Bluesový zlatník z Hanspaulcity

Bluesový zlatník z Hanspaulcity
Bluesový zlatník z Hanspaulcity

"Když člověk hraje a natáčí třeba nějakou desku, je to věc, která už zůstane zaznamenaná napořád. Totéž je, když udělám prsten nebo náušnice, je to zase něco, co po mně tak nějak zůstává. Je vlastně jedno, jestli jde o buben nebo o prsten, tvořivost a kreativita musí být stejná. A proto mě obojí i úplně stejně baví," říká Ivan Dvořák, který takřka den co den opouští svůj dejvický krámek, aby jemné zlatnické náčiní vyměnil za bubenické paličky, třpyt drobných klenotů, za tepající rytmus bigbítu, blues či rokenrolu.

 

Dětský pokoj plný jazzu

Ivan Dvořák, rodák z pražské Baby, pochází z muzikantské rodiny. Otec, profesionální muzikant - trumpetista, a matka, učitelka klavíru, vedli pochopitelně své tři syny už od prvních dětských krůčků směrem k muzice. U dvou z nich, pianisty Richarda a bubeníka Ivana, se muzika stala celoživotním povoláním, byť ve druhém případě musí přece jenom ponechávat prostor i jemnému zlatnickému umu.

"Doma jsme to měli poměrně jasné," vzpomíná Ivan na první rodinné kontakty s muzikou. "Máma učitelka na piáno a táta trumpetista, který po nocích hrál a přes den učil, takže jsme ho vídali vždycky v sobotu a v neděli. Ale když to klaplo a byli jsme všichni pohromadě, tak se pouštěl jazz. Takže v dobách, kdy kamarádi poslouchali Rolling Stones a obdobné kapely, mně se to ukrutně nelíbilo. Já poslouchal Raye Charlese, různé bigbandy, gospelovou muziku. Deep Purple nebo Beatles mi připadali úžasně hloupí a já si s těmi kamarády vlastně neměl o čem povídat. Vyrůstal jsem obklopený jazzem."

Je pochopitelné, že i první aktivní kontakty s muzikou byly pro Ivana nasměrovány z domova. "Máma mě dala na klavír ke své kolegyni, ale to mě ukrutně nebavilo. Než jsem se vůbec dostal k nějakému mačkání kláves, musel jsem poslouchat jak postavit ruku, jak se nehrbit, jak dát nohy, jak nežvýkat... Prostě s piánem mi to neklaplo. Daleko víc se mi zalíbil klarinet, na který jsem potom chodil řadu let do LŠU ve Štupartské k profesoru Tomanovi. Kozí noha je skvělá věc a vůbec dechové nástroje. Nedávno jsem se domluvil s Mírou Barabášem, opatřil si trubku a on mě začal na ni učit. Když dostanu hlad po tónech, vezmu ji a zahraji si."

Trávit léta dětství a dospívání v nebezpečné blízkosti pražské Hanspaulky sedmdesátých let, docházet na proslulou ZDŠ v Sušické ulici, potkávat se tam s řadou budoucích muzikantů hanspaulské líhně a koneckonců i chodit na první odvážná piva s ještě čerstvou občankou do legendárního Houtyše - to všechno nemohlo zásadní měrou neovlivnit budoucí orientaci muzikantské duše. A stalo se tak i v případě Ivana Dvořáka.

"Asi v sedmnácti jsem se seznámil s Petarem Introvičem a začal hrát s Bluesberry. Koupil jsem si první bicí - ,amátky'. Dodnes si pamatuju, jak úžasně voněly dřevem, když jsem si je vezl na sáňkách od jednoho kluka na Hanspaulce, a bylo rozhodnuto."

Byť kapela Bluesberry rozhodně nepatřila k oficiální, prominentní, médii propagované scéně, je fakt, že Ivan Dvořák nastoupil do neobyčejně populární a publikem vyhledávané kapely, která v té době intenzivně koncertovala, vyrážela na skutečné šňůry po celém Československu a i bez oficiální podpory se těšila skutečné generační přízni. Tak začalo zhruba v roce 1979 první z mnohaletých angažmá Ivana Dvořáka v téhle bluesové partě.

 

Řemeslo má zlaté dno

Tohle staré české přísloví vám potvrdí nejeden prozíravý muzikant, který se v mládeneckém věku rozhodl nespoléhat jen na bystrost svého sluchu a hráčský um svých prstů. A očividně o něm byl přesvědčen i Ivanův dědeček.

"Já i brácha jsme původně chtěli jít na konzervatoř. Když se na to zpětně podívám, asi by to nebyl velký problém. Hrál jsem na klarinet, na bicí - asi by se to povedlo. Ale náš táta si vzpomněl, jak to bylo s ním, když on před lety přišel domů s takovým nápadem. Jeho otec mu řekl, že nemá nic proti tomu, aby se stal muzikantem, ale nejdřív se musí něčemu vyučit. Pak ať si dělá, co chce. Táta se vyučil elektromechanikem, opravoval krystalky a při tom vystudoval trubku na konzervatoři. A nám řekl v podstatě totéž, co jemu před tím děda. - Já vím, co je to živit se muzikou, stojí to za..., nestojí to za nic. Takže vy, moji synci, se nejdřív naučte nějaké řemeslo, a potom se klidně uhrajte a ububnujte k smrti. Proto jsem se začal učit zlatníkem. Bylo to nejschůdnější řešení, protože mě bavilo malovat, bavilo mě sochařství, prostě výtvarné záležitosti, které jsou s tímhle řemeslem příbuzné. Měli jsme dílny v Melantrichově ulici, v podkroví nad někdejším slavným bordelem U Šmelhausů a já si v šatně schoval krabici od bot, šlapku od bubnů, a většinu učení jsem trávil tak, že jsem kopal do krabice. Po vyučení jsem tuhle práci dělal asi půl roku, než jsme se dohodli, že bude pro všechny rozumnější, když toho nechám. Vrátil jsem se k ní až po mnoha letech."

Tak tedy definitivně začala Ivanova cesta k muzikantské profesi, naštěstí nepřerušená ani dvěma promarněnými vojenskými roky.

"Na Hanspaulce měli všichni modrou. To by mi vůbec neprošlo, to bych nikomu nevysvětlil. Bylo potřeba hrát a ne zabíjet čas nějakou hovadskou vojnou."

Paralelně s Bluesberry zasedal Ivan i za bicí soupravu za zády další zásadní hanspaulské muzikantské osobnosti, za zády Ivana Hlase. Neměl ovšem zůstat věrný jen čistokrevné bluesrockové muzice, která se tradičně v téhle pražské čtvrti rodila. K hráčsky náročnějšímu jazzrocku zamířil v polovině osmdesátých let v řadách Comba FH Dana Fikejze.

"S Fikejzem to byla velká škola, těžké hraní. Hrála se spousta lichých rytmů. Byla to asi nejnáročnější ze všech part, se kterými jsem hrál."

Období Comba FH v sestavě s Ivanem Dvořákem zachycuje dodnes ceněná deska Situace na střeše, vydaná Pantonem v roce 1986. Příchod do Comba FH ovšem Ivanovi konečně poskytl i možnost získat statut profesionálního muzikanta a tím pádem kýžené svobodné povolání.

"Získávání papírů v té době je téma na samostatný článek. Vyprávěla o něm už spousta muzikantů. A tak snad jen jednu jedinou perličku. Dodnes si vzpomínám, že se mě na politickém pohovoru ptali, kolik stojí galón nafty v Zimbabwe a jak se jmenuje ministerský předseda v Uruguay. To jsou dvě věci, o kterých vím, že na ně do smrti nezapomenu. Krom toho, tenkrát u PKS zjistili, že basisti a bubeníci nemůžou mít sólové papíry, protože nejsou sólisti, že můžou mít jenom souborové, a ty si každý rok musí obnovovat a zvyšovat kvalifikaci. Takže jsem tam chodil každý rok."

V téže době si Ivan s bratrem Richardem odskočil také jako studiový host na nahrávání posléze velmi populárního alba Wabiho Daňka Vítr.

"To jsme si tenkrát na Hanspaulce slízli. Ne, že bych měl něco proti Wabimu, ale tenkrát bylo všechno hrozně rozkastované - ty jsi bluesman, ty jsi ten, tak co děláš tam..., no byli jsme prostě paďouři."

Nicméně, ani tohle "paďourství" neznamenalo, že by Hanspaulka na své hudební syny doopravdy zanevřela. Naopak. Bezprostředně po odchodu z Comba FH stanul Ivan opět po boku s Richardem u zrodu nové hanspaulské party Krausberry v čele s rodilým Žižkovákem Martinem Krausem.

"Bližší košile než kabát. S Combem FH to byla opravdu skvělá muzika, ale já už zase chtěl být mezi svými. Ono je to ve skutečnosti tak, že okolo Hanspaulky byla určitá poměrně velká parta muzikantů, kteří se prolínali a střídali v různých kapelách, zakládali další. Ta parta se v podstatě neměnila a svým způsobem nemění dodnes. Hanspaulka v tomhle smyslu a především Houtyš už patří minulosti. Myslím si ale, že skončila v pravou chvíli, že dala, co měla dát. Asi těžko bychom se dneska mohli večer co večer scházet na Houtyši, jamovat a žít tak, jak jsme žili, ale to podstatné nám zůstalo. Je tu pořád pouto, které nás drží pohromadě, je tu kamarádství, je tu společná muzika, ze které jsme všichni vyšli. Těžko si dovedu představit, že bych já nebo někdo z mých hanspaulských kamarádů začal hrát třeba heavy metal. Je tu něco, co přetrvává, a tak to už asi zůstane."

 

Bluesový zlatník

z Hanspaulcity

Byla to dopravní nehoda v autě, která přivodila na sklonku 80. let Ivanovi vážné a pro bubeníka velmi nešťastné zranění obou kolen. Následovaly po ní desítky a desítky hodin strávených v ordinacích, zdravotní potíže, které výrazným způsobem omezovaly jeho muzikantskou činnost a které s definitivní platností vyřešila až medicínsky ojedinělá operace v roce 1996. Ovšem zejména v prvních letech po havárii tak krom jiného vyvstala i otázka obživy. A tak se Ivan rozvzpomněl na své někdejší povolání a po dlouhých letech se zase navrátil ke svému zlatnickému řemeslu.

"Hned po revoluci jsem si otevřel první soukromé zlatnictví v Praze v pasáži Černá růže. Bylo to něco úplně nového, spousta věcí spojených s podnikáním, o kterých jsem před tím neměl ani potuchy. Ale šlo to náramně. Pověsil jsem muziku úplně na hřebík, dokonce jsem prodal i bicí, aby mě to nelákalo, ale vydržel jsem asi tři roky a začalo se mi po muzice stýskat."

Tak jako před lety, byla tou první kapelou, v níž zasedl za bicí, stará dobrá hanspaulská parta Bluesberry. Po ní následovali Krausberry, kteří si rovněž na prahu deváté dekády dopřáli kratší pauzu a s nimiž Ivan setrvává dodnes. A samozřejmě došlo i na Ivana Hlase, po jehož boku hrál Ivan Dvořák až do prosince loňského roku, do zásadní proměny Hlasovy doprovodné kapely. Ovšem nejen blues, bigbít a Krausovo hardrockové boogie přilákalo zpět Ivana Dvořáka na bubenickou stoličku. Je to i klasický rokenrol kapely Classic Rock'n'roll Gang. To všechno je potřeba skloubit s jemnou zlatnickou prací v dejvickém krámku, respektive dílně. Je tu ale ještě jedna vášeň, které Ivan zůstává věrný.

"Hrozně mě baví dělat sochy z kamene. Většinou vytvářím strážce. Možná je to proto, že mě během posledních osmi let v krámku už čtrnáctkrát přepadli. A to mám v tomhle posledním už strážce dva. Měl bych se nad tím asi zamyslet a udělat třetího," říká si bluesový zlatník z Hanspaul City, když takřka den co den vyráží, aby jemné zlatnické náčiní vyměnil za bubenické paličky a třpyt drobných klenotů, za tepající rytmus bigbítu, blues či rokenrolu..

 

bio

Bubeník Ivan Dvořák se narodil 5. 1. 1962 v Praze. Prošel výraznými kapelami hanspaulské bluesové líhně jako Bluesberry, Navi Papaya a Krausberry. Byl členem Comba FH Daniela Fikejze a v současnosti působí stále v řadách Krausberry a v rokenrolové skupině Classic Rock'n'roll Gang.

 

Nástroje:

"Používám americké bubny DW s originální mechanikou, které mi opravdu maximálně vyhovují, blány Evans Genera II a činely Sabian."

Psáno pro časopis Muzikus