Nejen na čtyři - David Uher v seriálu Po boku hvězd

Nejen na čtyři - David Uher v seriálu Po boku hvěz
Nejen na čtyři - David Uher v seriálu Po boku hvěz

"Existuje spousta známých vtipů o bubenících. Třeba ten, že když chce bubeník něco říct, musí si nejdřív odpočítat - raz, dva, tři, čtyři - než něco vyblekotá. Mně tyhle vtipy vůbec nevadí, natož aby mě urážely. Než jsem začal hrát na bicí, dělal jsem další nástroje, získal hudební vzdělání, což je u řady bubeníků běžné. A, koneckonců, vtip je vtip," říká s úsměvem David Uher, muzikant, který sešel z očekávané dráhy hornisty, aby postupně s úspěchem zasedl za bicí soupravou v solidní řádce rozličných kapel a formací nejrůznějších žánrů a stylů. A právě o tom všem jsou i následující řádky.

 

Dítě silného otce

David Uher pochází z Proseku, betonového sídliště nad Prahou, kde svého času spřádal své prognostické plány nynější český prezident a kde Schelingerův Chlapec Willy sháněl levně autodíly. Nicméně Davida nelákaly ani tlusté ekonomické spisky, ani demontáž světlometů, lišt a znaků, od útlého dětství se vedle fotbalu a basketbalu věnoval především muzice. Vlohy a sklon k ní podědil po dědečkovi a otci. "U dítěte silného otce, jak se jednou vyjádřil můj profesor, se jednoznačně předpokládalo, že bude hrát na lesní roh jako táta. V sedmi letech jsem začal chodit na klavír, vydržel až do osmé třídy, ale tím pro mě, kromě konzervatoře, klavír definitivně skončil a myslím, že dneska už bych nezahrál ani Hoří. Fakt je, že jsem od malička předpokládal, že to, čím se budu živit, bude samozřejmě muzika. Táta snil o tom, jak budeme spolu hrát v divadle. Tak jsem po základní škole šel na konzervatoř a jako hlavní obor studoval hornu. To už mě ale začaly lákat bicí, z čehož, po pravdě řečeno, nebyl táta zrovna nadšený."

Z hlediska tak říkajíc pasivního slýchal David doma ponejvíce muziku Boba Dylana či E. L. O., kterou si pouštěla jeho o deset let starší sestra. Nalezl postupně velkou zálibu v Beatles a po příchodu na konzervatoř se cele nadchl pro jazz, zejména pak pro Chicka Coreu a jeho Elektric Band, který společně s Davem Wecklem tvoří vrchol pomyslného žebříčku podnes. Nemohla samozřejmě chybět ani první školní kapela, kde už ovšem zasedal se dvěma štětci v rukou k prvorepublikovému bubínku, a jeho docela první písní, kterou si takhle zahrál, byla Mládkova Švadlenka Madlenka. Na besídky a jiná školní vystoupení si přes otce vypůjčoval z divadla bicí soupravu, ke své vlastní se dopracoval poprvé coby konzervatorista ve druhém ročníku. Ve dvou následujících ročnících se pak přes studium bicích nástrojů dostal k proslulému profesoru Veselému, jenž měl na Davida, stejně jako na řadu jeho kolegů v nástroji, výrazný vliv. "Pan profesor Veselý nechává svým žákům spoustu volnosti. Dá prostě návod, co a jak cvičit - to je vše. Ostatní musí už člověk vydřít sám - hrát, hrát... Je to metoda, která formuje vkus a samostatné cítění toho kterého hráče. Setkal jsem se taky s názorem, že všichni od Veselého hrají stejně. To je ale úplný nesmysl. Mohou používat obdobnou techniku, mohou při hraní stejně vypadat, ale každý má svůj mozek, každý přemýšlí svým způsobem - a tím pádem i svým způsobem hraje."

Domovský Prosek přivedl Davida v podstatě i na scénu tehdejší populární hudby. "Konkurenční boj" tu tehdy sváděla dvojice teenagerovských kapel. Ta Davidova se jmenovala Horizont, v té druhé, která si říkala Faktor a v níž zpíval Pavel Horňák, se posléze David se svým spolužákem kytaristou Fredem Bittnerem ocitl. Skupina pak pod jménem Junior strávila několik měsíců ve stáji Františka Janečka, aby se poté stala základem Maxima, kapely dalšího z tehdejších hudebních bossů Petra Hanniga. "Co mi to přineslo? Na jednu stranu jsem si uvědomil, že takhle je to špatně. Na druhou stranu to byla zkušenost a taky fakt, že se to holkám líbilo, chodily na nás, my měli pocit, jak jsme slavní a to nám pochopitelně dělalo dobře."

Od Jižního pólu dál

V roce 1989 David Uher absolvoval na pražské konzervatoři a od té doby se lesní roh natrvalo ocitl ve futrále. Bubenická cesta už byla jednoznačná. Ještě před tím se stačil stát členem kapely Jižní pól, jež svým vlastním repertoárem působivě reagovala na právě vzedmutou vlnu kytarového novoromantismu střihu U2 či Simple Minds. S ní v roce 1988 natočil svůj první singl. Podařilo se mu dokonce na pár dnů odskočit z dvacetiměsíční vojenské služby, aby v roce 1991 nahrál drtivou část debutového alba Jižního pólu. To už na něho ale čekala pozvánka do Tiché dohody, která v té době právě stoupala na vrchol své popularity. S ní také vztyčoval nad Prahou vlajku Underpopu dle stejnojmenného alba, které s Dohodou nahrál. Po zhruba dvou letech spolupráce se ovšem názory rozešly natolik, že Davida nahradil ve skupině jihočeský bubeník Jarda Kvasnička a David se namísto toho stal členem springsteenovsky laděné a s odstupem času nedostatečně doceněné kapely Modrý pondělí. "Jižní pól, Modrý pondělí a v současnosti Neřež, to jsou tři kapely, v nichž se dělaly vlastní věci s vlastním přístupem a za kterými jsem si nejvíc stál a stojím." Souběžně s Modrým pondělím si David dopřál také solidní porci bluesové muziky, přizván do Tonny Bandu bluesrockového harcovníka Tondy Smrčky. Jeho stylový záběr se ovšem měl rozšířit ještě dál, ve chvíli, kdy dostal nabídku nahradit Pavla Plánku v koncertní sestavě Kapely Jaromíra Nohavici. "To pro mě byla velká čest a fakt je, že během těch několika měsíců jsem poprvé poznal, co to je mít na jevišti trému. Trému kvůli Jarkově osobnosti a tomu zvláštnímu nepopsatelnému fluidu, které ze sebe vyzařuje." Současně David také přijal stále trvající závazek ve fanfárové hudbě hradní stráže a začal rovněž vystupovat s nejrůznějšími revivalovými kapelami od Jade-Sade Revival Bandu přes Rolling Stones Revival Prag po Meky Band. Seznámení s dvojicí Vřešťál - Sázavský zprvu po boku Jaromíra Nohavici mělo ovšem také přinést řetěz další spolupráce, trvající s jednou prolukou dodnes. David se octl za bicí soupravou vícečlenné sestavy skupiny Neřež, kam se po krátkém komornějším období opět trvale navrátil. Mezitím ho ale Zdeněk Vřešťál pozval také k účinkování v doprovodné skupině zpěvačky Marie Rottrové. "Marie je dáma, kterou jsem vždycky obdivoval. V šestnácti sedmnácti jsem poslouchal její písničky a v životě by mně nenapadlo, že by bylo, třeba i generačně, možné, abych se s ní jednou potkal na jevišti. Zcela upřímně říkám, že to považuji za snad největší štěstí, které mě z lidského hlediska v muzice potkalo. Hráli jsme hodně koncertů, hodně jsme jezdili, teď se to utlumilo, ale vím, že už na letošní rok pár společných termínů máme."

Jak je patrno z předcházejících řádků, na nedostatek práce si David Uher stěžovat nemůže; a to jak v pohledu do minula, tak v současnosti i pohledu do budoucna. Je tudíž nasnadě otázka, zda přitom David ještě nachází čas usednout o samotě za bicí soupravu a věnovat se cvičení.

"No, to je trochu horší. Jednak proto, že práce je teď opravdu docela dost, ale ochabuje i vůle. Je to taková moje noční můra. Dřív jsem míval motor hodně silný, šel jsem za věcí, chtěl jsem hrát dobře a - jak to tak chodí - být i slavný. Z dnešního pohledu je to jinak. Na to, abych byl nejlepší, jsem už poněkud starý a byl jsem už před dvaceti lety, kdybych měl dokázat všechno to, co jsem si představoval. A ono, upřímně řečeno, být u nás slavný až zas taková sláva není. Člověk si to možná jenom myslí. Kousek za Chebem už z té slávy není nic. Daleko důležitější, když se muzikou člověk živí, je se ctí odehrát to, co hraje. Tak, aby se za sebe nemusel stydět. Do té míry se samozřejmě chci zdokonalovat, snažím se a nutím, i když vím, že bych určitě měl víc."

V tomto bodě a na prahu roku 2005 by v podstatě mohl muzikantský portrét Davida Uhra skončit. Nicméně, David dodává: "Víš, nevím jestli to není klišé, ale rád bych doplnil, že děkuju za všechny lidi, s kterými jsem se v muzice setkal, protože každé z těch setkání mě posunulo dál. No, a teď snad už jenom - raz, dva, tři, čtyři, bubeníci vědí a ostatní muzikanti se neurazí."

 

Bubeník David Uher se narodil 16. 10. 1967 v Praze. Absolvoval pražskou Státní konzervatoř v oboru lesní roh. Po prvních zkušenostech v dobových popových formacích se stal členem kapel Jižní pól, Tichá dohoda, Modrý pondělí, Tonny Band a Neřež. Hrál po boku Jaromíra Nohavici, Marie Rottrové a v různých revivalových skupinách.

Psáno pro časopis Muzikus