Bílá nemoc - pohled do kuchyně

Bíla nemoc - pohled do kuchyně
Bíla nemoc - pohled do kuchyně

Sešel jsem se mezi vánočními svátky s Petrem Krejčím (PK) a Josefem "Pepsonem" Snětivým (JPS) na Smíchově, ve zkušebně Bílé nemoci. Všude ticho, klid, pohoda... Přiznám se, že zkušebnu s velkým domem, čtyřmi garážemi a hospůdkou na velkém pozemku jsem si taky vždycky přál...

Bíla nemoc - pohled do kuchyně
Bíla nemoc - pohled do kuchyně

Nejprve trochu historie...

 

Jak jste začínali ?

 

PK:

Já jsem na základní škole chodil na klavír, a když jsem začal studovat na střední škole, učil jsem se na pozoun. To mně vydrželo asi 6 let. Pak mě to přestalo bavit a začal jsem šilhat po bicích. Učil jsem se sám, doma a po vojně jsem začal hrát s legendární rock&rollovou kapelou Bedřich a Zoufalci alias výlet do Českého ráje. S touhle formací už slavím 25 let koncertní činnosti. Jednou za rok se někde v hospodě sejdeme a vždycky to bývá velká sranda. Potom jsem taky prošel kapelou Modrý pondělí, která byla líhní spousty muzikantů, co dneska hrajou docela slušně a živí se tím.Ta už bohužel zanikla. V Modrým pondělí mě oslovil Tomáš Poláček, protože tehdy dotvářel rytmiku Bílý nemoci, no a od tý doby jsem tu. Mezi tím figurujou odchody a záskoky v Janis Joplin Revivalu, nebo příležitostný projekty s Vencou Veselým, Magdou Reifovou určený pro děti - všechno to jsou pro mě velmi příjemný aktivity.

 

JPS: Já jsem začínal v šesti letech se zobcovou flétničkou. Z flétničky jsem přešel na klarinet a strašně dlouho na něj hrál jenom klasiku (tehdy se ani nic jinýho neučilo) a objížděl jsem s občasnými úspěchy různý hudební soutěže. Na střední škole jsem zjistil, že mě to už přestává bavit, půjčil jsem si saxofon a naučil se na něj.. No a protože máme doma taky piáno, začal jsem hrát trošku i na něj. Tenkrát jsem bydlel v Jablonci nad Nisou, takže i první kapely, který jsem založil, pocházely odtud. Neměly ale dlouhého trvání. Když jsem přišel do Prahy, moje první zastávka byla v kapele Normal People, se kterou jsme, než se rozpadla, vydali i jednu desku. Poté v mém životě následovalo nešťastný tříletý období, kdy jsem intenzivně hledal místo, kde bych mohl zakotvit. Hrál jsem hardcore i zábavy, až jsem přišel do kapely Modrý pondělí a tím jsem se seznámil i s Bílou nemocí. Obě kapely už tehdy sdílely jednu zkušebnu. Předtím jsem znal Bílou nemoc jenom ze sympatických článků v časopisech a teprve později jsem se seznámil s klukama osobně. Chodil jsem na jejich koncerty do Malostranské besedy a od té doby, co jsem je poznal blíž, začalo se mi to strašně líbit. Pořád jsem tedy přemýšlel, jak se do kapely dostat, což vůbec nebylo jednoduchý, protože sestava byla velmi ustálená. Neustále jsem chodil za Tomášem Poláčkem a přemlouval ho, aby mě vzal, že se tam saxofon hodí, a podařilo se mi to vlastně až v době, kdy se nahrávalo CD Zloději obálek, kam jsem byl přizván jako host. Byla to pro mě báječná spolupráce a já si velmi vážil toho, že jsme pak mohli jako hosté hrát i na koncertech. No a poté, co Tomáš bohužel odešel, setřely se rozdíly, kdo je host a kdo ne, a všichni jsme se stali právoplatnými členy kapely.

 

Jak vznikla Bílá nemoc?

 

JPS: Zakládajícími členy byli Tomáš Poláček, Zdeněk Hříbal a Honza Ponocný, kteří spolu hráli ve folkový skupině Bonsai společně s Františkem Stralczynským a Jirkou Podzimkem. Když Bonsai přestala hrát, elektrifikovali starou sestavu a Bílá nemoc byla na světě. Pak už přišla dnešní rytmika - Ivan Němec a Petr Krejčí.

 

PK: Po hrozně krátký době k sobě Honzu Ponocného přetáhl Ivan Hlas a jako znovunalezený syn se vrátil Jirka Podzimek. Tahle sestava fungovala od roku 1991 do roku 1997, poté odešel Jirka Podzimek, přišel kytarista a houslista Ivo Hloch a pak až do Tomášovy tragické smrti jsme fungovali takhle v pěti. V roce 2000 se Bílá nemoc opticky i zvukově rozrostla a od té doby v ní hráli a zpívali Zdeněk Hříbal, Ivan Němec, Ivo Hloch, Josef "Pepson" Snětivý, Milan Martínek, František Pokorný a já.

 

JPS: Teď dochází k další změně, už ne tragické, nicméně velmi nepříjemné. Po pěti letech se nás rozhodl Ivoš opustit. Oznámil to jako pauzu a možná ani on neví, zda to bude pauza trvalá, či jen dočasná. Rozhodli jsme se nového sólového kytaristu nehledat a zvládnout to v šesti. Většinu sólových partů převezme Franta, Milan bude víc hrát beglajty na kytaru a já si přiberu piano a Hammondy.

 

Máte hudební vzdělání?

 

JPS: Já chodil zhruba 10 let do LŠU na dechový nástroje, ale saxofon, piano a foukací harmonika je všechno domácí práce - se všemi riziky a problémy, které z toho mohou plynout. Jediný z nás, kdo je opravdu hudebně vzdělaný, je Ivan Němec, který studoval na konzervatoři skladbu a na to, že vystudoval tento obor, je velmi rozumný, což není u skladatelů příliš obvyklé. Díky svému studiu se naučil i na klavír, ale k base se dostal až na vojně, kde na něj jiný nástroj nezbyl.

 

Ivoš chodil v mládí jen do houslí a na kytaru, stejně jako František, se naučil úplně sám. Zdeněk i Milan využívali ke studiu jen svůj přirozený talent, takže shrneme-li to, vesměs naše vzdělání proběhlo na úrovni "lidušky". Všichni ale samozřejmě říkáme, že by ho bylo třeba trochu doplnit. Není to jen praxe, je to i teorie. Přirovnám-li to ale k počítačové problematice, uživatelské znalosti jsou u všech, myslím, na slušné úrovni a já doufám, že se dostaneme i dál.

 

PK:Teď děláme jen to, co vyplývá z momentální potřeby a kontaktů, které dává dohromady Pepa. A je toho tolik, že ho musíme brzdit...

 

JPS: No musím si postěžovat, to je pravda. Já, jako manažer kapely, se snažím diář zaplnit koncerty, ale vzhledem k tomu, že chlapci mají mladé rodiny, svá zaměstnání, a nemají tudíž mnoho volného času, museli jsme se dohodnout na kompromisech. Jezdíme teď kolem pěti koncertů do měsíce a občas přijdou i pozvánky do rádia a televize.

 

Jak vzniká nová písnička v Bílé nemoci?

 

JPS: Nejčastěji všechno probíhá podle tohoto scénáře: Nejdřív máme k dispozici texty, který napíše Michal Bureš, kluci si je rozeberou a udělají na ně kostru písničky. Pro příklad, Ivan Němec má doma takový ministudio a tam si to všechno vždycky připravuje. Skládá to na piáno a teprve pak si to převede do kytarových partů. Základní nápad je tedy z jeho hlavy a my ho potom ve zkušebně společně trochu přearanžujeme. Naštěstí všichni skladatelé u nás jsou otevření a nestaví se negativně k cizím úpravám. Vždycky si ale připraví jasnou ideu, pak se uvidí, jak nám to sedne. Jsou ale bohužel i písničky, který nám nesedly. Takový věci hrajeme třeba jen půl roku a pak je v tichosti vypustíme z repertoáru.

 

Takhle to ve většině případů fungovalo i dřív, kdy zhudebňoval texty Franty Stralczynského Tomáš.

 

Jakým způsobem vám vaši skladatelé představují nové písničky?

JPS: Většinou nám nový materiál natočí na kazety. Ivan to nahrává i s podklady, takže si dovedeme lehce představit, jak má ta písnička šlapat. My si ji naposloucháme a získáme na ni nějaký názor, který pak ve zkušebně před přísným zrakem Ivana Němce prezentujeme.

 

Stane se, že nová věc vznikne i improvizací na zkoušce?

 

JPS: Nějakou spontánní improvizaci jsem v týhle kapele nezažil. Někdy se to určitě stalo, ale to jsem ještě v kapele nebyl.

 

Ty sám skládáš?

 

JPS: Já sice dělám nějaký věci, ale protože mám pocit, že se do Bílý nemoci nehodí, připravuju si je skoro všechny pro svůj vlastní projekt, který doufám spatří světlo světa už letos. Chtěl bych hodně hrát a posunout se tak od svého zaměstnání víc k muzice. Takže aniž bych se jakkoliv vzdával současné kapely, chci si založit novou formaci, možná částečně i s lidma z Bílý nemoci. Toto je hlavně kytarová kapela. A protože na kytaru hrát neumím, jsem pianista a dechař, skládá se mi pro ni dost těžko.

 

Bylo vás v kapele sedm, teď vás bude šest. Nestává se , že posluchači říkají, že je Vaše muzika už moc složitá a nesrozumitelná?

 

JPS: S tím jsme se naštěstí ještě nesetkali. Každý z nás si uvědomuje, co to znamená být na pódiu s šesti spoluhráči, a své party vymýšlí a hraje velmi úsporně. Je to nutnost. Když jsem v Bílé nemoci začínal, nasekal jsem do jedné písničky spoustu sól a časem, pro lepší srozumitelnost, jsem je pak ze všech partů zase postupně ubíral.

 

PK: Dobrým příkladem byl taky Ivoš. Se zvukem si sice vyhrál, ale nutno podotknout, že se držel starých osvědčených praktik, který ladí. Řekl bych, že se svým Les Paulem dovedl své hráčské umění i zvuk k dokonalosti. Není to žádný pódiový alchymista. Zahraje třeba jen dva tóny v celý skladbě, ale sedí to tam a to je ta nádhera. My to oceňujeme a v tom celku to, myslím, vnímají i posluchači. Navíc všechny písničky stavíme tak, abychom je v pohodě uhráli - nehrajeme za hranicemi našich možností.

 

Vzhledem k množství nástrojů použitých na pódiu, nemáte problém s nazvučením kapely?

 

JPS: Často býval problém hlavně s nazvučením vokálů. Dnes už naštěstí všechno funguje. Spolupracujeme s klukama, kteří zvukařině opravdu rozumí a naši muziku dobře znají, takže teď býváme nemile překvapeni opravdu zřídka. Věřím, že časem budeme mít k dispozici víc peněz a začneme si je s sebou vozit i na všechny mimopražský koncerty.

 

Máte svůj zvuk?

 

JPS: My rozhodně nechceme dělat žádný revoluce. V začátcích, díky Davidu Nollovi, který nebyl sice členem Bílé nemoci, ale velmi výrazně ovlivnil zvuk kapely v raných dobách první desky, to byla de facto piánová kapela. David hrál opravdu úžasně a všechny úplně strhnul. Pak odešel a zvuk se významně přiostřil. Najednou byly v popředí kytary. No a když přišel do kapely František, Milan a já, zvuk se stal přirozeně barevnější a kompaktnější. I když nás provázely velmi radikální změny, myslím, že dnes už máme svůj identický zvuk.

 

Jak často zkoušíte?

 

JPS: Zkoušíme 1x týdně zhruba tři hodiny a občas pořádáme i několikadenní soustředění. Velkou výhodou je zdejší zkušebna Na věnečku. Můžeme tu být, kdy chceme. Máme tu nástroje, chodíme sem cvičit a nejsme ničím omezení. Tím, že tu bydlí Petr Krejčí s rodinou, je o všechno pořádně postaráno a nemusíme se bát ani zlodějů, protože tu bydlí i "přítulný" rotvajler Denny, který o celou usedlost velmi dbá. Navíc má Ivo Hloch báječný barák na Semilsku, kde si udělal perfektní zkušebnu. Už jsme tam párkrát byli přes víkend a vůbec nic nám nechybělo - prostě paráda. Máme tedy dvě výborný zkušebny, což výrazně posiluje přátelského ducha, který v kapele panuje.

 

Jak poznáte, že je čas pro natočení CD?

 

JPS: Musí být příznivá konstelace hvězd. My jsme (pominu-li první desku) nikdy nevydali album u velký společnosti a jsme opravdu závislí na podpoře našich přátel, kteří nám svými financemi pomáhají nový písničky natočit a vydat. Materiál většinou vzniká postupně a já mám velkou radost, že se intervaly mezi jednotlivými deskami zkracují.

 

První CD Hodiny v nás vyšlo v roce 1992, druhá deska Lahvový a stesk po čtyřech letech, Zloději obálek v roce 1999, loni na podzim jsme křtili Malostranskou besedu - Live a teď mám pocit, že za rok by mohla být hotová další studiovka. Už se pomalu tvoří její kostra.

 

Písničky vznikají přirozeným tempem, a když už se začneme připravovat na natáčení, soustředíme se na repertoár, který jsme vybrali, a trochu ho vypilujeme. Při natáčení alba Zloději obálek jsme použili téměř všechny věci, se kterými jsme do studia přišli. Naproti tomu mi kluci vyprávěli, že se na první dvě desky nedostala spousta materiálu, přestože už byl natočený. Tím, že Bílá nemoc hraje tak dlouho, se počet úspěšně realizovaných věcí zvyšuje a není třeba radikální selekce.

 

Jaký způsob práce jste zvolili při natáčení písniček ve studiu?

 

JPS: V první řadě do studia přicházíme s naprosto jasnou představou, jak mají písničky znít. Dříve nám dělali produkci například Víťa Sázavský nebo Petr Spálený, dnes to zvládneme sami. Specialistou samozřejmě zůstává Ivan Němec, který tráví ve studiu spoustu času. Při vlastním natáčení nahráváme základy dohromady a abychom se neztratili, Zdeněk do toho orientačně zpívá. Pak se teprve přidají sólový nástroje a načisto se natočí i zpěvy. Tenhle model samozřejmě neplatil při natáčení živého alba z Malostranské besedy - u téhle desky jsme se maximálně snažili zachovat autentičnost nahrávky, takže nikdo z nás ve studiu nic zásadního neopravoval, jen jsme to zvukově vylepšili.

 

Co nám o ní můžeš říct?

 

JPS: Měli jsme tehdy v repertoáru 33 autorských věcí a během tří za sebou jdoucích večerů jsme všechny nahráli. Nakonec jsme na desku vybrali 19 písniček. Celé album je věnované zakladateli Bílé nemoci Tomáši Poláčkovi, příteli a mecenášovi Jaroslavu Valentovi a zvukaři Marku Benešovskému. Všichni tři bohužel tragicky zahynuli v roce 2000. Byli to výborní kluci a my na ně moc vzpomínáme.

 

Když jdete do studia, máte s sebou nějaké demo?

 

PK: Při přípravě desky Zloděj obálek tomu tak bylo. Tehdy nám udělal výbornou nahrávku náš tradiční zvukař Jirka Kliment a my jsme ji využili hlavně k prezentačním účelům. Ukazovali jsme jí našim sponzorům, dostal jí k dispozici i náš tehdejší producent Vítek Sázavský, který díky ní dostal přesnější představu o naší hudbě, a ke studijním účelům ji využili i hosté, kteří pak na té desce hráli.

 

Půjčujete si do studia nějaké nástroje?

 

JPS: Jen výjimečně. Tak třeba při nahrávání desky Zloději obálek si Petr půjčil výborné bicí DW. Jinak si ale myslím, že je lepší hrát na nástroj, který znáš a víš, co od něj můžeš očekávat. Léta hrajeme na stejné věci a používáme je jak na koncertech, tak ve studiu. Jediné, co se mění, jsou struny, blány, plátky atp.

 

Podle jakých kritérií jsi si vybíral své nástroje?

 

JPS: Samozřejmě podle svých finančních možností. Vybral jsem si nástroje, které měly výborný poměr mezi výkonem a cenou. Navíc se velmi dobře prosadí i v kapele. Zvuk je dobře rozpoznatelný a ostrý.

 

Používáte ve vašich písničkách moderní technologie (samply atd.)?

 

JPS: Myslím, že to nikdy nenastalo a v téhle kapele ani hned tak nenastane. Já bych proti tomu, ve své podstatě, vůbec nebyl - když se to použije chytře, proč ne, ale v naší muzice k tomu asi nikdy nebude příležitost.

 

Máte ještě jiné aktivity než kapelu?

 

PK: Měli bychom zmínit moc pěknou mimokapelní událost tzv. večírek tříkrálový, na kterém s námi spolupracují kamarádi ze sklepa a různí jiní humorní lidé. Na téhle akci si hrajeme na hvězdy populární hudby.

 

JPS: Petr bude třeba imitovat Víťu Vávru. Je to zkrátka sranda pro lidi, která dost baví i nás.

 

My spolu trávíme hodně času i mimo hraní. Zítra například jede půlka kapely spolu s rodinama na hory. I já jsem se nedávno oženil, takže už nejsem naprosto svobodný ve svých aktivitách a musím svou pozornost věnovat nejen své ženě, ale i úžasnýmu synovi. Díky tomu, že má moje žena tuhle kapelu moc ráda, je to všechno o dost jednodušší. Musím říct, že manželky podporují nás všechny. I když díky kapele nebýváme často doma, jsou myslím rády, že máme nějaké koníčky a trávíme čas smysluplně. Za to jim musíme moc poděkovat. Bez nich by to bylo opravdu těžký.

 

Poslední obvyklá otázka tohoto seriálu.

 

Prozraď nám nějaký svůj oblíbený recept!

JPS: To je vepřové maso na nudličky s kečupem. 0,5 kg vepřového nakrájíš na nudle. Potom smícháš sůl, pepř, pálivou papriku, 2 lžíce maggi, 1 žloutek, škrobovou moučku a 3 až 4 lžíce oleje. Do tohoto smrtícího koktejlu dáš maso uležet přes noc. Pak se maso hodí na pánev, opečené pokape kečupem a podává se s opečenými brambory, hranolky nebo s chlebem (to je asi nejlepší).

 

Díky za rozhovor.

 

V Bílé nemoci používají:

 

Zdeněk Hříbal hlas

 

Josef "Pepson" Snětivý digitální piano Roland RD 600, syntezátor a workstation Ensoniq MR-61, v nejbližších dnech přibude i Hammond modul, téměř určitě to bude buď Hammond XM-1, nebo E-mu B3, altsax Yamaha YAS 62, hubičku Vandoren A7, ligaturu BG Super Revelation, plátky Vandoren 2 nebo Rico Royal 2, tenorsax Yamaha YTS 62, hubičku Otto Linke 7, plátky Rico Royal 2,5, klarinet B Amati, plátky Vandoren 2, foukací harmoniku Lee Oscar, sopránovou zobcovou barokní flétnu Yamaha

 

František Pokorný elektrickou kytaru Janecký se snímačem Seymour Duncan, struny Ernie Ball 0,10, kombo Peavey Classic 30 W, Distortion Marshall, delay Boss, overdrive POD

 

Milan Martínek akustickou kytaru Takamine EF 340, struny Martin Bronze, kombo Marshall Acoustic AS50R 50 W, konga, bonga, roar, woodblock, tamburínu a chimes Meinl, shaker, cabasu a dešťovou hůl Toca, cowbell Tama

 

Ivan Němec bezpražcovou baskytaru Fender Precision, struny d'Addario 0,45, kombo Marshall 5522, 200 W, kompresor/limiter Petr Michalík, delay Boss

 

Petr Krejčí bicí Pearl Export Serie, blány Remo Weatherking, činely Zidlijan a Paiste, paličky Pellwood 5A

Psáno pro časopis Muzikus