Hlava - II - Bill Bruford - X-Beat Generation

Hlava - II - Bill Bruford - X-Beat Generation
Hlava - II - Bill Bruford - X-Beat Generation

V minulém díle jsme se podívali na začátky Billa Bruforda a také na vznik artrockové legendy Yes včetně vysvětlení některých obecných souvislostí nutných k pochopení obrovského úspěchu této formace. Dnes se zaměříme na období vzestupu kapely, které bylo mimo jiné zajímavé i tím, že přesně ve chvíli dosažení pomyslného vrcholu Bill Bruford odchází. Jako speciální bonus pak bude na závěr článku odhaleno tajemství super-činelu z alba Red od King Crimson.

Hlava - II - Bill Bruford - X-Beat Generation
Hlava - II - Bill Bruford - X-Beat Generation

Téměř na den přesně po roce od vydání debutového alba vychází druhá deska s názvem Time And a Word. Přináší podobný styl jako předchozí nahrávka, opět hýří nápady i originalitou a jako celek působí ještě kompaktnějším dojmem. V době, kdy se toto vydařené album objevuje na pultech, však odchází kytarista Pete Banks. Ten odvedl na obou deskách skutečně vynikající práci a jeho přínos kapele i stylu art rock je zatím poněkud nedoceněn. Nahrazuje ho Steve Howe, který se v následujícím období zařadí mezi pravidelné vítěze nejrůznějších anket o nejlepšího kytaristu. Celkově směřuje skupina ke stále náročnějším, složitějším a delším kompozicím.

Bill Bruford v tomto období začíná ještě více experimentovat s nestandardními rytmy a rozvíjí svou osobitou kombinaci rockové a jazzové hry, založenou zejména na dynamice projevu a nápaditém využití nejrozličnějších hráčských technik. Z hlediska vybavení je podstatným v tomto období přechod na značku Ludwig, kterým Bruford podobně jako tehdy mnoho dalších hráčů, potvrdil téměř neohrozitelné a zcela výlučné postavení této firmy v dané době. Rozměry bubnů i konfigurace setu zůstala víceméně stejná jako u předchozí soupravy Premier. Rozdíl spočíval zejména v doplnění druhého velkého kotle neboli floor-tomu, poněkud překvapivě však stejného rozměru jako kotel základní, tedy 16". Činely si Bruford ponechal původní, stejné zůstalo i osazení blánami Remo Coated Ambassador a Clear Diplomat. To se ostatně neměnilo až do konce osmdesátých let, kdy přešel na značku Evans.

 

Na jaře 1971 vychází třetí řadová deska s názvem The Yes Album, nahraná již se Stevem Howem. Poprvé se zde objevují kompozice rozčleněné na více částí, do budoucna jeden z typických prvků Yes. Bicí se hned v úvodní skladbě představují v poněkud údernější podobě než na prvních dvou albech, přesto neztrácejí nic z typické pestrosti. Charakter zvuku zůstává také víceméně stejný, rozdíl je však patrný ve zlepšené kvalitě snímání. Reprezentativní ukázkou tohoto alba je bezmála desetiminutová kompozice Starship Trooper.

Nedlouho po vydání této desky opouští kapelu varhaník Tony Kaye, aby ho vzápětí nahradil klávesový mág Rick Wakeman, předtím působící ve skupině The Strawbs.

V této nové sestavě kapela následně vydává dvě alba, která mohou být považována za skutečný etalon art-rocku: Fragile z ledna 1972 a Close To The Edge vycházející v září téhož roku.

Hned titulní kompozice posledně jmenované desky je také dokonalou ukázkou Brufordova specifického pojetí bicích. Úvodní část skladby v rychlejším 12/8 taktu, která by mohla být doprovázena jakýmkoliv standardním jednotaktovým vzorcem v daném rytmu, je namísto toho podkreslována náročně rozčleněnou sérií nepravidelných akcentů za využití všech komponentů soupravy nad základním doprovodem činelu. Bicí tak vytvářejí samostatnou rozvinutou kompozici, jež se prolíná se základním harmonickým a melodickým motivem a koresponduje s celkovou strukturou skladby. Je tak dosaženo zcela originálního vyznění, které kapelu vyčleňuje z jakékoliv běžné produkce. Skladba je samozřejmě zajímavá i využitím mnoha různých temp a rytmů - namátkou 12/8, 3/4, 6/8, okrajově i 4/4. Podobně novátorský a revoluční je samozřejmě i zbytek desky, takže lze skutečně hovořit o jednom ze základních kamenů stylu art rock.

 

Rok 1972 lze tudíž považovat pro Yes za velmi úspěšný, možná jeden z vůbec nejúspěšnějších. Kapela vydala dvě alba, která ji vynesla na vrchol popularity, komerční úspěšnosti i hudební progresivity. Sestava vyústila v tu nejsilnější možnou kombinaci srovnatelnou analogicky např. s Deep Purple Mk. II. O to větší však bylo překvapení, když v létě ohlásil odchod jeden ze zakládajících členů a hlavních pilířů kapely - právě Bill Bruford. Ze zpětného pohledu a prizmatem současného obchodního uvažování se tento krok možná jeví málo pochopitelným, v dané době však nešlo o nic šokujícího. Jednalo se totiž o maximálně dynamickou a expanzivní éru, která i díky těmto změnám posouvala hudební vývoj kupředu rychlostí jako asi nikdy předtím a určitě nikdy potom. Bill Bruford měl zkrátka jasné představy o dalších perspektivách svého hudebního vývoje; a ten se ubíral už jiným směrem než Yes.

Určité post scriptum za účinkováním Billa Bruforda u Yes tak představuje koncertní opus magnum v podobě trojalba Yessongs, které vychází roce 1973. Na albu účinkuje jak Bill Bruford, tak i Alan White, který ho po jeho odchodu nahradil. Kromě přímého porovnání obou hráčů je zajímavé i srovnání originálních studiových verzí nahraných Billem Brufordem s těmi, které zde doprovází White. Rozdíl v přístupu, soundu a feelingu je jasně patrný. Bill Bruford je daleko více orientován na aplikaci jazzových postupů, odlehčený úder a práci s detailem, White je naopak nekompromisní a v hráčském projevu daleko agresivnější, ale také rockově přímočařejší, s tvrdším úderem a průraznějším soundem bubnů. Zajímavostí je i sólový vstup Billa Bruforda ve skladbě Perpetual Change.

Nicméně v době, kdy se tato živá trojdeska dostala do prodeje, byl Bruford už členem jiné kapely - a totiž nové sestavy King Crimson. Ta byla podle všeho pro jeho odvážné hudební vize tím pravým zázemím.

Přibližně v téže době provedl Bruford také další zásadnější změnu ve svém hráčském vybavení, když přešel kompletně na činely Paiste. Zprvu kombinoval osvědčenou (a spíše jazzově znějící) řadu Formula 602 s novou sérií 2002 uvedenou na trh v roce 1971. Do setu začlenil také další čerstvou specialitu firmy Paiste, hi-hatku Sound Edge 2002 s prohýbaným spodním činelem.

Kromě toho začal experimentovat i se značkou Hayman, zaznamenávající tehdy obrovský vzestup. Jednalo se o anglickou firmu, která vznikla v roce 1969 a počátkem sedmdesátých let ji začalo používat mnoho významných hardrockových hráčů. Za všechny jmenujme např. dva slavné bubeníky Atomic Rooster - Paula Hammonda a Rika Parnella, či neméně proslulého Jona Hisemana z Colossea. Kromě opravdu výborného a hutného soundu, jako stvořeného pro hardrock (lze dobře posoudit z nahrávek výše uvedených kapel), byla tato značka stylová i dobou svojí existence. Ta se totiž přesně kryla s vrcholnou érou hardrocku: 1969 až 1976.

Při studiové práci s King Crimson Bruford často kombinoval obě značky Ludwig a Hayman do jediné soupravy. Postupem času také odložil talíře typu 602 a vyzbrojil se kompletně činelovou řadou 2002, jmenovitě crashem 16", ridem téže velikosti a medium ridem o průměru 20". Hi-hatka zůstala osvědčená Sound Edge 15". Kromě toho začlenil do setu i speciální kombinaci činelu hi-hat 14" s medium crashem 18".

 

Účinkování u King Crimson muselo logicky Billu Brufordovi přinášet hráčské uspokojení, neboť kromě toho, že se celkově jednalo o velmi experimentální kapelu, našlo se zde dost prostoru i pro samotné bicí, a to jak v netradičně pojatých doprovodech (nezřídka v lichých rytmech), tak ve vyhrávkách. Reprezentativní nahrávku představuje v tomto směru album Red, vydané roku 1974. A tím se již dostáváme ke slíbenému bonusu.

Kdokoliv, kdo alespoň jednou slyšel tuto desku (stačí třeba i jen z vedlejšího pokoje), nemohl přeslechnout naprosto unikátní činel, který dokresluje nejen velmi zvláštním způsobem zvuk bicí soupravy, ale stává se i jakousi ochrannou známkou této nahrávky. Jeho zvuk se nachází kdesi mezi chinou 10", splashem 30" a víkem od popelnice, to vše doplněno výstřely z Waltheru PPK. Ostatně, když už je řeč o té popelnici - tam to všechno vlastně začalo. Činel totiž našel Bill Bruford v koši na odpadky ve zkušebně, kde ho nechala kapela, která tam hrála předtím. Jednalo se činel Zilco, které dovážela do Anglie firma Arbiter Co. Ltd. Za účelem nacpání do prostorově limitovaného objemu koše byl jeden okraj činelu ohnutý, takže výsledek připomínal australský klobouk do buše. Právě tato speciální úprava však způsobila onen krátký, ale neuvěřitelně průrazný a agresivní zvuk zcela nestandardního zabarvení. Činel se tak brzy stal doslova legendou. Bill Bruford dokonce zaslal nahrávku firmě Paiste s návrhem na vytvoření něčeho podobného, avšak odpovědi se nedočkal. Byla to zřejmě příliš silná turecká káva i na tak zběhlé tvůrce činelů...

(pokračování příště)

 

DISC GENERATION

JEFF BECK: BLOW BY BLOW

1975, JAZZ ROCK, STUDIO

sestava kapely: Jeff Beck - g., Max Middleton - k., Phil Chenn - b., Richard Bailey - d.

Jeff Beck si prostě uměl vybrat. Michael "Narada" Walden, Carmine Appice, Cozy Powell, Simon Phillips, Terry Bozzio - to je jenom několik jmen hráčů, kteří účinkovali na jeho slavných nahrávkách jako Wired, BBA, Rough & Ready, There And Back či Guitar Shop. Bylo by ovšem obrovskou chybou zapomenout na bubeníka, který sice tak mediálně známý není, ale který odvedl opravdu výjimečnou práci na jedné z Beckových vůbec nejlepších desek Blow By Blow z roku 1975. Tato nahrávka je nejen reprezentativní ukázkou jeho kytarového umění, ale celkově se řadí mezi ty vůbec nejklasičtější desky vrcholné éry jazzrocku. Je pochopitelně výhradně instrumentální, založená na maximální pestrosti skladeb a bohatosti aranžmá, přičemž bicí v tomto směru přispívají měrou vrchovatou. Dynamický rozsah, použití všech možných technik hry, nejrůznější a zcela originální modely doprovodů, zajímavé pojetí lichých rytmů a navrch velmi kultivovaný či snad přímo "salónní" zvuk bicích - to vše činí z tohoto alba skutečný skvost. Pro zajímavost jen několik konkrétních momentů: skvěle dynamické bicí a výborné použití metliček v Cause We've Ended As Lovers, zajímavá reggae úprava She's a Woman od Beatles či neuvěřitelně magický Diamond Dust v lichém rytmu. A kdo byl vlastně tím bubeníkem? Richard Bailey. Tohle jméno opravdu stojí za zapamatování.

Psáno pro časopis Muzikus