (Přátelé), v níž došlo k dalšímu spojení: k lidským rytmům byla přidána citlivě vytvořená elektronická smyčka. Neméně výraznou dramaturgickou zajímavostí bylo zařazení "recitace" zmíněných slabikových vzorců, v níž oba perkusisté svedli strhující rytmickou bitvu. Melodickou linku těchto říkanek pak s ohromnou lehkostí zahrál McLaughlin, a tak byl vytyčen nový rozměr nonverbální komunikaci. Pánové si samozřejmě neodpustili nejrůznější hudební vtípky: citace jazzových standardů a opakování hudebních témat mezi jednotlivými nástroji, přičemž každý nástroj měl díky svému druhu nějaké limity, které hudebníci s chutí porušovali: netušil jsem, že je možné na tabla hrát tak přesvědčivě walking bass.

Virtuozita byla u všech muzikantů zřejmá, paradoxně nejméně se projevoval McLaughlin, který si spíše vytleskával rytmické vzorce a do sólování se tolik nepouštěl. I v těch několika unisonech však potvrdil pozici vynikajícího hráče. O poznání více byl slyšet U. Shrinivas, jehož mandolína McLaughlinovým vyhrávkám a sólům prakticky rovnocenně sekundovala. Vokál byl též velmi podmanivý a nenudil ani v táhlejších a sféričtějších plochách, které téměř evokovaly relaxační hudbu. Pro publikum byla nejspíše nejatraktivnější konfrontace obou bubeníků, která leckoho nutila k zamyšlení nad otázkou, jak může jeden Ind jednou rukou zahrát jako celá baterie perkusistů. Podívejme se tedy, jaké měli pánové bubeníci k dispozici nástroje.

S absolutní pomocí kolegy Reindla jsem zjistil následující:

Zakir Hussain hrál na tabla, vpravo měl buben Khurdak a po levé straně virbl, basový buben (poněkud odlišný od klasického šlapáku) a splash Zildjian. K tomu měl připraven gong, rolničky, tamburínu, tibetské zvonky, chřestidlo a štěrbinový buben. Jeho naproti sedící kolega obsluhoval Mridangam, tamburinku Kanjira (čti Kandžira) a hliněný Ghatam (se snímačem).

 

Přiznám se bez mučení, že o indické hudbě toho mnoho nevím, proto jsem zkontaktoval perkusionistu Tomáše Reindla, který mi pomohl s popisem nástrojové aparatury obou bubeníků a po domluvě se uvolil připravit seriál o základních principech indické hudby.

Nu, nevědomost hříchu nečiní, ale většinou se šeredně nevyplácí, a proto jsem se před koncertem jal studovat dostupné hudební materiály. Primárním zdrojem se mi stal časopis Modern Drummer a v něm seriál Steva Smithe, bubeníka, který absolvoval dlouhé turné s indickými hudebníky a mnohé se od nich naučil. Předpokládám, že většinu z teorie, kterou Smith zmiňuje, vám vysvětlí kolega Reindl, proto jen ve zkratce. Zaměříme se na to, co je mi jako bubeníkovi nejvlastnější: rytmus.

Základem indického rytmického paradigmatu je hindustánská onomatopoická rytmická slabiková abeceda. Zní to nelidsky, ale ve skutečnosti se jedná o systém slabik, pomocí kterého se hráči na bubínky tabla nejprve zpaměti, pak teprve v reálu, učí velmi komplikované rytmy. Na jihu se pro tuto abecedu užívá termín konokol, Zakir Hussain je však ze severní Indie, kde je tento způsob slovní práce s rytmy poněkud odlišný. Jde o to, že noty v nějakém rytmickém úseku, většinou osmi čtvrťovém taktu, jsou děleny do skupin, přičemž každá skupina má svoji "básničku" - co nota, to jedna slabika. Jednotlivé struktury se různě kombinují, vždy však podle předem daného vzorce. Fráze pokaždé končí na první dobu, přičemž časté je opakování tří rytmických struktur v rámci osmitaktí.

 

DIGITÁLNÍ MANTRY JOHNA MCLAUGHLINA

John McLaughlin sice není veliký postavou, ale pro jeho důstojné šediny a ostře řezané rysy ho nelze jen tak přehlédnout.

Byl jsem překvapen, když na zvukovou zkoušku přicházel přes koncertní sál v Obecním domě jen s gig bagem přes rameno a zbytek jeho aparatury, který už byl na pódiu, se pravděpodobně vešel do cestovního kufru na kolečkách - myslím takový ten model, co vypadá jako malý trakač a lítá se s ním na Bahamy.

Na to, že je to vše, jsem přišel až po chvíli, když jsem marně na pódiu hledal cokoliv, co by připomínalo kytarový aparát. Ale nic kromě klasických odposlechů jsem zkrátka neviděl. Když si John McLaughlin vybalil Godin LGXT, gig bag položil přes sebe, usadil se se zkříženýma nohama a vedle sebe vyklopil obrazovku laptopu, tak jsem byl trochu vedle. Přece takový velikán nebude používat simulace... Ten musí "zavětřit" při své pověstné rychlosti i latenci půl milisekundy. Ale co, čtěte dále.

John McLaughlin - vzdálené rytmické světy
John McLaughlin - vzdálené rytmické světy

Začněme u kytary. Je to jeden z vrcholných modelů Godin LGXT, vybavený třemi způsoby snímaní. První je zcela klasický s osvědčenými elektro-magnetickými snímači, v tomto případě humbuckery od renomované značky Syemour Duncan. Druhý způsob, který produkuje zvuk akustické kytary, pracuje na principu jednotlivých snímačů v kamenech kobylky s předzesilovačem a třípáskovým ekvalizerém, tak jak je známe z akustických kytar. Třetí způsob je specialitou firmy Godin a jde o systém vyvinutý Richardem McLishem z RMC Pickups. Zde je opět šest snímačů v kobylce, pro každou strunu jeden, a výstup ze snímačů se převádí pomocí speciálního preampu na signál, který se dále zpracovává MIDI převodníkem. Krátce se dá říci: elektrika, akustika a synťák v jednom... jojo "vošendgou". A abych nezapomněl, LGXT nechybí ani tremolo.

Laptop je Apple G4, běží v něm Logic Pro 7 Audio od firmy Emagic a k této sestavě inspiroval Johna McLaughlina jeho technik Marcus Wippersberg. Nyní je potřeba rozdělit cestu z kytary na audio a MIDI.

Audio, tedy zvuk klasických a "akustických" snímačů, se do G4 dostává přes zvukovou kartu Edirol FA-66 (FireWire Audio Interface). Parametry převodníků jsou 24 bitů/96 kHz a slibovaná ultra nízká latence ovladačů ASIO asi není jen reklamním trikem. Rovněž celkový zvuk po smíchání všech jeho složek jde z Logicu přes FA-66 do PA systému.

MIDI cesta - syntezátorový výstup je připojen nejprve do převodníku Roland GI-20 a pak, zřejmě opět pro snížení odezvy, přes MIDI interface Emagic MT4, přes USB do laptopu.

To je z hardware vše a z obrázku je vidět, že jde jen o tři půl-rackové krabice a laptop plus pár kabelů. Žádná lampa, žádný reprák...

V dřívějších dobách používal John McLaughlin jako preamp a processor efekt Sony M7. V něm často upotřebil digitální delay, kvalitní grafický ekvalizér a různé druhy řízení panoramatu signálu. V Logicu je možné všechny tyto parametry ovládat pohromadě na jedné obrazovce. Pokud dojde na zkreslený zvuk, používá kytarový simulátor Amplitube. Tím jsme vyčerpali softwarovou audio cestu.

I přes obrovskou nabídku softwarových syntezátorů a samplerů zůstává John McLaughlin u firmy Emagic a vystačí si z nabídkou obsaženou v Logicu. ES1 a ES2 jsou virtuální syntezátory s obrovskými zvukovými možnostmi a EVP 88 je naopak vynikající v simulaci takových veličin, jako jsou Fender Rhodes Mark I, Mark I & II (Stage Series), Wurlitzer Electric Piano 200A, Hohner Electra Piano... Pouze pro některé sólové zvuky a pady přechází k firmě Spectrasonic a jejich syntezátoru Atmosphere. Rovněž na poli samplerů zůstává u Emagicu a je jím v Logicu vestavěný sampler ESX 24. Pokud si představíte veškeré zvukové možnosti této sestavy, technickou virtuozitu a hudební erudovanost Johna McLaughlina, tak by asi ode mne bylo poněkud troufalé popisovat, jak mu to hrálo. Budete si o tom muset poslechnout sami. Aspoň pro vás nebude takovou záhadou, kde se ten zvuk asi šesti kytaristů, symfonického orchestru, klávesové hradby Ricka Wakemana a samopalu Kalašnikov bere...

 

PS: Zajímalo by mě, jestli má připravenou pohádku nebo vtipy pro případ, že by se mu laptop kousl. A nebo snad i zde platí legendární Kláskova hláška: "Tahle struna nikdy nepraská..."

 

NĚKOLIK DROBNOSTÍ Z RIDERU

-čtěte ho pozorně a věnujte pozornost detailům

-PA systém musí být stereo, mono nelze v žádném případě akceptovat

-mixážní pult 1 x 32/8/2

-čtyři monitorové cesty a každá musí mít svůj 1/3oktávový ekvalizér

-efekty Lexicon PCM 70, Yamaha SPX 990, T.C...

-na pódiu musí být tlustý, pohodlný a čistý koberec

-napětí v síti musí být 230 V, uzemněné a chráněné

-mikrofony: AKG C460, Shure SM57, Shure MX412, Shure Beta57, AE 2500 D/C, Shure SM58, MKE2 (Lavallier)...

Psáno pro časopis Muzikus