Frank Gambale: V hudbě jde o pocit, ale nesmí chybět ani intelekt a inovace

Frank Gambale - exkluzivní rozhovor
Frank Gambale - exkluzivní rozhovor

Frank Gambale je bez přehánění jedním z nejlepších světových kytaristů. Pokud jde o přístup k hraní na kytaru, je také velkým inovátorem, na čemž si on sám hodně zakládá. A zároveň je to příjemný chlapík.

 

Která z vašich hudebních činností vás dnes živí především, je to živé hraní, prodej nahrávek nebo něco jiného?

Především je to živé hraní, což pochopitelně přináší spoustu cestování. Taky rychle přibývá stažených nahrávek z mých webových stránek, z toho mám velkou radost. Ačkoli si je lidé často předávají mezi sebou, spousta z nich má svědomí a vlastně i vůli podporovat umělce, a za stažení skladby platí.

 

Působíte i dnes jako studiový hráč?

Ano, momentálně mám doma spoustu nahrávání. Na hlavní stránce mého webu je sekce s textem: „... proč nemít na svém příštím projektu Franka Gambaleho?“ Jsou tam rovněž kontaktní údaje včetně informací o mých časových možnostech. Audio soubor dostanu e-mailem, svůj part nahraji pomocí Pro Tools, pošlu zpět, a je to hotové. To je fantastická věc. Nahrávám pro lidi z celého světa, a přitom to můžu dělat doma! To je neuvěřitelná výhoda technologií, které máme v současnosti k dispozici... zvlášť když si vzpomenu na první „prehistorický“ čtyřstopý kazetový magnetofon. Ušli jsme nepochybně hodně dlouhou cestu od té doby!

 

Co vám dává účast na seminářích a workshopech? Nebojíte se, že spousta lidí „zadarmo“ odkouká vaše umění a bude vás napodobovat?

Haha... Děláte si legraci, že jo? Za prvé, nikdy tu nebude další Frank Gambale. To je stejné, jako kdybych řekl, že dneska budu hrát přesně jako John McLaughlin. Jakkoli se budu snažit, bohužel nikdy nemůžu být přesně jako on, nemůžu přemýšlet jako on, nemůžu žít jeho život, nemůžu mu nic „ukrást“. To nejlepší, čeho bych pravděpodobně mohl dosáhnout, je znít jako jeho mizerná imitace.

Podle mě jde právě o tohle. Kdo by chtěl znít jako něčí napodobenina? Je velmi důležité učit se od nejlepších muzikantů a být pozorný student. Od určité chvíle je ale nutné být sám sebou. Musíte jít po své vlastní cestě a přemýšlet o svých vlastních nápadech. Ty samozřejmě mohou být významně ovlivněny oblíbeným hráčem, ale to je v pořádku, nikdo nežije ve vzduchoprázdnu. Je to zákon kontinuity, my všichni po generace přebíráme a dál předáváme tenhle „štafetový kolík“.

Workshopy nabízejí studentům úžasnou možnost ptát se přímo svých oblíbených hráčů. Pravda je, že řada muzikantů workshopy vůbec nedělá. Já, když jich nemám příliš mnoho, si je užívám. Rád učím, i když moje skutečná vášeň je skládání, nahrávání a živé vystupování.

 

Prý jste na začátku své kariéry po sedmi letech hraní na kytaru zjistil, že většina kytaristů používá v různém kontextu stále dokola stejné tři bluesové licky, a kytara vás začala nudit. Jak jste se dostal z tohohle začarovaného kruhu? Jaký je na to recept?

Vždycky se směji, když mi někdo říká: „Už jsi slyšel ten poslední hit?“ Každý si myslí, že to je to nejlepší, co kdy kdo nahrál nebo nazpíval. Ale mně to obvykle zní jako ty stále stejné tři pentatonické licky, které jsem poslouchal celý život. Řekl bych, že se lidé cítí bezpečně, když poslouchají stejné věci pořád dokola, jen v jiném balení či zbarvení. Když slyším některé slavné rockové hráče, určitě obdivuji jejich velký kytarový tón. Jenže s nadsázkou řečeno, z hudebního hlediska jsou jako děti. Sice roztomilé a okouzlující, ale není tam cítit žádná velká hloubka hudebních znalostí, žádný nový přístup. Je to staré téma... Jasně, pocit je to, o co jde, duše samozřejmě, emoce pochopitelně, ale co intelekt, inovace, harmonie?

Nedá se říct, že to je dobře nebo špatně. Je ale někdy frustrující, když si uvědomím, že o mnoha úžasných muzikantech, jimž se spousta „zavedených“ rockových nebo bluesových hráčů nemůže rovnat, se nikdo nikdy nedozví. Blues a rock vychází z lidské podstaty a většina lidí na této planetě podle toho žije své životy, to je prostě fakt. Týká se to nás všech, všichni jsme součástí přírody, ale já jsem se už dávno rozhodl, společně s mnoha jazzovými současníky, že to, co chci, je hrát na kytaru tak, abych se co nejméně musel zabývat komerčními záležitostmi. Můžu hrát pentatoniky a blues s těmi nejlepšími, ale existuje spousta dalších stupnic a bohaté harmonie, které lákají.

Abych odpověděl na otázku. Neučte se nic jiného, pokud chcete být populární a uznávaní masami. Když se vás někdo zeptá, jaká je to stupnice, ať vaše odpověď zní: „... nevím, prostě hraju. Nevím, co dělám!“ Nedávno jsem četl rozhovory se Carlosem Santanou a Davidem Gilmourem, kteří říkali: „Bůh pomáhá nám muzikantům, kteří chceme hrát více než jednu stupnici, kteří si přejeme jít dopředu a doufáme, že inspirujeme příští generaci, aby se dostala zase dál, za tyhle naše pentatoniky.“

 

Prozradil jste, že jste během studií cvičil dvanáct hodin denně a vždy to bylo něco konkrétního. Můžete nám to přiblížit? Řekl jste si například, že budete cvičit improvizaci v Echar2 dur, takže jste si nahrál nějakou harmonii v příslušné stupnici, připojil bicí nebo metronom a cvičil? Jak jste se vyvaroval toho, abyste neopakoval zmiňované tři licky v různých obměnách?

Strávil jsem spoustu času kopírováním sól a učením se skladebám. Taky poslouchám dechové party, zpěvové a basové linky, doprovodné vokály, prostě všechno. Hodně jsem se zajímal o stavbu skladby, jak jen nejlépe jsem to dokázal rozeznat.

Nahrávám si akordové řady a v nich cvičím. Vyhýbám se neustálému opakování něčeho specifického. Například kdybych cvičil postup II, V, I, což je velmi obvyklé v klasickém jazzu, použil bych, řekněme, Bm7/char25, E7/char29, Am7 a cvičil použití třetích intervalů. Potom čtvrtých, pátých, šestých atd. Následně bych trénoval překrývání různých pentatonik přes Bm7/char25 (d, f, g, a, b), dál spojení s Gm pentatonikou přes E7/char29 (g, bchar2, c, d, f) k Em pentatonice přes Am7 (e, g, a, b, d). Pak bych zkoušel improvizovat s použitím jenom velkých triád, řekněme Amaj7 triádu přes Bm7/char25, dál Bchar2 a Cmaj7 triády přes E7/char29, pak Gmaj7 triádu přes Am7. A tak dále a tak dále. Moje oblíbené rčení zní: jediné, co tě omezuje, je tvoje představivost!

 

Když se kytarista pohybuje v harmoniích, kde nejsou žádné mimotonální „odbočky“, dá se improvizovat relativně snadno (což samozřejmě automaticky neznamená dobře). Jenže improvizovat v jazzu, to už je přece potřeba víc trénovat. Jak jste na to šel? Učil jste se třeba rozkládat akordy, abyste uměl používat obsažené tóny, anebo jste se spoléhal na svůj sluch a cit pro hudbu?

Ať složité nebo jednoduché akordové postupy, všechny jsou platné. Ty složité ovšem vyžadují velké hudební znalosti a schopnosti. Domnívám se, že nejlepší cesta, jak se naučit pohyb v akordech, je porozumět jim individuálně. Existuje omezené množství akordových typů, například Xm7, Xmaj7, X7, alterovaný dominantní, Xm7/char25 a zmenšený. To je vše. Když se naučíte jeden Xm7/char25 akord, všechny ostatní jsou stejné. Samozřejmě je nutné pracovat s různými stupnicemi, ale intervalová struktura je stejná. Proto si myslím, že je užitečné naučit se příbuzné akordy a pak brzo zjistíte, že teorie není tak obtížná. V každém případě platí, že dělat skvělou muziku a být schopen improvizovat na vysoké úrovni může znamenat práci na celý život.

 

Začínající hráči často stahují skladby mistrů, učí se z instruktážních videí a psaných kytarových škol. Je to dobrá cesta? A jak zajistit, aby se z nich nestali pouze plagiátoři jejich kytarových hrdinů a dokázali vytvořit vlastní styl? Je vůbec možné tenhle proces vědomě ovlivňovat?

Je důležité kopírovat a učit se, jak jen to jde, od velkých hráčů, kteří inspirují. Váš zvuk může být podobný někomu jinému, ale vy nikdy nebudete nikým jiným, všichni jsme individuality. A jak se vyhnout přílišné podobnosti oblíbeným hráčům? Podle mě je dobré poslouchat široké spektrum výborných instrumentalistů, ovšem hrajících na různé nástroje, ne jenom na jeden. Kytaristi většinou poslouchají pouze hráče na kytaru, což je fajn, ale hodně se naučit je možné například taky od klavíristů či saxofonistů.

 

Může se v dnešní době stát kytarista světovou extratřídou, aniž by perfektně znal hudební teorii, pravidla harmonie...?

Odpověď na tuhle otázku je zcela jasná. Jde jen o to, co považujete za podstatné. Rozhodnutí žít bez toho, abych se naučil číst anglicky, bych považoval za chybu a velkou nevýhodu. Jenže, jak se zdá, stejná logika se v umění nepředpokládá. Osobně bych se cítil omezený, kdybych nevěděl jak číst, rozumět a zkoumat hudební možnosti z teoretického hlediska. Stejně tak to potřebuji dělat srdcem, duší a ušima. Ale takhle to cítím já. Je spousta slavných kytaristů, kteří ví, že znají velmi málo, a zdají se být na to hrdí. Já bych to nesnesl. Inovace jsou motorem jakéhokoli průmyslu, jenže průmysl kytarového hraní se zdá být zaklesnutý v tradicích a „bezpečnostní zóně“.

 

Máte nějaký návod, jak před vystoupením bojovat s trémou, která svazuje prsty a způsobuje nejistotu?

Je třeba mít neustále na paměti, že hudba je zábava. Taky je důležité být dobře připraven před tím, než muzikant vstoupí na scénu, cvičit doma, ne na pódiu. Jistota se dostaví po letech sbírání zkušeností. Důležité je pamatovat na to, že jsme lidé, děláme to nejlepší, co můžeme. Není to soutěž, je to umění. Některá vystoupení budou lepší než jiná, je třeba se učit ze svých chyb a vypilovat interpretaci. Postupně se bude zlepšovat.

 

Jak skládáte? Vyplyne nějaký zajímavý riff či postup, který pak dál rozpracujete, ze cvičení? Nebo si sedáte k nástroji s jasným cílem něco napsat? Tedy, spoléháte na inspiraci, nebo musíte skladbu „vysedět“?

Pokud jde o hudbu, v současnosti mě nejvíc baví právě skládání. Je to sice dřina, ale zároveň je to srdeční záležitost. Inspirace je jen malá část, většinou je to tvrdá práce. Většina mých skladeb je výsledkem zkoumání a improvizace na nástroj. Skládám na kytaře a na klavíru, respektive na synťáku. Rád pracuji v určitých sekvencích, baví mě tvořit strukturu, harmonii, melodii a aranžmá. Když dokončím novou skladbu, cítím se šťastný i smutný zároveň. Šťastný, protože jsem napsal nové hudební dílo, něco hodnotného, a smutný proto, že musím tvořit další!

 

Pracujete při skládání s nějakými nástroji, jako je magnetofon, počítač a podobně?

Doma používám Pro Tools, hodně mi vyhovují. A taky Sibelius, to je fantastický program. Tyhle nástroje jsou jen nástroji. Samy o sobě nejsou ničím, ale v tvořivých rukou dovedou úžasně pomáhat.

 

Lze vůbec v dnešní době přijít v hudbě s něčím originálním, novým? Ať už mluvíme o skládání či způsobu hraní na nástroj. Co a kdo je podle vás originální, a proč?

To je ale pesimistická otázka! Pokud bychom všichni věřili, že všechno už bylo uděláno a vymyšleno, lidské pokolení by nikdy nepokročilo z doby kamenné. Lidé byli zvyklí věřit, že svět je placatý. Mysleli si, že se nikdy nedostaneme na Měsíc. Co jsme dělali před mobilními telefony, počítači? Skutečně všechno závisí na tom, jak dobře známe hudbu a jaké nuance jsme schopni rozlišit, jak citlivě dokážeme vnímat.

Podstata inovace je ve velmi malém přírůstku. Pokaždé, když píšu novou skladbu, najdu akordový postup, jaký jsem ještě nikdy před tím nepoužil, snažím se nikdy se neopakovat. Nacházím potěšení v postupech, které nejsou notoricky známé, ale obsahují báječné nové obraty a otočky. Tohle je pro mě nové, tvořivé. Nemluvím ale o průmyslu pop music, jejíž aktéři, zdá se, udělají cokoli, aby se odlišili. Například všichni nosí na hlavě stejný květináč a jednotvárně zpívají.

Nepotřebuji dělat něco stylisticky odlišného, stačí mi přijít s opravdu „cool“ a zajímavým akordovým postupem nebo novou frází v sóle. Myslím, že moje kompozice jsou jedinečné, a vím, že totéž můžu říct o svém přístupu k hraní na kytaru, v dobrém i ve špatném, a z téhle míry oněch jemných rozdílů, o nichž jsem mluvil, jsem šťastný.

 

Kdysi jste řekl, že jste si díky Chicku Coreovi uvědomil, že nemusíte dělat kompromisy, a přesto můžete být úspěšný. Jak konkrétně vám Chick pomohl tohle pochopit?

Chick je nejen jeden z největších muzikantů všech dob. Je rovněž mimořádně úspěšný, finančně i z hlediska popularity, a to bez kompromisů, ať jde o jeho integritu, znalosti, muzikálnost či schopnosti. Pro mě je jeho příběh maximálním úspěchem. Nehraje pop music, přesto je úspěšnější než většina pop hudebníků, které znám. Pracuji s ním od roku 1986. Naučil jsem se od něj, že můžu a musím být upřímný k hudbě a že není nutné hrát pop music, abych mohl žít pohodlně po zbytek svého života. Chick mi ukázal, že to jde.

 

Kdo je Frank Gambale

Narodil se v roce 1959 v australské Canbeře. Ve dvaceti třech letech začal studovat na Guitar Institute of Technology (GIT) v Hollywoodu, kde také po ukončení studia čtyři roky učil. Vytvořil nový styl hraní na kytaru, tak zvaný sweep-picking, který je dnes mezi kytaristy široce rozšířen. V roce 1986 začal spolupracovat s Chickem Coreou, šest let působil v jeho kapelách a natočil s ním pět alb. Dnes vydává sólová (i akustická) alba, působí v projektech, jako je trio Gambale-Donati-Fierabracci apod. Je autorem několika knih a výukových DVD.

 

Frankovo vybavení

Frank používá předzesilovač Carvin Tone Navigator, s jehož vývojem pomáhal, také má hlavu Carvin DCM1000 a TC Electronic G-Force Multi FX. Těmi napájí bednu 4 x 12” Marshall JCM900 (s reproduktory Celestion) nebo dvě 2 x 12” bedny Carvin ( open-back; reproduktory Carvin T-12). Má dva Ernie Ball volume pedály a Rolls MIDI Buddy přepínač.

Tone Navigator propojí s volume pedálem, odtud vede kabel do G-Force. Stereo výstup z G-Force posílá do vstupu hlavy a z ní pochopitelně do reproboxu. Druhý volume pedál je propojen s G-Force (expression connection).

Psáno pro časopis Muzikus