Kytaroví velikáni - Mike Oldfield

Kytaroví velikáni - Mike Oldfield
Kytaroví velikáni - Mike Oldfield

Je to vlastně až neuvěřitelné, jak jsem se celá ta léta při tvorbě seriálu Kytaroví velikáni „dokázal vyhýbat“ tomuto jednoznačnému kytaristovi s velkým K. I když nad tím přemýšlím, jak jen to jde, pořád nemůžu přijít na to, jak jsem mohl tohoto muzikanta opomenout. No což, stalo se, takže to nyní napravuji, dokonce i tak, že právě tento článek je v rámci našeho seriálu celkově již dvoustý. Tedy jubileum. A to se i hodí, protože v tomto roce je to již třicet pět let, co tomuto mistru tónu vyšla jeho první deska.

 

„Nevím, proč si všichni myslí, že když mě média zařadila

do škatulky art rock, tak neposlouchám Led Zeppelin, Free a tak. A přitom údernost a jednoznačnost power chordů mě vždycky lákala...“

Mike Oldfield, interview, Guitarist 1994Uvedl jsem termín „mistr tónu“. Ano, Mike Oldfield totiž vlastní vedle svého zcela osobitého cítění, techniky hry (hra prsty je pro něj již příznačná) a obrovského skladatelského potenciálu i vysoce individuální zpracování tónu, kde zejména vibrato (myslíme tím prstové) hraje základní a pro jeho feeling určující roli. Oldfield používá široké výrazivo této jedné z pěti nejosobitějších technik hry na kytaru. Nezaměřuje se na způsob tvorby, který je typický pro elektrické kytaristy, totiž na pohyb prstu hmatníkové ruky napříč tahu struny, kdy se tato vychyluje do stran, ale používá i způsob, charakteristický pro interprety klasické kytary, kdy prsty hmatníkové ruky komíhají různou rychlostí a intenzitou po směru tahu strun. Výsledkem je ojedinělý tón, díky němuž je opravdu obtížné si tohoto velikána splést s někým jiným.

 

A ještě jedna poznámka – možná že některé z vás trochu udivil familiérnější tón, kterým jsem uvedl tuto studii. Ano, plně si to uvědomuji, ale věřte mi, že právě tohle jsem pocítil (a rovnou tak bez příkras i napsal), když jsem se ocitl před úkolem zpracovat právě Mikea Oldfielda. Pamatuji si totiž dobře na to, jak jsem někdy na samém počátku osmdesátých let položil na gramofon jeho album Platinum, které jsem pak poslouchal do omrzení znovu a znovu. Melodika, tón, skladba, harmonie a nepřehlédnutelný smysl pro perfekcionalismus (ten se stal pro něj tak pověstný, že obtížně sháněl spoluhráče) – to vše mě tehdy naprosto šokovalo. A tak se vlastně tímto vracím do pro některé z vás už hodně dávných dob. Dávných?

Takže kdo to byl vlastně Mike Oldfield, tvůrce ojedinělého tónu, skladatel rozsáhlých celků cyklu Tubular Bells, jež byly svou silou přirovnávány k některým okamžikům tvorby Jeana Sibelia, člověk, který, aby se vůbec odhodlal živě vystupovat, musel prodělat terapii zaměřenou na zvýšení sebevědomí, muzikant, který dokázal z hájemství art rocku proniknout do širšího povědomí rockovou písničkou i do mainstreamu (Moonlight Shadow s Maggie Reilly nebo Shadow on the Wall s Rogerem Chapmanem), aniž by jakkoli urazil vyznavatele obou břehů?

 

Michael Gordon Oldfield se narodil 15. května 1953 v Readingu ve Velké Británii. I když byl nejmladším ze tří sourozenců, díky své až posedlosti hudbou a kytarou svého staršího bratra Terryho a sestru Sally brzo předběhl.

 

V sedmi letech viděl v televizi vystoupení kytaristy Berta Weenona, což ho tak uchvátilo, že přemluvil svého otce ke koupi kytary. Ten mu vyhověl, naučil ho i pár akordů a Oldfield tomuto nástroji zcela propadl. Podle pamětníků se s ní hned po příchodu ze školy zamykal ve svém pokoji a jenom hrál. V deseti letech začal skládat první skladby a již v této době se mu stala kytara něčím víc než jen nástrojem. Díky ní se mohl zcela odpoutat od rodinných problémů, které byly vyvolány zejména psychickými problémy jeho matky.

 

Již s elektrickou kytarou zakládá svou první skupinu. Repertoár je tvořen zejména skladbami Shadows, kdy si Oldfield ještě více utvrzuje své zaměření na instrumentální hudbu. Psát slova, přemýšlet o skladbě jako o celku hudby a textu, zamýšlet se nad možností oslovit obecenstvo nějakými jinými významy než vyloženě hudebními – to bylo Oldfieldovi cizí už tehdy. Muselo uběhnout několik let, než se uvolil doplnit své kompozice nejdříve vokály a poté i texty.

 

Od sestry Sally k zakladateli

 

Soft Machine

Po menším zaváhání, kdy se půl roku intenzivně věnoval spíše malířství než hudbě, začal vystupovat v duetu, kde po místních klubech hrál již své skladby. Ovšem poté, co se rodina odstěhuje do Hornchuchu v Essexu, ocitá se už v jiném světě. Po nesouhlasu s rodiči ohledně jejich názoru na délku vlasů se stěhuje do vlastního bytu a začíná působit se svou sestrou ve folkově zaměřeném duetu Sallyangie. Po dvou singlech jim dokonce vychází album, ale Oldfield se rozhoduje dát vale veškerým folkovým sněním a vydává se směrem k rockové hudbě. S bratrem Terrym zakládá kapelu Barefoot, ta ale, z důvodů hráčské a stylové nevyhraněnosti, vydrží necelý rok, do února roku 1970. Až poté se Oldfield dostává ke svému prvnímu většímu angažmá, kdy nastupuje k Whole World, skupiny zpěváka, skladatele a kytaristy Kevina Ayerse, někdejšího zakladatele Soft Machine, a to nejdříve jako baskytarista: „Baskytara je vlastně můj druhý nástroj. To, že jsem na ni zezačátku hodně hrál, mi pak pomohlo k pochopení jejího místa ve skladbě, a to zejména ve vztahu k melodii. Snažil jsem se tak vždycky vyhledat zlatý střed mezi zcela rovnými linkami a samoúčelnými sólovými jízdami.“

 

Zvony poprvé

Oldfield natočil s Whole World několik alb. Po rozpadu formace se rozhodl dát pomalu dohromady svůj vlastní repertoár, ovšem neměl s ním u labelů šanci. Jeho skladby byly prostě příliš dlouhé, a i když byl tehdejší hudební svět již zvyklý na kompozice Pink Floyd, Yes, King Crimson a Emerson, Lake & Palmer, Oldfieldovo jméno bylo ještě příliš neznámé. Zaskočen tímto neúspěchem, živil se příležitostnými angažmá, z nichž nejdůležitější se stalo jeho krátkodobé členství v kapele Arthura Lewise (opět jako baskytarista). Kapela totiž natáčela ve studiu, mezi jehož vlastníky patřil Richard Branson, zakladatel labelu Virgin. A právě ten, přesvědčen o síle Oldfieldova umu, vydal jako první počin společnosti Virgin Records debutové album Tubular Bells. A zvony nezvyklých tvarů se rozezněly takovým způsobem, že doslova přes noc se Oldfieldovo jméno stalo dalším synonymem pestrosti mozaiky art rockové hudby.

 

Nadšené recenze renomovaných periodik a publicistů pohnuly Bransona k realizaci koncertu, na kterém Oldfield málem nevystoupil. Až poté, co mu majitel Virgin Records slíbil za vystoupení Bentleye, odehrál se koncert, na kterém se mj. účastnil i Mick Taylor (z Rolling Stones) a Kevin Ayers. Obrovský úspěch a následně i nesmírný tlak médií a zájmu fanoušků Oldfielda zahnal do ústraní, ve kterém jednu dobu nechyběl ani alkohol a LSD. Díky klidnému prostředí a naprostému ústraní svého venkovského sídla se z těchto stavů úspěšně dostal a výsledkem bylo uvolněné LP Hergest Ridge. Album se stalo známým nejen pro devadesát částí kytarových stop, použitých v jedné části kompozice, ale i proto, že Oldfield nedovolil jeho studiové vydání v orchestrální podobě v podání Royal Philharmonic Orchestra. Hlavním důvodem bylo, že debut již prošel těmito úpravami a Oldfield, navzdory velkému ohlasu, nebyl s výsledkem nikdy zcela spokojen. V případě druhého alba již nehodlal nic riskovat. Přesto proběhla série koncertů v Royal Albert Hall, z nichž existuje záznam. Oldfieldovy party zde hrál Steve Hillage, později se zde mihnul i Andy Summers.

 

„Nevím, co je to punk rock“

Následovala řada dalších, vesměs dobře přijatých alb. Po Ommadawn, kde se Oldfield více otevřel irské melodice a africkým rytmům a zařadil poprvé zpívanou skladbu (On Horseback), přišel s další deskou, která vyšla pod názvem Incantations. I když je zde Oldfield ještě přemýšlivější a spřádá jemnější předivo svých hudebních nápadů, album vyšlo v době, kdy světovou arénu nekompromisně zaplavil punk rock. Zájem médií a nezanedbatelné části posluchačů se posunul k této oblasti, navíc jeho mateřská společnost Virgin se všemi silami upnula právě na toto hnutí, které nemalým dílem svých proklamací negovalo velké hard rockové a zejména art rockové kolosy. Přesto se LP v Británii dostalo mezi Top 20. Možná pak pod dojmem doby se výrazným posunem ke kratším útvarům se silnějším prvkem melodiky a s uzavřenější stavbou vyznačovalo další album, Platinum. Právě tato deska znamenala určitý zlom v Oldfieldově tvorbě, protože přinesla jednoznačnější materiál. I když se možná právě z tohoto důvodu nazývá toto LP „Oldfield pro začátečníky“, doporučoval bych ho každému, kdo by chtěl poznat základní devizy této osobnosti. Poslechem tohoto alba a přijetím jeho hodnot jste v podstatě dostatečně připraveni vydat se v poznávání jeho tvorby jakýmikoli, námi již výše zmíněnými, směry. Už jenom z tohoto důvodu jsem pro vás připravil více ukázek právě z této desky.

 

Stíny

Poté, co prodělal terapii na zvýšení sebevědomí, vydal se roku 1979 s padesátičlenným orchestrem a sborem na velké turné. Po nadšeném ohlasu ze stran publika o rok později vycestoval tentokrát již „jen“ s jedenáctičlennou formací, se kterou živě prezentoval většinou materiál z LP Platinum včetně slavně Punkadiddle. Směr tvorby, naznačený na tomto albu, ještě více zvýraznil na následující desce QE2, na které se podílel i Phil Collins a zpěvačka Maggie Reilly. Totéž lze přes delší kompozici z první strany prohlásit o následném titulu Five Miles Out. Jednoznačně nejúspěšnějším albem tohoto období se ale stalo LP Crises, které přineslo celosvětové hity Moonlight Shadow s Maggie Reilly a Shadow on the Wall s Rogerem Chapmanem. Po problémech s labelem se v další tvorbě ještě více orientoval na písničkovou strukturu skladby, což se projevilo na Discovery, albu, které prorazilo zejména v Evropě. I Islands s Bonnie Tyler a Anitou Hegerlandovou, Oldfieldovou manželkou a Earth Moving s Chrisem Thompsonem a Maxem Baconem, přineslo kratší útvary. Ovšem posluchač, aspoň trochu znalý jeho předchozího hudebního zaměření, si nemohl právě na této kolekci posledních tří alb nevšimnout, že Oldfield autorsky přešlapuje na místě. Je zřejmé, že si tuto skutečnost uvědomil i sám Oldfield a jeho reakce byla v podstatě adekvátní, zcela podle stylu – jestliže jsem předtím dělal komerci, tak teď to bude jenom a jenom umění – prostě od pangejtu k pangejtu. Výsledný Amarok se svým stylově i skladebně značně neurovnaným složením v podstatě rozdělil dosavadní fanoušky na tři tábory. Posluchači typu Moonlight Shadow mu nerozuměli, vyznavači feelingu Tubular Bells se mu snažili přijít na kloub a ti, co chtějí ve všem hledat poselství a něco nového a zase nového, byli z alba nadšeni. V každém případě se objevily názory, že Oldfield jenom hodlal dostát smlouvě s Virgin o počtu vydaných alb (mělo jich být třináct). Ještě více nohl tento pocit posluchač získat u další desky, Heaven’s Open. Bylo jasné, že je nejvyšší čas na změnu, jakoukoli, ale změnu...

 

Zvony podruhé, potřetí...

Ta přišla vydáním Tubular Bells II, v podstatě pokračováním a rozvíjením hudebních myšlenek prvního opusu. Velký úspěch na obou stranách Atlantiku jej utvrdil ve správnosti rozhodnutí vrátit se ke svému nejvlastnějšímu výrazu z první poloviny sedmdesátých let. S odpovídajícím ohlasem se setkalo i další, velmi výpravné dílo The Songs of Distant Earth, pojaté jako hudební obraz stejnojmenného románu Arthura C. Clarka, autora legendární trilogie Vesmírná odysea. Oldfieldův návrat ke kořenům odhalil jeho další tvář. Počátkem druhé poloviny devadesátých let se rozhodl více se zaměřit na nástroje jako takové a na studium keltské, irské a skotské hudby. Výsledkem bylo velice silné album Voyager, které v podstatě předznamenalo vznik vynikajícího alba Guitars, kde se vedle nezbytných elektronických mašinek včetně MIDI kytar, které často vytvářejí party jiných nástrojů, výrazně projevila Oldfieldova záliba v prozkoumávání přirozeného akustického tónu. Vedle této pro něj méně obvyklé polohy samozřejmě nezapomněl na ohlas svých původních děl, takže Tubular Bells III, s výrazným hitem Man in the Rain, a zejména The Millennium Bell, mapující uplynulá dvě tisíciletí vývoje civilizace, se setkala s mimořádným zájmem.

 

Do třetího tisíciletí vstoupil Odlfield plně vyzbrojen soudobými studiovými i pódiovými vymoženostmi. Nesnaží se ale zneužívat jejich možnosti a pouští se svou znovu nabytou silou do stále intenzivnějšího prozkoumávání svých možností, a to zejména po stránce sklady. Po spíše relaxačním Tres Lunas s masivním využitím MIDI kytar a rytmicky výraznějším Light + Shade s rekapitulačními skladbami First StepsTears of an Angel přichází s dechberoucím dílem Music of Spheres. Album je v podstatě klasicky napsanou symfonií pro orchestr, sbor a řadu doplňujících nástrojů včetně akustických kytar. Po éře mnoha stylových změn nám tedy Oldfield předkládá svou další tvář, tentokrát ne jako tvůrce a interpreta svých skladeb, ale jako skladatele velmi současné, klasicky pojaté hudby. Není špatné si ale uvědomit několik úhlů pohledu. Na první poslech jde zcela jistě o ohromující záležitost. Pokud dílo zaneseme do kontextu jeho tvorby, jedná se spíše o logické vyústění jeho autorských snah. Ve srovnání s dalšími velikány světového rocku (Jon Lord, Steve Howe, Ritchie Blackmore, Ian Anderson, Rick Wakeman atd.) pak nejde o zvlášť překvapivou událost (odmyslíme-li si podmínky vzniku, produkci a možnosti marketingu). Nakolik pak ale bude opodstatněnost této změny pro rozvoj jeho osobnosti relevantní, to ukáže až čas... Ovšem to jsou jenom názory. Hudba, ta vždy hrála v Oldfieldově životě podstatnou roli. A že jí zde složil opravdu impozantní hold, je neoddiskutovatelné.

 

Kytary

Oldfieldovou nejtypičtější kytarou je Gibson SG Junior. V jeho kariéře ovšem najdeme celou řadu dalších značek, které používal zejména při studiové práci. Na prvním albu kupříkladu hrál na „blondku“, ’65 Fender Telecaster se snímačem Bill Lawrence, nástroj, který původně vlastnil Marc Bolan (od T. Rex, kytara byla prodána roku 2007 ve prospěch charity SANE). Již na následujících deskách se objevuje zmíněný Gibson SG Junior, na LP Platinum figuruje Gibson L6–S Custom, na Crisis již nastupuje ’63 Fender Stratocaster (jednoho z nich, v úpravě Fiesta Red, prodal roku 2007 za  třicet tisíc liber), album Discovery obsahuje Gibson Les Paula Junior se čtyřiadvaceti pražci, na této desce najdeme i první experimenty se syntezátorovou kytarou – kontrolérem Roland G808 a syntezátorem GR–300.

 

Album Voyager je ve znamení kytar Paul Reed Smith, a to řady Custom. Na model Custom 24 si nechal instalovat MIDI snímač Roland GK2A, který používal s virtuálním guitar modeling procesorem Roland VG8. Na albu Guitars hraje i na PRS McCarty Thinline.

Nemůžeme zapomenout ani na celou kolekci akustických kytar (nejvíce Gibsony, Ovation Adamas, Manson, Taylor) včetně Martinek (0–45, 00–21 z roku 1960) a klasických nástrojů značky Ramirez (vlastní dva mistrovské nástroje, na Taurus 3 z Crisis použil Ramirez flamenco kytaru): „Poslední dobou hraju čím dál víc na akustické kytary. Nezní totiž tak uměle...“

 

V jeho případě jako multiinstrumentalisty se pak musíme zmínit i dalších nástrojích, jako baskytarách (Fender Telecaster Bass, Gibson EB3) včetně akustických (Tony Zemaitis), klávesách (nástroje řad a firem Farfisa, Lowrey, Hammond L.122, Steinway), syntezátorech (Roland SH2000, ARP 2600, CS80, Korg Sigma, Roland SH1000, RS–101, RS–202, Oberheim, Korg M1, Kurzweil K2000, Ensoniq SD1, Clavia Nord Lead, Roland JV1080, Korg Trinity), mandolínách, houslích, spinetu, grand pianu, lap steelkách, sitáru, ukulele, banju, vocoderech (Roland VP330), workstationech (Fairlight CMI), bicích nástrojích (Tama, Premier), elektronických bicích (Simmons, DMX)... Oldfield umí zahrát i na různě naplněné sklenice a láhve, židli, ladičku na kytaru, kladivo a kýbl, kartáček na zuby, lžičky, dřevěný klacek, boty, vysavač... Nevěříte?

 

Aparáty

I zde je nutno zmínit, že Oldfield hrál na početnější řadu aparátů. Z těch, u kterých se zdržel déle, můžeme jmenovat komba Vox (k těm zapojoval tapedeck Teac, přes jehož vstup pracoval s výsledným zvukem), Fender (zejména Twin Reverb) a Mesa Boogie. Protože po většinu své kariéry preferoval studiovou práci, nekladl na výběr aparátů takový důraz jako v případě kytar. A vzhledem ke skutečnosti, že převážnou část signálu včetně zkreslených rejstříků si generoval a upravoval již v efektové řadě, aparáty hrály u něj v podstatě jen úlohu koncového zesilovače.

Jmenovat konkrétně jednotlivá efektová zařízení, která Oldfield používal při natáčení, je zcela zbytečné. To bychom mohli uvádět zařízení studií (včetně jeho), jak se měnila postupem doby až do dnešních dnů. Od tohoto faktu se odvíjí i pódiové sestavy. V podstatě co koncert či turné, to zcela jiná signálová cesta.

 

diskografie

1. Mike Oldfield + Sallyangie

Children of the Sun (1968, Transatlantic)

 

2. Mike Oldfield + The Whole World

(+ Kevin Ayers)

 

2.1 Základní, profilová alba:

Shooting at the Moon (1970, Harvest)

Whatevershebringswesing (1971, Harvest)

Confession of Dr. Dream and Other Stories (1974, Island)

June 1, 1974 (1974, v projektu s Kevinem Ayersem, Johnem Calem, Eno & Nico, Island)

 

2.2 Rarity, kompilace:

Pozn.: Pokračující spolupráce, nová vydání staršího materiálu atd.

Odd Ditties (1976, kompilace, Harvest)

Garden of Love (1998)

Still Life with Guitar (2002)

Didn’t Feel Lonely Till I Thought of You: The Island (2004)

 

3. Mike Oldfield sólově

Pozn. č. 1: Včetně alb, která vznikla sice pod hlavičkou určitého sdružení (např. Mike Oldfield Group), ale přínos Oldfielda je tak převažující, že jsou tato obecně považována za jeho sólové práce. Nehledě pak ke skutečnosti, že nebýt jeho přínosu, zmíněná alba by nevznikla.

Pozn. č. 2: Včetně vybraných koncertních alb, která jsou interpretem a převažující částí fanoušků řazena do kategorie základních, profilových alb.

Pozn. č. 3: U alb uvádíme umístění v celostátních anketách Velké Británie (UK) a Spojených států (US), a to do pátého místa.

 

3.1 Základní, profilová alba:

Tubular Bells (1973, UK: 1, US: 3, 264 týdnů setrvalo LP v britské hitparádě, Virgin)

Hergest Ridge (1974, UK: 1, Virgin)

Mike Oldfield with Royal Philharmonic Orchestra: The Orchestral Tubular Bells (1975, Virgin, Ariola Miller)

Ommadawn (1975, UK: 4, Virgin)

Incantations (1978, 2LP, Virgin, Blue Plate)

Exposed (1979, koncertní dvojalbum, Virgin, Caroline)

Platinum (1979, Virgin, Blue Plate)

QE2 (1980, Virgin, Epic)

Five Miles Out (1982, Virgin, Caroline, Ariola Miller)

Crises (1983, Virgin, Ariola Miller)

Discovery (1984, Virgin, Caroline)

Islands (1987, Virgin)

Earth Moving (1989, Virgin)

Amarok (1990, Virgin, Caroline)

Heaven’s Open (1991, Import)

Tubular Bells II (1992, UK: 1, US: 5, Warner Brothers)

The Songs of Distant Earth (1994, Warner Brothers, WEA, Virgin)

Voyager (1996, WEA)

Tubular Bells III (1998, UK: 4, Warner Brothers)

Guitars (1999, Import)

The Millennium Bell (1999, WEA International)

Tres Lunas (2002, Warner Brothers UK)

Tubular Bells 2003 (2003, WEA International)

Light + Shade (2005, Mercury)

Music of Spheres (2007, Decca)

 

3.2 Kompilace:

Pozn. č. 1: Pouze výběr, celkový počet by přesáhl číslo 30!

Pozn. č. 2: Bez tzv. souhrnných vydání Boxed (1976, remixy prvních tří alb plus album singlů a snímků z vystoupení s jinými interprety, 4LP nebo 3CD, Virgin)

The Essential Mike Oldfield (1980, Virgin)

Music Wonderland (1981, Virgin)

The Complete (1985, dvojalbum, kompilace z období 1983–84, Virgin)

Elements (1993, UK: 5, kompilace z období 1973–91, 2LP, 1CD i jako 4CD-box, Virgin)

XXV – The Essential (1997, WEA)

Best of Tubular Bells (2001, EMI)

The Platinum Collection (2006, EMI)

 

3.3 Rarity:

Pozn.: Pouze výběr

Mike Oldfield (1976, Virgin)

Airborne (1980, Virgin)

Killing Fields (1984, Virgin, film. soundtrack)

In Dolce Jubilo (1993, minialbum)

Women of Ireland (1996, Warner Brothers)

Though Art in Heaven (2002, WEA International)

Tubular Bells 2008 (2008, Brillant Classics)

 

3.4 Video + DVD

Pozn.: Pouze výběr

The Wind Chimes (1988, Virgin)

Tubular Bells II (1992, záznam koncertu, WEA)

Millenium Bell: Live in Berlin (2001, záznam z koncertu, Warner Brothers)

Live in Montreux 1981 (2006, záznam koncertu, Eagle Vision)

 

4. Hostování, spolupráce, účasti na projektech

Pozn.: Pouze výběr, celkový počet by přesáhl číslo 120!

 

4.1 Výrazné záležitosti:

s Edgar Broughton Band: Edgar Broughton Band (1971), Star’s End (1974), Bandages (1975)

s Davidem Bedfordem: Variations on a Rhythm of Mike Odlfield (1995)

se Sally Oldfield: Water Bearer (1978)

 

4.2 Další záležitosti:

Například s Henrym Cow, Tomem Newmanem, The Skids, The Orb, Robertem Wyattem, Carlem Palmerem a dalšími, včetně dlouhé řady tematicky zaměřených výběrů zahrnujících i takové řady, jako například Big Hits, Chillout Moods a účasti na soundtraccích: např. X-Files (2000) atd.

Psáno pro časopis Muzikus