Bass profil - Tony Levin

Bass profil - Tony Levin
Bass profil - Tony Levin

Jeden z nejvlivnějších basistů posledních čtyř dekád. Těžko byste na světě našli basistu, který by ovlivnil tolik dalších hráčů nebo který by si vysloužil takový respekt pro svou práci. Není to jen tím, že dává do hudby za každých okolností sto procent svého umu. Je to zejména proto, že se ve svém vývoji nezastavil a má rád stále nové výzvy. Rád si zahraje se zvučnými jmény stejně jako s naprosto neznámými, pokud mu jejich hudba nabídne něco nového a zajímavého.

Začátky

Anthony Levin se narodil 6. června 1946 v americkém Bostonu, na jehož předměstí Brooklin vyrůstal. K hudbě se dostal relativně pozdě, v deseti letech se začal učit na kontrabas a na střední škole začal hrát i na tubu. První kapelní působení spadá také do doby studia na střední škole, kdy začal hrát ve školním orchestru. S kamarády si také založil barbershopové vokální kvarteto, ale svoje působení viděl tehdy především v klasické hudbě a kontrabasu. Na kontrabas působil v mládežnickém orchestru Greater Boston Youth Symphony Orchestra Marvina Rabina, se kterým velmi často hráli pro prezidenta Kennedyho a jeho ženu.

 

Barbershopový kvartet

V doslovném překladu znamená tenhle výraz „holičské kvarteto“. V zásadě se jedná kvarteto zpěváků zpívajících a capella. Zpěváci vytvářejí svými hlasy akordy na každém tónu melodické linky. Písničky pro barbershopovou hudbu by měly mít jednoduchou a zpěvnou melodii a snadno pochopitelný text. Velký důraz je kladen na přednes a méně na rytmickou stránku. Barbershopový kvartet měl i Homer Simpson.

 

Po střední škole šel Tony studovat na Eastman School of Music v Rochestru (stát New York), kde se setkal se svým rytmickým guru Stevem Gaddem. Tvrdí se, že Steve Gadd vysvětloval Levinovi, jak by měl hrát basista, aby to šlapalo. Rozhodně uvedl Tonyho Levina do jazzové a rockové hudby. V této době si Tony pořídil první zásadní nástroj - Fender Precision -, na který potom hrál spoustu let.

 

V roce 1970 se Tony Levin přesunul do New Yorku a založil kapelu Aha, the Attack of the Green Slime Beast, společně s Donem Prestonem z The Mothers of Invention a Stevem Gaddem, a začal se také věnovat kariéře nájemného muzikanta.

 

Sedmdesátá léta

Respekt k Tonymu Levinovi během sedmdesátých let postupně rostl. Po několika nepříliš známých deskách se v roce 1973 dostal k natáčení Lou Reedova magnum opus Berlin a úspěch desky se odrazil i ve zvýšené poptávce po službách studiových muzikantů, kteří se na desce podíleli - tedy i po službách Tonyho Levina. V roce 1974 se podílel na desce The Roar of ’74 bubenického velikána Buddyho Riche, aby o rok později kompletně změnil působiště a začal hrát s Alicem Cooperem, s nímž natočil tři desky a odjel několik turné. Působení u Coopera a Lou Reeda bylo pro Levina důležité v jednom směru - seznámil se tu s producentem Bobem Ezrinem, který ho v roce 1977 seznámil s Petrem Gabrielem, který hledal muzikanty pro svou první sólovou desku.

 

Peter Gabriel

Angažmá u Petera Gabriela se ukázalo jako zásadní. Tony Levin je od první desky naprostou basovou jedničkou v Gabrielových službách a podílel se na všech deskách (vyjma soundtracku k filmu Passion: The Last Temptation of Jesus Christ) a odjel s Peterem všechna turné.

 

Již na první desce Levin dokázal, že je schopen vyhovět Gabrielovu tíhnutí k experimentům. Levin tu hrál na baskytaru i na tubu, po letech opět vedl barbershopové kvarteto a ukázal se jako ideální člen Gabrielovy ekipy. Během natáčení i následného turné se sblížil s Robertem Frippem, což se ukázalo jako další ze zásadních setkání pro Levinovu budoucnost.

 

Na druhou Gabrielovu desku II (1978) už přichází Tony Levin s nástrojem, který se pro něj stal charakteristickým - Chapman Stick. Díky Tony Levinovi začalo masivní používání tohoto nástroje, v čele jeho následovníků stojí třeba baskytarista Kajagoogoo Nick Beggs.

 

Stejně jako Levin zahrál skvěle na prvních čtyřech deskách Petera Gabriela, které byly spíše experimentální (i když přesto hitové), dokázal se skvěle vypořádat s Gabrielovým kotrmelcem směrem k popu na albech So z roku 1986 nebo Us z roku 1992. Progresivní stránka hudby totiž zůstala, a i přes popovější a líbivější melodie dostali muzikanti dostatek prostoru k výjimečným aranžím a neotřelým nástrojovým linkám. Za zmínku stojí, že během turné k albu Us vznikl živý materiál vydaný na CD i VHS (později DVD) Secret World Live. Jedná se o jeden z nejlepších hudebních záznamů historie, který ukazuje ve vrcholné formě jak hlavního aktéra, tak všechny muzikanty s Tonym Levinem v čele. Poslední album PG s kapelou - Up (2002), se zase vrací zpět k temnější a experimentálnějším kořenům z prvních alb.

 

King Crimson

U Petera Gabriela se Tony Levin seznámil s kytaristou Robertem Frippem a ten ho na začátku osmdesátých let angažoval ve znovuobnovených King Crimson. Tato sestava se ukázala, a platilo to i pro další inkarnace King Crimson, jako tvrdší a přímočařejší než King Crimson v sedmdesátých letech. Trojlístek alb Discipline (1981), Beat (1982) a Three of a Perfect Pair (1984) dokázal svojí směsicí funku, jazzu a progresivního rocku přilákat opět hromadu fanoušků. Tony Levin tu opět dokázal (ne že by v té době ještě musel něco dokazovat), že mu nic hudebního není cizí a že se elegantně pohybuje v jakémkoliv stylu. Když ostatně přišli King Crimson opět na scénu v polovině devadesátých let se dvěma bubeníky a dvěma basisty, Tony Levin byl opět u toho a opět hrál významnou roli ve zvuku kapely. Na počátku milénia Tony Levin odešel z kapely (kvůli závazkům u Petera Gabriela a u Seala), ale v poslední inkarnaci kapely z let 2007-2009 opět byl.

 

Vybavení

Nástroje

OLP Tony Levin signature, čtyř- i pětistrunné (kopie Music Man)

Music Man Sting Ray, čtyř- i pětistrunné, pražec i bezpražec

NS Double Bass (elektrický kontrabas)

NS Cello (elektrické violoncello)

Chapman Stick,deseti- i dvanácti strunný

 

Aparát

Ampeg SVT4-PRO (zesilovač)

Ampeg SVT VR (zesilovač)

Ampeg Micor-VR (mini stack)

Ampeg SVT 810 (8 x 10” kabinet)

Ampeg PN410HLF (4 x 10” kabinet)

Ampeg PN115HLF (1 x 15” kabinet)

 

Efekty

Radial Tonebone (předzesilovač)

Dunlop Crybaby (wah)

Analogman Bi-comp (kompresor)

Analogman Big Muff (distortion Electro Harmonix v krabici Analogman)

Boss DD-3 (delay)

EBS Octabass (octaver)

MXR Phase 90 (phaser)

Korg DTR2000 (ladička)

Boss Heavy Metal HM-2 (distortion)

 

Vedlejší projekty

Kromě natáčení desek a živého hraní se známějšími umělci se Tony Levin účastnil i několika zajímavých projektů - i když z hlediska prodejnosti alb se nejednalo o nic zásadního. Trio Bozzio Levin Stevens vyvolalo ve světě muzikantů velice silný ohlas dvěma deskami - Black Light Syndrome (1997) a Situation Dangerous (2000) -, podobně jako kvarteto Liquid Tension Experiment se členy Dream Theater (Mike Portnoy, John Petrucci a Jordan Rudess). Oba projekty byly koncipovány jako improvizace ve studiu a poskytovaly velice zdařilý a i docela podrobný pohled do kuchyně špičkových muzikantů.

 

Bass profil - Tony Levin
Bass profil - Tony Levin

Funky Fingers

Tony Levin také stojí za vynálezem tzv. funky fingers, což jsou dřevěné paličky, připevněné na prsty, kterými se do strun spíše „tluče“, než aby se na ně brnkalo. Vynález spadá do roku 1986 a natáčení alba So Petera Gabriela. K docílení perkusivnějšího zvuku baskytary v písničce Big Time se Tony domluvil s bubeníkem Jerrym Marottou, že Tony bude na base mačkat tóny a Jerry bude vyťukávat rytmus na struny. Konečná verze je sice natočená normálně prsty, nicméně výsledný zvuk Tonyho fascinoval. Když se o tom později bavili s Peterem Gabrielem, Peter mu navrhl, aby si nechal paličky přidělat na prsty. Tony požádal svého technika Andyho Moorea, aby tenhle nápad dotáhl do konce a funky fingers byly na světě. Tony Levin je nějakou dobu vyráběl, ale ke konci devadesátých let s výrobou skončil. Na e-bayi ale najdete docela zdařilé kopie.

 

Podobné to bylo i s jednorázovými projekty typu Gorn Levin Marotta, kde hrál s flétnistou Davidem Gornem a bubeníkem Jerrym Marottou, nebo loňský projekt Levin Torn White s kytaristou Davidem Tornem (ex David Bowie, Laurie Anderson) a bubeníkem Alanem Whitem (Yes).

 

Zmiňovat všechny spolupráce by asi nemělo smysl, neboť bychom potřebovali celý časopis jen pro tento článek, nicméně stačí si projít Levinovu diskografii (tady je připojen jen velmi zkrácený výběr) a koupit si některé méně známé desky, aby si člověk utvořil představu, jakým způsobem je Tony Levin ponořen do světa hudby. Doporučuji též jeho osobní stránky www.papabear.com, které existují již od poloviny devadesátých let, stejně jako Tonyho blog - začal s tím v době, kdy se ještě pro internetový deník slovo blog nepoužívalo.

 

Diskografie (výběr):

 

Sólo: World Diary (1995), Waters of Eden (2000), Pieces of the Sun (2001), Resonator (2006), Stick Man (2007).

S Peterem Gabrielem: I (1977), II (1978), III (1980), IV (1982), So (1986), Us (1992), Ovo (2000), Up (2002),

s Bozzio Levin Stevens: Black Light Syndrome (1997), Situation Dangerous (2000)

s Bruford Levin: Upper Extremities (1998),

s King Crimson: Discipline (1981), Beat (1982), Three of a Perfect Pair (1984), Thrak (1995),

s Levin Marotta Gorn: from the Caves of the Iron Mountain (1997),

s Liquid Tension Experiment: LTE (1998), LTE II (2000), Liquid Trio Experiment (2009),

s Anderson Bruford Wakeman Howe: ABWH (1988),

s Yes: Union (1991),

s Laurie Anderson: Strange Angels (1989),

s Joan Armatrading: Walk under Ladders (1981), The Key (1983), What’s Inside (1985),

s Asia: Aura (2001),

s Chrisem Bottim: Midnight without You (1997), Slowing Down the World (1999),

s Davidem Bowiem: Heathen (2002),

s Tracy Chapman: Matters of the Heart (1992),

s Cher: Cher (1987),

s Alicem Cooperem: Welcome to My Nightmare (1975), Goes to Hell (1976), Lace & Whiskey (1977),

s Al Di Meolou: Scenario(1983),

s Bryanem Ferrym: Boys and Girls (1985),

s Artem Garfunkelem: Watermark (1977), Scissors Cut (1981),

s Stevem Hackettem: Genesis Revisited (1996),

s Johnem Lennonem: Double Fantasy (1980), Milk & Honey (1980),

s Kennym Logginsem: The Unimaginable Life (1998),

se Sarah McLachlan: Afterglow (2003),

s Pink Floyd: A Momentary Lapse of Reason (1987),

s Erosem Ramazottim: Tutte Storie (1993),

s Lou Reedem: Berlin (1973), Between Thought and Expression (1993),

s Buddym Richem: The Roar of ’74 (1974),

s Robbiem Robertsonem: Robbie Robertson (1987),

s Paulem Simonem: Still Crazy after All These Years (1975), One Trick Pony (1980),

s Andym Summersem: World Gone Strange (1991), Last Dance of Mr X (1997),

s Richardem Thompsonem: Amnesia (1988),

s Tomem Waitsem: Rain Dogs (1985),

s Levin Torn White: LTW (2011).

Psáno pro časopis Muzikus