Beat Generation XIX - Bill Ward

Beat Generation XIX - Bill Ward
Beat Generation XIX - Bill Ward

To bylo těsně po tom, co Lennon prohlásil, že Beatles jsou slavnější než Ježíš, ale hodně dlouho před tím, než Brian May vyhrával ze střechy královského paláce. Ve sklepě kdesi v Birminghamu vznikla skupina jménem Earth, pokoušející se o cosi mezi jazzem, rockem a blues, podobně jako stovky dalších kapel po celé Anglii. Jakkoliv by to mohlo znít neuvěřitelně, právě od toho momentu se začala odvíjet dlouhá cesta vedoucí až k satelitnímu přenosu z Ozzyho kuchyně.

Beat Generation XIX - Bill Ward
Beat Generation XIX - Bill Ward

Kapelu Black Sabbath není třeba snad nikomu představovat. Její jméno je téměř synonymem pro těžkotonážní hardrock. Bez nadsázky to byli právě oni, kdo položili základní kámen té odnože rocku, která později vykrystalizovala v globální pandemii heavy metalu. Na samém počátku jejich cesty k černým dírám - v souvislosti s tak ponurou kapelou by se snad ani neslušelo říkat 'ke hvězdám' - však nezněl hutný rock s temnými akordy, ale právě relativně decentní blues s příměsí jazzu.

Podobného lehce přitvrzeného jazz-blues-rocku, který se skupina Earth pokoušela s vcelku standardními výsledky produkovat, bylo však koncem šedesátých let v Anglii víc než příliš na to, aby se s ním ještě někdo další mohl výraznějším způsobem prosadit. Jestliže se mělo něco stát, bylo třeba otočit kormidlem, a to nejlépe o 180 stupňů. Vydat se zkrátka naprosto novým směrem a pokud možno přitom objevit Ameriku. To však v době, která hýřila originalitou, tvůrčím přístupem a obrovskou pestrostí stylů, nebylo zrovna nejjednodušší.

Když pohled na tehdejší scénu zjednodušíme v duchu učebnice 'kvantová teorie pro mateřské školy', bylo teritorium rozděleno zhruba následovně: přes magickou atmosféru tu byli Led Zeppelin, od strhující muzikálnosti Deep Purple, na blues měli patent Cream, orgie s kytarou si rezervoval Hendrix, s hammondy prováděl totéž Emerson, a v oboru vysokoenergetické show s prvky destrukce, sebedestrukce a grotesky měli výhradní zastoupení The Who. Zbytek spektra pokrývaly kapely přibližující se stylem více či méně některé z výše uvedených. Velmi hezky by toto rozdělení ilustroval koláčový graf, avšak nevím, zda jako nevolaný neředitel jsem oprávněn tak mocnou manipulační zbraň použít. Od jeho nasazení tedy upustím a raději se vrátím ke skupině Earth. Kde hledat volný prostor k vyjádření a příležitost k vyniknutí? Tak zněla zásadní otázka. Odpověď na ni přišla velice brzy. Jak by potvrdil i zmíněný pizzagraf, téměř nikdo - alespoň v hudební sféře - se nevěnoval pohřební tématice. A právě tato stylová mezera byla přímo skvělou šancí pro neznámou kapelu.

Převážně neškodná Earth se přes noc proměnila v děsivou noční můru Black Sabbath, Ozzy se přestylizoval do role lehce dekadentního upíra, Tony Iommi přikoupil několik marshallů, Geezer Butler vynásobil počet Iommiho zesilovačů pro jistotu dvěma a bubeník Bill Ward jednou provždy odložil jazzové metličky. Revoluce mohla začít.

 

Podívejme se nyní na první nahrávky zcela staronové kapely, tentokrát již z hlediska bicích. Určitým překvapením by pro někoho mohlo být, že i přes naprostou změnu stylizace zůstal Bill Ward víceméně u původního modelu hry i soundu, tedy u bicích, jež se zvukem daleko více blížily Ringo Starrovi někdy z druhého poločasu šedesátých let (to se týká zejména poměrně vysoko laděných kotlů a poněkud introvertního velkého bubnu), než rebelům bez ručníku, jakými byli například Appice či Bonham. Herní styl přitom vycházel zcela jasně z jazzu, ač hraného povětšinou v dynamické úrovni od forte výše.

Obojí je ovšem zcela logické, pokud víme, jaké byly (a jsou) vzory Billa Warda. Patří mezi ně v první řadě svatá trojice jazzová, tedy Gene Krupa, Buddy Rich a Louie Bellson, a dále například Larrie Londin, Joe Morello či Bernard Purdie. Z rockových hráčů - kteří byli mezi jeho idoly vždy v jasné početní menšině - to jsou například Ringo Starr nebo Clive Bunker (raná éra Jethro Tull).

V každém případě je to právě kontrast drsné a podladěné kytary s výrazně jazzovým pojetím bicích, co vytváří nezaměnitelnost soundu prvních desek Black Sabbath.

 

Z hlediska bicích je samozřejmě maximálně potěšitelnou okolností, že na ně bylo pamatováno již při komponování, a dostaly tak opravdu hodně prostoru k vyjádření. V tomto směru vyniká zejména největší klasika skupina - druhé album v pořadí, Paranoid. Původně se deska měla jmenovat podle jiné skladby, totiž War Pigs, avšak vzhledem k tehdy probíhající válce ve Vietnamu prosadila nahrávací společnost méně provokující název, který - snad kromě psychiatrů - nemohl urazit nikoho. Navíc se titul shodoval se singlovým hitem, což bylo i komerčně výhodné. Tato skladba je též obsahem dnešní transkripce. Pokud by někomu strukturou i rytmizací něco náhodou připomínala, přičemž to něco je z prvního alba Led Zeppelin, pak nejspíš nejde o podobnost neúmyslnou a stěží čistě náhodnou. I přes to se však jedná o dobrý a úderný hit.

Příkladem náročnějších skladeb, poskytujících zmíněný prostor pro breaky a vyhrávky, mohou být War Pigs či Fairies Wear Boots. V Hand Of Doom pro změnu zazní jazzové kořeny v plné kráse a konečně Rat Salad završí přehlídku bicím sólem. Opravdu kvalitní materiál. Hodně sextol, dost často velké trioly (obvykle trochu natažené, ale to není vůbec na závadu), pestrý doprovod, spousty dvaatřicetin. A konečně, nejčastější rytmický útvar, téměř poznávací znak Billa Warda: čtyři dvaatřicetiny a osmina navrch - a takhle pěkně na jeden buben za druhým. Tak tohle všechno je klasika jménem Paranoid.

Na třetím albu (Master Of Reality) dochází k první větší změně, která současně předznamenává i jeden z nejcharakterističtějších rysů Billa Warda a totiž kontinuální vývoj hry i zvuku, trvající de facto po celou klasickou éru Black Sabbath. Klasická rezonanční charakteristika je na tomto albu do značné míry nahrazena studiovou prací s tlumením a ekvalizérem. Výsledek je vynikající a do celkového zvuku kapely zapadá skvěle. Hra je sice poněkud zjednodušena, ale ne natolik, aby se stala nezajímavou. Tento model se pak rozvíjí po několik následujících alb, naštěstí aniž by upadl do klišé.

Z hlediska bicích stojí za pozornost i jedna z méně známých a tak trochu neprávem opomíjených desek - Never Say Die. Zde Bill Ward okusil sound i herní styl Johna Bonhama, obojí s velmi dobrými výsledky. Album je navíc zajímavé i tím, že v jedné skladbě Ward dokonce zpívá (Swinging The Chain).

Patrně největší změna však přichází s následujícím albem Heaven And Hell, které je pro skupinu zlomové hlavně tím, že jde o první nahrávku bez Ozzyho. Pro jednu část hardrockových příznivců je deska z tohoto důvodu tím nejhorším, co Black Sabbath kdy vydali, pro druhou ze stejného důvodu naopak tím nejlepším. Oba tábory se však i bez asistence sil OSN mohou shodnout na tom, že bicí jsou zde opravdu ukázkové, a to i navzdory faktu, že se Ward později nechal slyšet, že si na její nahrávání vůbec nevzpomíná.

V jistém směru konečným stádiem, a to jak vývoje Wardových bicích, tak i kapely samotné, je album Born Again. Nejtemnější deska Black Sabbath nahrána s Gillanem! - ano, tak by mohlo znít vyvolávání pouličního kamelota a na rozdíl od jiných senzačních odhalení by to byla dokonce i pravda. Kromě účinkování věhlasného pěvce Deep Purple je tato nahrávka unikátní ještě jednou věcí: naprosto neuvěřitelným zvukem. Prakticky všechno je zde totálně nečitelné a skryté za nepředstavitelnou hradbou zcela neurčitého hukotu. Bicí jsou vskutku super těžkotonážní a jejich transkripce by se dala odvodit z kávové sedliny se stejnou přesností jako z poslechu. Zato však docela dobře trhají reproduktory. Sepultura je ve srovnání s touto nahrávkou procházkou muzeem Vojty Náprstka a Motorhead sdružením za životní jistoty. I přes toto jasné prvenství, které odsunulo všechny ostatní heavy-nahrávky do kategorie 'vhodné pro děti od 4 do 6 let', změnilo se však sabatovské znovuzrození nakonec v agónii a uzavřelo jak klasickou éru skupiny, tak i bubenický vývoj Billa Warda.

Po comebacku Black Sabbath šlo víceméně už jen o přehrabování se ve starém kufru. Bill Ward sice mezitím dokoupil něco bubnů a činelů (jak ostatně dokumentují i přiložená schémata souprav - ano, dnes dvě za cenu jednoho) a odložil ringovský ručníkový tlumič, ale styl už zůstal víceméně stejný.

 

Ač tedy prvotní změna od lehce kavárenského jazz-blues-rocku k totálnímu horor-show proběhla u skupiny Black Sabbath v pauze mezi dvěma koncerty kdysi v roce 1970, dlouhá pouť, během níž krystalizoval jak samotný styl těžkého rocku, tak i odpovídajících bicích, trvala ještě dalších patnáct let. A byl to právě bubeník Bill Ward, kdo svojí hrou pomáhal tento styl definovat. Nicméně, jak už bylo řečeno, s posledním albem klasické sabatovské éry byl tento vývoj fakticky ukončen.

Nemůžeme však podceňovat ani současnou éru. Všechno má totiž svoje. V sedmdesátých letech zase například nikdo nevěděl, co má Ozzy v kuchyni. A to my už víme. Dostalo se nám osvícení - víme zkrátka něco, co zůstalo generaci sedmdesátých let utajeno.

 

Má tam lednici.

 

Web Generation

http://www.black-sabbath.com/oficiální stránky Black Sabbath

http://www.billward.comosobní stránky Billa Warda - informačně velmi vydatné

bward@billward.comchcete-li napsat Billu Wardovi.

Psáno pro časopis Muzikus