Musikmesse a Prolight+sound 2013 - reportáž z frankfurtského hudebního veletrhu

Fotogalerii a videa z veletrhu naleznete na: www.muzikus.cz/musikmesse-2013

Možná by bylo dobré na začátek odpovědět na otázku, pro koho je vlastně frankfurtský veletrh Musikmesse určen, případně komu je směřován tento článek.

Je to záležitost čistě pro obchodníky, pro muzikanty, nebo pro novináře? Má oslovit aktivní hudebníky, které asi nejvíc zajímá, co je nového, jak hraje ten či onen nový model, případně jaké jsou trendy? Nebo jste obchodník a hledáte spíše informace, že američtí D’Angelico začali vyrábět své kytary v Koreji, a tím pádem jsou cenově dostupné i pro vaše zákazníky? Zajímá vás, jak změnila ta či ona firma svoji dealerskou politiku? Veletrh je totiž pravou směsicí všeho! Pokusím se tedy zabrousit napříč všemi směry a popsat dojmy z letošního, největšího, hudebního veletrhu v Evropě - Frankfurt Musikmesse a Prolight & Sound 2013.

Procházka jednotlivými pavilony

Akustická scéna

Když jsem se v průvodci dozvěděl, že na výstavě má stánek Felipe Conde (syn opravdové stavitelské legendy Conda Hermanose), o kterém se traduje, že zásadně posunul vývoj flamenco kytary, úplně jsem zajásal. Říkal jsem si, na stánku bude sedět Tomatito a bude hrát své srdcervoucí bulerias. No a taky jsem doufal, že si na tyhle nástroje zahraji. O, ou, chyba lávky. Felipe Conde měl stánek, kde byly nástroje v uzamčených vitrínách a uprostřed sedělo pět obchodníků v kravatách. Takže jsem neměl ani odvahu se tam na něco zeptat. Ostatně španělští luthieři měli stejně jako loni poměrně velké zastoupení v akustické scéně a mohli jste zde najít krom gigantů, jako je Almansa apod., i malé stavitele věhlasných jmen, jako je Jose Ramirez, můj velký oblíbenec (no, mám jeho kytaru, tak proto), Hnos Sanchis Lopez, Vicente Carrilo a další.

Kolem stánku Carrila jsem chodil snad hodinu a hledal odvahu k nim vejít a něco si vyzkoušet. Obecně na těchto trochu strohých stáncích španělských mistrů, kde visí jen pár nástrojů, není až tak velká tlačenka. Ještě abych to objasnil, Carrilo je stavitel, který staví kytary například pro Paca de Luciu či Tomatita. Nakonec jsem odvahu dostal a pokusil se svou lámavou španělštinou o komunikaci. Z původně chladně působící paní (nejspíš Carrilovy manželky) se nakonec vyklubala naprosto vstřícná osoba, která mi společně s mistrem Vincentem půjčovala vše, na co jsem si vzpomněl. Jen podotýkám, že ceny nástrojů začínají na 2 500 eur. Láska nakonec propukla ke flamenco modelu z madagaskarského palisandru asi za 5 000 eur. Láska však zůstane pouze platonická. Ostatně madagaskarský palisandr byl hojně viděn u mnoha výrobců akustických kytar, který s ním do jisté míry nahrazují dnes už téměř nedostupné legendární rio. Jediný, u koho jsem nástroj z rio palisandru viděl, byl stánek českých výrobců Rozawood. Cena ryze česká 12 000 eur. Na obhajobu musím říct, že nástroj hrál skvěle a vystavovatelé byli velmi vstřícní a přátelští.

Ostatně Čechů na akustické scéně bylo vidět víc, a tak na jejich podporu uvádím aspoň jejich jména: Furch, Fišer, GSG a Amistar. A pozor, nikdo z nich není žádný oudsider! Myslím, že mají ve své kategorii opravdu co nabídnout. Které firmy však ovládají trh, je zjevné hlavně z velikosti jejich stánků v jednotlivých pavilonech. V akustikách to byla už zmiňovaná Almansa a k tomu Martin a Taylor. Tyto firmy své stánky pojaly malinko odlišněji než výše zmiňovaný Felipe Conde a krom svého business centra, určenému k sjednávání obchodů, vystavily své modely pro veškeré návštěvníky. Takže jsem si je mohl libovolně brát a zkoušet, co ucho ráčí. Kolem těchto stánků se shlukovaly davy nadšenců a hráli a hráli. Občas, což mi přišlo velmi sympatické, jsme na stánku potkali přímo výrobce a nebo - jak to říci? - otce myšlenky. Například u Larrivée si s vámi podal ruku sám pán Larrivée a nebo u Hnos. Sanchis Lopez jsem se mohl zeptat přímo papa Lopeze, jaké struny by mi doporučil.

Sem, tam byl na stáncích vidět i nějaký ten „firemní hráč“, který s větším či menším zájmem své výrobky převáděl. Co se týče pavilonu s akustickými nástroji, pochopitelně tam nepatří jen kytary, ale i housle, kontrabasy, flétny, marimby a spousta různých etnických nástrojů ze všech koutů světa.

Zájem o tento „akustický svět“, aspoň z mého úsudku a podle reakcí lidí i četnosti firem a výrobků, rok od roku stoupá. Nevíce to jde vidět například na cajonech, jejichž popularita jde strmě nahoru.

Novinky se týkaly hlavně materiálů a tvarů cajonů, strunění ale i možností uchycení dalších perkusí ke cajonu, šlapek atd. Nechyběly ani módní perkusivní nástroje na bázi tzv. hang drums či podobné perkusivní nástroje, které můžete rozeznít na konkrétních tónech.

Výsledek je velmi efektní. Tyto nástroje byly viděny skrz všechny pavilony například v podobě elektronických „hraček“.

Zmínit bych se chtěl ještě o velkém množství distributorů a nakladatelů not a různých učebnic pro všechny věkové kategorie. I přesto, že si dneska jakoukoliv školu dokážete stáhnout zdarma z netu, výrobci bojují a snaží se. Držím jim moc palce, aby to přežili, a aby byl pořád důvod školy psát a vydávat!

Novinky, co mě zaujaly: AcousticSwitch - skvělý akustický pre-amp německé firmy Lehle. PanaFlex (výborný nápad firmy Shadow) - jejich bezdrátový systém ozvučení akustických kytar.

Salon nazvaný Pickup (el. kytary, aparáty, efekty atd.)

Po relativně klidné prohlídce akustického salonu přišel konečně ten správný „hukot“ frankfurtské Musikmesse. Mega stánky firem Gibson, Fender a Marshall ukazují jasně, kdo je ve světě hudebního průmyslu pánem. Stánky byly postaveny více méně spíše pro image a veřejnost. Obchody se dělají v dobře zvukově uzavřeném zákulisí. Vidět a zkusit si můžete téměř cokoliv.

Navíc každou chvíli můžete slyšet některé z firemních hráčů či kapely přímo v akci. Prostě velká show.

Mám jejich výrobky rád, a tak jsem se s radostí procházel a kochal se. Zkoušet na této akci nástroje mi přijde zbytečné. V tomto neustálém šumu a kraválu si myslím zvuk stejně moc neužijete. Ale na efekt je to skvělé.

Kromě stánku těchto gigantů jste mohli narazit na spoustu zajímavých, menší či větších výrobců. Pár novinek bylo vidět na stánku Godinu, kde se předváděly nové elektrické mandolíny a oudy. Zajímavý je také nový model kytary Montreal, taková godinovská parafráze na třistatřicetpětku. Produkci vedle mě se zájmem pozoroval i Jonh McLauglin. K vidění je zde i několik amerických firem, které dlouhou dobu jakoby ignorovaly evropský trh. Jako je například věhlasná newyorská firma D’Angelico. Nástroje to byly hezké, výborně hrály, jen mě zarazil štítek na jejich krku „Made in Korea“. Ach jo, prostě do Evropy americké modely nepřivezli. Malý, ale za to hezký stánek mají vždycky u Bogneru. K vidění byly nové typy zesilovačů a vše se dalo poměrně v klidu vyzkoušet. Co se týče krabiček, přetrvává trend ručně malovaných a samozřejmě ručně pájených krabiček, a to od věhlasných i úplně neznámých firem. Digitály a mulitiefety (tedy jen s výjimkou gigantů, jako je TC a podobě, je vidět už jen pomálu. Zvláštní kategorií, na kterou se vždycky těším, a která nikdy nezklame, jsou stánky malých výrobců kytar a zesilovačů. Ti se vždy přehánějí v tom, kdo bude více novátorský a originální. Mnohdy se jedná spíše o umělecké předměty než o kytary.

Pokud jste naopak milovníkem starých a zajetých věcí, jako každý rok je zde stánek, a pozor, prodejní, s vintage nástroji Gibson, Fender atd. Cena samozřejmě odpovídá sběratelským raritám. Čím dál více se množí, k mé velké spokojenosti, také výrobci vyrábějící malé a šikovné věcičky pro muzikanty, jako je fixa na popisování krabiček.

Různé stojánky pro iPady, držáky na všechno možné, řemeny všech barev a vzorů a miliony dalších život zpříjemňujících či zkrášlujících věciček.

Úplně samostatný pavilon má tradičně Yamaha. Důvod je jasný. Dělají toho tolik, od bicích přes piana po kytary, saxofony atd., a vše chtějí mít pěkně pohromadě. Co se týče akustických kytar, mohli jste se v klidu schovat do prosklené, odhlučněné místnosti a tam si v soukromí přehrát i ty nejvyšší modely, které Yamaha vyrábí. Byla tam i má i má oblíbená nylonka NCX20000. Z elektrik mě docela zaujala kytara s označením SA2000. Taková vymazlená verze 335. Opravdu hezký nástroj.

Myslím, že pokud jde o to, komu je a priori veletrh určen, je realita někde uprostřed a dost záleží na tom, na jaký stánek či do jakého pavilonu zrovna přijdete. Trochu jiná atmosféra vládne u elektrických kytar, naprosto jiné zákazníky a atmosféru zažijete v pavilonu harmonik a nebo se můžete vrátit o století dozadu u některých výrobců pian.

Záleží pouze na vás, jak si pobyt na veletrhu užijete. Napadá mě, že to by se dalo říci i o životě.

Malá úvaha na závěr. Ovládnou nás roboti?

Součástí doprovodného programu letošní messe byla i neuvěřitelná show firmy Gibson. Na pódiu se pohybovali tři naprogramovaní roboti s nástroji a hráli, podotýkám, že docela dobře, známe rockové kusy. Působili mile, vesele, a dokonce jeden fanoušek stojící vedle mě si s nimi zpíval známý refrén AC/DC TNT. No, co jiného by vás napadlo při sledování téhle show než úvaha, že nás už za chvíli nebude potřeba. Prostě dáte noty robotům, a ti to ochotně a dokonale zahrají. Užijme si ještě toho, že na koncerty jezdí živí muzikanti! Když jsem šel následují den na zkoušku, napadla mě teorie robotů v kapele. Hurá, všichni by přišli včas, přečetli by si nové noty, naučili se nové skladby atd. Když jsem si ale mohl dát se svými živými spoluhráči kafe, popovídat si a zahrát si, jsem rád, že s žádnými roboty nehraji, a snad to tak i napořád zůstane. Vzkazuji celé své kapele, že je mám rád.

text: Ladislav Ptáček

Co nového pod hudebním Sluncem?

Kolegové vás již ve svých částech textu seznámili s tím, že jsme se do Frankfurtu dopravili auty a že jsme cestou brali benzín. V této části bych vám rád zprostředkoval detailnější pohled. Snad se to podaří...

Společenské akce typu veletrh jsou děsně subjektivní. Nicméně doufám, že se nenajde moc návštěvníků, kteří by zpochybnili, že letošní ročník se obzvlášť vydařil! Počasí bylo pravé aprílové, přeháňky střídalo Sluníčko a to v poměrně rychlém tempu, na jaké jsme spíše zvyklí z Alp než z velkoměsta. Hlučnost v pavilonech nebyla tak otupující jako předloni, a tak návštěvník déle vydržel.

Příběh

S redakčním týmem jsme si povídali o tom, že by bylo fajn pojmout reportáže nějak jinak, nově. Vláďa navrhoval, abychom zkusili hledat a popsat „příběh“ (alespoň tak jsem to teda pochopil...). Ale ani s největším vypětím sil a invencí nastavenou na maximum se kýžený výsledek nedostavil. Nicméně pak mě přeci jenom něco cvrnklo přes nos: všudypřítomné postávající a čekající (a nudící se) ženy a dívky. A tak jsem se začal bavit tím, že jsem si je fotil. Většina z nich měla prázdný (spíš otrávený) výraz ve tváři („kdy už to skončí“) a pohled jim směřoval buď do „nikam“ nebo na mobil, když psaly esemesky. Přiznávám, že z mé strany bylo v této hře trošku víc než jen snaha o zachycení příběhu: Užíval jsem si to! Byl jsem na druhé straně barikády! Proč? No známe to přece všichni, velmi často jsme v tomtéž postavení: To když doprovázíme naši drahou polovičku na nákup nějakého toho hadříku nebo botiček. V tu chvíli zase my máme výraz tváře štvance, zatímco ženušce svítí oči, celá jen kvete a poletuje mezi regály.

Trajektorie

Nejdřív jsem si prošel pavilony, které byly věnovány kytarám a příslušenství. Potom jsem se podíval na zvuk, následovaly bicí a nakonec jsem šel okouknout, co se děje ve světě černých a bílých klapek. Mezi tím jsem si stihl dát pravý frankfurtský wurst (byl stejný jako ten náš) a taky se s bosýma nohama postavit na trávu - to když na chvilku vylezlo Sluníčko.

Kytarový svět

Zdá se mi, že doba, kdy Simulace vládla všem, je konečně za námi. Jasně, k vidění bylo vidět spousty simulačních mašinek, ale už netvořily to zásadní, na čem stál svět (přesněji expozice každého vystavovatele). Prostě to už je jeden z mnoha proudů v Kytarovém světě.

Taky raketový nástup věciček ovládaných tablety už je snad za námi a nyní se dal vysledovat stálý trend bez nějakých výraznějších výkyvů. Ovládání pomocí iOS výrazně převládá. Přičítám to na vrub uzavřeného licenčního řetězce bez možnosti obejití, jak to lze u Androidu.

Osobně už nějakou dobu čekám větší nástup dotykových displejů. Proto jsem byl zklamán, že tato vymoženost není skoro vůbec využívána. Přitom vizualizace ovládání se nabízí sama od sebe. Multiefekt nebo krabička s dotykovým displejem by určitě usnadnily život nejednomu hudebníkovi a umožnily by nevídaná kouzla. Ale nástup těchto displejů zřejmě brzdí vyšší ceny (nebo něco jiného?). Koncepce ovládání tabletem nebo mobilem je fajn, ale bez ní by to bylo ještě snazší.

Před pár lety také bylo možné vysledovat raketový nástup vestavěných výkonových brzd či přepínačů výkonů. Teď se mi zdá, že tento trend trošku upadá a že si výrobci začínají hýčkat „malovýkonové“ aparáty. Buď jako kombíčka anebo maličké hlavy. Velké oblibě se u výrobců stále těší klasické „lampáče“, za což jsem osobně moc rád.

U pár muzikantů-demostrátorů jsem si všiml, že mají před kombem difuzor. Je to jakýsi plastový „spojler“ vytvarovaný do „V“, umístěný šikmo před reproduktorem. S kytaristou u stánku IQ Strings jsem se dal do řeči a potvrdil mi, že jeho spoluhráči mají díky tomu lepší poslech. Zvuk kytary je lépe rozprostřený po pódiu. Hmm, na co všechno ti inženýři nepřijdou...

Za lepší pedalboardy

Protože teď řeším vylepšení svého pedalboardu, koukal jsem hodně na přepínače smyček a napájecí zdroje. Hodně výrobců se už poučilo a místo „monogamních“ zdrojů, omezených na devět voltů, pouští do světa zdroje, jež zvládají i dvojnásobné napětí. Zaujal mě třeba výrobce Cioks, který vystavoval elegantní krabičky s různými rozměry a možnostmi. Výška všech jejich zdrojů byla kolem tří a půl centimetru, což je tak akorát na pohodlné umístění na náš pedalboard; myšleno s ohledem na to, že jako etalon se berou věci od Pedal-Train.

U výrobců switcherů mi naopak přijde, že stále postávají na místě a bojí se rozhoupat. Vystavovaným kouskům pořád něco chybí; a navíc jsou všechny děsně velké, takže si ukousnou pořádný kus z našeho už beztak skromného boardu. Buď to umí pouze přepínat všechny smyčky najednou, ale neumožní to individuální zapínání libovolné smyčky. Nebo to umí obojí, ale je to tak děsně neforemné... Zaujal mě třeba italský Vinteck, který měl velký výběr od jedné až po deset smyček. Například TB10 má pět přepínačů programů, deset smyček a navíc umí napájení. Bohužel rozměry čtyřicet na dvacet centimetrů jsou fakt hodně. Podobně je na tom japonský One Control se svým Crocodile Tail Loop, který umí „pouze“ přepínání programů. Zvládá sedm smyček, MIDI a netradiční možnost zřetězení více pedálů. I polský G-Lab ukázal, co má v sortimentu. Všechny věci mají dotažený design až do nejmenšího detailu, působí dojmem, že jsou dotažené i funkčně, bohužel jejich podlahové systémy neřeší zmíněné individuální zapínání smyček. Nepochybuji, že kdyby vystavoval Bayger svůj PS7, patřil by jednoznačně mezi špičku.

Geniální drobnosti

Srdce mi zaplesalo na stánku Stage Trix. Jejich portfolio zahrnuje jen tři produkty pro vylepšení pedalboardů. Suchý zip pod efekt, ale vykrojený a tvarovaný tak, aby nezakryl spodní část s údaji od výrobce. Dále plechový podstavec pod krabičku, aby byla výše, a tedy lépe přístupná. A konečně zelený fix, kterým si k potenciometrům namalujeme značky, aby byla patrná jejich správná pozice. Snadno se s nim píše, fix se lehce smaže prstem a navíc je svítivý. Když si vzpomenu na stříhání kousků lepicích štítků, abych si označil správnou pozici potenciometru, nebo na Joeho Bonamassu, který má kroutítka efektů zalité černou gumou, aby se mu nerozjela... Takže tudy cesta vede, přátelé!

... a jakpak dál?

Dánský T-Rex měl vymakaný stánek, kde byly eliptické stoly narvané k prasknutí vším, co dělá. Dalo se tak zahrát na jejich tradičně dobré reverby či delaye nebo na něco z utěšeně se rozrůstající rodinky kreslítek. Mě se líbil třeba bílý zkreslovač Hobo.

Prvně jsem narazil na stánek firmy Bogner. Vystaveno bylo několik typů aparátů a dále dvě řady krabiček. O první z nich jste si mohli přečíst v loňských novotách. Druhá řada má být úplnou novinkou. Jsou poměrně vysoké a svrchu mají logo transformátoru. Uvnitř pak prý skutečně trafo je. Na můj dotaz „k čemu“, mi obchodník začal vysvětlovat, co je to trafo... Ale k odpovědi na otázku se nějak ne a ne dostat. Napájení mají na devět voltů, odběr prý kolem dvaceti miliampér. S Vláďou Švandou jsme odpoledne rozebírali jeho možný vliv na zvuk a došli jsme k několika teoriím. Debatu jsme zakončili s tím, že Reinhold Bogner určitě dobře ví, co a proč dělá.

Zoom se už nějaký čas drží koncepce, kdy multiefekt má více malých displejů - pro každý spínač jeden - a mezi nimi lze rotovat. Je to šikovné a intuitivní i pro méně technicky zdatné jedince. Nově uvedený G5 zaujal pedálem Volume, který je ovladatelný nejen nahoru/dolů, ale i doleva doprava (výrobce to označil jako 3D).

Co mě ještě potěšilo? Tak třeba Mesa/Boogie vystavovala dva nové aparáty, určené pro mistry basů: Prodigy a Strategy s výkonem 120 resp. 300 wattů. Oba jsou plně lampové a Strategy má v konci dvanáct (slovy dvanáct!!) 6L6. To musí žhavit jako Béda drát...

Netradičně pojatou reklamu měl Laney. Na kraji stánku byla vitrína s umístěným kombíčkem TI15, stackem TI100, fotkou Tonyho Iommiho a s poházenými Tonyho křížky na černém sukně. Celá „výstavka“ byla zespodu nasvětlená reflektory a jako pozadí červené sukno. Místo „drsného vzhledu“ to celé spíš působilo jako trošku morbidní tryzna za Tonyho. Pro jistotu jsem si po návratu zkontroloval na „Gůglu“, jestli je Tony ještě mezi námi (nekecám!).

Klaviatury a jiné nestvůry

Kromě syntezátorů a pian bylo na několika místech (třeba Doepfler nebo Buchla & Associates) možné potkat syntezátory se vzhledem klasického analogového prvopočátku à la starobylé stroje ARP: Tedy všelijaká hejblátka, kroutítka, a hlavně změť přepojovacích kablíků. Na pohled to vypadá spíš jako stavebnice Voltík, ale nepochybuji, že tvořit zvuk takto přímo než klikat myší na obrazovce, musí být jedinečný zážitek.

Dalším velmi zajímavým nápadem je kontinuální klávesnice Continuum Fingerboard od Haken Audio. Nylonová guma červené barvy je citlivá na dotek a umožňuje měnit výšku tónu pohybem jak do stran, tak u nahoru a dolů, jakoby klouzáním po klávese. Hrané tóny doslova dýchají. Ten tón mi připomíná připojení elektrické kytary k syntezátoru - taktéž umožní tónu vibrovat a vdechnout mu více života. Pokud neznáte, koukněte na youtube. Hodně se mi líbí ukázky, kdy levá ruka hraje doprovod a pravá si sóluje.

Zajímavý a po všech stránkách příjemný stánek měly červené Nordy. Bylo možné si osahat a vyzkoušet rozličné kousky ze severské kuchyně. Kurzweil potěšil vystoupením operní pěvkyně doprovázené hráčem na klavír. Její jméno jsem bohužel nezachytil, ale zážitek to byl fakt jedinečný. Bosse ohromoval svým miniaturním ozvučovacím systémem. Firma Steinway & Sons uchvacovala pohled dokonale naleštěným černým klavírem s jistě dokonalým zvukem (upřímně, v tom hluku to nešlo poznat). Podobně firmy Yamaha Casio či Kawai prezentovaly nespočetné množství nástrojů; zkrátka takto by šlo jmenovat další a další...

Co se kde ještě šustlo...

Venku probíhaly dvě show, přičemž jedna byla tradičně od Gibsonu. Seděl jsem si takhle na lavičce za jejich stanem, kapela začala hrát Motorhead a pak AC/DC, vše bez zpěvu, znělo to trošku jinak... Tak jsem se šel podívat zapředu, a helemese: oni to hráli mechaničtí roboti alias kapela Compressorhead. Bezva nápad, jak upoutat pozornost - tahle parta měla pořád narváno. Pro techniky uvádím, že pneumatické prvky byly od Festo, řídicí PLC jsem bohužel nezahlédl, ale jisté je, že využívali nějakou sběrnici typu Profibus, protože od „muzikantů“ vedlo jen pár tlustších kabelů.

CaSela Custom se prezentovala možností natisknout na jejich cajon libovolný motiv. Nejedno oko spočinulo dlouhým pohledem na cajonu s fotkou zadečku v krajkovaných kalhotkách, obrázek jako vystřižený.

Narazil jsem i na skromný stánek s nástrojem Synthophone, což je MIDI saxofon. Jak to hrálo, bohužel nevím. Firma Raven vystavovala pulty MTX a MTi, které vypadaly jako obří obrazovka a kromě pár tlačítek a hejblátek umístěných dole nic jiného neměly. Vše podstatné se odehrává na displeji, který je dotykový. V závislosti na nastavení je na něm třeba obrazovka DAW nebo všech 24 šavlí mixážního pultu. Lidé od Raven s pultem uměli skutečné divy. Jen bych měl obavy, co na to náš zrak; po delším čase zírání na tak velkou obrazovku přece musí děsně trpět. Vzpomněl jsem si při tom na odpověď Radka Pastrňáka, který mi na dotaz „Co přinesla digitalizace“ odpověděl, že práci očařům.