Dave Hole - Australské blues Mr. Slidea - rozhovor s Mr. Slidem

Dave Hole - Australské blues Mr. Slidea - rozhovor s Mr. Slidem, foto: Petr Škuta
Dave Hole - Australské blues Mr. Slidea - rozhovor s Mr. Slidem, foto: Petr Škuta

Na Fest Blues v Kolíně (psáno pro časopis Muzikus 9/2009, pozn. red.) se v roli hlavní hvězdy představil australský bluesový kytarista Dave Hole. Využili jsme šance položit mu pár otázek, a tady máte výsledek.

 

Pravděpodobně jste procestoval celý svět. Existuje nějaké místo na světě, kde jste ještě nehrál, a chtěl byste?

Těch míst, kde jsem nehrál, je strašně moc. Hrál jsem v Brazílii, ale nikde jinde v Jižní Americe, takže bych si určitě rád zahrál v některé další zemi. Nehrál jsem ani v Africe ani v Číně. Ale hrál jsem v Severní Americe, v USA a Kanadě, skoro po celé Evropě a samozřejmě v Austrálii.

 

Myslíte si, že je nějaký rozdíl mezi publikem v Americe, Austrálii a Evropě?

Ano. Ale není to nějaký obrovský rozdíl. Američané jsou obyčejně hodně vzdělaní, co se týče blues. Na druhou stranu evropské publikum je velmi nadšené, což máme také rádi. A samozřejmě i tady spousta lidí blues zná dobře. Někteří možná méně. Dá se říct, že v každé zemi je to trochu jiné v tom, jak lidé reagují. Například Němci jsou takoví studení, Skandinávci jsou na druhou stranu trochu jako Australané, opijí se a padají všude okolo (smích). A samozřejmě je to rozdíl, když hrajete před velkým publikem nebo v malém klubu. To je opravdu velký rozdíl, myslím že daleko větší než mezi národnostmi.

 

Existuje rozdíl mezi americkým a australským blues?

Ano. Australské blues pochází většinou z rock‘n’rollu. V Americe je spousta bluesových umělců, kteří dělali celý život jen blues, celý život poslouchali jen to. Naproti tomu v Austrálii musí spousta umělců, když si chtějí hudbou vydělávat, tak musí hrát rock‘n’roll. To jsem spoustu let dělal já. Dvacet let jsem hrál hlavně rockovou hudbu. Teprve potom jsem přešel na blues. Vždycky jsem ho miloval a i některé věci, které jsme hráli, byly bluesové. V australských barech si vydělává spousta muzikantů. Musíte si ale uvědomit, že australské bary jsou trochu něco jiného, než jak se chápe bar tady. Jsou to místa, kam chodí na pivo třeba i dva tisíce lidí. Tady z těchto poměrů pochází i naše nejslavnější kapely, jako jsou AC/DC nebo Midnight Oil. Na těchto místech se hraje hodně hlučná a tvrdá muzika. Při té se totiž dobře pije (smích).

Takže odsud pochází moje muzika a odtud pochází i většina australských bluesmanů. Z toho plyne, že australské blues má hodně společného s rock‘n’rollem.

 

Takže se jako muzikant nemůžete koncentrovat jen na blues, ale musíte hrát více stylů?

Ne, nemůžu. Než jsem začal vydávat desky a podepsal smlouvu s americkou nahrávací společností, musel jsem hrát cover verze jiných umělců. Snažili jsme se do svojí hudby přidat i nějaké bluesovější skladby, třeba od ZZ Top. A lidem se to začalo líbit.

 

Tohle je tedy důvod, proč jste začal nahrávat své desky až na začátku devadesátých let?

Přesně tak. Navíc v našem městě nebylo žádné dobré studio. Až do roku 1989, kdy si v Perthu otevřel studio jeden velmi bohatý Japonec, který pracoval pro Sony. Začal brát japonské umělce do tohoto studia. A když tam zrovna nebyl žádný japonský umělec, mohli tam nahrávat místní za relativně nízké ceny. Takhle jsem udělal i já své první album.

 

Jak jste se vlastně dostal k hudbě? Co vás přimělo, abyste ji začal dělat?

Už jako pětiletý jsem rád poslouchal hudbu v rádiu, pop nebo rock, a chtěl jsem ji dělat. Ale docela dlouho trvalo, než mi moji rodiče koupili kytaru, což bylo v mých jedenácti. To bylo v době, kdy se staly populárními britské kapely jako Rolling Stones nebo Animals. Byly to kapely, které vycházely z blues. Od nich jsem slyšel písničku Muddy Waterse a spěchal jsem do prodejny desek, kde jsem si jednu jeho desku koupil a řekl si: sakra, to je dobrý... Začal jsem poslouchat Roberta Johnsona a další bluesové velikány, například Elmora Jamese. Pak jsem šel na univerzitu, začal hrát v kapele a vlastně jsem byl hozen do toho, že jsem se začal hudbou živit.

 

Proč hrajete tím zvláštním over-the-top stylem? To není úplně obvyklé.

Ne, to není. Je to jen díky tomu, že když jsem se začal učit hrát slidem, zlomil jsem si prsteníček na levé ruce. Bylo to při australském fotbale (pozn. autora: jedná se o nějaký zvláštní fotbal, není to ani náš klasický fotbal, ani americký). Při chytání míče jsem si zlomil ten prst. Proto jsem si nasadil slide na ukazováček a vymyslel si tenhle způsob hry. Takže to byla taková moje šťastná zlomenina (smích).

 

Slide kytaristé většinou používá speciální ladění. Co vy?

Já také. Používám takzvané otevřené D a otevřené G. V blues jsou tato ladění obvyklá.

 

Jaké používáte kytary?

V současné době hraju na Fendera Stratocastera. V minulosti jsem ale hrál třeba na Gibsona ES-345, podobný má B. B. King. Ale posledních pár let hraju na strata, ke kterému jsem se vrátil. Ale je klidně možné, že příští rok budu hrát zase na gibsona.

 

Můžete nám něco říct o svých aparátech a efektech?

Aparát, který používám ve studiu, je Fender Bassman. Není to ale ten obvyklý, je to zesilovač a bedna zvlášť, tuším že z roku 1963. Je to můj oblíbený aparát do studia, ale neberu si ho na cesty. Když jsem v Americe, tak mi moje tamější nahrávací společnost schovává několik aparátů Fender Hotrod Deville. Jeden z nich mám i tady. Hotrod Deville je fajn, že s ním nemusím ani zvučit. Občas prostě jen přijdeme na pódium a hrajeme.

 

A efekty?

Jo, efekty. Mám jeden distortion ,který občas používám. Je od firmy MI Audio z Austrálie. A pak mám jeden kompresor od Ibanez, teď si nemohu vzpomenout co to je za číslo, ale je to taková malá a červená krabička (Ibanez CP-9). Ten používám opravdu hodně. A občas ten distortion. Ale obecně nepoužívám moc pedálů, nerad pořád přešlapuji z jednoho na druhý.

 

Chtěl jste někdy v životě s hudbou skončit?

Ne, to ne. Nikdy jsem necestoval tak dlouho, aby mě to přestalo bavit. V současné době ani moc nejezdím, i když zhruba od začátku devadesátých let až do doby před dvěma lety jsem jezdil opravdu hodně, zvlášť po Americe. V současné době jsem to ale omezil, protože chci také strávit nějaký čas doma v Austrálii. A taky si to víc užívám. Když necestuji tolik, tak si to potom víc užiju. Víte, když cestuji devět měsíců v roce, je to příliš mnoho.

 

Jak se může někdo naučit hrát blues? Co je k tomu potřeba?

Musíte hudbu milovat. Nemůžete se naučit hrát blues, pokud ho opravdu nemilujete. Pokud nemáte lásku k této hudbě, nezačnete se pídit po těch původních nahrávkách, třeba Blind Willy Johnsona a dalších, kteří položili základy blues. Tím chci říct, že spousta mladých muzikantů je nadšená ze Steviea Raye Vaughana a už si neuvědomují, že Stevie poslouchal tyhle staré bluesmany. A stejně tak by je měli poslouchat mladí muzikanti. Samozřejmě je potřeba poslouchat i Steviea Raye, protože on patří taky k velikánům, ale je fajn si poslechnout i třeba Alberta Kinga.

Myslím, že k tomu potřebujete i spoustu trpělivosti. Sedět u nahrávek a kopírovat, učit se hrát. Nemám žádné tajemství, které by vedlo k blues. Ale vím, že kdokoli hraje blues dobře, tak má obrovskou trpělivost. A je tomu potřeba věnovat spoustu času. Když se podíváte na některé starší bluesmany, kteří hrají třeba už čtyřicet let, tak nesedí a nehrají celý den. Ale kdysi to dělali. Kdysi seděli a hráli a učili se hrát. U mě konkrétně to bylo zhruba v šestnácti a pět let jsem hrál každou volnou minutu, kterou jsem měl. Tím chci říct, že když se chcete stát dobrým hráčem, musíte někdy podstoupit to, že budete neustále hrát. Jako cokoli jiného, musíte cvičit.

 

Myslíte si, že ještě může někdo přijít s něčím novým v blues? Občas se mi zdá, že už bylo všechno řečeno.

To ne, myslím, že je ještě hodně možností, kam zajít v blues. Hudba je velmi komplikovaná, existuje spousta věcí, které v hudbě a s hudbou můžete dělat. Myslím, že za posledních pár let se odehrála v blues spousta věcí. Někteří lidé tvrdí, že to není blues, ale to se stává. Hudba se vyvíjí. Nejsou žádní noví kytaristé, jako byli Muddy Waters nebo Howlin Wolf. Ti chlápci pocházeli z jedné určité éry. Možná že někdy v šedesátých letech někdo v Chicagu řekl, že blues je mrtvé, protože už nikdo nehraje jako Robert Johnson (smích). Ale prostě se zrodilo nové blues, elektrické a hlasitější. Vždycky můžete přijít s něčím novým v blues. Občas někde zaslechnu něco, co jsem v životě neslyšel. Pro mě osobně byla zlaté éra blues ve čtyřicátých, padesátých a šedesátých letech, ale to je dáno tím, že už jsem starší. Ti umělci tehdy vyrostli v určitých podmínkách, takže se už asi neobjeví nikdo, kdo by hrál podobnou hudbu. A dnes je to nová doba. Máme iPody, mobilní telefony, internet. Je jiná doba, takže i hudba musí být jiná. V určitém smyslu jsem trochu smutný, že tahle hudba už nikdy nebude. My ji samozřejmě hrajeme, ale hrajeme ji s respektem ke kořenům. Nikdy to nezahrajeme stejně jako oni.

 

Dave Hole patří mezi přední světové bluesové kytaristy. Narodil se v Anglii, ale ve čtyřech letech se s rodiči přesunul do australského Perthu. Je známý unikátní slide technikou, kdy drží ruku nad kytarou (proto se ta technika jmenuje over-the-top). Na pódiu je zvyklý vydávat neskutečnou energii, přesto v soukromí působí velmi uvolněně a skromně. Vydal deset sólových desek.

Psáno pro časopis Muzikus