Zlaté sedmdesátky a Fender Stratocaster 1975-1979: Boom pokračuje?
V první polovině sedmdesátých let význam a oblíbenost Stratocasteru doslova raketově rostla. Zkrátka a dobře, je to tak univerzální nástroj, že i hráči (Jimmy Page a další), kteří nebyli známí výhradně právě hraním na straty, jich několik vlastnili a zároveň je často použivali minimálně při domácím hraní.
Se sedmdesátými léty přicházejí samozřejmě nové hudební styly, vlivy, nová alba a umělci se téměř nedají spočítat. Nutno říci, že stejně tak, jak nových umělců, nelze spočítat produkce nových kytar z dílny Fender. Když trochu více zmapujeme dobu, v rané etapě sedmdesátek vznikají „stratocasterská“ veledíla jako Band of Gypsys (Jimi Hendrix, 1970), Dark Side of the Moon (Pink Floyd, 1974), Machine Head (Deep Purple, 1972), Blow by Blow (Jeff Beck 1975) a mnohá další.
V sedmdesátých letech máme především mnoho skvělých kytaristů. Velmi pozoruhodným hráčem na Stratocaster je Tommy Bollin (Deep Purple, Zephyr a James Gang), kterého nelze nezmínit. Kdo ví, kam by se dál hudební i kytarová historie vyvíjela, kdyby nezemřel na předávkování heroinem...
Kolem poloviny sedmdesátých let zde máme fantastického kytaristu Robieho Robertsona, „blusmena“ Michaela Bloomfielda, experimentálního rockového Lowella George, uměleckého Rye Coodera... Dokonce Frank Zappa, který je známý především se svým Gibsonem SG, v sedmdesátých letech hrál intenzivně na Stratocastery...
Stratocasterské desetiletí pokračuje a na světě se objevují i po „sedmdesátém pátém“ skvělé věci a častěji také solové projekty již uznávaných jmen. Eric Clapton vydává Slowhand (1977), Jeff Beck své Wired (1976). V neposlední řadě nesmíme v éře sedmdesátek zapomenout na „Stouny“, kde lze vidět špičkovou spolupráci Keitha s Roniem spolu s Fendery na řemenech.
Od druhé poloviny sedmdesátek se začínají rýsovat nové styly. Například přišel punk, kde Stratocaster bohužel tolik k vidění není. Tato komerčně úspěšná kytara se možná patrně vyhýbala myšlence punkového hnutí. I přesto mohu s jistotou říci, že právě díky punku se rocková hudba začala rozdělovat na další a další styly, zvuky a přicházejí nové generace hráčů.
Kromě punku vstupuje do hudebního světa také disco, které začalo relativně devastovat kytarovou scénu a měnit hudební svět. I přesto se v discu v jemné formě uplatnění Stratocasteru našlo, například u Jamese Browna, Sly & the Family Stone, Lea Nocentelliho a dalších.
Rocková hudba i přes to všechno koncem desetiletí nekončí. Máme zde Marka Knopflera a fantastické Dire Straits, Edie van Hallena, Whitesnakes, Scorpions a nesmrtelné mistrovské album The Wall od Pink Floyd.
Ano, druhá polovina desetiletí byla velice dynamická, a kromě hudby se měnil samozřejmě také design Stratocasteru, a to doslova každým rokem. Úvodem musím poznamenat, že kvalita výroby se spíše zhoršovala. Logicky rostla celkově popularita nástroje a zároveň s ní masově produkce. Padesátá a raná šedesátá léta vyrobila několik tisíc nástrojů ročně. Při odevzdání firmy korporaci CBS čísla radikálně vzrostla a od konce šedesátých let se pohyboval počet vyrobených nástrojů v desítkách tisíc. Poté nadešla sedmdesátá léta a pohybujeme se v číslech, která mohou jít každým rokem téměř ke stovce tisíc vyrobených nástrojů.
V polovině sedmdesátých let si lze všimnout současně s vysokou produkcí také jednoho paradoxu: Stratocaster je velice oblíbený, hraje na něj více a více umělců, nicméně novější kytary jsou vždy horší a horší než jejich předchůdci. Historickým faktem je, že všechno to byly slušné nástroje, nicméně těch opravdu skvělých nástrojů se povedlo vyrobit opravdu jen velice málo.
A nyní k samotné výrobě Stratocasteru po roce 1975. Rok 1976 byl samozřejmě dalším rokem plným změn ve výrobě této kytary. Jedna z nejzásadnějších změn, která proběhla zhruba v druhé polovině roku 1975 je ta, že firma přijala nový způsob lakování nástroje. Stratocaster se začal lakovat více než deseti polyesterovými vrstvami, které výrazně potlačily rezonanci nástroje. Celkově lakování bylo ale pořád vícesložkové a na polyester se nanášel původní nitrolak. Jiné to bylo u krku nástroje, který byl celý lakován pouze polyesterem. Tento fakt se podepsal na tom, že lakovaný krk těchto veteránů stárne viditelně jinak než tělo nástroje. Je také všeobecně známo, že místo pro štítek s logem na hlavě kytary bylo lakováno původním nitrolakem, který na rozdíl od polyesteru nereagoval s vytištěným ikonickým logem.
Celková estetika nástroje se změnila takovým způsobem, že straty působily daleko plastičtěji a masívněji než jejich předchůdci. Polyester je velice odolný a nástroj může vypadat i dnes doslova jako nový. Toto se nedá říci o nástrojích padesátých a šedesátých let, lakovaných pouze ještě původním nitrolakem, který tak odolný není, a tak často lze vidět prastarý Fender s dnes velice oblíbenými rozrostlými relic „pavučinami“ v laku.
Důležité je také zmínit, že se v letech 1975-1976 mění opět plasty na pickguardu. Ten je nyní celý černý, což mu dodává zcela nový „look“.
Další viditelná změna od roku 1976 je ta, že sériové číslo nástroje nenajdete již na zadním trojšroubovém štítku, ale vepředu na hlavě ihned pod logem. Mění se také princip číslování a přibývá tam písmeno, které značí typ nástroje, zároveň mizí číslo patentu. Toto číslování bylo lepeno také v podobě nálepek na pickguard, krk nástroje a další části, nicméně se často nedochovaly, protože životnost papíru na těchto místech je zjevně malá.
A co změny v dalším roce? Roku 1977 si konečně po více než dvacetileté produkci konstruktéři ve Fenderu uvědomili nedostatky třípolohového přepínače snímačů Stratocasteru. Ten se mění za pětipolohový a Stratocaster není nyní nutno ručně doma modifikovat za účelem hraní v mezipolohách. V dalších letech se ve výrobě oproti roku 1977 mnoho nemění a mám pocit, že jsou totožné s rokem 1977. Změny ovšem přicházejí v roce 1979, kdy celou éru zakončuje ikonický stříbrný 25th Anniversary Stratocaster, který byl velice komerčně úspěšný. Po dlouhém desetiletí se firma vrací také konečně opět ke čtyřšroubovému spojení krku s tělem, který je na tomto výročním modelu pouze z javoru. Vše má na tomto kousku symbolicky připomínat první nástroje z padesátých let.
Celkově sedmdesátky byly ve výrobě nástrojů velice zajímavou dekádou. Fender prodává více Stratocasterů, než kdykoli jindy i přes velice nejistý a relativně nepříznivý konec desetiletí.
Tímto ukončujeme toto desetiletí a pokračovat budeme příště.
