Larry Boothroyd-synek rodiny obětí

Larry Boothroyd-synek rodiny obětí
Larry Boothroyd-synek rodiny obětí

Basa tvrdí muziku, říká se, ale to je sotva půlka pravdy. Tohle rčení mluví o basistech, kteří se tohoto nástroje chytili z nouze a na koncertech se ho víceméně jen přidržují. Ale jsou také kapely, ve kterých basa hraje neopakovatelnou a nenapodobitelnou vůdčí roli. Mezi takové určitě patří američtí Victims Family, jejichž basovým motorem je Larry Boothroyd.

Chcete-li si poslechnout pořádnou hru na baskytaru, musíte načas zapomenout na jména nejslavnějších kapel, které se vezou na vlně současných rockových trendů. Hluboké monotónní "tum-tu-dum tu-dum tu-dá-da" vytváří jen kulisu, koryto nevysychající řeky kytarových onanií. A zatím v mokřinách slepých ramen hudby kvetou basové orchideje.

S jistotou, že si k jedné takové přivoním, jsem se 25. října vydal na pražskou "Sedmičku", kde měli ten večer vystupovat Victims Family. Těsně před tímhle koncertem jsme se v redakci nezávazně bavili o tom, že by měl vzniknout seriál o výjimečných a neobyčejných baskytaristech. S každou písničkou, kterou mi tahle parta oživovala paměť, jsem si byl víc a víc jist, že jestli vznikne, právě Larry Boothroyd by měl tuhle sérii článků otevírat. Proto jsem se hned po koncertě jal udýchaného Larryho, který měl tričko tak zpocené, že by se z něj dala zavlažit Sahara, odchytit.

 

Otisky prstů

"Jasně, ale teď nemůžu, jsem úplně mimo", říkal Larry na můj návrh ohledně spolupráce na mém článku a já se vůbec nedivil. Je to totiž ten druh muzikanta, který nehraje jen rukama, ale hlavně celým tělem, srdcem a duší. Na miniaturním pódiu klubu 007 stačil během koncertu uběhnout několik kilometrů a přitom mít neustále na tváři místo pusy rohlík (jestli ne celou veku). Tenhle fyzický výkon mu ale ani trochu nebrání v tom, aby vší silou do ochromeného publika pumpoval své neuvěřitelné basové party. Larry má velice zvláštní, řekl bych, něžně agresivní styl, který hudba Victims Family, plná rychlých zvratů, častých změn témat i nálad, a dokonce i stylů (jako by měli strach, že když vydrží u jednoho motivu déle jak deset sekund, unudí se k smrti), doslova vyžaduje. Velice citlivě kombinuje slap s prstovou technikou; ve chvíli, kdy byste čekali, že po tvrdých úderech palce na éčko přijde trhnutí, vás nezřídka překvapí jemný melodický trylek prsty ve vyšších polohách. Stejný šok mohou naopak způsobit trhané tóny, které jakoby náhodně přerušují jinak kompaktní melodické postupy.

Larryho basa má velice široký záběr a hlavně širokou škálu prostředků, kterými dokáže vyjádřit snad jakýkoli druh emoce v té nejčistší podobě tak citlivě, že ani nemáte pocit, že by držel nástroj. Spíš jako by to vycházelo přímo z něj. V jeho hře můžete postřehnout jak nekonečný vztek, tak čistou radost. Z písniček, ve kterých má Larryho basa podobnou kadenci, jako když strčíte bicyklu proutek do drátů roztočeného kola, je místy cítit i lehký výsměch. To když tenhle kulomet ještě prokládá kudrlinkami a ozdůbkami.

Larry Boothroyd-synek rodiny obětí
Larry Boothroyd-synek rodiny obětí

Basák nebo bubeník?

Málokterý teenager vidí v base ten správný nástroj, který by z něj udělal rockovou hvězdu. Ve většině případů na někoho prostě zbude. Zajímalo mě, jak to bylo u Larryho.

"Máš naprostou pravdu,", odpovídal tenhle sympatický, usměvavý muž s tváří věčného výrostka, když jsem mu předestřel tuhle otázku, "basa rozhodně nebyla mojí první volbou, ale ani prvním nástrojem. Když mi bylo devět, začal jsem hrát na trombón a vydržel jsem to až do svých jedenácti. Pak si táta koupil bicí soupravu, na kterou se začal učit, a já nevynechal jedinou příležitost studovat jeho učebnice a už vůbec ne jedinou šanci si na ni zahrát. Tak je přirozené, že když jsme s kámoši dávali dohromady první kapelu (samozřejmě proto, že jsme chtěli být Kiss), chtěl jsem být bubeníkem. Jenomže jeden z kluků už měl svojí soupravu a druhý se už stačil nadrtit Smoke on the Water, takže na mě zbylo "dodat" basu. Nikdy jsem to ale nepovažoval za cenu útěchy, protože už tenkrát jsem věděl, že basa nemusí být jen doprovodný nástroj. (Mimochodem jsem si basu koupil v den, kdy umřel Bon Scott - 1. února 1979. Nebo 1980?)

Jedinou lekcí, kterou jsem kdy prošel, bylo pár hodin, které mi dal bubeník kapely, jež zkoušela u mámy v garáži. Bylo to úplně to základní - nutil mě hrát stupnice a při tom neustále nohou klepal na mou, abych ten puls měl neustále v mysli. Myslím, že mi to dost pomohlo získat solidní propojení mezi basákem a bubeníkem. Od té doby je mou školou akorát sedmnáct let hraní s Ralfem, neustálé zkoušení, ježdění po šňůrách a nahrávání.

 

Trocha biografie

Ve Victims Family můžete slyšet vlivy ze všech možných stran. Rocku tvrdého jako křemen stejně jako jazzu a funku. Co se ale zapřít nedá, je pevné punkové jádro. Kdyby je neprozradila hudba sama, je hmatatelný důkaz zaznamenán na výroční desce Alternative Tentacles s názvem Virus 100, kde spousta kapel (mimo jiné i třeba NoMeansNo a Sepultura) předělávají legendu tohoto žánru - Dead Kennedys.

"První kapela, ve které jsem kdy hrál, byla Maiden Voyage. Pak dlouho nic do té doby, než jsme sestavili Skirt Boys, což byl takový tvrdý politicky laděný peace punk, který vlastně ve finále vedl k Victims Family, kteří vznikli v roce 1984."

"My všichni tři jsme vlastně v té době byli angažování v undergroundové punkové scéně. Předešlé kapely nás všech hrály dokonce dohromady koncerty. Prakticky zároveň se všechny rozpadly a my jsme byli volní. Když jsme se dávali dohromady, měli jsme každý ale trochu jiné hudební kořeny. Také (nebo hlavně) jsme chtěli dělat naprosto odlišnou muziku než doposud. Pořád jsme byli sice nabuzení punkovou energií, ale punk se nám začal zdát jaksi okoralý, vyčpělý, a místy navíc dokonce hodně předvídatelný. Pomysleli jsme si: pojďme ve jménu čistého ducha porušování všech pravidel namíchat kousky, které se nám líbí, trošku rozjebat rytmy a tempa a splácat to všechno dohromady. To, co pak přišlo, bylo naprosto přirozené. Když jsme spolu hráli, cítili jsme naprostou svobodu. Jako bychom mohli dělat, na co si vzpomeneme. Navíc jsme pro větší kontrast v písničkách míchali různé styly, což mě přimělo k tomu, abych víc pracoval na dynamice hraní. Z toho také pramení celý můj styl."

Později se Larrymu splnil jeho klukovský bubenický sen. To když při krátkém výpadku Victims Family (tehdy to vypadalo, že už se dohromady nedají) sestavili s kytaristou Ralfem Spightem (též stálý člen VF) skupinu Saturn's Flea Collar.

"Když jsme se jako VF rozpadli, chtěl jsem dělat něco naprosto odlišného a jakožto zneuznaného bubeníka mě nenapadlo nic lepšího, než založit skupinu, ve které bych bubnoval. Zavolal jsem kamarádu Jasonovi z Texasu, se kterým jsme se původně chtěli za bicími střídat, ale nakonec jsem z toho vyšel jako bubeník na plný úvazek."

V roce 1996 tohle seskupení vydalo desku a za bicími jsme mohli vidět Larryho i v Praze (kde jinde než na Sedmičce). Pakliže se někomu může zdát hudba Victims Family potrhlá, nevím, co by říkal na Saturny. Šel jsem na jejich pražské vystoupení připraven na všechno a odcházel s pocitem žáby, kterou někdo hodil do mixéru plného piva a pustil ho na plné obrátky. Zmatený a šťastný...

Larrymu se ale po base zastesklo, takže bubenickou sesličku přenechal Joaquinu Spengmannovi a dal (opět s Ralfem) vzniknout kapele Hellworms. Jejich příbuznost s Victims Family je mnohem znatelnější. S bubeníkem natočili desku u Alternative Tentacles, odjeli šňůru, ale hned po ní se rozloučil. To vedlo k tomu, že se (zaplaťpámbů) znovuzrodili Victims Family. "Angažovali jsme nového bubeníka, Davida Glezu z kapely My Name a výhradně pro evropské turné jsme vzali Kimo Balla, který nám tu hrál druhou kytaru, klávesy, samply a elektronické bicí." V téhle podobě jsme je viděli i v Praze.

 

Ten zvuk!

Nebaskytaristu možná neohromí Larryho prsty, které po hmatníku lítají jako fretky, kterým hoří ocásky, ale určitě si nemohou nevšimnout nepřeslechnutelného zvuku jeho nástroje na koncertě i na deskách. Je velice pružný, když slapuje, zároveň dokáže být tvrdý i jemný, když hraje prsty. Chvílemi dokáže být lehce přebuzený, ale rozumět mu je vždy. I když hraje docela potichu do bustřené kytary, lehce se jeho part prosadí. Nemalý díl na kvalitě zvuku (samozřejmě kromě Larryho techniky) má jeho vybavení. Vcelku starý aparát, na němž neustále při koncertě měnil pojistky, a basa - milenka, se kterou jsem ho viděl se tahat už před léty.

"Tu basu já miluju. Je to ta jediná, kterou jsem za posledních deset let potřeboval, přestože jsem si nedávno pořídil ještě jednu. Postavil mi ji jistý Jim Surles z Cotati v Kalifornii. Má tvar kytary Danelectro Longhorn, akorát je mnohem solidnější a těžší, čtyřiadvacet pražců, dva aktivní EMG snímače a korekce na výšky a basy (i když obě pěkně vykloktané). Pár let po tom, co Jim postavil tu mojí, vyrobil ještě na zakázku nějakému chlapíkovi ještě jednu kopii. Řízením osudu jsem se s ním seznámil a časem (protože zjistil, že nepotřebuje tři basy) jsem ji od něj koupil. A také mám originál Hondo, která byla předlohou mému longhornu a jednu šestku Dan Electro, ale to je spíš taková baytonová kytara."

Na koncertě se Larryho zvuk často měnil ze zvonivého přes burácivý nájezd buldozeru až k tomu, který místy připomínal violoncello. Vůbec se mi nechtělo věřit, že by se toho dalo docílit pouze vhodnou kombinací basy se starým čtyřsetwattovým zesilovačem Mesa / Boogie s bednou osazenou dvěma 15'' reproduktory. Ale proč ne, už jsem slyšel spousty spokojených basistů, kteří aparát, jenž jim udělá ten správný zvuk, našli někde v bazaru, kde se na něj deset let prášilo. Stejně jsem se ale musel na efekty zeptat.

"Na živo nepoužívám prakticky žádné efekty, protože se nemůžu spolehnout na to, že s nimi budu schopen odehrát celý koncert. Nikdy nevíte, kdy vám v kterém dojde baterka, vykopnete si adaptér, někdo vám do krabičky vychrstne pivo a je dobojováno. Na koncertě se může stát cokoliv, tomu se těžko ubráníte. Kromě toho, kdykoli hraju, naprosto beznadějně se mi zamotá kabel (no aby ne, když neustále po pódiu lítáš jako šílenec :)) a představa, že by se na něm ještě pohupovaly efekty, mě děsí. Proto jediná hračka, o které bych byl ochoten uvažovat, že si koupím pro živé hraní, je vysílačka, která by mně trápení s kabely ušetřila. To je ale trošku v rozporu s mým minimalistickým přístupem. A že by to bylo bůhví jak spolehlivé? Asi se budu raději motat dál."

Jen se motej

Pokud můžu mluvit za sebe, je mi jedno, jestli se Larry bude motat v kabelech nebo pobíhat s vysílačkou u pasu, ale byl bych hodně rád, kdyby se zase jednou i s Victims Family domotal k nám do Čech. Těch pár desek, které mají, mi přijde tak žalostně málo. Člověk si je ani nestačí užít a už je to všechno pryč (na rozdíl od jiných lidí, kteří po každé druhé udělají nějaké to Best of...). Zato energii, kterou do vás nasolí na koncertě, tenhle deficit stokrát vynahradí. Tři dny jste pak tak vyřízení, že se vám nechce poslouchat žádná muzika, a na to, abyste nějakou dělali, nenajdete odvahu.

 

Diskografie

Victims Family

1986 - Voltage and Violets

1989 - Things I Hate to Admit

1991 - White Bread Blues

1992 - The Germ

1994 - Headache Remedy - Maybe If I... (ep)

1995 - 4 Great Thrash Songs (ep)

2001 - Apocalicious

Saturn's Flea Collar

1996 - Monosyllabic

Hellworms

1998 - Crowd Repelent

1998 - Glamorous Drug Problem (7'')

Psáno pro časopis Muzikus