Michal Pavlíček - rozhovor

Michal Pavlíček - rozhovor
Michal Pavlíček - rozhovor

  Michal Pavlíček

 

Velký vánoční výroční koncert kapely Stromboli se kvapem blíží. Nezbývalo než zajet za Michalem Pavlíčkem na Klobouček, kde se vaří nová deska Stromboli a děje vše podstatné.

Nejdřív kapela...

 

Často v souvislosti se Stromboli zazní, že to byla jedna z mála tuzemských kapel, která měla skutečně reálnou šanci prorazit na Západě. Jak to bylo s nabídkou hrát venku?

My jsme kdysi v osmdesátým sedmým dostali nabídku od holandského producenta, který byl nadšený z live nahrávky Stromboli. Chtěl udělat deset koncertů po západní Evropě. Tehdy o povolení k výjezdu rozhodoval Pragokoncert. A oni to smetli ze stolu.

 

Takže na jednu stranu byla existence Stromboli pro ně snesitelnější než Výběr, protože neměla tak provokativní nádech a texty. Ale na druhou stranu se ten stín zákazu dotkl i Stromboli. Nemohli jsme vyjet a jediný, co se podařilo, někdy těsně před perestrojkou, bylo dostat se na festival Olafa Palmeho v Německu,kde jsme si zahráli na jednom pódiu s Ninou Hagen. A pak do Říma, a to byla vlastně naše poslední návštěva Západu, protože Klauda s Vendulou emigrovali a z Říma odfrčeli do Austrálie.

 

„Mě nikdy nebavilo učit se něčí sóla tón za tónem. Já jsem spíš poslouchal a vnímal náladu těch sól.“

 

Jak jsi to nesl psychicky, že vás nepustili?

Pro mě to byla tenkrát životní nabídka, dostat se na západní scénu - v době, kdy tam vůbec český kapely neměly šanci. Byl jsem naštvanej. Prostě tady byla zeď a zaplať pánbůh, že je zbořená.

Rack se stařičkým GR-300 a klasikou Lexicon TC-2190
Rack se stařičkým GR-300 a klasikou Lexicon TC-2190

Další častá otázka, kterou ale nelze vynechat. Jak vznikla skupina Stromboli?

Mám v sobě obsaženy dvě roviny. Jedna je takový ten výběrovský škleb s razancí a temnějším odstínem. Druhá rovina je náladová, romantičtější. Tu jsem se snažil obnažit ve Stromboli. A tyto dvě polohy mně provázejí celý kumštýřský život. Nemohl bych jen hrát jak zasněný romantik s pádlem v ruce a se slzou v oku. Musím prostě vyvádět i ty psí kusy, které jsem dělal ve Výběru. Jako když tě kousla tarantule. Ale nestydím se za - řekl bych - projev kytarového sentimentu.

 

Kdy jsi cítil, že už máš naskládáno hodně, že už je na kapelu...

Ten prapůvod spadá do doby, když jsem dělal Zuzaně Michnové Rány. Čtyři roky zákazu měly jediný pozitivní efekt, že jsem si prostě doma skládal do šuplíku. Tak vznikal materiál jak na druhý Výběr, tak i na celý Rány. A zároveň vznikal další materiál, který zobrazoval ještě jiné moje pocity. Ta doba byla divná: Na jedné straně byla antibolševická nakvašenost - nasranost - a na druhou stranu jsem měl osobní problémy. Umřela mi máma, do toho emigroval můj největší kámoš Jirka Hrubeš. Byl jsem docela na dně, vznikaly takový zvláštní nálady, hodně z hloubky. Ty věci už jsem pak následně natočil pro dvojalbum Stromboli.

 

Jak písničky vznikaly?

Stromboli je moje velký vyznání. Jsem komplet autorem hudby a staral jsem se i o obsahovou stránku, našel jsem Morgensterna, zhudebňoval jsem ho. Pak jsem ještě oslovil kvůli textům Zuzanu Michnovou, Viléma Čoka a Josefa Novotného.

 

„Takovej ten nejlepší rockovej zvuk? No na plexině, kterou si nakreslíš krabičkou. Ale co s efektama, když ona nemá smyčku.“

 

Kdyby ses měl jedním slovem definovat, jaký jsi skladatel ve vztahu k muzikantům?

Asi jako puntičkář. Když složím píseň, tak je to ode mne přesně dané - melodie, harmonie- a Bára to striktně dodržovala. Skládal jsem i hlavní basové figury, které si jak Guma, tak Jirka Veselý přizpůsobovali a pak doplňovali svými feelingy. Klauda Kryšpín si bubny připravoval sám, ale podle mých instrukcí nebo demo nahrávek. Mimochodem rytmika Veselý-Kryšpín byla v té době opravdu výjimečná.

 

Jediné místo, kde jsem byl schopen v tomto ohledu nějakého benevolence, bylo s Výběrem. Tam jsme s Michaelem vytvořili autorskou dvojici. U Straky jsme nosili nápady a finální moment byl, když jsme je s Kocábem na zkouškách spojili. V tomto ohledu asi největší sranda byla, když jsme skládali píseň Pán výtahů, ta vznikla po telefonu. Volal mi Michael, že má sloku a jestli bych k tomu neudělal refrén. Pustil mi ji do telefonu a já přinesl „srdceryvný“ refrének jak vyšitý a pěkně jsme to do sebe slepili. A zapadlo to do sebe, jako kdyby to stvořil jeden člověk. Ale od Běru už této autorské fúze nejsme schopni a každý si skládáme jen po svém.

 

Kytarové syntezátory ve Stromboli

Michal i v současnosti využívá kytarové syntezátory Roland, dnes už všechno raritní kousky: Modrý GR-300 (cca 1979) a žlutý GR-100 (cca 1981). Vyžadují speciální kontrolér, což je kytara se zabudovaným speciálním snímačem - odlišná situace od současných kytarových MIDI převodníků GK-3, které se jednoduše namontují na kytaru. Michal využívá tři tyto kontroléry a zmiňuje, že hra na ně představuje určitý kompromis kytarového vs. syntezátorového zvuku. Kytarový zvuk kontrolérů totiž není dobrý. Ale zabudovaný snímač do kvalitní kytary zase ovlivní její původní kytarový zvuk.

 

Dále je tu červený převodník RC-1324-VR, který umožní ovládat potenciometry jinak umístěné na kontroléru. To samozřejmě přináší problém, jak hrát a přitom mít ruku na přístroji.

 

Pokud někoho zajímají kytarové syntezátory detailněji, odkazuji třeba na Muzikus 2009/09 a 10, kde je problematice Kytara a MIDI věnován značný prostor. (Aano, psal jsem to já... ale proč si nepřihřát vlastní polívčičku?)

 

„Teď mám Two Rock Classic Reverb, jejich vlajkovou loď. Ten neřeší zkreslení, je to jednokanál. Brnkneš, a máš krásné harmonické tóny. Je to víc pro bluesmeny. Ale když ho dobře nakreslíš zvenku, tak má krásné harmonické, krásný pevný tón. Fantastickej aparát.“

Zátiší: Michal a bábovka
Zátiší: Michal a bábovka

Stromboli je tvoje dítě. Jsi kapelový typ, a nebo bys hrál radši sólově?

Celý svůj muzikantský život kopu za barvy kapel: Pražský výběr, Stromboli, Big Heads i BSP. Mohl jsem Stromboli udělat pod svým jménem, jako to třeba udělal Sting, Peter Gabriel. Ale nechtěl jsem, mám rád to mysterium kapelového propojení.

A já si to uvědomuju i teď v současnosti, kdy jsem zase vzkřísil ducha Stromboli. Když dělám novou desku, která je pokračováním mé výpovědi. Zase jsem vystavěl celý příběh, našel texty v podobě básní Vlasty Třešňáka, udělal nové nahrávky, natočil kytary, klávesy, basu, osázel je loopy bicích, nazpíval... Prostě detailní aranžmá. Ale i když ta kapela neexistuje, je virtuální, stejně tohle své snažení věnuji značce Stromboli, protože vím, že to vzájemně jiskření osobností je zásadní a že mou muziku umocní. Kluci to pak pěkně zahrají, Bára to krásně zazpívá. Zrovna před týdnem si byla poslechnout mým eunuchovským rejstříkem nazpívané demáče. A líbí se jí to. Takhle podobně vznikala Double Stromboli i třeba Shutdown.

 

Nová deska Stromboli

Michal teď dokončuje novou desku Stromboli. Nahraná bude ve staré sestavě: Bára Basiková, Klaudius Kryšpín a Jiří Veselý. Koncertní provedení pak doplní Vendula Kašpárková. Deska obsahuje jedenáct nových Michalových věcí, texty převážně obstaral Vlasta Třešňák. Podle Michala bude deska „místy psychedelická, místy náladová a komornější“.

 

Proč myslíš, že Shutdown vyšuměl?

A vidíš, já CD Shutdown považuji za možná asi jeden ze svých nejorginálnějších počinů, co jsem kdy udělal. Možná se lidem nelíbila, možná asi proto, že byla nazpívaná v angličtině. A taky asi proto, že vlastně ta kapela už moc neexistovala. Stromboli měli zenit za sebou.

 

„Nahrávání kytarových sól? To je improvizace a vyvrcholení. A potom deset verzí, který ve finále nikdo neposlouchá, protože není čas!“

 

Kdybys měl obě dřívější desky shrnout

Zjednodušeně řečeno, zamiloval jsem se do Báry, vyjevil jsem svou zoufalou lásku a smutky v písničkách pro ní, a bylo to - vzniklo Stromboli double. A potom jsme se hezky rozešli a já jsem jí napsal epitaf Shutdown. Ona přišla uplakaná, za dva dny to nazpívala a bylo to. This is the end - jak zpívá Jim Morrison - of the Stromboli...

 

Příští rok

by měla být dokončena deska pro Richarda Müllera, který spolu Michalem Horáčkem oslovil Michala Pavlíčka, jestli by se neujal muziky. Vše už je skoro hotové, muzika i nahrávání. V zásadě zbývá jen dotočit Richardův zpěv. Potom má Michal v kalendáři naplánované dlouhé volno na rodinu...

Tady se tvoří hlavně čist zvuky
Tady se tvoří hlavně čist zvuky

A pak kytara...

Jak jsi tenkrát tvořil zvuk kytary?

Měl jsem to moje chemické období. (smích) To byl Gallien-Krueger přímo do pultu, kytaru jsem měl jen v odposlechu. No, vůbec nevím, jak jsem byl schopen tohle udělat. Když si na to vzpomenu...

 

A ten zkreslený zvuk - třeba kytara v Ivanhoe - to je příšernost! Chorusy jsem točil přes Rockmana, taková modrá tranzistorová krabička. Dodnes nechápu, proč jsem ustoupil do toho musicmanovskýho zvuku ve Výběru... Roman Holý se mě jednou ptal, na co jsem hrál Papíry straší, jak jsem dosáhl toho skvělého zvuku. Tak právě na tuhle krabičku.

 

A syntezátory?

Na staré kytarové syntezátory Roland GR-100 a GR-300 nedám dopustit! To jsou geniální věci. Na nové desce jsem je opět oživil a jsem z nich nadšený. Na GR-100 jsem natočil jedno sólo a ten zvuk je, jak by řekl Michael Kocáb, naprosto famózní...

 

Jak skládáš sóla, jak vznikají? Připravuješ si předem nějaký figury, přemýšlíš nad tím?

Ale kdepak. Když hraješ sólo, tak do toho vpluješ jako na kánoi do rozbouřené řeky! Protože to je nejvíc, to je vrchol kytarového libida. Vylítneš do nebe. A tak by to mělo být. Jak začneš kalkulovat v sólech, tak je to poznat. Kalkulace, ta drobnokresba, může působit sterilně. Ono je lepší nechat tam míru nahodilosti, než striktně sóla komponovat. No, ale to víš, že jsem to taky párkrát udělal.

 

Poslední deska Stromboli je kytarově daleko prostší. Konečně jsem dostal rozum a trochu jsem vykácel ten les kytar. Nechci trávit hodiny ve studiu a vyšívat detaily. Chci, aby tam byl zásadní pocit, než prstylomné vyšíváníčko. Prostě mám takový období, kdy to chci udělat jednodušší a víc na feelingu než na technice.

Výroční plexiny, využívané v zapojení do sterea
Výroční plexiny, využívané v zapojení do sterea

V minulém rozhovoru pro Muzikus jsi zmiňoval svoji cestu za zvukem...

Já jsem se postupem času obloukem vrátil k čistě lampovému zvuku. A teď si užívám prapodstaty kytarového zvuku. Myslím, že teď mám zvuk, který jsem si přál mít. Ujasnil jsem si i kytary.

 

Do padesátky jsem měl pár kytar a byl jsem zastáncem kytarové věrnosti. Na Výběr jsem měl esgéčko, na Stromboli kytarový Roland plus černého Fendera.

 

A přitom kdybych si už tenkrát našel kytaru, která by byla o level výš, tak by to bylo úplně jinak. Ale já to tak nevnímal. Potom jsem našel svého béžovýho Fendera, na kterého jsem hrál asi patnáct let

 

Když Michal povídá, jak tvořil zvuk, zmiňuje krabičku Rockman. Na YouTube jsem našel demo Rockman Sustainor & stereo chorus - a ten základ Michalova zvuku tam je!

 

Počkej, to jsi měl mezi tím ještě tu černou Ibanezku...

Jo, to bylo ze začátku devadesátých let. Tu jsem měl ve Výběru. A to byla asi moje nejhorší kytara, co jsem kdy měl. Pořídil jsem si ji, omámen světovým trendem kulometných kytar.

Výroční Marshall, nejvíce využívaný aparát, má krásný ohebný Jeff-Beckovský tón
Výroční Marshall, nejvíce využívaný aparát, má krásný ohebný Jeff-Beckovský tón

Když jsem tě s ní viděl, tak jsem si ji kvůli tobě koupil taky. Ale ta kytara byla strašná. Jenže je fakt, že já měl oproti tobě spodní ligu za nějakých dvanáct patnáct tisíc.

Buď v klidu, já jsem měl taky takovou!

 

Tak to jsi mě uklidnil.

Nikdy jsem kytary zásadně neřešil. Prostě jsem brnkal na jakékoliv poleno a bylo mi to celkem jedno. Nástroje jsem začal řešit až po padesátce. A na tom jsem najednou ulít’. V tomto mi otevřel obzor kamarád Milan Březovský, který mi začal vozit kytary jak víno. Teprve teď jsem si začal uvědomovat opravdovou kvalitu nástrojů. Co ti můžou dát, jakým způsobem tě můžou provokovat a nést.

 

Dneska už vím, že kdybych byl mladej kluk, tak jdu po dobrým nástroji. Vím, že finance hrají zásadní roli. Ale ukecal bych všechny babičky a strejdy o penízky a koupil bych si už od začátku dražší kytaru! Ony ty levný nástroje trochu zprzní pohled, co z kytary můžeš dostat. Samozřejmě se stane, že i levná kytara hraje dobře, a naopak drahý nástroj nestojí za nic.

Zajímavé spojení historie se současností - originál GR-100 a nejnovější Eventide H9
Zajímavé spojení historie se současností - originál GR-100 a nejnovější Eventide H9

Ty rád střídáš kytary.

Já miluju, když hraju půl hodiny na jeden nástroj, pak vezmu druhý, pak třetí, a takhle si třeba během tří hodin zahraju na deset kytar a měním u toho aparáty. Jako kdybys byl v harému. To úplně zbožňuji. Čím jsem starší, tím víc si to užívám. Ale každý nástroj, co mám, je charakterově odlišný a inspiruje tě jinak.Proto na kytarových koncertech nástroje střídám. Představa, že budeš hrát jeden kytarový koncert na jeden nástroj, samozřejmě je možná. Ale já používám během koncertu třeba čtyři. A pak je hraní barevnější.

 

Ty jsi chtěl zmínit ještě něco...

Ještě jednu důležitou věc: Máš vintage kytary, máš starý aparáty, dohromady znějí božsky - ale staře. Ten sound je výrazný, ale nepustí tě dál. Když chceš jet posledním Porschem, a ne starým krásným Cadillacem, musíš šáhnout po moderním nástroji. I když vypadáš jak kytarový dědek, tak muzika a ta šestistrunná bestie, co drtíš v rukou, to je nejvíc. Prostě elixír mládí. Takže proč si nezajezdit i tím Porschem? (smích)

 

Jak je to s texty na nové desce

„Mě napadlo oslovit Vlastu Třešňáka, protože jsem měl rád věci, co jsme dělali ve Výběru. Tak jsem mu říkal: ,Nechceš něco napsat?‘ On mi poslal e-mail, který se jmenoval Šuple. A tam bylo dvacet básní. Pak jsem vybral deset kousků, které se mi líbily. Některé jsem trochu upravil, něco jsem jen dosadil a na něco jsem přímo složil na texty.“

 

www:

www.michalpavlicek.com

Psáno pro časopis Muzikus