V minulém díle jsme si shrnuli vývoj kytary od padesátých let do konce let sedmdesátých a zhodnotili změnu jejího postavení vzhledem k celkovým proměnám rockové hudby jako takové. Dnes budeme pokračovat ve stejném duchu, odpíchneme se od počátku osmdesátých let a dotáhneme tuto problematiku až do dnešních dní.
Vše podstatné k úvodu do tohoto tématu bylo řečeno již na začátku předchozího dílu, takže jednotlivé přílohy, odkazy na články a studie zde již jen připomínám.
Těžkotonážní dusot
A nařvaná osmdesátá léta vtrhla na rockovou scénu vskutku impozantně. Punk svou proklamovanou jednoduchostí nemohl kytaristy jako takové uspokojit, až na výjimky neměla budoucnost ani přílišná éteričnost new wave, blues si běželo vlastní cestou a rocková písnička také. A tak se ke slovu přihlásila hudba, která ve svých počátcích vyšla z hard rocku, ne však již z jeho kořenů. Rozvinula se spolupráce dvou a více kytar, do popředí opět vstoupila technika hry (někdy ale na úkor podstaty hry samé aneb "kdo zahraje více not za vteřinu, je lepší") a hlavně obrovská invence, která začala zpracovávat "nově" objevené teritorium stavby skladby.
Vedle klasických jmen počátku této dekády, jako Iron Maiden, Def Leppard, Michael Schenker Group, Tygers of Pan Tang, Dio, Metallica a ostatních se začínají rozvíjet další subžánry, představované soubory typu Venom, Pantera, Slayer, Celtic Frost, Stryper, Megadeth, Overkill, Poison, Ministry, Sepultura, Helloween, Napalm Death, Death, Testament... Ve druhé polovině let osmdesátých ale zákonitě dochází mnohým z těchto představitelů dech (zejména invenční), což má za následek hned dva úkazy. Předně začíná boom zájmu o feeling hudby konce 60. let a celých let sedmdesátých, a za druhé se naplno rozvíjí vztah k písničce a úloze doprovodné kytary jako takové, což má "na svědomí" prudce se rozvíjející grunge.
První část změny sebou přináší nejen návrat starých kapel, z nichž mnohé po počátečním nadšení rychle upadají do tvůrčí vyhaslosti a staví hlavně na live vystoupeních, ale formují se i další skupiny tohoto zaměření, jako kupříkladu Cinderella (hlavně pozdní), Guns N`Roses, Kingdom Come, House of Lords, Mr. Big, Extreme, Thunder, Black Crowes...
Grunge se svou rychlostí vývoje vynáší doprovodnou kytaru na vrchol zájmu (Nirvana), ale dlouho s tím nevystačí, což řadu kapel vede nakonec ke vstřebání dalších stylů. Dlužno uznat, že právě ty opět představují kytaru v "novém" světě a to na velmi dobré úrovni (Soundgarden, Dream Theater, Alice in Chains, Pearl Jam), nemluvě o tvorbě takových souborů jako Faith No More.
Není ani divu, že se tedy vedle znova se navracejících skupin objevují i další kapely a osobnosti, čerpajících z jejich odkazu, ale přihlížejících zároveň k současnému soundu (Lenny Kravitz) či stavějících na promyšlenosti techniky hry (Jason Becker), včetně tzv. supersestav a la Traveling Wilburys či Anderson, Bruford, Wakeman, Howe.
Doba zmatku
Začátek devadesátých let jednoznačně profitoval na návratu rockové kytary se vším všudy. Vedle starých bardů a ke spletitosti výrazu (myšleno v dobrém) směřujících kapel z oblasti prvotního grunge se začala vynořovat i celá plejáda skupin, čerpajících z tvorby těchto navracejících se gigantů a přetavujících si ji do svého výrazu.
Často tím také nastala i ta situace, že tyto mladší kapely začaly mít daleko větší úspěch se svým "starým" soundem než jejich vzory - ty totiž již v průběhu první poloviny devadesátých let dost rychle ztratily skladatelskou jiskru. Leckteré po bouřlivě přijatých nahrávkách vydaly rychle další, které natolik propadly, že se k dalšímu studiovému počinu odhodlávaly až po řadě let, strávených na pódiích s prověřeným repertoárem (viz například Uriah Heep a vztah mezi alby Sea of Light a Sonic Origami). Některé se chytily samy do svých předtím nastavených stylů kompozic a nesnadno se jim z nich dostávalo (Yes). Jiné zase zjistily, že publikum odmítá akceptovat novou tvář kapely a soustředily se na cizelaci svých hitů (Pink Floyd). Další zkusily překročit svůj stín novým projektem, což přes nespornou kvalitu neskončilo vždy úspěšně (Coverdale-Page nebo Whitesnake - Starkers in Tokyo). Nemalé procento ale přesto chytilo druhý dech a dokázalo s sebou vzít i svůj starý tábor fanoušků (Rush, Deep Purple, Jethro Tull, ZZ Top, Lynyrd Skynyrd, Metallica, Iron Maiden).
Zcela ojedinělá byla i snaha některých kytarových osobností, které, pod dojmem nových studiových možností zejména z hlediska zvuku, zkusily zapojit svůj výraz k novým technologiím. U Carlose Santany s tím jeho fanoušci počítali tak nějak vždycky (i když jeho jazzrockové výlevy nebyly nijak úspěšné), takže Supernatural se stalo albem s velkým A. Ovšem když takoví bluesmani, jako Eric Clapton, Gary Moore či Jeff Beck zapojili na nahrávkách syntetické bicí, výsledkem byl jen zmatek. Nové posluchače (například z tábora Lennyho Kravitze) to nepřitáhlo, staré to spíše znechutilo... Clapton se z neúspěchu poučil okamžitě, takže Riding with The King ho představilo tak, jak ho jeho fanoušci chtěli mít. Mooreovi to trvalo trochu déle, svou necitlivou inklinací k modernizmu dokázal v podstatě zlikvidovat tábor svých posluchačů, ale Power of the Blues mu opět vrátilo jeho místo. A Jeff Beck? Ten to prostě neřešil. To je sice hezké, ale...
Power to guitar
Ze zpětného pohledu prostě nebyla úloha kytary v tomto období zase tak katastrofální, jak se všeobecně uvádělo. I když na tomto faktu měla značný podíl řada klasických kapel, které se většinou v těch nejproslulejších sestavách začaly opět objevovat na pódiích a ve studiích, nezanedbatelnou roli zde sehrála historicky již podmíněná reakce na přístup k nástroji jako takovému. Už zde najednou přestalo platit to pro mnohé muzikanty tolik pohodlné rčení, že "... sóla nebo technika hry, to dneska nikoho nezajímá..." nebo "... po prvních osmi taktech sóla se obecenstvo začíná nudit..." a další "perly". Navíc se toto pojetí zdaleka netýkalo pouze přístupu ke kytaře - v téměř stoprocentním případě se tento názor projevil i v otázce skladby a osobitého feelingu - rozmělněnost na jedné straně a někdy až urputná snaha být ještě nezávislejší než nezávislý vedla v drtivé většině ke konci existence takto zaměřených skupin. Zvláště pokud za nimi nestála již řada alb či davy odhodlaných fanoušků. Otázka alibismu se pak v těchto okázale neokázalých tvrzeních přímo nabízela...
Ti kytaristé, kteří nebyli nijak zvlášť vázáni svým dosavadním image a včas si uvědomili, že publikum se zase jednou změnilo, tak dostali druhou šanci. A pokud na to měli i technicky i po stránce skladby, vrátili se zpět do oblasti zájmu svých fanoušků.
Musím zde teď upozornit, že tento vývoj rozhodně neznamenal to, že publikum odhodilo všechny dosavadní desky a se zatajeným dechem začalo naslouchat spletitým modálním improvizacím. Ne. Vedle námi uváděných důvodů zde prostě a jednoduše došlo k tomu, že úloha kytary jako pouhého prostředku vyjádření byla pomalu ale jistě přebita přístupem ke kytaře jako takové, z hlediska všech jejích atributů - prostě, lapidárně řečeno, do kytary se nemuselo již jen mlátit (a nemá to nic společného s razancí hry), ale umělec se mohl vyjádřit, to zdůrazňuji, i technikou hry, stylovostí, feelingem, kvalitou tónu atd0¦
Je nutné ale opět přispěchat s vysvětlením, že tyto řádky nejsou namířeny proti žádnému ze stylů, znám řadu výborných muzikantů, kteří jsou přímo ponořeni do určitého, třeba muzikantsky výrazně jednoduššího stylu (vzhledem k jejich technické erudici) třeba jen proto, že tento styl mají prostě rádi - a to je naprosto v pořádku. Šlo mi pouze o vyjádření všeobecné změny v přístupu ke kytaře.
A jak dál?
I rocková hudba, ačkoliv se to mnohému nemusí (nebo nechce) zdát, má ve svém vývoji určité zákonitosti. Vezměme třeba v potaz tyto nahrubo zobecněné vztahy:
1) počátek 60. let (rock and roll, mersey sound, surf music) - rozvoj forem na přelomu desetiletí,
2) 1. polovina 70. let (zenit rozmanitosti rocku) - polovina 70. let (nástup punku a new wave),
3) 80. léta (éra HM) - konec 80. let (nástup grunge),
4) přelom 80. a 90. let (boom hladu po hudbě 60. a 70. let) - 2. polovina 90. let (programové zjednodušení výrazu a vyprahlost invence)
5) přelom tisíciletí (opatrný návrat k instrumentaci) - ?
Co by nám z toho mohlo vyplynout? Třeba to, že se zase začíná poslouchat (a myslím tím opravdu poslouchat), třeba to, že se opět začínají prosazovat soubory s vlastní tvorbou, třeba to, že na Uriah Heep revival nechodí už jen nostalgičtí "starci", ale i současná generace, třeba to, že se při sólech v publiku už nezívá, třeba to, že se zase začíná preferovat kvalita tónu...
Rocková hudba do sebe v průběhu své historie natáhla i řadu dalších vlivů. I když některé z nich (a to je pouhá menšina) ji ve vývoji zbrzdily, naprostá většina ji dokázala obohatit. Navíc došlo i k opačnému jevu, kdy právě rock vstoupil do odlišných hudebních struktur, což ve výsledku mělo pozdvihnutí obou stran. A přesně totéž platí pro kytaru, protože, s veškerou úctou k dalším nástrojům, bez kterých by to nešlo, synonymem pro rockovou hudbu obecně nemůže být jiný nástroj, než kytara.
Jeden z pohledů na léta devadesátá:
Když tedy jako vzor vezmeme například nějakou anketu prestižního kytarového časopisu, tak uvidíme, že lze sice uvažovat o určitém zúžení stylového řečiště hodnocení, ale přesto jde v mnoha případech o významné osobnosti a výrazná alba. Nemůžeme zde sice uvádět všechny ankety, z nichž mnohé, orientující se na počty prodaných alb, mohou být na rozdíl od šedesátých a sedmdesátých let právě v tomto období dosti zavádějící, ale stačí, když si přiblížíme výsledky hlasování čtenářů a redaktorů časopisu Guitar World (viz tabulková příloha). Z přílohy tak vyplývá, že devadesátá léta byla zcela ve znamení virtuozity Eddieho Van Halena, rychlosti Kirka Hammetta a dravosti Dimebaga Darrella. Je zřejmé, že skladba jako taková dostala i v tomto ranku přednost, protože tehdy v sólové tvorbě tak trochu akademičtí Joe Satriani a Steve Vai se zde objevují méně. Z alternativních jmen se vedle Billyho Corgana dobře držel Kurt Cobain, ale spíše z hlediska celé kapely (takže opět příklon k písničce). Stranou ovšem nezůstalo ani blues, kde se mezi jednoznačnými osobnostmi Steviem Ray Vaughanem, Erikem Claptonem a B. B. Kingem dokázal výrazně prosadit i Kenny Wayne Shepherd.
Celkový přehled sestav skupin
(pozor, pouze druhy, ne tedy jednotlivé sestavy a jen do třetího celkového místa):
1) U kapel, pohybujících se ve vodách hard rocku, převládají kvarteta typu voc, g, bg, dr (Led Zeppelin, Bad Company, Free...), poté následují kvinteta typu voc, g, bg, dr, key (Deep Purple, Uriah Heep, Rainbow...) a posléze dvojí typ sestav, kvarteta typu g, g, bg, dr (Kiss, Wishbone Ash, Thin Lizzy...) a kvinteta typu voc, g, g, bg, dr (Aerosmith, AC/DC, Def Leppard...).
2) U kapel z oblasti art rocku jsou na prvním místě kvinteta typu voc, g, bg, dr, key (Yes, ranní Genesis, IQ...), druhé místo obsadila kvarteta typu g, bg, dr, key (druhá sestava Pink Floyd, první sestava King Crimson), na místě třetím jsou pak tria, nejčastěji typu g/bg/voc, dr, key (Emerson, Lake & Palmer, Nice...)
3) Jižani jsou ve znamení sextetů, nejčastěji typu g, g, bg, dr, dr, key (raní Allman Brothers Band), následují kvinteta převážně typů voc, g, g, bg, dr (Southern Rock Allstars...) či voc, g, bg, dr, key (Atlanta Rhythm Section...), poté přicházejí sedmičlenné skupiny, kde jde většinou o sestavy voc, g, g, g, bg, dr, key (Lynyrd Skynyrd, Stillwater, Collins-Rossington Band...)
4) V oblasti heavy metalu je naprostá převaha kvinteta typu voc, g, g, bg, dr (Iron Maiden, Judas Priest, Tygers of Pan Tang...), až poté přicházejí kvarteta a la voc, g, bg, dr (Diamond Head, Manowar, Slaughter...) a tria, zejména typu g/voc, bg/voc, dr (Venom, Prong, Killer...)
5) U punku jde jednoznačně o kvarteta, nejčastěji typu voc, g, bg, dr (Sex Pistols, Damned, Generation X...), až pak je místo na kvinteta typu voc, g, g, bg, dr (pozdní Black Flag, D Generation...), minimum tvoří tria - g, bg, dr (Social Distortion, Flipper...)
6) New wave je zase ve znamení kvartet a to zejména sestav typu voc, g, bg, dr (U2, Cult, Smith...), přibližně třetinu zaujímají kvinteta velké variability, kde je nejčastější typ voc, g, bg, dr, key (Blondie, Altered Images...). Až poté následují tria typu g, bg, dr (Police, Babes in Toyland...)
7) Grunge pak stojí vyloženě na kvartetech, nejvíce ve stylu sestav voc, g, bg, dr (Alice in Chains, Stone Temple Pilots, Mad Season...). Poté následují tria g/voc, bg, dr, (Nirvana, Melvins...) a kvinteta typu voc, g, g, bg, dr (Green River, Mother Love Bone...), minimálně zde narazíme na sexteta.
