Průkopnické činy, ať již v jakémkoliv oboru, mají několik společných znaků: napřed způsobí zcela nebývalý rozruch, na krátkou dobu zajistí svým původcům místo na výsluní a v centru veškeré pozornosti, velmi brzy jsou však překonány, poměrně rychle zapomenuty a po jisté době budí už jen poněkud shovívavý úsměv spojený s příjemným nádechem nostalgie starých, a tudíž obvykle dobrých časů.
Takový osud stihl nejen první odvážlivce překračující v čemsi, co by se s jistou dávkou tolerance dalo nazvat automobilem, neuvěřitelnou hranici jednoho sta kilometrů v hodině, či první aviatiky překonávající na strojích těžších vzduchu vzdálenost odpovídající mírně nadprůměrnému výkopu fotbalového brankáře, ale i ty úplně první hardrockové kapely, které položily základy stylu v době, kdy ještě nebyl znám ani jeho název.
Proč je tomu s novátory a jejich činy právě tak a ne jinak, je věc poměrně jasná. Hodnota prvotního nápadu a odvahy ho realizovat je tak velká, že obdiv, který průkopníci v danou chvíli sklidí, je naprosto zasloužený, přestože jejich pokusy mají k dokonalosti často dost daleko. Že jsou jejich činy brzy překonány, je také logické, neboť obvykle strhnou lavinu, která je samotné většinou zavalí. A konečně, proč jejich první pokusy působí ze zpětného pohledu poněkud nepochopitelně, bizarně či dokonce směšně, je snad ještě jasnější: na neznámém a neprobádaném území nejsou žádné hranice, žádné vyšlapané cesty ani žádné ukazatele směru - neplatí žádná pravidla, neexistují žádná klišé.
Celá tato charakteristika jako by přesně vystihovala kapelu The Gun - kapelu jednoho velkého hitu, dvou alb a tří hardrockových průkopníků.
Skupina The Gun vznikla roku 1968 a již jedna jejích z prvních nahrávek Race with the Devil se stala obrovským hitem. Skladba značně ovlivnila dobovou scénu, tudíž částečně i další vývoj hardrocku, a dokonce ještě o deset let později měla svůj vliv i na nově vlnitý britský plech. Naopak odvážné experimentování se začleněním velkého orchestru určitě inspirovalo kapely typu Yes nebo Lucifer's Friend.
Bohužel, první album, vydané roku 1968 a nazvané jednoduše Gun, příliš velký úspěch nezaznamenalo. Když něco podobného postihlo i následující album Gunsight, bylo už jen otázkou času, kdy se kapela rozpadne. Zatímco totiž na přelomu let 68/69 představovali The Gun skutečně konkurenceschopnou kapelu pozdně psychedelické éry, po roce 1970 a mohutném nástupu nové generace hard- a artrockových kapel (Yes, E. L. P., Deep Purple v nové sestavě s Gillanem, Atomic Rooster a další), překonávajících o několik tříd skupiny éry předchozí, neměli The Gun již mnoho šancí. K definitivnímu rozpadu kapely došlo v roce 1971.
Viděno prizmatem dnešní - letitou škatulizací již naprosto dokonale parcializované - rockové scény, představoval styl kapely Gun skutečně dosti nesourodou a místy až absurdní směsici navzájem si odporujících směrů. Na jedné straně tady sice najdeme daleko větší tvůrčí svobodu a pestrost, než jakou dovoluje například současná scéna, na druhé straně se však objevuje opravdu silná roztříštěnost, místy hraničící až s nejasností záměru. A něco podobného platí i pro bicí Louise Farrella.
Začněme tentokrát netradičně od zvuku, neboť právě tam je tento moment zvláště výrazný. I v rámci jednoho jediného alba (zejména toho prvního) objevíme totiž hned několik zcela odlišných typů zvuku bicí soupravy, spoustu rozdílných hladin intenzity - od nebývale dominantního a jasného soundu bicích až po jejich utopení téměř pod hranici slyšitelnosti, a dokonce i několik různých metod snímání, počínaje čistým a izolovaným záznamem několika mikrofony zblízka, a konče nahráváním současně s orchestrem, tedy stylem, jakým se točily velké bigbandy swingové éry.
Velmi podobně působí i rozptyl různých typů hry, ohraničený na jedné straně skladbami s tak monotónním doprovodem, že i Ringo vedle nich působí jako starý otravný sólista se sklonem k megalománii, přes bohatou a divokou hru v Moonově stylu, až po zařazení bicího sóla. V tomto případě však - na rozdíl od zvuku, kde jde spíše o technickou nedotaženost - lze již hovořit o tvůrčím experimentátorství, i když často prováděném metodou čistě náhodného pokusu. Pořád však lepší tento antistylový rozptyl, než vysoce vytříbená a sofistikovaná nuda.
Vzhledem k existenci pouhých dvou alb, vydaných navíc de facto v časovém rozmezí jednoho roku, můžeme při pokusu o hlubší analýzu Farrellova hráčského stylu sesypat všechny skladby z obou desek dohromady a pak je znova roztřídit na ty, které jsou z hlediska bicích zajímavé, a na ty zcela nezajímavé. Do druhé skupiny, která pro nás logicky příliš důležitá nebude, spadají již zmíněné skladby s velmi jednotvárnou hrou - jako příklad může posloužit píseň It Won't Be Long z alba číslo jedna, která je celá podkreslena doprovodem sestávajícím z nekonečné repetice jednoho jediného taktu bez sebemenší obměny či breaku, bohužel však tuto skupinu doplňují i další skladby, kde jsou bicí nahrány tak špatně nebo tak potichu, že je není prakticky slyšet.
Kompozice, které po této redukci zbydou, představují však místy docela zajímavý studijní materiál - příkladem může být skladba Situation Vacant, jejíž transkripci najdete na straně 100. Právě tato skladba ukazuje na velký příklon k Moonově stylu hry, který je Farrellovi obecně asi nejbližší. Rozhodně u něj totiž nenajdeme lokomotivně úderný bonhamostroj či Bakerův racionální přídělový systém šestnáctin, avšak ani odlehčené jazzovaní ve stylu Davisona. Jde prostě o typickou ukázku experimentování, hledání a krystalizování stylu poslední třetiny šedesátých let, kde jsou na jedné straně pozůstatky klasických doprovodů rock'n'rollové a beatové éry s příměsí jazzově orientovaných a náročněji rytmizovaných breaků, to vše kombinováno s nově objevovanými možnostmi těžších doprovodů, využívajících v daleko větší míře velkého bubnu. Stejně tak i Farrellova technická vybavenost víceméně přesně charakterizuje danou éru - tedy jistý nadprůměr ve srovnání s kapelami typu Kinks či Yardbirds, avšak již výrazně pod normou ustavenou klasickými představiteli hardrocku začátku sedmdesátých let.
Jak vyplývá z předchozího, nějaká jednoznačná Farrellova zvuková a hráčská charakteristika by se definovala poměrně těžko. Přesto však, při pozornějším poslechu, lze najít určité typické poznávací prvky. Jedním z těch výraznějších jsou superrychlé sextoly či šestnáctinové trioly, neboli jinak řečeno, tyto útvary hrané i v dost rychlých tempech. Není úplně vyloučeno, že právě zde se inspiroval i Ian Paice, který z takto zařazovaných sextol vytvořil v průběhu času jeden z charakteristických znaků svojí hry. To je však pouze odhad.
Pokud jde o samotný nástroj, začínal Farrell s typickým setem poloviny šedesátých let, který byl prakticky identickou kopií soupravy používané Ringo Starrem (a dávno předtím samozřejmě Genem Krupou). Na rozdíl od Ringa to však nebyly bubny značky Ludwig, nýbrž Premier. Postupem času, přibližně v polovině roku 1968, přešel Farrell, patrně pod vlivem Bakera nebo možná všeobecné módy toho období, na dva velké bubny. Zbytek soupravy zůstal víceméně bez zásadnějších změn. Využití dvou velkých bubnů bylo však spíše charakteru vizuálního, neboť kromě krátkých vyhrávek v sólovém vstupu ve skladbě Take off na prvním albu, není jejich nasazení prostým poslechem zaznamenatelné. Vzhledem k nekvalitě některých nahrávek však jejich další použití zcela vyloučit nelze. Snad inspektoři OSN by v tom dokázali udělat jasno. Ti však teď mají jinou práci, takže zase někdy jindy.
The Gun svým krátkým - a jakkoliv stylově nejednotným - působením určitě ovlivnili rodící se rockovou scénu. Ne sice tak zásadně jako třeba The Nice nebo Vanilla Fudge, ale ovlivnili. Jejich experimenty v nejrůznějších směrech měly často blíž k pracovním skicám než k hotovému obrazu, ale i takové práce je třeba. Byli prostě průkopníci.
Když se vám bude chtít, navštivte muzeum. Možná tam vedle letounu Louise Blériota najdete i bicí Louise Farrella. Jejich sláva trvala sice jen krátkou chvíli, ale o to byla intenzivnější. Uctěte jejich památku minutou šíleného rámusu.
Generation Info:
The Gun (1968-71)
- průkopníci hardrocku a heavy metalu
- proslaveni skladbou Race with the Devil
- poměrně úspěšně experimentovali se začleněním orchestrálních aranžmá do čistě rockových skladeb
- obě vydaná alba se vyznačují velkým stylovým rozptylem
- ovlivněni: The Who, Cream, Blue Cheer, Iron Butterfly
- ovlivnili: Deep Purple, Grand Funk, Yes, Motorhead
- klasická (jediná) sestava kapely: Paul Gurvitz* - bg, v; Adrian Gurvitz* - g; Louis Farrell - d
*pozn.: na prvním albu jsou uváděna jména "Curtis" místo "Gurvitz" - jedná se však o tytéž hudebníky
Louis Farrell
- typický hráč anglické školy poslední třetiny šedesátých let
- hra se vyznačuje velkou různorodostí a značnými výkyvy invence i stylu
- ovlivněn: Keith Moon, Mick Avory, Kenney Jones
- ovlivnil: Lee Kerslake, Paul Newton
- největší význam: 68/9
- stěžejní desky: The Gun (1968 - prvotina obsahující superhit Race with the Devil. V závěrečné skladbě Take off lze najít krátký sólový vstup bicích.); Gunsight (1969 - celkově zajímavější než jednička; obsahuje skladby skutečně velmi rozmanitých nálad a aranžmá)
Web Generation:
www.paulgurvitz.comstránky Paula Gurvitze
