Mohl by to být prolog k pomyslného seriálu o bubnech, ale taky samostatný postesk nad současným stavem věcí. Přestože byl sepsán už před nějakým časem, je pořád aktuální. Ekonomika musí neustále růst, výrobků musí přibývat, čím dál bohatší lidi musejí pořád něco kupovat, aby státy z toho všeho mohly kasírovat daně. Kam se dnes hrabou středověké desátky. A šmejd je na tohle skvělá věc, protože kupce láká lácí, za chvíli půjde do popelnice, a jde se pro další.
Nikdo nemusí vymýšlet nové módní trendy jako u aut nebo oblečení nebo novou techniku jako v elektronice. Ale u bicích, jež jsou většinou ze dřeva, na to ty stromy nějak nechtějí slyšet a rostou pořád stejně rychle. Slušnější řady bubnů proto buď tvrdě zdražují, na druhé straně i mnozí dosud velmi renomovaní a spolehliví výrobci dodávají ve svých levnějších sériích na trh takové hrůzy, jež by dřív nepustili ani jako hračku pro malé děti. A teď, bubeníku, vybírej. Na internetu mnohou habaďůru za načančanou fotkou prokoukneš, až když je pozdě, a v obchodě mají vystaveno jen to, co brzo prodají. Jedním z řešení, jak nešlápnout do nechtěného, je buď názor důvěryhodného obchodníka - ale kolik jich kde je? - nebo samostudium.
Luby bubnů se dělají z různých materiálů. Namátkou: fosforový bronz, mosaz, ocel, polymetylmetakrylát - zkráceně akryl nebo akrylát, ale hlavně známý jako plexisklo (třeba na průhledných bicích Johna Bohnhama, dej mu pámbů pohodlný paličky) -, sklolaminát (viz mohutná sada Staccato Drums Keitha Moona na vedlejším obláčku), ale v největším množství je to pořád ještě dřevo, jemuž se v tomto rozhovoru dostane pozornosti jako prvnímu. Ale proč bych vám tu měl o dřevě přednášet já, proč tedy chodit za kováříčkem, když můžete za kovářem? Proto zkušenosti a moudra si pro tentokrát budu vyměňovat s panem Janem Vágnerem starším, jinak spiritu agense bubnové firmy Halvad Drums (o níž tu byl článek v čísle 6/2014). Tedy začínám.
Jaké se vlastně používá dřevo na luby bubnů?
Asi nejlepším vodítkem, jak zjistit nejvhodnější druhy dřeva pro výrobu bubnových korpusů, bude nahlédnout do kuchyně světových firem a jejich vlajkových lodí na trhu. Je téměř jisté, že dřeva, ktera používají pro výrobu těchto profi řad bicích jsou ta nejvhodnější. Ať vezmeme Pearl Masters, Sonor Prolite či SQ2, Tamu a její řady Star, zjistíme, že nejpoužívanější jsou javor, bříza, buk, ořech, třešeň a bubinga, a přidáme-li Yamahu s řadami Phoenix, tak přibude kombinace dřev brazilská třešeň (jatoba), mahagon, javor, jasan a dub. Všechna tato dřeva mají společné vlastnosti. Jsou tvrdé, mají výborné rezonanční parametry a výbornou konstrukční pevnost. Ta je důležitá pro tvarovou stálost korpusu i při jeho dlouhodobém zatížení tahem blan a mechaniky. Většinou jsou tyto vysoké řady na okrajích opatřeny zpevňujícími prstenci. Ty zvýší pevnost a tuhost korpusu a tím i jeho schopnost přenášet zvuk a dostatečně rezonovat. Samozřejmě existuje řada dalších, ještě kvalitnějších, ale také dražších dřev, při jejichž použítí lze většinou dosáhnout naprosto špičkových hudebních parametrů. Jedná se o exotické lahůdky jako eben, palisandr, ovangkol a wenge. U všech těchto dřev je ale třeba počítat s vyšší cenou nástrojů. U souprav je to řádově od třiceti tisíc až po statisícové částky. V té nižší cenové hladině se drží Mapex se svými sendviči ořech - javor. K výrobě našich bubnů a souprav používáme výhradně ořech, třešeň, dub, jasan, mahagon a javor. Tady bych klidně dodržel i pořadí podle kvality zvuku.
Když začneme od těch nejlevnějších sad, pokud tam firma neuvede, jaké je to dřevo, obvykle to bývá topol. To je docela pěkný strom, ne?
Topol je rozhodně krásný strom. Procházka podél Labe a topolového stromořadí je moc fajn. Jako větrolam je výborný. Dokonce se i u nás začínají objevovat topolové plantáže. Topol roste rychle a dá se brzy pokácet. Je výborný na výrobu saun, protože v něm není smůla, nevytvářejí se v něm deformující síly. Jeho makroskopická stavba vlastně ani není stavbou dřeva. Je to v podstatě plevel, taková luxusnější houba. Tím chci říct, že nejhorší možnost, jak využít toto dřevo, je výroba bubnů. Topol nemá žádné zvukové vlastnosti. Vlastně je ani nemůže mít, neboť v jeho struktuře chybí tkáně, které by zvuk přenášely. Je to dřevo velice měkké, bez potřebných konstrukčních vlastností. Bubnový korpus z topolu drží pohromadě pouze lepidlem. V případě vyššího našponování blan, vyššího ladění téměř vždy dochází k deformaci korpusu. Jediný důvod, proč se toto dřevo na bubny používá, je jeho rychle se doplňující množství a nejnižší cena u materiálu, který se ještě s přivřenýma očima dá považovat za dřevo. Podobná situace je u lípy. Lípa je výborná pro řezbáře, ovšem „bubnař“ by ji měl taky odložit a nepoužívat pro výrobu, byť laciných bubnů. Cenová dostupnost souprav z těchto dřev je výborná. Prakticky jsou to nástroje s cenou pro nejširší bubenickou veřejnost, hlavně pro začátečníky. Ale nesmí od toho člověk chtít kontrolovaný, nebo snad laditelný a vyhovující, zvuk. Jediný argument pro je jenom ta cena. Ale rozhodně bych raději začínajícího muzikanta nasměroval na jiný nástroj, třeba píšťalku než bubny v této kvalitativní třídě. Jediná cesta je bohužel sáhnout hlouběji do peněženky. Jak říkala babička: „Nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat laciný šunt.“ Napadá mě srovnání: Jako kdyby automobilky vyráběly auta, která nemají motor, a přesvědčovaly by faktem, že je to nejlacinější vůz ve své třídě.
Je v podstatě smutné, když si koupíte bicí soupravu Ludwig Akcent. Znáte tu značku z doby, kdy byla radost se na korpus jen podívat. Sice nedáte horentní sumu, ale vybalíte z krabice cosi, na čemž je jednobodově nalepená fólie, překrytá přes sebe, „přistřílená“ sešívačkou, hrany připomínají schodiště, otvory pro mušle jsou okousané jak na europaletě a z boku krabice vytáhnete napodobeninu činelů, které jsou pod tenoučkou vrstvou eloxu z horní a pod zlatým emailem z dolní strany vylisované z obyčejného černého plechu. Je jasné, že každý chce vydělat, ale tohle už je trochu moc i za těch málo peněz. Teď jsem jednomu pánovi pomáhal se sestavením levné sady Mapex, kterou si koupil, aby si mohl na stará kolena hrát dole ve sklepě pro radost. Tady byly mušle jako hrubý odlitek z kdovíjaké slitiny, nastříkané lehounce černou matnou barvou a to je celý. Samý topol, chlupatý, křivý, hrozný, chtělo by se mi brečet.
Že bych měl činel napřed „ošacovat“ magnetem, by mě nenapadlo. Topol je takový jakoby okapaný citronem...
Tak, tak, tak, zaflekovanej, takovej lehoučkej, když do něj zaryjete nehtem, tak to tam je hned vidět. Hřebík do něj zapíchnete rukou. On má strašně malou měrnou hmotnost, nějakých 380 až 420 kilo na kubík. Vevnitř, mikroskopicky, nemá ta tělíska, která to drží a vážou, a u dřeva dělají jeho rezonanci. Šumavské smrky na houslích, když do nich ťuknete, tak to zvoní. U topolu to je jako když napěníte polyuretan, tam není žádná vazba. Když vezmete z něho špalek a ťukáte do něj, tak nic. Tam jsou jenom ta vlákna, jak to strašně rychle roste. Ale když vezmete rezonanční dřevo, tak všechna mají výraznou kresbu, ale tohle ne. Je škoda, že ho firmy volí, že berou to nejlacinější, co je. Je to otázka financí. Ale ať napíšou, že to je levná řada, dobře. Ale když píšou, že to má takovéhle a takovéhle basové spektrum, že „jsou z osvědčené topolové překližky“, tak to není pravda.
Je z toho nějaká cesta ven? Je přímá úměrnost mezi cenou a kvalitou, nebo u spousty věcí platíte jenom za značku?
Třeba bříza, to je taky světlé dřevo, žádná výrazná kresba, ale už to má nějakou vazbu. Už to je dřevo. Ale když půjdete do krámu, tak suchý topol koupíte za čtyři tisíce osm set korun za kubík. Půjdete do dubu, a jste na pětadvaceti tisících, pak třeba ovangkol, to už je šedesát nebo sedmdesát tisíc, ale to má svoje opodstatnění, protože prostě kupujete kvalitní materiál, který má svoje vlastnosti.
U malovýroby to není až tak strašné. I když použijete lepší materiál, tak rozdíl v ceně není tak velký. I když třeba použijete složitější zpracování, tak je to víc hodin práce, ale v žádném případě to není tak drastické. To se promítá hlavně ve velkých sériích, tam ty finance naskakují určitě.
Co se mi ale hodně líbí, možná mám takový období, je ořech. Je to krásné dřevo a hraje nádherně.
Z bambusu ještě nikoho nenapadlo udělat buben?
Nás to napadlo. Ale nedělali jsme je celé z bambusu, jenom vnitřek, a docela to hraje. Ale ten bambus už je zase něco jiného. Taky rychle roste, hodně se štěpí a špatně se obrábí. Spíš jsme s ním dělali jenom na efekt dovnitř. Ten bambus byl jenom nějaká 0,6mm dýha, takže na zvuk to vliv nemělo. Je pevný a odolný, ale se zvukem? Moc nevím.
Jak teda podle vás vybrat dobrý buben?
Nejhorší je, že to na tom není hned vidět. Přijdete k tomu do krámu, povrchovky jsou udělané, je to nablejskané a pěkné, že by to člověka ani nenapadlo. Ale když to pak praskne... Třeba teď jsem měl na opravu Mapex, tenkovrstvý... Cherry Bomb. Majitel utáhl ladění a vyrval mušle z korpusu, protože je tenkýj a ty mušle to neudrží. Zvukově dobrý, ale není na nich vyřešená mechanika mušlí. On je zvyklý na funky - vysoký ladění - a vytrhl šrouby z korpusu. Šel to reklamovat a vůbec se s ním nebavili, a protože to byla mechanická závada, tak s tím přišel k nám. Nedávno jsme to opravovali. Nebo jsme měli jeden Tama, taky tenkovrstvý, a prostě to prasklo. Ty materiály muíj mít nějaké vlastnosti nejen zvukově, ale i konstrukčně.
Přijdete na krám a většina malejch bubnů je do dvou a půl tisíce korun, takové ty nízké. A šup, pak už to letí nahoru. Bum - jeden za tři tisíce, bum - druhý za šedesát. Hele, a v čem je rozdíl? V ceně. Pravda je, že ti špičkoví hráči to slyšíj - ťukne to toho, a když hraje vysokou ligu, tak přesně ví, co chce. Ale proč neumožnit slušný nástroj i těm, co teprve začínají? Když se budete učit jezdit, tak se dnes taky nebudete učit v trabantu. Když dáte malému dítěti šmejdský nástroj, tak ho to musí odradit.
A jsme taky těžcí „značkofilové“. Kdybyste vzal dobrýj buben, strhl mu cedulku a vedle něj dal nějakýj se značkou, tak každýj sáhne po tom Sonoru, Tamě nebo Pearlu, protože jak to nemá značku... Jsou ovlivnění tím, že je na tom něco napsáno, a ne jak to hraje. Ani nemají na to vlastní názor. A to poznáte, že ani nevědí, co vlastně chtějí. Až když tam uvidí nějakou známou značku, tak si řeknou „to dělá ten a ten, to bude dobrý“. Kolikrát si říkám, že to není možné, aby to někdo koupil, ale ta cedulka, ta je všemocná.
Co starší bubny Amati?
Ty horší měly korpusy ze dvou překližek, a když byly blbě slepený, tak to udělalo takhle střechu, a to bylo špatné. Ale souběžně pak dělali na export, a to zřejmě lepili z dýh už tenkrát, a ty korpusy jsou pěkně rovné, a když jsou čistě kulaté, tak ty se dají použít ještě dnes. Amátky, když se tehdy povedly, tak se z nich dalo něco udělat. Určitě byly kvalitou lepší než ty z těch levnějších sad, co se prodávají dneska.
Kafe v hrnku ubývalo, témata se rozšiřovala, všechno se do rozhovoru nehodí, ani se sem nevejde. Takže na závěr vše zhustím do několika výkřiků, jak si v obchodě vybrat slušný buben. Pokud něco z uvedeného buben nemá, tak bacha na něj.
Takže moje bubnové desatero:
Měl by se vám líbit, aspoň za ty peníze, že.Sundejte mu blány a osahejte mu hrany čili plochu, na níž se lub stýká s blánou. Měly by být shora oblé bez ostrých přechodů nebo schodů a po celém obvodu stejné.
Když už je blána dole, podívejte se, jestli jeho lub má zevnitř na okrajích nějakou výztuž. Podívejte se, jestli má dřevo bubnu zevnitř nějaký nátěr.
Podívejte se z boku, jestli má obě hrany v rovině bez zvlnění.
Podívejte se shora, jestli je lub přesně kulatý, vlastně válcový.
Zaklepejte na něj kloubem prstu jako na dveře a poslechněte si, jak zní samotný lub bez blan.
Zkuste odhadnout tloušťku lubu, zejména pokud od něj budete chtít vyšší ladění. Pokud jsou upevňovací šrouby na mušlích blízko u sebe, řekněme méně než 38 mm, zvažujte o to víc.
Vraťte blány zpět nebo tam dejte takové, o nichž si myslíte, že by měl buben mít, a zkuste buben naladit, a to v různých laděních.
Poslechněte si jej, pak někomu paličky předejte a poslechněte si jej z odstupu.
Pokud se vám i pak bude líbit, budete jej chtít a mít na něj dost halířů, tak berte.
