V horském mikrostátečku Andorra žije celkově asi tolik obyvatel jako u nás na nějakém středním panelovém sídlišti. Skoro jako paranormální fyzikální úkaz tak působí skutečnost, že v tomto prostředí už deset let funguje šestičlenná skupina Persefone, hrající výtečný progresivní metal ostřejšího ražení. Bohužel zatím kapela čeká na adekvátní mezinárodní ohlas. U příležitosti vydání nové desky Spiritual Migration do naší rubriky nahlédl kytarista Persefone Carlos Lozano.
Jakou desku sis koupil jako úplně první?
To už si úplně přesně nevybavím. Jako maličkému mi spoustu skvělé muziky zprostředkoval strýc, a když už jsem byl schopen ušetřit něco málo peněz, vzpomínám si, že jsem si koupil CD Master of Puppets ještě dřív, než jsem vůbec měl doma přehrávač. Jeden dobrý kamarád mi ho pak přehrál na kazetu, abych ho mohl mezitím poslouchat aspoň takto. To byly časy...
Preferuješ jako posluchač studiové nahrávky, nebo zážitky z koncertů?
Záleží na okolnostech, na žánru... Umím ocenit kvalitní studiovou produkci, ale koncertní prožitek u mě ve finále přece jenom vyhrává díky těm nepojmenovatelným vibracím, které - myslím - všichni podvědomě známe. A když se zadaří, může tento „x-faktor“ fungovat nejen přímo na koncertu, ale i přeneseně na koncertních albech.
Dokážeš si hudbu užít jako celek, nebo trpíš profesní „deformací“ a při poslechu automaticky analyzuješ linky jednotlivých nástrojů?
Většinou si nedokážu pomoct a pitvám automaticky každý tón. Snažím se pochopit, jak příslušná skladba funguje, jak vzniká daný zvuk, a navíc si to vše zkouším uložit do paměti. To vše ale zároveň nevylučuje, abych si hudbu vychutnával a silně ji prožíval.
Skupina Persefone pochází z Andorry, maličké hornaté země na hranicích mezi Francií a Španělskem. Jak je vůbec možné, že se na takovém místě sejde šest tak kvalitních a navíc stylově si rozumějících muzikantů?
Sami nad tím dodnes v žasneme. Být obklopen tak schopnými muzikanty, kteří jsou navíc velkými přáteli, je jako zázrak. Jsme jako rodina a máme mnoho společného i mimo kapelu, což může vysvětlovat, proč tak dlouho a stabilně držíme pospolu.
Když se podíváme na osobní hudební kořeny a vkus, řekl bys, že jste opravdu na dokonale jednotné vlně, nebo celkový zvuk kapely skládáte z navzájem třeba i trochu kontrastních střípků?
Bude to asi tak napůl. Všem je nám blízká hudba tvrdá, avšak zároveň silně emotivní. Ale není to tak jednoduché, tohle se nedá vystihnout jednou větou. Máme rádi muziku v mnoha podobách, a když se nám něco líbí, jsme otevření to vyzkoušet a zabudovat do našeho stylu.
Vzhledem k vašemu soundu bych ve tvém top 10 očekával také nějaký drsnější metal.
Jo, to dává smysl. (smích) Ostatně mám moc rád staré In Flames a Dark Tranquillity a také novější technický death jako Psycroptic.
Doslova žhavou novinku je vaše čtvrté album Spiritual Migration, které vyšlo právě v těchto dnech. Potrpíte si na komplexní počiny hudebně srostlé se silnými tématy - ať už jde o řeckou mytologii nebo historii japonských samurajů. Pojednává novinka o duchovních záležitostech, jak naznačuje název?
Ještě nikdy jsme neměli na desce tak jasně formulované poselství. Jsme hudebníci, ale především lidské bytosti, které cítí, prožívají, učí se a den za dnem se snaží růst. Koncept Spiritual Migration pojednává o osobním uvědomění, nalezení své vnitřní síly, lásky a míru v sobě samém, nesvazování se limity, které ve skutečnosti neexistují.
Megadeth - Rust in Peace (1990)
Kdyby se zčistajasna přede mnou zjevil nějaký mimozemšťan a zeptal se mě, co je to ten „metal“, asi by mě jako první reakce napadlo právě album Rust in Peace a zcela spontánně bych začal zpívat úvod songu Hangar 18. Když jsem jako teenager poprvé slyšel kytarové sólo v Tornado of Souls, rozhodl jsem se, že budu taky kytarista. Nikdy na ten moment nezapomenu.
Tori Amos - Little Earthquakes (1992)
Výtečně vybalancované spojení brilantních nápadů, emocí a jedinečného přednesu. Skvěle se to poslouchá, skvěle se to prožívá. Do hlasu Tori Amos jsem se rychle a silně zamiloval a tohle „malé zemětřesení“ mnou skutečně pohnulo. Vlastně jen těžko hledám slova k popsání křehké vnitřní krásy této desky - ale ani na vteřinu bych nepřipustil, že bych ji mohl z tohoto seznamu vynechat.
John Williams - Superman OST (2000)
Jeden z největších hudebních současníků na tomto soundtracku vytvořil heroické melodie, které patří do dějin. Celým filmem se prolíná široké spektrum muzikálních nálad a atmosfér: perfektně zhmotněné tajemno ve Fortress of Solitude, nádherně procítěná Flying Sequence, typicky williamsovsky akční postupy, tu a tam Moogy... Jako by autor chtěl vzít ze všeho trochu a vyznělo to úžasně.
Dream Theater - Images and Words (1992)
Byl právě začátek 90. let a kamarád mi beze slova nasadil na hlavu sluchátka, v nichž právě hrála instrumentální pasáž ze skladby Metropolis. Nechápal jsem, co se děje, a jako začínající muzikant jsem právě nalezl otevřené dveře do obrovského nového světa metalové kreativity. Takovou svěžest a neotřelou vitalitu už Dream Theater nikdy nezopakovali, ale tuhle desku budu vždy zbožňovat.
Pixies - Doolittle (1989)
Mám rád rockovou hudbu v tom nejširším smyslu a Pixies mají v mém životě velkou roli. Miluju každý song z každé jejich desky, ale právě Doolittle podle mě obsahuje bez jediné výjimky samé ryzí hity. Je to jedna z kapel, co se vůbec nezatěžují nějakými škatulkami a žánry a dělají prostě HUDBU. Víc není co dodat... snad jen: „I believe in Mr. Grieves!“
Pink Floyd - Wish You Were Here (1975)
Už jako předškolák jsem Pink Floyd slýchával od otce při cestách autem, až teprve nedávno jsem se však do jejich hudby skutečně soustředěně ponořil. Je toho tolik, co lze vyzdvihnout... Třeba skvěle rozvíjená textura v Shine on You Crazy Diamond, Gilmourův kytarový zvuk, jeho zpěv v refrénu... S Persefone si ze světa Pink Floyd bereme daleko víc, než se může zdát.
Led Zeppelin - IV (1971)
Je to „jen“ jedna deska - jako každá jiná, ale přitom se právě zde v unikátní koncentraci sešly jedny z nejlepších rockových písní všech dob. Povinnost! Kdyby bylo po mém, zařadil bych tohle album mezi základní vzdělání. Mám moc rád celé Led Zeppelin, ale musel jsem vybrat jedno album... A čtyřka vyzařuje jedinečné vibrace.
Cacophony - Go Off (1988)
Marty Friedman a Jason Becker přepsali definice toho, jak dělat instrumentální kytarovou muziku a speciální exotický nádech melodií tomu přidává ještě další rozměr. Marty je jednou z mých největších hudebních inspirací a ve spojení s unikátním Jasonovým talentem jsou pro mě obě desky Cacophony skutečně mistrovská díla.
Symphony X - V: The New Mythology Suite (2000)
Jsme velcí fanoušci Symphony X už od Damnation Game. Dodnes si vzpomínám na to napětí a očekávání, když měla vyjít „Pětka“. A pak nás hned první riff v Evolution (The Grand Design) udeřil do čela jako nějaký obří tyranosaurus. Velká produkce, skvělé skladby, úžasný zpěv a hráčské výkony... Také Symphony X patří k zásadním důvodům, proč naše kapela existuje.
Al Di Meola, John McLaughlin & Paco de Lucía - Friday Night in San Francisco (1981)
Co to znamená hrát na kytaru? Obrovská otázka, na niž je odpověď zakódována do tohoto alba. V každé své vteřině z ní létají doslova kouzelnické kousky a nejpůsobivější na tom je, že jde o živák. Sešli se tu opravdoví mistři a navíc mezi nimi funguje neskutečná chemie. Tahle nahrávka se místy dotýká až magických dimenzí.
