Rovnice o čtyřech bubnech a jednom činelu

Rovnice o čtyřech bubnech a jednom činelu
Rovnice o čtyřech bubnech a jednom činelu

Dnes začneme slovními rovnicemi. Aby byla nějaká změna. Taková slovní rovnice může být velmi jednoduchá, například: budova + zamřížovaná okna = věznice. Anebo složitější, třeba: osoba, překvapivě vlastnící Nobelovu cenu za mír + ručník na hlavě = (řešení máte za domácí úkol).

V oboru rockové muziky je však jedna, která svojí jednoznačností a snadností předčí zřejmě všechny ostatní: rocková kapela + flétna = Jethro Tull.

Rovnice o čtyřech bubnech a jednom činelu
Rovnice o čtyřech bubnech a jednom činelu

Když ještě chvíli zůstaneme u těchto slovních výpočtů, můžeme se pokusit i o řešení následujícího příkladu: jaký výsledek získáme, pokud od Jethro Tull odečteme všechny melodické nástroje? Velmi rychle zjistíme, že v tomto případě nedostaneme již zdaleka tak jednoznačnou odpověď jako v případě předchozím. Hráčů na nemelodické nástroje, jinak řečeno bicí soupravu, se totiž u Jethro Tull vystřídala pěkná řádka. Když to vezmeme od konce: Doanne Perry v devadesátých letech, Gerry Conway kolem poloviny let osmdesátých, krátce Dave Mattacks, vyplňující určitou pauzu v období střídání sestav, Mark Craney začátkem osmdesátých let, a konečně před ním asi nejznámější bubeník skupiny: Barriemore Barlow. Pěkně složitá rovnice - to není jako u Deep Purple nebo Led Zeppelin. Tam stačí říct Paice nebo Bonham, a je hotovo. Ale pozor, výčet stále ještě nekončí! Nesmíme totiž zapomenout na hráče, který s kapelou nahrál takové klasiky - a dodnes možná nejvýznamnější desky skupiny - jako Aqualung, Stand Up či Benefit. Tím hráčem, jinak též chronologicky prvním bubeníkem Jethro Tull, je Clive Bunker.

 

Jethro Tull byli fakticky jednou z těch kapel první vlny anglické hardrockové invaze konce šedesátých let, přestože jejich hlavní vliv spadal do období let sedmdesátých a přestože jejich hudba vůbec nebyla čistě hardrocková a často v podstatě ani ne rocková. Přesto, anebo jak se tak říká právě proto si dokázali pouze s minimálními výkyvy udržet jedno z předních míst v první rockové lize, a jejich jméno stále něco znamená jak pro show, tak pro byznys. Progresivita hudebního vývoje, která byla na začátku jejich dráhy, je pochopitelně už dávno minulostí, kvalita však zůstává - a to je hlavní. Skupina do dnešního dne vydala zhruba třicet alb (podle toho, jestli počítáte výběry a různé výroční vydání se výsledný počet dost liší) a může se řadit skutečně mezi ty nejlepší.

 

Clive Bunker začal hrát v patnácti na kytaru, záhy však zjistil, že melodické nástroje pro něj nejsou tím pravým, a přešel k bicím (jak typické...). Největší vliv na jeho hru měli jazzoví bubeníci Buddy Rich a Louis Bellson, což se ostatně dost odráží i na prvních dvou albech Jethro Tull, z té rockovější sféry (resp. beatovější, neboť když Bunker začínal, tak rock jako takový de facto neexistoval) to byl například Bobby Elliott z Hollies.

První kapela, v níž Bunker hrál, se jmenovala McGregor's Engine, a působil v ní též Bunkerův známý, kytarista Mick Abrahams. To bylo začátkem roku 1967. Ještě v průběhu téhož roku však dochází k zásadní změně - a to, když Bunker s Abrahamsem potkávají výrazného zpěváka, skladatele a hráče na flétnu Iana Andersona. Poté, co sestavu doplní basista Glenn Cornick, vzniká kapela s nezaměnitelným zvukem, jasným hudebním zaměřením, avšak značně variabilním názvem - jedna z verzí totiž praví, že v samých začátcích kapela měnila jméno na každé vystoupení, to pro případ "kdyby to náhodou nevyšlo". Právě v den, kdy si jich všiml manažer, se jmenovali Jethro Tull.

První album, nazvané This Was, vychází roku 1968 a je do značné míry ve znamení tehdy módního blues-rocku. Základní prvky osobitého rukopisu kapely se však objevují již zde. Bicí hodně vycházejí z jazzových klasiků, což se kromě pestré a barevné hry plné brejků a nejrůznějších vyhrávek projevuje i skvělým feelingem a velmi šlapavým rytmem. Dobře to dokládá například pěkně jazzově rozehraný doprovod Abrahamsovy 12/8 skladby Move on Alone nebo technicky vyspělé a do různých zvukových ploch rozčleněné bicí sólo ve skladbě Dharma for One. Celkově se bicí stylem hry i soundem dost blíží pojetí Mitche Mitchella z Jimi Hendrix Experience, i když přece jen v méně rozvláté podobě.

Rozvinutí tohoto herního i zvukového modelu lze najít i na následující desce Stand Up, která znamená určitý posun zejména z kompozičního hlediska. Tradiční blues-rock zde již ustupuje vlastnímu projevu kapely. Bicí takový prostor jako na předchozí nahrávce nemají, přesto však poskytují zajímavý studijní materiál.

Album Benefit z roku 1970 znamená další a ještě výraznější vývojový skok v tvorbě kapely, tentokrát týkající se dost výrazně i samotných bicích. U těch totiž lze zaznamenat zásadní změny hned v několika směrech. Předně dochází ke zlomovému bodu v rozšíření soupravy. Zde je vhodná příležitost alespoň krátce se zmínit o Bunkerově značně unikátním vybavení z éry začátků kapely - ač totiž byly koncem šedesátých let bicí soupravy z hlediska počtu jednotlivých komponentů obecně menší než dnes (a zejména než na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byly v módě doslova obří sady), držel Clive Bunker přesto jasné prvenství. Jeho souprava totiž představovala absolutní minimum, aby se ještě vůbec dalo mluvit o soupravě. Bunkerovo tehdejší vybavení zahrnovalo jmenovitě: malý a velký buben, dva kotle, hi-hat, a pozor - někdy dokonce jenom jeden činel (!). Přesto však nelze říci, že by to nějak omezovalo hru a možnosti hráčského vyjádření. Výše uvedené rozšíření soupravy pak spočívalo v prostém vynásobení dvěma: tedy na dva velké bubny, čtyři kotle a dva činely. Je zde dokonce určité podezření, že Bunker prostě koupil ještě jednu úplně stejnou soupravu a jednoduše ji postavil vedle té původní...

Zvukové pojetí záznamu na albu Benefit vychází ze zatlumeného snímaní a je na míle (a to dokonce námořní) vzdáleno tradičnímu modelu použitému na This Was. Zvuk bicích sice nesplňuje skoro žádná kritéria tzv. čistého studiového soundu a hodně připomíná například sklepní zvuk alba Hotter than Hell od Kiss, výsledek ovšem zní skvěle. Ve hře je pak znatelný příklon k větší údernosti, inspirovaný zčásti obecným trendem doby, zčásti možná Bonhamem a jedničkou, potažmo dvojkou Led Zeppelin. Setkáme se zde tedy kromě jiného i s razantními sextolovými brejky kombinovanými s šestnáctinami, navíc však najdeme i zpestření v podobě dvaatřicetin.

 

A je tu rok 1971. Napřed se v duchu dokumentárně-investigativních pořadů podívejme, co extrémně význačného se událo toho roku v politice, světových dějinách a sportu. Nic. To bychom tedy měli. Ovšem v hudbě, tam se toho naopak dělo tolik, že by s největší pravděpodobností nestačil ani celý časopis. A nejspíš ani dva. Takže jen ve zkratce vpravdě telegrafické: Deep Purple vypustili kulový blesk, Led Zeppelin zařadili čtyřku, Mahavishnu jeli sice na jedničku, ale i to v jejich případě stačilo, aby zanechali většinu ostatních daleko za zády, E.L.P. nasadili do akce obrněnce jménem Tarkus a The Who se už jenom zeptali, kdo bude další. A co na to Jethro Tull? Ti odpověděli, že další bude Aqualung. A tak se také stalo.

Aqualung vynesl skupinu až na samý vrchol a je dodnes zřejmě největší klasikou kapely - deska shodně ceněná kritikou i posluchači, prodaná v mnohamiliónových nákladech, a to víceméně bez podopory médií a jakýchkoliv megalomanských reklamních kampaní. Skladby jako Locomotive Breath, či titulní Aqualung jsou dodnes asi tím nejcharakterističtějším znakem pro Jethro Tull, podobně jako Smoke on the Water pro Deep Purple nebo Stairway to Heaven pro Led Zeppelin. Kromě nápaditých melodických postupů a aranžmá na tom svoji zásluhu mají i bicí Clivea Bunkera. Zde již v plně rockové podobě, představující dokonale vyvážený střed mezi strojovým rytmem a jazzovým předstihem, spojující nápaditost i disciplínu v jeden celek, s atakujícím soundem i monstrózní hutností, navíc schopností podřídit se plně stylu a náladě skladby. Jedním slovem klasika. Jeden ze vzorů rockové hry. Základ, na němž se staví dodnes.

Celkově lze Aqualung skutečně zařadit mezi nejvýznamnější nahrávky roku 1971, přestože v tom obrovském kvantu kvality lze opravdu jen těžko něco vyzvedávat. Nicméně pro Clivea Bunkera to byla poslední deska s Jethro Tull. Krátce po jejím vydání totiž z kapely odchází. Na desce Living In The Past z roku 1972 můžeme najít ještě zbytkový materiál z let 1968-71 nahraný s Bunkerem, a to včetně živého a značně jazzrockového provedení skladby Dharma For One se skvělým bicím sólem na styl Buddyho Riche.

 

Odchodem od Jethro Tull samozřejmě Bunkerova hudební kariéra zdaleka neskončila, i když jeho další účinkování celkem logicky takový mediální dopad již nemělo. Hudebně však může představovat neméně významný zdroj inspirace. Vezměme to chronologicky. V roce 1974 se přidal k formaci Blodwyn Pig, kde působil také jeho bývalý kolega z McGregor's Engine i z první desky Jethro Tull, kytarista Mick Abrahams. Poté účinkoval ve skupině Aviator, s níž vydal alba Aviator a Turbulence, následně spolupracoval s Robinem Trowerem, Stevem Hillagem, ale třeba i Stevem Howem z Yes. Konečně v roce 1998 vydává sólové album s názvem Awakening. Kromě jiných na něm účinkují také Martin Barre a Ian Anderson (stačilo málo a sešli se tam kompletní Jethro Tull...).

Z čistě bubenického hlediska bude určitě zajímavý i fakt, že v roce 1994 vydal Bunker trojici výukových videokazet Drum Tuition for Beginners/for Intermediates/for Advanced (aneb Bicí lekce pro začátečníky, středně pokročilé a pokročilé) a sadu dvou instruktážních kazet nazvanou Complete Drums Video Tutor.

 

Pro většinu příznivců bude charakteristickým bubeníkem Jethro Tull patrně Barriemore Barlow. S tím se dá víceméně souhlasit, nesmí se však zapomenout na to, že Clive Bunker byl tím prvním. Když k tomu přičteme fakt, že s kapelou nahrál celá čtyři alba, jeho styl prostě musel určitým způsobem ovlivnit i všechny další hráče, kteří přišli po něm. Nadto ho jako svůj vzor uvádí i spousta dalších slavných bubeníků, namátkou jmenujme například Billa Warda z Black Sabbath. Veškeré tyto okolnosti vedou k závěru, že jeho význam je značný, přestože jeho jméno dnes nepatří mezi ty nejznámější a... přestože měl jednu z nejmenších souprav na světě.

Takže abychom skončili stylově rovnicemi, stejně, jako jsme jimi začali, zde je jedna z těch složitějších, teď však již se zcela jasným řešením: 4 bubny + 1 činel + pestrá, jazzem inspirovaná hra = Clive Bunker.

 

Generation Info:

 

Jethro Tull (zal. 1967 v Blackpoolu, Anglie)

- unikátní kombinace hardrocku, folkrocku a blues

- typický zvuk flétny

- akustické skladby

- zajímavá aranžmá

- nezaměnitelný sound kapely

-ovlivněni*: Traffic, Rolling Stones, Cream, tradiční anglická hudba

-ovlivnili*: Atomic Rooster, Move

*) vzhledem k osobitosti stylu jsou tyto kategorie pouze velice přibližné

-klasická sestava kapely (v období s Clivem Bunkerem): Ian Anderson - v., g., fl.; Glenn Cornick - b., v., harm.; Martin Barre* - g.; Clive Bunker - d.

*) na první desce místo Barreho Mick Abrahams - g.

 

Clive Bunker

(*12. 12. 1946, Luton, Bedfordshire, England)

-spolutvůrce typického stylu začátku sedmdesátých let

-kombinace jazzu a rocku ve stylu hry i ve zvuku

-výrazně šlapavý feeling

-ovlivněn: Mitch Mitchell, Buddy Rich, Bobby Elliott, Louis Bellson, Keith Moon, Kenney Jones

-ovlivnil: Bill Ward, Paul Hammond, Ric Parnell, Peter Criss

-stěžejní desky: This Was (1968) - albová prvotina Jethro Tull. Bicí zde stylem hry i soundem mají blíže k jazzovým klasikům, značný je i vliv Mitche Mitchella. Ve skladbě Dharma For One sólový vstup. Benefit (1970) - patrně nejhardrockovější deska skupiny. Plný sound bicích vycházející z tlumení, ve srovnání s This Was poněkud zjednodušená hra, avšak stále velmi pestrá. Údernější rockové doprovody. Bicí zde určují styl nadcházející hardrockové éry. Aqualung (1971) - nejslavnější album kapely. Celkově i po stránce bicích rozvinutí stylu definovaného na Benefitu.

 

Web Generation:

www.j-tull.comTak takhle podivnou adresu mají prosím oficiální stránky kapely...

www.collecting-tull.comPřehledný informativní web - historie, diskografie, texty, fotky atd.

www.tullpress.com/index.htmNěco podobného ještě jednou.

www.collecting-tull.com/TullTree/CliveBunker.htmA do třetice - tentokrát však odkaz přímo na stránku Clivea Bunkera.

jethrotull.musichall.czLa Grande Tschechische Page (to dělá ta evropská unie...) zkrátka: výborně zpracované stránky a to dokonce v češtině.

Psáno pro časopis Muzikus