Filip Spálený

S Filipem se znám už pěknou řádku let a myslím, že jsme spolu prodebatovali nespočet nástrojů, spoustu hudby, postřehů z hraní a pocitů ze spoluhráčů. Povedlo se nám spolu i stanout na jednom pódiu v projektu o dvou baskytarách.

Filip Spálený - rozhovor
Filip Spálený - rozhovor

Filip je komplexní muzikant, který jde za svým zvukem a stylem. Inspiruje se špičkovými baskytaristy a ostatními muzikanty světové třídy. Jde o velmi schopného, pohotového a komplexně vybaveného hráče, který vytváří své vlastní hudební projekty a ve svém vývoji a objevování nového rozhodně neustrnul.

 

Co, nebo spíš kdo tě přivedl k muzice?

K muzice mě přivedl samozřejmě můj táta. První vzpomínka je z bytu na Proseku, kde si jako čtyřletý vybavuji, jak táta cvičí na tubu a píše noty.

 

Když jsme se přestěhovali do Pyšel na venkov, dům byl plný nástrojů. Takže střídavě jsem si zkoušel hrát na pianino, kytaru i dechové nástroje. Na tom je srandovní, že první kila na piano jsem se snažil číst z nějakého „jazz tišťáku“ z not a byla to samá třináctka. První pořádný kilo, co mi táta ukázal na kytaře, bylo E9 se střídáním na 13, takovej ten funky hmat. K tomu jsem si i troubil do malý tuby neboli baskřídlovky. Ale to, že jsem si usmyslel hrát na baskytaru, způsobily návštěvy studia Mozarteum v Jungmannce (táta tam byl hudební režisér), kde jsem byl naprosto konsternovanej, když se nahrávala rytmika, dost často Jirka Veselý na baskytaru. Později třeba Alexej Charvát, ale to už jsem byl v pubertě a točil tubu s nimi. Ten zvuk a rytmus basa plus buben mě uchvátily.

 

Jsi samouk?

První moje baskytara byl Warwick Streamer Bass 1986, vydělal jsem si na něj s Karlem Gottem v Německu na konci roku 1989, kde jsem s ním hrál měsíc na tubu. První rok jsem se snažil učit sám nebo jsem si nechal radit od spolužáků kontrabasistů z konzervatoře. Zásadní hodina proběhla ale u Alexeje Charváta, který mi řekl: „Levá ruka roztažená jako na kytaře, pravá - furt střídej prsty, na hru prstama dej víc kobylkovýho snímače a na slap dej oba (což vlastně dělám dodnes), jo, a když slapuješ, zní ti to tak nějak česky.“

 

... nebo jsi na baskytaru k někomu chodil?

Chodil jsem soukromě k Milanu Plechatému a následně začal u něj studovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka. K tomu bych dodal, že s odstupem času vím, že jsem měl daleko víc makat. Nejvíc se ovšem člověk naučí až po škole, a to především živým hraním a neustálým ověřováním si, kde co hrát, samozřejmě pak cvičit a cvičit, ale u toho aktivně stále objevovat, co hrát jinak. Snažím se o to stále.

 

Cvičíš? Jak často? Co si myslíš, že je pro hráče v tomto směru důležité?

Cvičit denně. Je důležité mít udělaný plán. Technika, stupnice, noty, harmonie, písničky. A basová hygiena, před hraním se rozehrát, třeba chromatickými cvičeními, ale pozor, Richard Bona říká, že den je třeba zakončit uvolňováním rukou, tedy na konec si zahrát cvičení s velkou lehkostí rukou. Takový strečink.

Vozím basu i na dovolenou.

 

Jak chápeš úlohu basisty a jak k ní přistupuješ?

Zkusím to krátce, baskytara je sice doprovodný nástroj, nicméně se dá hrát aktivní chytrý bas, například jako Vladimír Kulhánek nebo Jack Bruce. Jen ze samotné basy musí být vždy zřetelná harmonie písničky.

 

Jací hráči jsou pro tebe inspirací?

To je asi taková klasika. U nás Vladimír Kulhánek, Alexej Charvát, Jiří Veselý, z mladších Karel Cába, Honza Jakubec, Martin Lehký. Z venku Marcus Miller, Jaco Pastorius, Victor Bailey, Richard Bona, Étienne M’bappé, Stanley Clarke, já si na všechny nevzpomenu. Z mladších je to Hadrien Feraud, Felix Pastorius, Mike Bendy, Michael Pipoquinha, Sergio Groove...

 

Vlastníš pěknou sbírku baskytar, ale vím, že nabíráš nové a nové basy, ale přitom žádné neprodáváš. Máš opravdu pořád všechny nástroje, co sis za svou kariéru pořídil? (Ceptor, Jurkovič...)

V životě jsem prodal jen tři nástroje: Spectora a dva Warwicky. Minimálně u dvou to byla chyba. Jinak mám všechny, Ceptor pana Žídka, P. Jurkoviče, M. Vlčka, Kena Smithe, Fendera, Xotic, Bass Mods, Fbass pana G. Furlaneta, japonské Greco, mám je totiž rád.

 

Jaký typ nástroje ti nejlíp sedí? Mám na mysli jak model, tak i například šířku a profil krku, typ snímačů apod.

Dlouhodobě to jsou nástroje typu Jazz Bass, ale v poslední době jsem začal hrát na nástroje singlecut Miroslava Vlčka. Jenže to je vlastně tvar těla Jazz Bassu, případně Precisionu, nahoře spojený s krkem. Spíš mám radši nástroje s krkem užším do ruky.

U všech mých „custom bass“ je to tak vymyšlené a rozteče jsou 18 mm. Snímače u mě vyhrávají pravé singly ve spojení s dobrým pre-ampem v base.

Výborný je například pre-amp Demeter a naprosto srovnatelný s ním je od Míry Vlčka, v podstatě jiný bych si už do nové basy nikdy nedal.

I když teď mám i Greco PB z roku 1977 v kombinaci jasanové tělo a javorový hmatník, do některé muziky ten vintage zvuk zkrátka patří.

 

V poslední době jsi hodně nakloněn nástrojům od Miroslava Vlčka (Vlček basses), kolik nástrojů od Mirka máš a co se ti na nich líbí?

Mám od Míry tři nástroje. Custom pětku, která má tělo z dlabaného mahagonu a top z ořechu a hmatník je javorový, snímače Vlček s pre-ampem Demeter. Taková zvukově správně nadrzlá basa. Dále vlastním novou custom šestku, kde jsme s Mírou vymysleli v podstatě konstrukčně imitaci kontrabasu. Má dlabané mahagonové tělo, spodní top je javor a vrchní top smrk. Hmatník má z palisandru. Snímače i pre-amp jsou Vlčkovy. Frekvence jsme ladili přímo pro ten konkrétní nástroj. Hraje naprosto bezvadně, má nádech akustického zvuku. Jsem z ní nadšený. Třetí od Míry je fretless, starší kus z jeho ateliéru. Tělo je dlabaná třešeň, top africký ovangkol a krk mahagon s hmatníkem z masacaru (druh ebenu), plus kobylka je ebenenová. Výsledkem je specifický, jakoby akustický zvuk. Pokud víte, co chcete, Míru Vlčka fakt doporučuji, dokáže vaše přání zhmotnit.

 

Vím, že jsi stavěl vlastní boxy a že rád experimentuješ s různými reproduktory. Vývoj a evoluce stále pokračují?

Doby, kdy jsem si stavěl i boxy, jsou pryč. Ale experimenty s výměnami reproduktorů samozřejmě pokračují, dnes je opravdu veliký výběr a lze docílit smrtících výsledků i s relativně menšími boxy.

Filip Spálený - rozhovor
Filip Spálený - rozhovor

Rád si nástroje přizpůsobuješ, předěláváš elektroniky, zapojení, vychytáváš „hluchá místa na nástrojích“, instaluješ tzv. rampy. Nástroj od výrobce ti nevyhovuje?

Já jsem od malička stavěl doma rádia. Baví mě se v tom vrtat. Různé změny v zapojeních bas si dělám odjakživa sám, preferuji zapojení jako JB plus třípásmové korekce za tím. Ty dvě volume dokážou namíchat daleko větší paletu zvuků než sebelepší potenciometr balance a bez dynamických a frekvenčních ztrát, i brum single snímačů lze daleko lépe ve špatném sále vychytat. A jelikož jsem letecký modelář, brousím si i hmatníky, včetně fretlessů, je to daleko jednodušší se to trošku naučit než jezdit neustále někam do servisu. Pokusy se změnou chvění dřeva v nástroji pomoci malých závaží jsou programem na dlouhé zimní večery. Nicméně se tím opravdu dá docela slušně tzv. vlk na nástroji odstranit nebo zmírnit na únosnější míru. Ale skutečnost je taková, že většina lidí si vůbec žádné změny nevšimne, dost často si ani nevšimnou výměny nástroje. Pokud si nástroj objednám na míru, pak mi většinou vyhovuje, ty ostatní si různě předělávám a upravuji.

 

Na jaký aparát a na jakou baskytaru momentálně nejraději hraješ?

V současnosti střídám Ampeg SVT III PRO jako první variantu a lampový pre-amp Demeter VTBT 201S s koncem Art SLA 2 jako druhou variantu. Na kluby vozím box 112 Epifani s repro BC 700 W a na festivaly box 212 Bergantino CN 212. Nejčastěji teď používám nástroje Vlček basses, ale občas je prostřídám s těmi dalšími, co vlastním.

 

Vím, že jsi začal učit na prestižních školách. Které to jsou a co ti učení přináší? Není dlouhodobá pozice učitele vyčerpávající?

Celý život učím průběžně soukromě. Kamarády, ale pak i spoustu lidí se mi hlásí po koncertech, kde mě slyšeli hrát.

Jinak první škola byla Come to Jam kytaristy Petra Zemana, což byl v devadesátých letech naprosto bezvadný projekt.

Ještě nedávno jsem působil na Mezinárodní konzervatoři Praha, ale v současnosti jsem na Konzervatoři Jaroslava Ježka, která je dle mého v současnosti velmi kvalitní škola pro lidi, kteří se chtějí opravdu naučit řemeslo a být univerzálními muzikanty. Vyčerpávající je ranní vstávání a pak hodiny s lidmi, kteří na to dlabou.

Ale jinak je učení naopak velmi obohacující, sám si musím všechny věci rovnat stále líp v hlavě a také mám díky tomu permanentně nástroj v ruce, tudíž toho daleko víc nahraji a nacvičím, než když jsem neučil.

 

Pro basistu je v kapele asi nejdůležitějším prvkem bubeník. Jaký typ bubeníků ti vyhovuje? Máš nějakou metodu na to, když „to“ mezi tebou a bubeníkem nenaskočí?

Joj, to je záludná otázka. Za prvé bych hned zmínil, že se nepovažuji za rytmicky dokonalého. Cvičím celoživotně s metronomem a rozdělil bych bubeníky na ty, kteří jsou feelingem spíš za beatem. S těmi za beatem se sám musím pak hodně krotit, abych nebyl moc vepředu. Člověk pak ze sebe hůř dostává pocit energie. Další jsou bubeníci přesní s beatem. Třetí skupinka jsou bubeníci jdoucí lehce dopředu, což mně asi vyhovuje. Nelze to ale říct takhle jednoduše, záleží na stylu a na konkrétní písničce. Některé skladby jsou vyloženě postavené na tom, že jsou feelingem dozadu. Asi každý z rytmiky by měl umět zahrát tak i tak.

Hlavně to chce poslouchat ostatní v kapele a snažit se to spojit jako guma, prostě aby to fungovalo jako celek. Je nesmysl snažit se razit tu svoji pravdu proti všem, to pak nemůže nikdy šlapat. Ale je to daleko složitější. Asi jako ve vztazích, existuje i tady určitá chemie v rytmice. Hodně těch věcí není jen o přesnosti, ale o feelingu. Dřív, když jsem měl pocit, že to nešlape, byl jsem vzteklý jak pes a nepříjemný. Jenže to je kontraproduktivní. Dnes vím, že je lepší se usmát a zahrát co nejlépe, aby byl výsledek co nejlepší, a jít na pivo. Jo a hlavně to po hraní moc neřešit hned u baru. Takové to nadávání si, kdo hrál blbě, opravdu nesnáším, každý přeci hraje tak, jak nejlépe umí ne?

 

Pokud Vás zajímá, jak Filip hraje, kde hraje a na co hraje, bude nejjednodušší, když vyrazíte do klubu na koncert výše jmenovaných kapel. Věřím, že Filipovo pojetí hry a jeho zvuk mohou být pro ostatní baskytaristy velkou inspirací. Jde o hráče, který je přístupný mnoha hudebním i hráčským stylům a technikám. Z jeho pojetí hry je evidentně slyšet inspirace těmi nejvyspělejšími současnými hráči.

 

Filipe, děkuji ti za rozhovor a zároveň přeji hodně úspěchů v muzice...

W.

Psáno pro časopis Muzikus