Kde se učí jazz - aneb tip pro odrostlé táborníky

Kde se učí jazz - aneb tip pro odrostlé táborníky
Kde se učí jazz - aneb tip pro odrostlé táborníky

Začnu drobnou vzpomínkou na dětská léta, která zajisté v mnoha čtenářích bude rezonovat se vzpomínkami nápadně podobnými: Je léto, já stojím na nástupišti autobusového nádraží s batohem na zádech, bráním před tlačenicí svůj (nikoli vlastnoručně) šitý futrál s neustále se rozlaďující španělkou nedospělácké velikosti, mávám mamince a nejsem si moc jistý, co od následujícího týdne, stráveného daleko od domova podivnými činnostmi mezi cizími lidmi, očekávat. Kdo by býval tušil, že se jednoho dne budu v podobné situaci nacházet zcela dobrovolně, v dospělém věku, s o něco dražším nástrojem a s notovým sešitem místo kápézetky...

Učit se? Ano, ale...

Nyní již seriózně. Člověku se nechce věřit, že osmnáct let po Sametové revoluci je u nás stále ještě ostrá a silně zažitá hranice mezi hudbou vážnou a žánry ostatními. Je to patrné i ze samotných pojmů - protiklad hudby vážné by zcela logicky měl být hudba legrační, ostatně úsloví lehčí žánr se používalo hojně. Že je to velmi neuctivé označení, pocítil každý, kdo se začal hrou na hudební nástroj zabývat alespoň trochu vážněji. Situace v Čechách je v tomto ohledu stále ještě trochu zvláštní - výuka rocku či jazzu na základních uměleckých školách je stále ještě v plenkách, chybí osnovy a ve městech, kde hudební tradice není až tak silná, chybí i učitelé s větším rozhledem či praxí.

 

Zajisté se nabízí námitka, že hudební vzdělání (zvláště v rámci populárněhudebních žánrů) se přeci nemusí nabýt jen ve škole a praxí že se člověk naučí zdaleka nejvíce. S tím nezbývá než souhlasit - je ale třeba vzít v úvahu i to, že ani rock ani jazz se u nás, až na malé výjimky, neučil na oficiální bázi již od padesátých let. Situace se v tomto ohledu v podstatě změnila jen nepatrně. Konzervatoř Jaroslava Ježka je ve svém oboru jedinou v republice a hudební školy s podobně orientovaným programem jsou v podstatě jen ve velkých krajských městech.

Naštěstí nemusíme propadat beznaději - stačí něco našetřit, počkat do léta a, v duchu úvodního odstavce, vyrazit.

 

... o prázdninách

Tradici hudebních prázdninových dílen (přičemž dílna je v tomto případě ekvivalentem anglického slova workshop) založil, alespoň ve svém oboru, legendární muzikant, skladatel a aranžér Karel Velebný. V osmdesátých letech zorganizoval první Letní jazzovou dílnu ve Frýdlantu, ze které se postupem času stala událost tradiční a dodnes fungující. Jaké to muselo být pro tehdejší začínající (resp. po informacích bažící) muzikanty, to dnes asi nedokážeme docenit. V obecně panujícím informačním vakuu se najednou mohli setkat s tuzemskými kapacitami, které obdivovali. Tím akce, což bylo v té době asi i logické a velmi časté, získala až jakýsi mimohudební charakter.

 

V devadesátých letech se pak objevily i např. letní jazzová dílna v Lounech, Svitavách; vznikly i letní Rockové Kurzy, které pořádá neúnavný nadšenec Jan Militký - a také Letní Jazzová Dílna Praha.

 

Přiblížit se světu

Pražskou Jazzovou Dílnu (dále PJD) založili v roce 1998 členové výboru České Jazzové Společnosti (www.czechjazz.org) - mimo jiné Jaromír Honzák, František Kop a Martin Šulc. Ten na první ročník vzpomíná: "Využili jsme tehdy "známostí", které jsme s Mírou Honzákem získali během studií na Berklee College of Music v Bostonu. Vzpomínám si, že učit tehdy přijeli (v podstatě za hubičku) samí skvělí muzikanti: Matúš Jakabčic, Christian Rover, Kuba Stankiewicz, Piotr Baron nebo Juraj Bartoš. Všichni účastníci, i když muzikantsky na různé úrovni, byli do programu Dílny celí žhaví, což byla inspirace i pro nás."

 

Může se zdát, že účast zahraničních lektorů není až tak podstatná. K tomu ovšem Martin Šulc namítá: "Pro mě je to naprosto přirozená věc. Jsme malá země a kolik je u nás muzikantů, kteří si mohou rovnocenně zahrát s muzikanty z Evropy nebo ze světa? Zahraniční učitelé přináší obměnu, čerstvý vítr a jiné zkušenosti."

 

Samozřejmě, chtít takovouto akci pozvednout na mezinárodní úroveň skýtá mnoho problémů i co se týče nákladů finančních. Jako ostatní podobné akce, včetně letních mistrovských kurzů pro instrumentalisty z okruhu hudby vážné, musí PJD shánět také různé typy sponzoringu a grantů. Což je u nás v oblasti kultury (zvláště v jejích nekomerčních odvětvích) rok od roku těžší. Jak ostatně podotýká i jeden z tuzemských lektorů PJD, kytarista David Dorůžka: "Učil jsem poslední dva roky též na dílně v polském Lesznu. Jednoznačné plus pražské dílny je vysoký počet zahraničních lektorů i fakt, že dílna přitahuje též mnoho studentů ze zahraničí. Odvažuji se tvrdit, že výběr lektorů pražské PJD je prvotřídní, na vskutku evropské úrovni. Oproti Polsku i jiným zemím jsme v ČR v nevýhodě v tom, že příspěvky sponzorů i státu na umění obecně jsou u nás velmi nízké. Ale i s těmito omezeními si PJD vůbec nevede zle."

 

David Dorůžka je mimochodem jeden z mála českých muzikantů, jemuž se podařilo prosadit se nejen na evropské scéně a který může konfrontovat dění ve zdejších vodách se svými zkušenostmi z USA. I proto zní člověku velmi povzbudivě, když slyší: "Od té doby, co učím na PJD (od roku 2003, pozn. aut.) se zde vystřídala řada velmi talentovaných studentů, ze kterých se mezitím stali profesionální hráči. Vedle Vyšší odborné školy při Konzervatoři Jaroslava Ježka je pražská Letní Jazzová Dílna asi jediným projektem, který soustavně a kvalitně rozšiřuje vzdělání mladých jazzových hudebníků. Zároveň je to jediný projekt u nás, který pomáhá budovat hudební kontakty mezi ČR a ostatními evropskými zeměmi."

 

Je pravda, že na svůj pobyt na PJD vzpomínají nejen špičkoví mladí jazzmeni jako například Tomáš Liška, bubeník Tomáš Hobzek, varhaník Ondřej Pivec, ale i lidé, kteří se jazzu primárně nevěnují, jako třeba kytarista Jiří Hokeš, Jiří Štarha nebo bubeník Martin Kopřiva. Ti se ale na PJD přihlásili v době, kdy už si získávali jméno na české klubové scéně. Je tedy PJD jen pro pokročilé hráče s ambicí profesionality? "Zdaleka ne," namítá Martin Šulc, "na dílnu se pravidelně hlásí studenti na různé úrovni, což je přirozené - lektoři se snaží vyjít vstříc všem. V minulém roce si vzpomínám na úplnou začátečnici, která vlastně přišla s otázkou 'šmá to pro mě vůbec cenu?'˜ Nakonec jsem ji slyšel v ansámblu u Davida Dorůžky a nevěřil jsem vlastním uším, David jí dal prostě správnou roli a ona to zvládla. Některé principy se uplatňují, ať jste skvělý nebo mírně pokročilý hráč."

 

Výhledy do budoucna

Vytvoření pracovního prostředí pro hudební nadšence různého věku a stupně pokročilosti je samo o sobě čin záslužný. Snažit se v rámci tohoto prostředí navázat kontakt s okolními zeměmi, to se PJD daří; a nejen tak říkajíc na úrovni pedagogů - již pravidelně se hlásí lidé z nejrůznějších koutů Evropy. Co se učitelů týče, účast na letošním ročníku PJD (proběhne od 21. do 29. července) přislíbili například kytarista Matúš Jakabčic, saxofonista Osian Roberts, polská zpěvačka Aga Zaryan nebo baskytarista Juraj Griglák. Dá se v našich složitých podmínkách dívat ještě dál?

 

Organizátoři z řad České Jazzové Společnosti se toho nebojí: "V letošním roce se podařilo zajistit, kromě jiných skvělých lektorů, také bubeníka Jeffa Ballarda (Brad Mehldau, Chick Corea, Kurt Rosenwinkel... - pozn. aut.). To by mohl být náznak změn do budoucna," říká Martin Šulc. Z angažování Ballarda je nadšený i lektor David Dorůžka: "Je to obrovský počin pro celou českou jazzovou scénu. Myslím, že setkání s ním bude pro všechny zúčastněné obrovskou inspirací. Pokud bude dílna do budoucna zvát lektory takového formátu, nic lepšího si už snad ani nemohu představit."

 

Letošní Pražská Jazzová Dílna umožní zájemcům navštěvovat i předmět, který se u nás patrně nevyučuje téměř vůbec - hru na Hammondovy varhany (pod vedením Ondřeje Pivce). Informace o průběhu výuky (samozřejmě ale i z jiných předmětů) bude přinášet Muzikus od září v rubrice Worskhop.

Psáno pro časopis Muzikus