Sám doma 39 - Paralelní komprese

Sám doma 39 - Paralelní komprese
Sám doma 39 - Paralelní komprese

Když už se zabýváme mixáží, musíme se opět vrátit ke kompresi. Výběr vhodného kompresoru pro daný účel je naprosto zásadní, stejně jako schopnost správně jej nastavit. Na toto téma bylo ale v Muzikusu napsáno mnoho a samotné nastavování parametrů kompresoru by vydalo na mnohem delší článek než jeden díl tohoto seriálu. Proto bych raději dnes vaši pozornost nasměroval k jedné technice, která v internetových diskusích vyvolává značné rozepře. Řeč je o paralelní kompresi. O její užitečnosti se vedou velmi zapálené debaty. Já osobně paralelní kompresi využívám často a rád, a proto bych vám ji doporučil – za zkoušku nic nedáte.

Základní princip se dá popsat poměrně jednoduše. Spočívá v přimíchávání poměrně silně zkomprimovaného signálu k signálu původnímu, tedy nekomprimovanému. Jednoduše zkopírujete (duplikujete) stopu, kterou chcete takto upravit. Získáme tak dvě identické stopy. Jednu z nich pak proženeme naším oblíbeným kompresorem (je třeba experimentovat, který se pro toto užití hodí nejvíce). Pohrajte si s parametry – pozor, z počátku to docela trvá, buďte trpěliví. Pokud se vám vše podaří správně vyladit, výsledek bude o něco šetrnější ke špičkám signálu. V nich se totiž nachází cenné informace, a to především u perkusivních nástrojů. Řeč je o tzv. „transientních signálech“ (dále „transienty“).

Transienty jsou zvuky velmi krátkého trvání na počátku signálu (např. úder paličky do bubnu či drnknutí trsátka o strunu). Ty mají lví podíl na tom, jak daný nástroj lidskému uchu zní. Klasická komprese však tyto zvuky často zkreslí k nepoznání. Běžný kompresor se jednoduše snaží ztišit signály, které jsou hlasitější než uživatelem nastavený práh (threshold). Největší dopad má tedy právě na tu část zvuku, která obsahuje transienty. Tento vliv lze částečně zmírnit správným nastavením parametru attack, i přesto však může znít výsledek nepřirozeně. Často by se mnohem více hodil kompresor, který by nechal hlasité části netčené a pouze zesílil ty tiché. Takovým kompresorům se říká upwards compressor a jsou poměrně vzácné. Naštěstí máme k dispozici právě paralelní kompresi, díky které docílíme podobného výsledku.

Proč je paralelní komprese šetrnější k transientům? Při smíchání zkomprimovaného a suchého signálu bude mít na počátku převahu ten čistý, protože špičku druhé stopy kompresor ztlumil. Jak ale tón odeznívá, ve výsledném mixu se projeví i komprimovaná složka, díky čemuž bude tišší část zesílena – a to především v části, kde kompresor již „nepracuje“, tedy pod úrovní thresholdu. Sečtením dvou identických signálů dojde totiž k zesílení o 6 dB (momentálně pracujeme s příkladem, kdy jsou obě „šavle“ nastaveny na stejnou hlasitost).

Pokud se vám z tohoto vysvětlení točí hlava, klidně na něj zapomeňte a paralelní kompresi si zkuste metodou pokus-omyl. Pro její použití není třeba chápat, jak funguje. Stačí důvěřovat svému sluchu. Doporučuji tuto techniku vyzkoušet především u bicích – dle mé zkušenosti mají ve výsledku mohutnější zvuk, ale pořád zní přirozeně (díky tomu, že se zachovaly transienty). Paralelní kompresi jsem si oblíbil také u akustických kytar. Vyzkoušet ji ale můžete na čemkoli, protože co vyhovuje mně, nemusí vyhovovat vám. A jak už jsem řekl mnohokrát – pravidla neexistují. ;-)

Psáno pro časopis Muzikus