Dnes si tak nějak shrneme téma koncových stupňů, přičemž se taky ještě podíváme na zařízení funkčně nějakým způsobem přesahující takovýto běžný zesilovač. Mám na mysli modely kombinující klasickou zesilovací úlohu s dalšími nadstandardními funkcemi.
Již v minulém dílu zmíněné legendární zesilovače Peavey CS-800 či CS-400 nabízely možnost aktivního frekvenčního dělení signálu vsunutím přídavných dělicích modulů do příslušných patic (vypadaly podobně jako zakrytované koncové lampy - několik jich mám doma ještě v krabici v dílně :-)). Dnes je již poměrně běžným doplňkem některých modelů např. ořez basového pásma - tzv. low cut - nebo i vrchního pásma - hi cut. Obecně pozor na obrácenou terminologii při použití termínu pásmová propust čili low pass filter, je to ořez výškových frekvencí shora, a hi pass filter je ořez basových frekvencí zespoda. Názvy low a high zde znamenají právě pásmo, které se „propouští“; obráceně než v případě použití termínu cut - řezat.
Dnes je na trhu mnoho typů koncových zesilovačů s vestavěnými DSP jednotkami a dynamickými procesory, je třeba ovšem zvážit, nakolik je pro nás výhodné, aby zesilovač, který chceme v té či oné konkrétní aplikaci použít, oplýval těmito výhodami, zvlášť pokud se nám o tyto a podobné procesy „stará“ jiné zařízení - crossover nebo třeba speaker management procesor. Vždycky si vybavím případ kapely, která si nechala nejmenovaným prodejcem pod záminkou „neprůstřelné“ ochrany reproboxů doslova vnutit takto inteligentní zesilovač k buzení své aparatury ve zkušebně, načež si s jeho nastavením dotyční muzikanti nevěděli rady a této koupě následně a opakovaně litovali. :-) V takovém případě by byl jistě vhodnější model „se dvěma knoflíky na ovládání volume“. Nezapomínejme na minule zmíněnou poučku o výkonech zesilovačů versus k nim připojených reproboxů - nespoléhejme příliš na to, že za nás vše globálně obstará nějaký napevno nastavený limitér, od kterého tak čekáme permanentní a stoprocentní ochranu svých zařízení. Jak už jsme zmínili v minulosti, žádné zařízení není zcela „blbuvzdorné“ a vždy je třeba na prvním místě uvažovat selským rozumem, správně vybrat a propojit adekvátně zvolené komponenty, které je pak samozřejmě posléze třeba taktéž „rozumně“ používat.
Co se týká technických parametrů, tak se všemi nechci nějak extra konkrétně zabývat, je jich opravdu docela dost, ne-elektrikářům většinou stejně až tak moc neřeknou, a myslím, že pokud vybíráme konkrétní model nebo značku, je spíš dobré dát na reference a odezvy uživatelů, případně na své vlastní posouzení. V minulém díle již opakovaně zmíněné story „hraje/nehraje“ berme tedy skutečně s rezervou a věnujme se případně důležitějším jevům, jako je třeba spínání tepelných ochran při velkém zatížení, jak se dotyčný model zachová při větším podpětí v síti apod. Ty se nás totiž v běžné praxi zřejmě dotknou daleko víc než třeba nejrůznější hodnoty zkreslení nebo přeslechu mezi kanály.
Samozřejmě že určité kategorie, značky a cenové hladiny nám leccos napoví (od levného neznačkového modelu nemůžeme čekat zázraky, byť by se hodnotami „na papíře tvářil“ sebelíp). Nicméně dnešní, minule i dříve zmíněná, čínsko-tchajwanská (copy) produkce dělá divy a je nutno přiznat, že v určitých případech i celkem funguje. Pokud si pohlídáme již taktéž zmíněné reference přímých uživatelů, může nám nákup takové techniky přinést poměrně výraznou úsporu našich finančních prostředků, pokud se tedy nebojíme zároveň i trošku experimentovat. :-)
Co se týče hodnot výkonů, většinou nám napoví již typové označení konkrétního zesilovače. Pokud tedy nese konkrétní model označení např. FP 14000, znamená to drtivou většinou hodnotu výkonu v můstku (bridge) - zpravidla do 4 Ω -, tedy spojení obou kanálů (v případě dvoukanálové varianty) zesilovače do jednoho mono bloku, v našem případě tedy 1x 14000 W/4 Ω, případně tedy 2x 7000 W/2 Ω. Zpravidla nejnižší „povolená“ impedance připojených reproboxů ve stereo provozu, v případě můstku, tedy spojení obou částí do jedné, je minimální hodnota impedance vždy dvojnásobná, tedy 4 Ω. Přepnutí výkonu na můstek (bridge) bývá realizováno příslušným přepínačem, případně použitím jiné speakonové zástrčky (standardní zapojení bývá na pinech 1+, 1-), která bývá někdy i odlišně zapojena (např. 2+, 2-).
Pokud jsme jakkoliv aktivní uživatelé reproduktorů, ať již zvukaři nebo domácí „hifisti“ či kytaristé nebo basáci používající nástrojové aparatury, jednu fyzikální poučku bychom přece jen znát určitě měli, a sice jak se dopátrat výsledné impedance při vzájemném propojování reproduktorů.
Toto se většinou v praxi realizuje tzv. paralelní metodou, tj. lidově řečeno plus jednoho reproduktoru na plus druhého, a to vše na plus pin vstupu (to samé s kontakty mínus). U takto paralelně spojených reproduktorů se hodnota výsledné impedance řídí vzorečkem (viz obrázek), zjednodušeně vysvětleno, při použití dvou stejných hodnot reproduktorů vždy klesne na poloviční hodnotu. Tedy spojíme-li paralelně dva šestnáctiohmové reproduktory, výsledná impedance bude osm ohmů, spojíme-li paralelně dva osmiohmové, výsledek budou čtyři ohmy..
Jak vidno, platí to i při vyšších počtech reproduktorů, tj. spojíme-li paralelně např. čtyři osmiohmové reproduktory, výsledná impedance bude dva ohmy. U propojování komponentů PA aparatury se téměř výhradně používá toto paralelní zapojení (dva stejné konektory na reproboxu), další možnou variantou je ovšem ještě zapojení sériové. Při takové variantě se hodnoty impedance přímo sčítají. To se (případně kombinace paralelního a sériového) používá např. u kytarových reproboxů, kde právě zmíněnou kombinací různých variant zapojení získáváme různé výsledné hodnoty impedance. Pokud tedy např. spojíme sériově dvě paralelně propojené dvojice osmiohmových reproduktorů, výsledek bude opět osm ohmů. Nebo pokud sériově propojíme dvě paraleně spojené dvojice šestnáctiohmových reproduktorů, výsledek bude opět šestnáct ohmů (varianty používané např. u kytarových boxů 4x 12”). Příště tedy již minule avizované uzavření tématu signálového řetězce a následně přistoupíme k samotnému nastavení jednotlivých nástrojů a vokálů.
