Dean Brown, (kytarová) pravá ruka Marcuse Millera

Dean Brown, (kytarová) pravá ruka Marcuse Millera
Dean Brown, (kytarová) pravá ruka Marcuse Millera

Jednou z toužebně očekávaných hvězd, které vystoupily letos na jaře v Praze na Agharta Jazz Music festivalu, byl také basový démon Marcus Miller se svým bandem. K samotnému Millerovi se nám nepodařilo dostat, poněvadž jeho drsná manažerka dala přednost uskutečnění jeho večeře před námi. A tak jsme alespoň vyzpovídali kytaristu Deana Browna, který v Millerově bandu působí od roku 1994. Dean Brown je ostřílený hráč, což lze lehce vyvodit už jen ze stručného výčtu jmen hudebníků, se kterými působil: David Sanborn, The Breckers Brothers, Billy Cobham, George Duke a další. V průběhu své kariéry se rovněž podílel na třech albech, které byly oceněny cenou Grammy. (Out of the Loop - The Brecker Bros., Inside - David Sanborn a A Love Affair - The Music of Ivan Lins)

 

Jaké byly tvoje začátky s hudbou?

Moje maminka byla zpěvačka, takže jsem měl díky ní k muzice blízko. Na kytaru jsem hrál, ale spíše jen tak pro legraci. Nebylo to nic moc vážného. Všechno to vlastně začalo, až když jsem slyšel nahrávky Jimiho Hendrixe.

Jak starý jsi byl?

Bylo mi asi dvanáct.

To je docela brzo.

Není to pozdě, ale moc brzo taky ne. Je spousta lidí, kteří začali mnohem dřív. Začal jsem ale hrát na koncertech, už když mi bylo třináct.

Když se podíváš na kytaru jako takovou, existuje spousta stylů hraní. Klasika, rock, blues, funky a spousta dalších. Který z nich si myslíš, že ovládáš nejlépe, a který by ses rád naučil?

Jak říkáš, je spousta stylů, a hodně z nich neovládám příliš dobře. Celý život se snažím vyvinout svůj vlastní styl, což si myslím, je vůbec nejtěžší. Zajímá mě hodně klasická kytara, protože je to způsob hry, který ti může pomoci zlepšit techniku a navíc je hodně odlišný od hry na elektrickou kytaru. Nikdy v tom ale nebudu dobrý, protože to je věc velmi dlouhého studia a běh na dlouhou trať. Myslím, že spousta muzikantů hraje klasiku, ne proto, že by ji chtěli hrát koncertně, ale spíše proto, aby pronikli do té hudby. Pro mě je třeba zajímavé zkusit si kytarové přepisy skladeb pro piano nebo housle. Nutí mě to dělat věci jiným způsobem, než jsem zvyklý, a tím pádem mi to rozšiřuje obzory. A taky neovládám bluegrass, který mám hrozně rád. A slide kytaru, ale zase jsem pekelně dobrej v tom, co dělám. (smích)

Jak jsi se dostal do bandu Marcuse Millera?

Marcus hledal kytaristu v roce 1994 a pár lidí mě tenkrát doporučilo. A tak řekl fajn a jeli jsme na turné do Japonska. Pak jsme začali nahrávat a od té doby s ním hraju.

Kromě práce s Millerem máš taky vlastní projekty. Jak to momentálně vypadá? Máš nějaké nové plány, anebo něco rozpracovaného?

Zrovna mi vyšlo CD s názvem Here a v září bych měl nahrávat další. Na podzim by taky mělo proběhnout evropské turné, a tak doufám, že se dostanu i do Prahy. To by bylo fajn.

Líbí se ti tady?

Ano, moc. Hrál jsem v Praze docela často. Například s Billem Evansem, se Sanbornem, ale nikdy se svou vlastní kapelou.

Dnešní doba je charakteristická obrovským vývojem ve vědě a technice, což se samozřejmě projevuje taky v hudbě. Výrobci neustále přicházejí s neuvěřitelnou spoustou přístrojů, efektů, šlapek atd. Zajímáš se o to?

Ne.

To ne je dost rezolutní. Někteří muzikanti neustále zkoušejí něco nového.

To ano. Já taky pořád něco zkouším, ale většinou mi to nezní přirozeně a pak mě to vůbec nezajímá. A další věc je, že spousta novějších věcí sice hraje hezky, ale všechno je přednastavené a je poměrně velký problém to změnit a dostat z toho aparátu něco osobitého. Mám například POD a používám ho pro určité věci. S mým klasickým zesilovačem se to ale nedá porovnat. Jinak to ale hraje opravdu velice slušně.

Máš nějaký hudební sen, s kým by sis chtěl zahrát? Třeba s někým z historie, nebo i současnosti?

Herbie Hancock. S tím jsem nikdy nehrál. Když jsi mluvil o té hudební historii, napadá mě taky například John Coltraine. A taky ... mmmmmmmm...

Těžká otázka?

No to ano. Myslím, že bych v pohodě přišel na dvacet lidí, se kterými bych si chtěl zahrát. Na druhou stranu jsem měl velké štěstí, protože už jsem měl tu čest se na pódiu potkat se spoustou dobrých hudebníků. Jsem za to rád.

Učíš hru na kytaru?

Ano učím.

Jaký by měl podle tebe být kvalitní učitel?

Nemyslím, že je dobré se zaměřovat na nějaké kytarové licky. Důležité je dovést studenta k tomu, aby se naučil studovat. Aby věděl, jak na to jít. Jakým způsobem cvičit.

Hraješ taky na něco jiného?

No, víš trochu na ... mmm..., myslím, mmm... ne nehraju na žádný jiný nástroj. (řehtá se)

Dělal jsi někdy něco jiného kromě hudby?

Hraju profesionálně od svých třinácti let.

Profesionálně od třinácti? To není vtip?

Jo od třinácti. Naštěstí jsem nikdy neměl to štěstí dělat něco jiného.

Existuje něco, co ti na muzice vadí?

Myslíš na muzice, nebo na businessu?

Myslím na muzice se vším všudy.

Nemám rád, když se něco jiného stává důležitějším, než ta muzika samotná. Uvedu příklad. Někdo přijde a řekne: "Musíš jít za tím a tím člověkem, který je bossem nějakého hudebního vydavatelství." A já říkám: "Ale já zrovna potřebuji cvičit. To je pro mě mnohem důležitější než nějaký boss." Pokud to shrnu, nemám rád, když se dávají peníze před hudbu. Ale o tom je to dneska všechno.

Dobrou chuť k večeři, hodně štěstí na pódiu a hlavně dík za rozhovor.

A náš celkový dojem?

Koncert byl vynikající a kapele to šlapalo tak, že o tom může spousta dalších muzikantů jenom snít. No, ale ruku na srdce. Co jiného bychom od podobných šílenců mohli čekat, že? Dean Brown to se sóly příliš nepřeháněl, ale když zahrál, stálo to za to. I z poslechu jeho nahrávek lze poznat, že se nejedná o žádného přetechnizovaného leštiče hmatníku, ale o muzikanta, který přemýšlí o tom, co a kde zahrát. Na závěr lze jen dodat, že to byl velice příjemný pohovor s člověkem, který jako by potvrzoval jednu starou pravdu. Ten, kdo opravdu něco umí, nedává to většinou příliš najevo. Jen škoda, že byl tak hladový a nebylo více času posedět.

 

Deanovo nádobíčko:

kytary: 505 se snímači Seymour Duncan, stále ještě hraje používá svou úplně první kytaru Silvertone (Dan Electro), - Silhouette Special, která má dle Deanových slov skvělý krk, Fly, Chet Atkins (nylon), X-170 a Fylde Calaban Acoustic

aparát: stále stejný starý Peavey Stereo Chorus 400, který dostal od firmy a bez kterého nemůže žít, Line6 POD, super OD, DD3, Volume Pedal, Crybaby Wah Pedal(early70's) a MXR Envelope Filter

struny: Tite-fit 010 - 046

trsátka: Medium

Psáno pro časopis Muzikus