Kytaroví velikáni - Mick Ralphs

Bad Company patří do zlatého fondu hardrocku a jsou typickým příkladem všech atributů nejen tohoto svébytného stylu, ale i přístupu k tvorbě, interpretaci a souhře z hlediska rockového fenoménu obecně. Svým syrovým podáním se stali důstojnými pokračovateli Free, jedné z pěti skupin, které definovaly hardrock v jeho klasické podobě a staly se základními a určujícími protagonisty tohoto žánru.

Samozřejmě, že Ralphs nepůsobil „jen“ s Bad Company. Již předtím si své ostruhy vysloužil v Mott the Hoople, další významné kapele, známé i díky zpěvákovi Ianu Hunterovi. Ovšem málo platné, ve čtveřici, kterou spolu s ním v základním složení tvořili Paul Rodgers, Boz Burrell a Simon Kirke, se jeho jméno stalo pojmem. A to i přesto, že se nikdy nesnažil vyčnívat v rámci kapely jako sólista. Vždy mu totiž šlo spíše o celkové vyznění, o kompaktnost skupiny jako celku. A že se nejednalo jenom o dobovou záležitost, potvrzují i jeho současné aktivity. Ovšem začněme hezky od začátku.

Michael Geoffrey Ralphs se narodil 31. března 1944 v Herefordu v Anglii. I když během dětství a dospívání zkoušel hrát na různé nástroje, nikdy se nejednalo o nějaký výraznější pokus. Změna nastala až v jeho osmnácti letech, kdy zaslechl Stevea Croppera s Booker T & MG a jejich Green Onions: „Právě tohle mě přivedlo ke kytaře. Začal jsem poslouchat blues a americké rhythm and blues, a když jsme pak po letech zakládali Bad Company, tak všichni, Rodgers, Burrell i Kirke, poslouchali tutéž muziku.“

Od tetičky na pódiu k první desce...

První kapelou, kde tehdy už dvacetiletý Ralphs působil, byla The Mighty Atom Dance Band, v níž na harmoniku hrála jeho tetička. Poté, během několika týdnů, se ocitl v dalším seskupení, Melody Makers, které vydrželo o trochu déle. Skupina objížděla místní scény a Ralphsova úsporná až minimalistická, přesto už tehdy energická hra však dávala tušit, že ani Melody Makers nebudou mít dlouhého trvání. Na konci roku 1964 pak opravdu přijal angažmá u další skupiny, u The Buddies. Soubor vznikl pod jménem Hi Fi už v roce 1957 a na začátku šedesátých let se jmenoval The Renegades. Les Norman, kytarista, zpěvák a frontman kapely, přijal Ralphse na základě jediného poslechu, když mu Mick zahrál nasucho laufy na požárním schodišti v YMCA.

Po několika natočených skladbách, jednom vydaném singlu a prakticky téměř stálých personálních šarádách se v říjnu 1965 kapela vydala do Německa, kde měla nasmlouvanou řadu koncertů. Podle Ralphsových vzpomínek byl ale soubor vnitřně nejednotný a pouze toto turné jej zatím drželo pohromadě. Následovaly tak další změny v sestavě, po autohavárii jejich manažera se kapela dokonce i přejmenovala na The Problem. A když v létě 1966 přišel do kapely další člen, kytarista Dave Tedstone, který zafinancoval koupi nového vozu, soubor opět změnil svůj název, tentokrát na Doc Thomas Group.

Na podzim kapela nahrála v Itálii u Dischi Interrecord své první stejnojmenné LP, které vyšlo v lednu následujícího roku. Ohlas nebyl špatný, skupinu dokonce italská televize vyzvala k vystoupení v jedné show. Ještě před touto událostí se ale soubor opět zmítá v personálních zmatcích. To už Ralphs, znechucen neustálými změnami v obsazení, začal hrát s doprovodnou skupinou Jimmyho Cliffa The Shakedown Sound. Dalšími členy byli Jon Best (bg) a Terry Verden Allen (key) a bubeník Sean Jenkins, který však během tří měsíců odešel a byl nahrazen Dalem Griffinem. Za Besta přišel do kapely dokonce i Pete Watts (bg). Jádro budoucích Mott the Hoople se tak začalo formovat.

Mott the Hoople

Pod jménem The Shakedown vystupují v Anglii, v Itálii používají název Doc Thomas Group, po podpisu s agenturou Jay Vee nahrávají jako The Silence demo s Ralphsovou The Rebel a Find Your Way. Výsledek se ale nedostavuje, neuspějí ani pod svým dalším jménem The Archers, ani na předváděčce Apple Records.

Po dalších peripetiích se nakonec na kapelu usmálo štěstí. Po dobře přijatých přehrávkách pro EMI se k nim připojuje zpěvák Ian Hunter a v červnu 1969 vzniká první obsazení kapely, která přijímá název Mott the Hoople. Sestava Hunter, Raplhs, Pete Overend Watts (bg), Terry Verden Allen (key) a Dale Griffin (dr) tak přímo vtrhává do studií i na pódia a začíná se jí dařit.

Síla glamu - a zákaz hraní

Už na prvním albu předvedli svou koncepci fúze rockových riffů a dylanovských balad s postupně stále větší porcí glam rocku. Vedle převzatých věcí, jako byly např. You Really Got Me od Daviese, si své místo našly i Hunterovy a Ralphsovy skladby. Zvláště Ralphs svou kytarou držel skupinu v hardrockovějších vodách. Přes dobré ohlasy na vystoupení si ale debut nevedl nijak zvlášť dobře. Totéž lze prohlásit i o následujících titulech. Přesto šli Mott the Hoople jako koncertní skupina stále nahoru, v Británii se stali až kultovní kapelou s velmi silnou fanouškovskou základnou. Koncerty byly čím dál divočejší, což vyvrcholilo v červenci 1971, kdy hráli v Royal Albert Hall a z pódia podněcovali své rozvášněné fanoušky k výtržnostem. Management tohoto prestižního koncertního místa reagoval tak, že zde zakázal vystupovat nejen Mott the Hoople, ale až na výjimky uzavřel Royal Albert Hall pro rockové koncerty na několik let.

David Bowie

Ovšem po sérii nepovedených koncertů ve Švýcarsku a vzhledem ke stále menším ohlasům na studiovou činnost se skupina dokonce rozhodla, že se rozejde. Nakonec ale zasáhl David Bowie, kterému volal Pete Watts a nabízel se jako baskytarista. Bowie všechny členy přesvědčil, aby to přesto ještě jednou zkusili. V tomto období došlo ovšem k historickému setkání: Ralphs a Pete Watts se ve studiích v Islands Records sešli jednak s Lesliem Westem a Corkym Laingem z Mountain a dále hlavně s Paulem Rodgersem z Free a nahráli spolu skladbu Sail On. Čas ale ještě neuzrál a Ralphs s Wattsem se na Bowieho vyzvání vrátili k Mott the Hoople. Bowie se dokonce uvolil, že jejich další LP bude produkovat a nabídl jim ze svého katalogu skladbu Suffragette City. Skupina ji ale odmítla - chtěla nahrát Drive-in Saturday. To však zase nechtěl Bowie. Nakonec se obě strany dohodly na All the Young Dudes. Tato skladba, která vyšla na stejně pojmenovaném dalším albu, se stala hitem, v Anglii obsadila třetí místo a v USA se dostala do Top 40. Můžeme dokonce říci, že se jedná o jednu ze signálních skladeb celé glamrockové éry.

I když další LP Mott (s Fisherem a Mickem Boltonem na klávesy) zaznamenalo velký úspěch jak u fanoušků a v prodejních nákladech, tak i u kritiků a skupina tak potvrdila svou pozici jednoho z hlavních tahounů glam rocku, Ralphse to ale už přestávalo bavit. V rozhodnutí odejít ho utvrdil Hunter, který odmítl jeho skladbu Can’t Get Enough, pozdější velký hit.

Bad Company

A právě zde začíná historie Bad Company, jedné z nejryzejších kapel hard rocku, sestavy, pro kterou se hodilo označení super skupina. I když bývá tento termín mnohdy nadsazován (nezřídka i z hledisek komerčních) a uváděn vyloženě mylně, u Bad Company toto označení platí zcela. Tato hardrocková kapela, kterou mnozí považují za přímé a logické pokračování bluesrockové formace Free, skutečně vznikla spojením výrazných, či dokonce hlavních představitelů jiných skupin. Vedle Micka Ralphse, který zanechal Mott the Hoople na vrcholu jejich glam rockové kariéry, totiž první a současně nejklasičtější složení Bad Company tvořili proslulá pěvecká hvězda Paul Rodgers (všeobecně považován za jednoho z pěti nejvýraznějších hardrockových zpěváků), dále spolehlivý, úsporný a přesný bubeník Simon Kirke (oba z Free) a nakonec precizní baskytarista a žádaný sessionový muzikant Boz Raymond Burrell (ex King Crimson atd.)

Původní záměr zformovat Bad Company vyšel od Micka Ralphse, který to chtěl prostě zkusit podle svých představ. Oslovil tedy Paula Rodgerse, spolu kontaktovali Kirkea a nakonec zlanařili Boze Burrella. Nová kapela začala stavět svou sílu nejen na přesvědčivosti repertoáru, preciznosti projevu a skladatelském jiskření mezi Ralphsem a Rodgersem, ale také na jednolitosti výrazu a zvuku, jež dávala přednost před prvoplánovým vizuálním či instrumentálním předváděním. Skupina byla už jen obsazením tak výjimečná, že si ji v představě budoucích úspěchů vzal pod svá manažerská křídla sám Peter Grant (manažer Led Zeppelin).

Jízda naplno

Roku 1974 vyšlo jejich vynikající debutové album Bad Company. Mnoho časopisů označilo toto LP, které kapela nahrála za deset dní, za desku roku, tehdejší prezident Atlantic Records Ahmet Ertegun poctil skupinu titulem „nejžádanější kapela“ a skupina se díky své úspěšnosti ve stáji Swan Song stala první po Led Zeppelin. Album, které se okamžitě stalo platinovým, nabídlo několik superhitů, mezi nimiž vynikla zejména Can’t Get Enough.

Jejich druhé LP Straight Shooter se dostalo do Top Five a zůstalo tam přes měsíc, následné třetí LP, tedy pro existenci kapely obecně důležité, Run With the Pack, také dopadlo velmi dobře. Během dvou týdnů se pozlatilo a v anketách zůstalo po celých devět měsíců!

Po Burnin’ Sky, desce, která uvedla předvídatelnou sadu skladeb s méně sevřenější Ralphsovou kytarou, vyšlo skupině velmi silné album Desolation Angels, jež zcela smetlo stále častější spekulace tisku o tom, že Bad Company ztrácejí dech. Jedná se totiž o vysoce konzistentní album, které nabízí pohled na hudebně stmelenou a léty vyhranou skupinu. Přesto ale některá hudební periodika začala se stále větší intenzitou poukazovat na to, že tvůrčí síla kapely pomalu ochabuje a skupina se dostává do hudební a osobní krize. Koneckonců je nutné si také všimnout data vydání a uvědomit si, kam tehdy začala směřovat hudba...

Celé tři roky tak čekali fanoušci na vydání další desky, Rough Diamonds. Okolnosti byly ale více než nepříznivé. Label Swan Song byl v roce 1980 tvrdě zasažen smrtí Johna Bonhama a prošel velkými zmatky, navíc přelom osmdesátých let nepřál syrovému hard rocku a téměř tříletá přestávka představovala v podstatě pohromu. Je pochopitelné, že na základě těchto skutečností se naplno projevily osobní neshody, což nakonec vedlo k tomu, že o rok později se skupina oficiálně rozpadla. Jednotliví členové se vydali na sólové dráhy a dlužno uznat, že většina z nich si nevedla nijak špatně, zvláště pak Paul Rodgers.

Snahy o návrat

Ralphs po rozpadu skupiny založil Mick Ralphs Band. Vedle něj soubor tvořil jeho budoucí kolega v renovované Bad Company Dave Bucket Colwell (g), dále Mickey Feat (bg), Lindsay Bridgewater (key) a stylový Chris Slade (dr). Tehdy také vznikly první nahrávky pro jeho sólové LP Take This!. Přesto ale Ralphs cítil, že Bad Company by se měli dát dohromady. V této snaze jej podporovala i firma Atlantic Records. Ta také, aby překlenula přestávku mezi rozpadem skupiny a jejím plánovaným obnovením, vydala celkem povedený výběr s poněkud nepřesným názvem 10 From 6.

Roku 1986 tedy došlo k prvnímu znovuobrození Bad Company, tentokrát se zpěvákem Brianem Howem, který k nim přišel od Teda Nugenta. Nově natočeným LP Fame & Fortune kapela znovu vkročila do hudebního světa. Celkově lze říci, že se jim návrat podařil, album se dostalo do žebříčků, ale uvnitř skupiny to pořádně zaskřípalo. Boz Burrell, který si byl vědom svých kvalit a měl návrhy od renomovaných muzikantů, se v průběhu natáčení dalšího LP rozhodl ze skupiny odejít. Zahájil tak dlouhou řadu personálních změn na postu baskytaristy.

Následující LP Dangerous Age znělo hodně dobře, syrově, vypadalo to, že skupina chytá druhý dech. Tento trend potvrdila i deska Holy Water, která pronikla až do Top 40 a dostala platinu. Bylo to ovšem poslední platinové album kapely.

... a opět pád

Následný opus s prorockým názvem Here Comes Trouble natočila kapela s již novým kytaristou, Davem Colwellem. Ralphs se totiž v tomto období opět zaobíral myšlenkou nechat svého působení u Bad Co. a zkusit to někde jinde. S kapelou spolupracoval spíše autorsky a ve studiu, jedno období za něj zaskakoval dokonce Geoff Whitehorn. Samo LP nedopadlo nejlépe. Větší ohlas pak zaznamenala jejich live deska Live - What You Hear Is What You Get. Po Company of Strangers se zpěvákem Robertem Hartem a Stories Told & Untold s řadou akustických předělávek se přece jenom, v podstatě oficiálně již podruhé, dala dohromady základní klasická sestava Rodgers, Ralphs, Kirke a Burrell, a natočila několik nových věcí, které se jako bonusy objevily na nadšeně přijatém výběru The Original Bad Company Anthology. Jde o výpravné 2CD s velmi pěkně zpracovaným 44stránkovým bookletem. Sám Mick Ralphs byl s celkovým výsledkem velice spokojen: „Když jsme se zase po létech setkali společně v jednom studiu, tak jsme byli dost nervózní. Jenom jsme se tak pochechtávali a nevěděli, co z toho vzejde. Ale pak Paul začal hrát riff Tracking Down a Runaway, my jsme se připojili a ty naše starý ksichty se rozzářily, protože jsme cítili, že to je přesně ono.“

Po několika menších turné došlo ale opět k rozpadu, tentokrát již spíše plánovanému, kdy se jednotliví protagonisté vrátili ke svým sólovým kariérám. Nejvýznamnějším se pak jeví nástup Paula Rodgerse ke Queen (jakkoli je tato skutečnost prezentována fanoušky obou táborů, jisté je, že jde o projekt, který nelze přehlédnout). Neustávající snahy o opětný reunion staré sestavy byly ale nadobro přervány 21. září 2006, kdy ve věku 60 let zemřel na infarkt Boz Burrell...

... a co kdyby to přece jenom mohlo jít?

Až o dva roky později, roku 2008, se trio Rodgers, Ralphs a Kirke rozhodlo opět oživit ducha starých Bad Co. a realizovali vystoupení v seminolském Hard Rock Hotel & Casino na Floridě. Hlavní myšlenkou prý bylo zachovat dědictví a odkaz jména Bad Company...