Většina z těch věcí, které člověka obklopují každý den a bezmála na každém kroku, působí dojmem, jako by existovaly buď odjakživa, anebo prostě vznikly jakousi pozvolnou evolucí, podobnou té, na jejímž jednom konci je lidoop a na druhém například rockový bubeník.
Avšak je pravdou, že značná část těchto zcela samozřejmých věcí tady odjakživa nebyla, ani nevznikala žádným dlouhodobým vývojem, nýbrž je prostě a jednoduše někdo jednoho dne vymyslel. A právě tak to může být i s prapůvodem rockové písničky v té podobě, v jaké se na nás dnes valí ze všech stran. Její forma je dána souhrnem několika primárních zásad. Zde jsou: značně jednoduché, avšak superčistě nahrané bicí s hutným zvukem a dominující druhou a čtvrtou dobou na malý buben. Dunivá, téměř bezvýhradně rovná, osminová basa. Výrazný refrén. Jedno krátké kytarové sólo přibližně ve třetí čtvrtině skladby. Délka kolem čtyř minut. Celkově dobře čitelný a ničím nezahlcený zvuk. Žádné rytmické změny.
Tak vypadá návod, podle nějž dnes generují svoje skladby jak ti, co obsazují vrcholné příčky hitparád, tak i ti, kteří začínají s první garážovou kapelou, lhostejno zda v Seattlu či Kuala Lumpur. Kde se však toto schéma vzalo? Bylo tu odjakživa? Vyvíjelo se celá desetiletí? Nebo prostě jednoho dne někdo takovým stylem začal hrát, a položil tak základní kámen obrovské pyramidy, o jejíž budoucí existenci neměl v tu chvíli ani ponětí? To je otázka...
Vydejme se tedy na malý historický průzkum týkající se původu typicky rockové písničky. Nebudeme přitom potřebovat ani škrabku, ani lopatku, ba ani hloubkový izotopový detektor; bude nám stačit přehled o hudební scéně od konce šedesátých do první poloviny sedmdesátých let a CD přehrávač, pro milovníky autentičnosti pak gramofon s rychlostními stupni 33 a 45.
Budeme-li postupovat zpět v čase a odkrývat éry nejrůznějších stylů a kapel, podobně jako cimrmanologové vrstvy malby v hostinci U Sirotků, narazíme napřed na Guns'N'Roses, typické představitele rocku přelomu osmdesátých a devadesátých let, pak se kolem nás mihne pestrobarevný roj amerických kapel velkého pouťového boomu let osmdesátých v čele Mötley Crue a Poison, následně mineme něco britské oceli v podobě Judas Priest, tedy kapely, která představovala jakousi spojnici mezi klasickým rockem a metalem, a poté se už dostaneme k AC/DC. Avšak ani tato australská kapela, která jinak měla na definici stylu velký podíl, není jeho skutečným původcem. Musíme tedy postupovat dále. Když vynecháme dvě chybějící vrstvy z let 1976-80, kdy se v rocku nedělo prakticky nic, dostaneme se až k vrcholnému hardrockovému období. A zde již musíme postupovat velmi opatrně, neboť se blížíme na dosah Velké pětce roku '73 - Kiss, Rush, Montrose, Aerosmith a BTO. Vezměme to popořadě. Kiss, ač jsou - a už asi navždy budou - považováni za poněkud přihlouplou kapelu s lacinými vizuálními triky, nehodnou pozornosti seriózních hudebních znalců, produkovali v první fázi svého vývoje skladby, jejichž melodické, kompoziční i aranžérské nápady uvedený rockový standard silně převyšovaly (příkladem budiž 100 000 Years, Detroit Rock City nebo Black Diamond, a de facto vlastně jakákoliv skladba z prvních čtyř desek), což je z výběru při pátrání po elementární rockové skladbě vyřazuje. Raná alba Aerosmith byla sice jednoduchá až dost, ale současně i natolik rozpačitá, že mohla jen stěží něco definovat. Rush se po vcelku úderné jedničce vydali nekompromisně artrockovým směrem, takže i jejich další vliv na rockově písničkovou tvorbu byl minimální. Zbývají tedy Montrose a BTO. Na Montrose by návod celkem seděl, ovšem pouze do chvíle, než se zaměříme na BTO - na ty totiž sedí úplně. Heuröcka! Zdá se, že jsme našli, co jsme hledali. Pro jistotu se ale podívejme ještě hlouběji do minulosti, abychom náhodou něco podstatného nepřehlédli. Zjistíme následující: Deep Purple, Led Zeppelin a Uriah Heep, jakožto představitelé toho nejryzejšího hardrocku, produkovali obecně daleko složitější hudbu, a i když občas vytvořili cosi na bázi "písničky", vždy šlo o skladbu zpestřenou nejrůznějšími předehrami, mezihrami, prostory pro breaky bicích a spoustou jiných zvláštností (jako příklad mohou posloužit "hitovky" typu Woman From Tokyo či Lay Down, Stay Down), což je jasně staví mimo hlavní proud přímočarého a nekomplikovaného rocku. Kdo produkoval poměrně úsporné rockové skladby, byli Free, nicméně jejich sound byl až příliš bluesový na to, aby splňoval naše požadavky. Šedesátá léta jsou pak stylem hry i zvukem již na megahony vzdálena tomu, co se dá nazývat skutečným heavy rockem - postupovat dále v čase již tedy nemá významu.
BTO, celým jménem Bachman Turner Overdrive, vznikli roku 1972. Již debutové album této kanadské supertěžkotonážní kapely (váhově vydala přibližně za troje Beatles, a to včetně George Martina) bylo zcela jasnou a jednoznačnou demonstrací toho, co BTO hodlají nadále produkovat. Žádné tápání, žádné hledání stylu. Zcela jasně definovaný typ hry i zvuku. Vše podřízeno maximální údernosti, šlapavosti a hutnosti, vše postaveno na pevném a nekompromisním rytmu. Zdrojem tohoto rytmického základu byl Rob Bachman.
Jak vyplývá z předchozího, patří Rob Bachman mezi důsledně metronomicky doprovodné hráče. V jeho repertoáru nenajdeme žádné jazzové vyhrávky á la Brian Davison, intuitivní podkreslování ve stylu Rika Parnella, či breakové běsnění typu Mitche Mitchella. I přes to však jeho hra nepostrádá jisté zajímavosti, neboť - na rozdíl od např. Phila Rudda z AC/DC - se nevyhýbá breakům, a co víc, dokáže je umístit na to správné místo, tak aby podpořily jak okamžitou náladu, tak i celkové vygradování skladby.
Jeho hra sestává převážně ze základního osminového doprovodu na hi-hat či případně na činel (to však v daleko menší míře), s přiznávkami malého bubnu na druhou a čtvrtou (prakticky bez výjimky). Velký buben pak prokládá první a třetí (tu někdy obligátními dvěma osminami), výjimkou však není ani dusání na všechny čtyři, což má ve výsledku už blíž k technu než k hardrocku. Breaky patří k těm triviálnějším a rozhodně nejsou ukázkou nějaké technické či rytmické ekvilibristiky - obvykle jde o vyplnění celého taktu šestnáctinami, nezřídka pouze na malý buben. Se sextolami se můžeme setkat pouze v tempech pomalejších, tam však vyznívají velmi přesvědčivě. Rytmizování breaků je úkazem poměrně vzácným. Každopádně důležitým faktorem je vedle skutečně pevného rytmu také výsledný dojem "šlapavosti", který i v těch nejjednodušších doprovodech příslušně žene kapelu vpřed, a dává tak skladbám ten správný drive.
Pokud jde o vývoj Bachmanovy hry v čase, lze bez přehánění prohlásit, že byl prakticky nulový. Jak na začátku, tak na konci, jak tehdy, tak dnes. Na druhou stranu to lze považovat za stoprocentní stylovou čistotou.
Kapitolou v případě Roba Bachmana velmi zajímavou je však zvuk. Ten totiž, a to jak na dobová, tak i na dnešní měřítka, představuje jeden z vrcholů možností soupravy ve studiu. Bubny jsou sejmuty absolutně čistě a brilantně, bez jediné nepatřičné rezonance, dokonale vyladěny a sladěny. Hlavní důraz je kladen, stejně jako v případě celkového zvuku kapely, na mohutnost a velkolepost. Ladění soupravy je tudíž velmi nízké. Extrémem v tomto směru je pak malý buben, který má na některých nahrávkách hlubší zvuk, než jakého jiní hráči dosahují na velkém bubnu.
A tady se dostáváme k tomu zřejmě nejpodstatnějšímu - k tomu, v čem spočívalo novátorství BTO. Kompozičním materiálem se totiž stal i samotný zvuk, přičemž aranžmá skladby bylo do značné míry určováno právě tím zvukem, který byl až na samém konci studiové práce. Vztaženo k bicím, bylo množství úderů a vlastní hustota doprovodu či breaků vyvážena délkou halu a plností zvuku. Začal tak platit jistý zákon zachování energie v tom smyslu, že co se přidá na zvuku, musí se víceméně ubrat na hře. A právě tento zákon pak ovlivnil celou následující éru rockových nahrávek a skladeb.
Říká se, že v jednoduchosti je síla. Určitě na tom něco je. Sound a herní styl BTO byl ve své době skvělým objevem a dalším z mnoha obohacení neuvěřitelně pestré až přímo explozivní scény sedmdesátých let, a současně dokonalým kontrastem k tehdy kulminujícímu jazzrocku, reprezentovanému kapelami jako Mahavishnu Orchestra či RTF.
Říká se taky, že všeho moc škodí. I na tom něco je. Dnes se naopak zdá, jako by snad nikdo ani jinak rock hrát neuměl nebo minimálně nechtěl. A to je bohužel moment, kdy jednoduchost svůj půvab ztrácí. Kde je východisko? Pokud má mít přímočarost svůj pověstný tah, musí jí prostě být tak akorát a musí mít i svojí protiváhu. BTO tu odpovídající hranici naštěstí vždy dokázali najít.
Web Generation
www.classicrockrevisited.com/BTO%20Interview.htmvelký rozhovor s Robem Bachmanem
www.softshoe-slim.com/lists/b/bto.htmlpřehledně a podrobně zpracovaná diskografie BTO
hem.passagen.se/re1/bto.htmlsite věnovaný BTO - zatím nepříliš informačně vydatný
