Když 25. června 2009 zemřel král popu, celý svět začal okázale truchlit, přestože ještě nedlouho před tím byl Michael Jackson zmiňován nejčastěji v souvislosti s jeho údajnou pedofilií. Tato změna v postojích veřejnosti byla tak nápadná, že inspirovala kanadského krále humoru na YouTube Jona Lajoie k natočení politicky silně nekorektní písně Michael Jackson is Dead.
Redakce Muzikusu však tehdy odolala pokušení vytáhnout z rukávu nějaký příhodný retrospektivní článek a trochu se na neštěstí popást. Letos si ale jednu příležitost ujít nenecháme - album Thriller slaví třicáté narozeniny a to si naši pozornost opravdu zasluhuje. Celých těch třicet let si totiž tato kolekce skladeb hájí post nejprodávanějšího alba všech dob. A vzhledem k tomu, že kupování hudby se pomalu ale jistě stává výstřelkem excentriků, mohu si dovolit spekulaci, že i v následujících dekádách zůstane pozice Thrilleru neohrožena. Máme tedy dost možná tu čest s nejprodávanějším albem v historii vesmíru.
A přestože jsou mezi českými muzikanty častěji vzývány jiné ikony než Michael Jackson, deska Thriller je skutečně skvěle odvedené řemeslo a při jejím poslechu se můžeme mnohému přiučit, ať už jsme zpěváci, instrumentalisté, skladatelé, aranžéři či zvukaři. Právě řemeslné stránce Thrilleru je věnován tento článek. Při přípravě na něj jsem narazil na velké množství střípků a detailů, které by snad nehudebníka mohly nudit, ale věřím, že pro vás - muzikanty - nezajímavé nebudou. Pojďme se podívat, jak se točí historické milníky.
Správný čas, správné místo, správní lidé
Pokud tedy chcete nahrát album, které přepíše dějiny, co k tomu potřebujete? Není toho málo. Ano, samozřejmě, musíte být ve správnou dobu na správném místě. Například rok 1982 se hodí perfektně. 21. století je totiž érou devalvace hudby a není zrovna běžné (dokonce snad ani možné), aby se jediné album od sebepopulárnějšího interpreta stalo jen z poloviny takovou senzací, jakou byl Thriller. Raná osmdesátá léta však hudebním senzacím přála a Michael měl nakročeno znamenitě - předchozí album Off the Wall (1979) se neprodávalo vůbec špatně a singlů Don’t Stop Till You Get Enough a Rock with You se rádia nemohla nabažit. Přesto Michael nebyl s úspěchem alba spokojen a cítil se hudebním průmyslem nedoceněný. Údajně pro něj bylo zklamáním, že Off the Wall nezískalo titul desky roku. Místo rezignace však přišlo ještě větší odhodlání „udělat díru do světa“. Nemá smysl popírat Jacksonovu tendenci k megalomanii - bez ní by však Thriller nikdy nebyl tím, čím je. První předpoklady triumfu bychom tedy měli - správné načasování a ochota udělat pro úspěch všechno.
Chystáte-li se natočit veledílo, potřebujete především ten správný tým. Řetěz je tak silný, jako jeho nejslabší článek, a slabé články si dovolit zkrátka nemůžete. Michael sice možná nebyl spokojen s přijetím Off the Wall, za svůj produkční tým by ale dal ruku do ohně. A tak se znovu na scéně objevuje producent Quincy Jones, jehož hudební ostruhy by vydaly na samostatný článek. Za mixážní pult opět zasedl neméně věhlasný studiový zvukař Bruce Swedien, jehož roli při natáčení vyzdvihl Quincy Jones v pořadu Marka Ebena Na Plovárně: „Můžete mít sebelepšího zpěváka, producenta, muzikanty. Pokud to všechno ale zvukový mistr nezaznamená dobře, skončili jste. My měli štěstí, protože Bruce je jedním z nejlepších zvukařů na světě.“ Možná proto nebude překvapením, že právě Brue Swedien je tak trochu hlavní hvězdou našeho článku (Michael promine, vy jistě také). O albu Thriller bylo totiž u nás napsáno ledacos, technická stránka věci je však popsána téměř výlučně v anglicky psaných textech a nás bude zajímat především.
Kvalita vítězí nad kvantitou...
Dříve než se můžete pustit do natáčení, musíte mít co nahrávat. Jak je to tedy na Thrilleru s autorstvím? Čtyři písně přinesl sám Jackson (Wanna Be Startin’ Somethin‘, The Girl Is Mine, Beat It, Billie Jean), tři jsou z pera Roda Tempertona (Baby Be Mine, Thriller, The Lady in My Life), pod Human Nature jsou podepsání Steve Porcaro a John Bertis a konečně P.Y.T. má na svědomí James Ingram a sám producent Quincy Jones. Ano, počítáte správně, pouze devět „věcí“. To však nebylo důsledkem nedostatku materiálu. Naopak, Jones popisuje proces vybírání skladeb jako velmi náročný: „Když máte vybráno, vezmete tu slabší polovinu a nahradíte ji něčím ještě lepším, než je cokoli, co bylo v původním výběru. Jedině tak máte jistotu, že natáčíte ty nejlepší možné skladby.“ Je ale ještě jeden důvod, proč na Thrilleru skončilo pouze devět písní. Rozhodujícím faktorem byla kvalita reprodukce při přehrávání finálního produktu, tedy vinylové desky. Ta byla totiž, jak Jones vysvětluje, nepřímo úměrná délce strany. „Pokud chcete velký, tlustý zvuk, potřebujete velkou, tlustou drážku ve vinylu. A té se na jednu stranu vejde maximálně tak devatenáct minut.“ Dále popisuje, jak bolestivý byl proces zkracování, tak aby se nahrávka do oněch devatenáct minut na stranu vešla. Michael například trval na dlouhé úvodní části písně Billie Jean. Tvrdil, že musí na desce zůstat, protože ho nutí k tanci. Jones vtipkuje: „Bruce, Rod a já jsme byli břichatí pánové ve středních letech. Jak jsme mohli oponovat nejlepšímu tanečníkovi na světě, když tvrdil, že ho ta hudba nutí tančit?“ A tak se pokusili Michaelovi vyhovět. Když ale později společně poslouchali zkušební vinylový výlisek, Michaelovi vytryskly slzy. Zvuk byl tenký, bez „šťávy“. Nakonec se tedy přeci jen dohodli na zkrácení, což dalo vyniknout brilantnímu zvuku nahrávky v celé její kráse. A jak že Bruce Swedien docílil onoho neuvěřitelně čitelného, perkusivního zvuku? Bruce tomu říkal Acusonic Recording Process. Nějaký (tehdy) progresivní zázrak? Nikoliv. Šlo vlastně pouze o způsob, jakým Bruce synchronizoval téměř neomezený počet dvacetičtyřstopých pásů. Množství stop však nebylo tím hlavním.
Aby zvuk přežil cestu k finálnímu mixu...
V čem že spočívalo hlavní tajemství metody Acusonic? Zpočátku se mnoho lidí domnívalo, že „nadupaný“ zvuk Thrilleru má na svědomí nějaká technická berlička. Jak však sám Bruce ochotně při několika příležitostech vysvětlil, podstata Acusonic byla velmi prostá a v podstatě se pouze pokoušela zmírnit limitace nahrávání na pás. Zkušenost totiž Bruce naučila, že pokud například nahrajeme bicí jako první stopu a zbytek dohráváme postupně, ty nejstarší stopy (v tomto případě bicí) neustálým přehráváním při overdubbingu ztratí transienty, tedy ty zpravidla vysokofrekvenční krátké impulsy na začátku zvukové vlny, které jsou třeba právě u bicích nedílnou součástí attacku (náběhu) tónu. Bruce proto bezprostředně po nahrání smíchal pracovní verzi rytmiky pouze do dvou stop a ty byly používány jako orientační stopa pro dohrávání dalších nástrojů. Původní nahrávka bicích byla odložena stranou a ke slovu přišla znovu až při finálním mixu. Transienty tak zůstaly zachovány.
Každý ze čtyřiadvacetistopých pásů musel obsahovat jednu stopu se time kódem SMPTE, aby bylo možné je synchronizovat. Tím pádem také existovala jen minimální omezení ohledně počtu stop, čehož dokázal Swedien patřičně využít. Jedním ze základních principů jeho práce je totiž nahrávat pokud možno každý signál ve stereu. Podle jeho slov dodává stereo zvuku hloubku a čitelnost. Tímto způsobem se nahrávaly i zdánlivě monofonní zdroje, neboť pokud se jedná o akustický nástroj, díky odrazům v místnosti a různým nepravidelnostem skutečně monofonní zvuk v podstatě neexistuje.
Kolik písní poznáte podle zvuku bicích?
Samostatnou kapitolou je Sweidenův přístup ke snímání bicích. Jednou z jeho hlavních zásad je vždy mít soupravu na vyvýšené rampě, aby bylo možno zabránit nechtěným rezonancím podlahy a zpětným odrazům. Snare snímá Sweiden pouze jediným mikrofonem Shure SM57. Poukazuje ale na nízkou konzistenci výroby na přelomu 70. a 80. let. Proto má z asi osmi SM57 jednu jedinou označenou „snare“, protože ze zmíněných kousků zkrátka na „virbl“ funguje nejlépe. „Zkoušel jsem snímat obě blány, ale vždycky došlo k fázovým problémům.“
Pro snímání velkého bubnu si nechal Swedien vyrobit speciální obal. Ten nahradil přední blánu bubnu a nemalou měrou se podílel na izolaci jednotlivých komponentů soupravy, o kterou mu právě tehdy nejvíce šlo. Také se tak lépe dařilo udržet zvukový tlak bubnu uvnitř - mikrofon bylo možné vsunout speciálním otvorem, který se poté zavřel pomocí zipu. Zvuk bicích v Billie Jean je ideální demonstrací výsledků tohoto přístupu a Bruce je na něj patřičně pyšný: „Kolik znáte písní, které bezpečně poznáte hned v prvním taktu pouze podle zvuku bicí soupravy?“ Téměř všechny skladby alba obsahují kromě živých bicích také rytmické patterny nahrané pomocí dnes již legendárních „automatických bubeníků“ jako je Linn LM-1, Univox SR-55 a Roland TR-808. Vše by nebylo kompletní bez nejrůznějších dodatečných perkusí - poslechněte si například, jak zásadní roli hraje v rytmické složce Billie Jean shaker.
Pulzující basy a vintage syntezátory
Pro Michaela bylo důležité, aby album roztančilo i toho největšího lenocha. To by se nepodařilo bez pumpujících basových linek, které jsou pro Thriller tolik charakteristické. Podobně jako u bicích, je i u basových partů téměř v každé písni slyšet kombinace syntetického a přirozeného zvuku. Bruce prozradil, že jak baskytaru (na kterou hrál Louis Johnson), tak basové syntezátory nahrával přímo do linky pomocí DI boxu vlastní výroby, jehož klíčovým komponentem byl transformátor značky UTC, model LS10x. Louis Johnson nahrál většinu svých partů na MusicMan StingRay, který přímo pro něj postavil sám Leo Fender. Na Wikipedii najdete také zmínku o blíže nespecifikované baskytaře Yamaha (pravděpodobně šlo o model BB2000).
Na několika internetových fórech se jacksonologové dohadují, jaké basové syntezátory byly při nahrávání použity. Na stránce gearslutz.com učinil dohadům přítrž sám Bruce Swedien, když jednoduše zavolal Gregovi Phillanganesovi, který měl synth-bassové party na starosti. Ten mu prozradil, že například v P.Y.T. použil Minimoog. Swedien však jedním dechem dodává, že ke každé skladbě přistupovali jako k samostatnému dílu, takže o syntezátorových partech nelze říci nic obecně.
A jaké další „synťáky“ byly použity při nahrávání klávesových partů na Thrilleru? Do této otázky vnesl světlo v magazínu Keyboard Michael Boddicker, který nahrál velkou část kláves na albu. Hlavními klávesovými „pracanty“ byly Yamaha CS-80, Roland Jupiter 8 a Jupiter 6, již zmíněné Minimoogy a v neposlední řadě Synclavier. K posledně jmenovanému se váže historka z nahrávání písně Beat It. Součástí filozofie Quincyho Jonese bylo nepoužívat tovární presety a pokaždé naprogramovat zvuky vlastní. Když ale klávesista Tom Bähler navolil jeden z výroby přednastavený zvuk na svém Synclavieru, Michael se do zvuku okamžitě zamiloval a trval na tom, aby byl použit právě v intru Beat It. Pravděpodobně se tak jedná o jediný tovární syntezátorový zvuk použitý na albu Thriller.
Velká jména i nenápadní pracanti
Když už mluvíme o písni Beat It, měli bychom se zmínit o kytarových partech na albu. Právě v Beat It totiž hraje sólo sám Eddie Van Halen. Udělal to tehdy jako laskavost pro Quincyho Jonese a kromě několika piv nedostal žádný honorář. Quincy k nahrávání tohoto dnes legendárního sóla dodává: „Řekl jsem Eddiemu, že mu nebudu radit, co hrát. To, proč jsme mu zavolali, je právě to, co hraje sám od sebe.“ Sám Eddie v rozhovoru pro časopis Q vzpomíná: „Ostatní členové Van Halen byli mimo město a já si říkal, že se stejně nikdo nedozví, že jsem hrál na desce tohohle kluka. Nic jsem za to nechtěl a říkal si, že mi když tak Michael může někdy dát pár tanečních lekcí.“ Toto jediné sólo však poněkud zastínilo hlavního „kytarového pracanta“ Thrilleru, kterým byl Steve Lukather z kapely Toto. Například v Beat It nahrál všechny kytarové i basové party, tedy vlastně téměř vše kromě Eddieho sóla. V rozhovoru pro The Raffo Review uvádí: „Většina muzikantů si dnes neumí představit, jaké to je, když máte za zády Quincyho, který vám říká, co máte hrát a že máte několik minut na přípravu.“ Steve se také svěřil s tím, že ho dříve mrzelo, jak moc byl jeho přínos přehlížen. Vše se ale změnilo s příchodem internetu a dnes jsou již jeho zásluhy dobře známy.
Michael nahraný od hlavy až k patě
Počkejte, málem bych zapomněl napsat něco k nahrávání Michaelova zpěvu! Bruce Sweiden vzpomíná, že volba mikrofonu Shure SM7 byla tehdy velice neortodoxní a mnohé překvapila, Bruce ale trval na svém. Důležitou roli sehrál také pre-amp Neve 1084. Michael zpíval texty zásadně zpaměti a pro kýžený výsledek stačily zpravidla dva až čtyři pokusy. Bruce při nahrávání zpěvu ve studiu pokaždé ztlumil světla, protože chtěl eliminovat vizuální rušivé elementy. Bez zajímavosti není ani to, že Michael stál při zpívání na stejné rampě, na které byly nahrávány bicí, a při zpěvu většinou zároveň tančil! To je poměrně unikátní přístup - zvukaři zpravidla zpěváka hlídají, aby do mikrofonu neproniklo nejrůznější podupávání apod. Nejenže toto Sweidena vůbec netrápilo, ale v několika případech prý snímal zvuky Jacksonova tance dodatečnými mikrofony!
Jak Bruce, tak Quincy při několika příležitostech zdůrazňují, že nikdy nepracovali s větším profesionálem, než jakým byl Michael. Do studia chodil vždy včas a připraven, dobře si pamatoval texty a udržoval si celkový přehled snad o každé notě, kterou hrály nástroje. Jeho autorství (viz výše) se netýkalo pouze zpěvu, například Billie Jean přinesl Michael včetně oné geniálně jednoduché basové linky a základní čtyřakordovou progresi nahrál na syntezátor Yamaha CS-80 sám. Podílel se zkrátka velkou měrou na celém procesu vzniku alba, nikoliv pouze na zpěvu.
Aby Bůh mohl vejít do místnosti
O nahrávání Thrilleru by se toho dalo napsat ještě mnohem více, počet stránek Muzikusu však „nafouknout“ nedokážeme. Raději vás tedy odkážu na zdroje, z kterých jsem čerpal - rozhovor s Brucem Sweidenem pro webzin Sound on Sound, Sweidenovu knihu In Studio with Michael Jackson, diskuzní fóra Gearslutz.com a další. A pokud nevládnete angličtinou, doporučuji vám alespoň vyhledat si v archivu České televize pořad Na Plovárně s Quincy Jonesem.
Postava Michaela Jacksona je fascinující, Thriller je nejúspěšnějším albem všech dob, a tak můžeme my, muzikanti, přenechat bulvární spekulace jiným a soustředit se na hudební stránku věci - a že je na co se soustředit! I pokud nám nad postelí nevisí plakát krále popu, můžeme všichni Thriller použít jako inspiraci a příklad znamenitě odvedeného hudebního řemesla. A i když budeme znát každou technickou hračičku, na kterou bylo album nahráno, měli bychom si především vzít k srdci radu Quincyho Jonese, který říká, že je třeba „nechat prostor pro to, aby mohl Bůh vejít do místnosti“. Ne, bohem nemyslí Michaela Jacksona. Má na mysli to, že bychom (nejen) při nahrávání měli být vždy připraveni změnit původní plán a využít nepředvídané ku prospěchu věci. Věřte mu, Quincy ví, o čem mluví! Thriller je toho jasným dokladem.
Nejúspěšnější demáč všech dob
Stalo se vám někdy, že jste pracovali na "seriózní nahrávce", ale stále se vám nedařilo zopakovat atmosféru, kterou mělo první demo písně? Pokud jste se někdy nahrávání věnovali, jsem si jist, že to dobře znáte. Nevěšte hlavu, podobné situace se nevyhýbají ani tak zkušeným týmům, jako byl ten Quincyho Jonese. Poslechněte si minimalistické kytarové sólo v Billy Jean. Říkáte, že na tom není co zkazit? To se šeredně pletete! Kytarista Dave Williams se ve studiu marně snažil nahrát lepší verzi sóla, které dříve vysypal z rukávu v Michaelově domě při práci na první demonahrávce skladby. Snažil se zbytečně, žádná verze neobstála ve srovnání s tou původní. Kytarový part, který znáte z Billy Jean, je tedy vlastně demo. Nasadit jej do finální nahrávky bylo možné jen díky tomu, že se nahrávalo s metronomem a tempo se od začátku nezměnilo. Bruse Swedien si jen musel dát trochu práce se synchronizací pásů. Myslím, že když Williams nahrával ono demo, asi jen těžko tušil, že píše hudební historii...
