Jsou bubeníci za zády hvězd. A pak jsou bubenické hvězdy za zády hvězd. To je právě případ Billa Stewarta.
Jako hráč je velmi univerzální, ale nejlépe se cítí ve vodách moderního jazzu. I když patří k nejžádanějším mužům v branži, je až tvrdohlavě dlouhá léta věrným pobočníkem Johna Scofielda.
S Billem jsem se setkal ve vestibulu hotelu v Ústí nad Labem, kde měl za pár hodin vystoupit v rámci místního jazzového festivalu. Jak jinak než právě s Johnem Scofieldem, v triu se stálým spolupracovníkem, baskytarovým samorostem Stevem Swallowem.
Říká se o vás, že jste samouk.
To je pravda jenom z části. Když jsem studoval William Patterson College (v New Jersey, poznámka autora), tak jsem samozřejmě učitele měl, proto nejsem úplný samouk. Ale myslím, že na tom být samouk není nic špatného. Hodně tu záleží na osobnosti.
Co zajímavého vás vaši učitelé naučili?
Jeden učitel mě na škole například skvěle naučil zacházet s metličkami. V zásadě by měl učitel nabídnout žákovi své zkušenosti. Musí to být člověk, který prošel kapelami, a tím pádem ví, jak dobře poradit. Někdy se žáci až příliš spoléhají na učitele. Očekávají, že jim dodá všechny informace a nepracují vůbec na svém vlastním stylu, na něčem, co by vycházelo přímo z nich. Myslím si, že dobrý učitel může být doopravdy užitečný, nicméně osobně jsem žádného učitele až do nástupu na školu neměl. Tam jsem pak studoval i klavír a kompozici.
Kteří hráči vás nejvíce ovlivnili?
Určitě někoho vynechám, ale rozhodně sem patří Roy Haynes, Jack DeJohnette, Elvin Jones, Philly Jo Jones, Tony Williams, Billy Higgins, Joe Chambers, Paul Motain, Bernard Purdie a Jo Jones. Víc si teď nevybavím.
Můžeme vás slyšet na tak dynamicky rozdílných deskách, jako jsou odvázaná Roots Revisited Maceo Parkera a třeba neuvěřitelně tichá Quiet Johna Scofielda. Nedělá vám takové rozpětí potíže?
Už když jsem vyrůstal, zajímal jsem se o různé druhy hudby a o různé přístupy ke hře. Nebyl jsem fanda jen jednoho stylu. Mám sice jazzové základy, ale mám také moc rád rhythm and blues, funk a podobné věci. Když jsem hrál s Maceem, věděl jsem, jak nehrát jako jazzman. Snažím se naslouchat tomu, co hudba vyžaduje a jak zní nejlépe. Tomu se pak snažím vyhovět.
Věnujete dynamice při cvičení zvláštní pozornost?
Co se týče cvičení, procvičuji jak hraní metličkami, tak paličkami potichu a potom třeba i velmi hlasitě. Procvičuji také všechny možné styly. Prostě cvičím.
Jaká cvičení byste doporučil mladým bubeníkům, aby se co nejefektivněji zlepšovali?
To je velmi obecná otázka. Vždy existuje skoro nekonečné množství věcí, na kterých se dá pracovat. Musíte si vybrat to, co je pro vás jako muzikanta nejdůležitější. Když se chystáte hrát s nějakou konkrétní kapelou, tak její styl by vám měl napovědět, co přesně cvičit. Osobně se často zaměřím na jednu věc, kterou pak hraji hodinu v kuse. Třeba procvičování pomalých temp nebo hraní metličkami. Jako cvičení chápu i to, že tu hodinu jen tak improvizuji. To může být také užitečné. Snažím se dobře ovládat paličky a dostat z bicích dobrý zvuk.
Jeden můj známý hraje na bicí skoro každý den. Poslední dobou ale pociťuje problémy s bolestí zad. Můžete bubeníkům poradit, jak tomu předcházet?
Doporučil bych především udržovat si záda v pořádku i mimo samotné hraní. Měl by si dávat pozor na držení těla a provádět denně cvičení pro posílení zad. Pro bubeníky je důležité, aby seděli ve správné výšce vzhledem k soupravě. Pokud chcete mít bicí výš, tak si je nastavte. A naopak, spousta bubeníků sedí příliš vysoko, a musí se potom ohýbat. Dobrá je také kvalitní židlička, na které se pohodlně sedí. Další důležitou věcí je uvolnění se při hře. Osobně nemám se zády tak časté potíže, ale někdy, když se hraní tak úplně nedaří, cítím, jak mi tuhnou svaly. Z toho pak můžou vznikat problémy. Může to být i psychologická neschopnost se uvolnit. Snažíte se provést všechny ty pohyby správně, ale nejste při tom úplně uvolněný. To je, myslím, důležitá věc.
Co můžeme očekávat od vašich sólových desek? Co vlastně lidé očekávají od desek bubeníků?
Lidé asi od takových nahrávek očekávají hlavně hodně bubnování. Myslím, že to se většinou mých alb netýká. Ta vypovídají spíš o mé práci s kapelou a o způsobu, jakým cítím hudbu. Nenajdete tu hodně sólování na bubny. Dvě desky jsem nahrál pro Blue Note a jedna, kterou jsem nahrál se svým triem (Keynote Speakers, poznámka autora), je k dostání na cdbaby.com. Na těchto deskách jsem napsal většinu hudby, měl jsem možnost vybrat si spoluhráče, dohlédnout na vyznění nahrávky. Jako muzikant se k takovým věcem nedostanu. Odehraji vystoupení a předvedu výkon, který je v mých silách, ale už neurčuji, jaké věci se budou hrát a čím začneme. Sólová deska mi umožňuje vyjádřit něco, čeho nejsem schopen dosáhnout jako muzikant za bicími. Lidé možná očekávají spoustu víření jednou rukou, ale o to mi nejde.
Myslíte, že je pro bubeníka obtížnější řídit kapelu?
Určitě, myslím si, že je to těžké i pro basisty. Vždyť v tomto ohledu se prosadily jen výjimky jako třeba Charles Mingus či Art Blakey. Lidé mají představu, že lídr je ten, který hraje melodii, zpěvák anebo třeba saxofonista. Bubeníci a basáci to měli vždy těžké.
Do jaké míry vám v tom pomáhá hraní na klavír?
Hru na klavír si moc užívám, lépe potom chápu hudbu. Když se dostanu domů, hraji možná víc na klavír než na bicí. Hodně se toho tak naučím o akordech, struktuře skladeb či uvolnění a napětí v harmonii. Na takové věci jsem potom citlivější i jako bubeník.
S Johnem Scofieldem spolupracujete již pěknou řádku let. To v jazzovém světě nebývá zrovna zvykem. Čím to je?
Byla tu i krátká období, kdy jsem s Johnem nespolupracoval, když zkoušel nové kapely a nové hudební směry. Začali jsme spolu hrát někdy na začátku roku 1990, tedy před šestnácti lety. Hrál jsem s ním čtyři roky, potom nějakou dobu ne, a pak jsem se přidal k jeho další kapele. Prošel jsem tak několika John Scofield Bandy. Poslední dobou hrajeme jako trio se Stevem Swallowem. S Johnem hraji opravdu moc rád. Naše spojení je velmi přirozená kombinace. Vždy se mi s ním hraje velice dobře.
Hrajete s legendárními basisty, jako jsou právě Steve Swallow či Dave Holland. Můžete je nějak porovnat?
Steve hraje na baskytaru, ale hraje na ni jinak, než to dělají ostatní baskytaristé. Má velmi zvláštní zvuk a jeho feeling je hodně charakteristický. To je dáno jak nástrojem, který používá, tak nastavením, a hlavně způsobem, jakým hraje. Ačkoli původně je to hráč na kontrabas, který nahrál desky i s Chickem Coreou, Paulem Bleyem či Garym Burtonem. Stevovo hraní a sólování je velmi lyrické. Má také hodně specifický timing, který se v jazzu jen tak nevídá.
S Davem hraji na několika nahrávkách. Na své první desce či na dvou deskách saxofonisty Davea Pietra. Je to velmi silný a pevný základ bez ohledu na počet dob v taktu. Dave je také technicky velmi na výši a dokonale zvládá všemožná metra. Oba jsou to basisté, jejichž hraní si doopravdy užívám. Jsou sice dost odlišní, ale právě odlišnosti hráčů jsou to, co mě baví, když hraji v různých kapelách.
Jakým směrem se podle vás posouvá v současnosti hra na bicí?
Zdá se mi, že se poslední dobou dostává ke slovu polyrytmická stránka hry. A to nejen v jazzu. Už dříve to dělali Tony Williams a Elvin Jones. Nyní je tu třeba Horatio Hernández se svými afrokubánskými rytmy. Styly se stále slučují a ve výsledném mixu je stále více world music.
Povězte mi něco o svých bicích.
Kdykoli můžu, používám bicí značky Gretsch. Bicí, na které hraji v New Yorku a se kterými nahrávám, jsou právě této značky. Většinou 18 " bassdrum, 12 " tom, 14 " a 16 " floor tom. Virbl mám kovový značky Ludwig 14 " s hloubkou 6,5 ". Je tepaný a bronzový. Činely používám K Zildijan, přičemž na vývoji ride činelu jsem se osobně podílel. Jmenuje se K Custom Dry Complex Ride 22. Ten pak používám v kombinaci s jinými činely Zildijan. Blány používám Remo Ambassador Coated.
O jaké Gretsche se přesně jedná?
Je to starší nástroj vyrobený ve Spojených státech. Na cestách používám velmi podobný model Broadcaster s neleštěnými ráfky. Vzhledem jsou poněkud odlišné, ale zvuk je stejný...
