Není nutné být skutečným hitmakerem - rozhovor s Adrianem Belewem

Není nutné být skutečným hitmakerem - rozhovor s Adrianem Belewem
Není nutné být skutečným hitmakerem - rozhovor s Adrianem Belewem

Je spousta důvodů, proč zpěváka a kytaristu Adriana Belewa obdivovat. A je jedno, zda obdivujete jeho experimentální a hodně inovativní kytarový styl, nebo jste skalní fandové King Crimson, se kterými Andrian Belew hrál naposledy v Praze v roce 2003.

Tentokrát jsme se ním spojili telefonicky, neboť termín koncertu Adrian Belew Power Tria, který se odehraje 18. listopadu v pražském klubu Retro, je již za dveřmi a podle zatím posledního studiového alba s názvem e (2009), půjde o akci, na kterou si muzikanti obvykle dávají do diáře poznámku!

 

Už se těšíme na váš koncert v Praze. Kdo vůbec teď s vámi v triu hraje, jsou to Julie Slick a Eric Slick, se kterými je natočeno DVD Live In Germany?

V tomto triu budou Julie Slick a Marco Minneman. Je to německý bubeník a je skutečně senzační. Aktuální turné jedeme spolu, byli jsme s ním v Jižní Americe a právě jsme dokončili i japonskou šňůru. Díky němu zní kapela ještě víc našláple a energicky.

 

Takže skutečné power trio?

Ano, opravdu to tak je (smích). Marco Minneman je sám od sebe power trio. Je jedním z bubeníků, kteří zvládnou všechno. Hodně si užíváme společného hraní a myslím si, že právě teď je naše trio skutečně ohromující. Lidé v Jižní Americe z nás úplně šíleli, byli hrozně nadšeni. O to víc se teď těšíme na Evropu - a já obzvláště na Prahu. Miluji toto město, fascinuje mě. Je nádherné!

 

V kapele na baskytaru hraje žena, stejně jako je to třeba u Jeffa Becka a Davida Bowieho. Snad se nejedná jen o módu?

Ne, nehledej za tím žádnou sexualitu, věci se takto prostě seběhly. Našel jsem Julii a Erika jako tým - jsou sourozenci. A Julie prošla rychlým vývojem během posledních čtyř let, co s ní pracuji. Dnes je to hodně, hodně dobrý hráč na basu. Lidé jsou z ní unešeni, když vidí, jak tak malá dívenka hraje na basu takovým ohromujícím a mohutným stylem.

 

Co můžeme očekávat na play listu evropského turné, kromě materiálu z vašeho nejnovějšího sólového alba e (2009)?

Hrajeme skladby z různých mých sólových desek jako Young Lions (1990) a Op Zop Too Wah (1997), až po mou vůbec první sólovku Lone Rhino (1982). Máme na programu i šest písní z různých období kariéry King Crimson, třeba Thela Hun Ginjeet, Three of a Perfect Pair nebo Dinosaur. A co mi přijde fascinující je, že jsme tyto skladby nikdy nehráli v triu. Žádají si minimálně čtyři hráče.

 

Určitě bylo těžké přepracovat je tak, aby je mohlo zahrát i trio, změnili jste třeba nějak zásadně aranžmá?

Je to sama o sobě těžká hudba a byla to výzva. Ale já jsem výzvy měl vždy rád. To je to, co mě baví jak na mé vlastní hudbě, tak i na King Crimson. A hrát hudbu této kapely v rámci power tria dodává hudbě King Crimson zcela novou svěží podobu, vnáší do ní nový život. Co jsem udělal s aranžmá bylo to, že jsem se snažil vytvořit prostor pro improvizace. A místa, kde je zapotřebí čtvrtý hráč, jsem nahradil smyčkami. Takže nakonec ta hudba ani nezní, jako by byla hraná v triu.

 

Před časem v Praze hráli někteří tví stávající i bývalí kolegové jako Terry Bozzio, Tony Levin, Allan Holdswort a Pat Mastelotto - mají teď společný projekt. Bohužel však jejich show nebyla dost přesvědčivá. Byl jsi také pozván do tohoto projektu?

Ne, na mě se neobrátili. S Tonym a s Patem jsem hrával různé věci v triu a byli jsme spolu v Rusku i na festivalu v Kanadě. Byli jsme požádáni, abychom spolu jako trio hráli hudbu King Crimson. Ale v současnosti jsem hodně zaneprázdněn mým vlastním triem. Mrzí mě, že slyším, že projekt nesplnil vaše očekávání, ale doufám, že to se nestane s mým triem, protože tato hudba stojí hodně na energii a nadšení. Už čtyři roky pracujeme na tom, abychom všechno správně sladili. Podle mě to bude hodně vzrušující koncert.

Není nutné být skutečným hitmakerem - rozhovor s Adrianem Belewem
Není nutné být skutečným hitmakerem - rozhovor s Adrianem Belewem

Poslední dva roky hodně koncertuješ - samostatně i s triem. Stojí za tím konkrétní důvod, nebo tě skutečně baví trávit tolik času na cestách a hrát živě?

Jde o to, že když jsem začal hrát s triem, najednou mě živá vystoupení začala bavit víc než kdykoliv dříve. Cítím, že jsem našel správnou formu, jak prezentovat svou hudbu. Další věc je, že v současnosti je na hudební scéně lepší věnovat se živému hraní, nežli vydávat desky. Vidíte, co se děje v hudebním průmyslu, jak jsou na tom vydavatelské firmy, jak se hudba masově stahuje zdarma z internetu... Pro mě, jakožto pro umělce, jsou koncerty nejlepším způsobem, jak si vůbec dál vydělávat na živobytí, protože je to snad jediná věc, na kterou se nepřišlo, jak ji ukrást (smích). Nicméně, to je jen ta praktická stránka věci. Jde především o to, že mě baví hrát s formací, kterou teď mám. Samozřejmě, vždycky jsem hrál rád také i s King Crimson, ale tato kapela nikdy nevystupovala zas až tak moc živě. Je to skupina, která nejraději hraje jen pár dnů v roce. S mým triem se naopak snažím hrát, jak nejvíc to jde. Poslední dva roky jsem se snažil přijít na to, jak si zase začít pořádně užívat turné.

 

Nicméně celá situace je doopravdy smutná. Protože najednou všechny kapely jsou v jednom kuse na turné, což poněkud jejich práci devalvuje. Fanoušci nejsou schopní si zaplatit tolik koncertů. Vědí, že se stejně neustále něco děje a že když propásnou některý koncert, tak nejpozději do dvou let mají daného umělce zpátky.

V Praze jsem s triem ještě nehrál! A bude to trvat asi další tři roky, než to budeme moci zopakovat! (smích) Teď vážně, skutečně není snadné zorganizovat mezinárodní turné. Takže nepropásněte ten koncert, to není kapela, která by se dala dohromady náhodně a která by omílala staré hity. Jsem rád, že můžu říct, že jedna z věcí, které mě baví, je skutečnost, že na našich koncertech vidím stále více mladých lidí. V Jižní Americe bylo plno sedmnáctiletých, osmnáctiletých dětí. Nahradili staré chlapy, kteří už evidentně upřednostňují pohodlí domova. (smích)

Vím ovšem, co máte na mysli. Těch kapel, co vyrazilo do světa, je stále víc a víc. Právě protože je to jejich poslední možnost, jak přežít. Je sice smutné, že věci vzaly takový směr, ale já se pokaždé snažím všechny špatné situace obrátit ve svůj prospěch. Užívám si to, že živá hudba zažívá velký comeback. Takže jsem dal dohromady správnou formaci a od té doby jsem nesmírně spokojený.

 

Je úžasné, že si mladí lidé nacházejí cestu právě k progresivnímu a experimentálnějšímu rocku. Není to hudba, do které by dokázal každý proniknout.

Myslím si, že nastala doba této hudby, že zažívá svůj velký comeback. Podle mě jsou lidé konečně unaveni hudbou, která slouží jen jako kulisa. Konečně chtějí zase slyšet hudbu, která je zajímavá, dokonce mimořádně obtížná a hraná muzikanty, kteří skutečně umí hrát.

Podle mě není nutné být skutečným hitmakerem. Stačí, když člověk umí zahrát chytlavou melodii originálním způsobem. Já jsem třeba vždy rád kombinoval různé styly, vždycky jsem měl rád avantgardní hudbu, ale stejně tak i dobré popové písničky. Když skládám hudbu, snažím se pořád nacházet nové způsoby, jak tyto dvě věci propojit. Neustále se pokouším měnit své zvyky, nástroje a vybavení, které používám. Neustále se snažím vyvíjet. A podle mě to je důvod, proč jsem stále v hudebním průmyslu. Je přede mnou stále hromada nápadů, které chci vyzkoušet. Pro mě jediný problém je vlastně nedostatek času. A jsem samozřejmě rád, že to, co dělám, dokáže mladá generace ocenit.

 

Je to skutečně dobrý vývoj. Už se zdálo, že odvážné kapely nemají za daných okolností moc velkou šanci na přežití.

Také jsem si to chvíli myslel. Ale když se podíváš do hudební historie, všechno má svůj čas. A skutečně velké věci se vždycky znovu vracejí. Kolo se pořád točí. Podle mě se hudba King Crimson například stále vrací do módy a zatím se na ni nikdy zcela nezapomnělo, protože jsou v ní věci, které jsou nadčasové, a nové generace je vždy budou znovu objevovat a těšit se z nich.

 

Když mluvíš o King Crimson, slyšel ses v nedávné době s Robertem Frippem. Máte zase něco v plánu?

Mluvil jsem s Robertem těsně předtím, než jsem se vypravil na poslední šňůru, a bavili jsme se o tom, jestli je něco, do čeho bychom se měli pustit a případně kdy by se to mohlo rýsovat. A on mi na to řekl, že v následujícím roce a půl se nechce nijak zvlášť věnovat hudbě. Má vlastní podnikání a domnívá se, že až tato doba uplyne, možná bude mít trochu víc jasno, jak bude moci vynakládat se svým časem. Pak doufá, že se bude moci zaměřit na hudbu. Dokonce připustil, že v roce 2012 si my dva spolu sedneme a začneme dávat dohromady další desku King Crimson. Pevně v to doufám. Vím, že se tento časový horizont zdá vzdálený, ale myslím si, že čas uběhne rychle.

 

Co mezitím, kromě tvé zaneprázdněnosti s triem? Víme třeba, že se připravuje speciální koncert u příležitosti sedmdesátého výročí narození Franka Zappy. Víš něco o tom? Kdo je pozván, aby se jej zúčastnil, budeš ty sám na něm hrát?

Nikdo mě zatím nekontaktoval a nic o tom nevím. Jak víte, jsem opravdu hodně zaneprázdněný. Ale jsem vždy k dispozici pro jakoukoliv akci, která bude oslavovat Frankovu hudbu. On mi hodně pomohl v začátcích mé hudební kariéry. A já mu za to budu vždycky nesmírně vděčný.

Není nutné být skutečným hitmakerem - rozhovor s Adrianem Belewem
Není nutné být skutečným hitmakerem - rozhovor s Adrianem Belewem

Když o něm mluvíte, tak se často zmiňujete, že mu toho hrozně moc dlužíte. Co bylo vlastně to nejdůležitější, co jste se od něj naučil?

Zvláštní je, že ani tak nešlo přímo o hudební záležitosti. Samozřejmě jeho hudba byla také úžasná a naučil jsem se toho z ní také hodně. Ovšem nejdůležitější pro mě bylo, že mě naučil, jak se chovat jako profesionální muzikant - jak na koncertech, tak i ve studiu. S ním jsem poprvé zažil, co doopravdy znamená být plně odevzdán své práci. Také mi pomohl nahlédnout do toho, jak mám jako muzikant rozjet a vést svůj vlastní business. A v roce 1992 jsem rozjel vlastní nahrávací společnost. Šel jsem na to v podstatě sám se svojí manželkou. Oba jsme se snažili přijít na to, jak by všechno mělo fungovat. A v tom okamžiku jsem si vzpomněl na věci, které jsem se naučil od Franka. Kde jinde jsem se to měl nakonec naučit, když jsem prošel školou Franka Zappy? (smích) A víš, proč se Frankovi dařilo? Protože se uměl obklopit správnými lidmi. Ovšem, byl to také hudební génius, což nepochybně také pomáhá. (smích)

 

Mimochodem, vy jste začínal původně jako bubeník. Co vás donutilo později přejít ke kytaře?

Ve své první kapele jsem hrál na bicí a zároveň zpíval. Bylo mi čtrnáct let. Jsem vlastně rád, že jsem byl bubeník, a to zpívající. Bylo to opravdu neobvyklé. Věci se pro mě změnily v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že slyším hudbu ve své hlavě, a chtěl jsem skládat, ale neměl jsem jak ji vysvětlit ostatním, jak jim ji představit. Bicí nejsou prostředek, kterým zahraješ melodii. Tak jsem se sám naučil hrát na kytaru, jen proto, abych mohl být také skladatel. Necítil jsem jinak žádné vnitřní pnutí, abych přesedlal z pozice bubeníka na kytaristu. Jenže najednou mě kytara zaujala mnohem více a navíc jsem zjistil, že jsem lepší kytarista než bubeník. (smích) Na scéně v té době přibývali stále další a další úžasní kytaristé - Jimi Hendrix, Eric Clapton, Jeff Beck... Byl jsem okouzlen, co všechno se dá dělat na kytaru. Přišel jsem na to, že pomocí kytary umím opravdu dobře vyjádřit to, co ve mně je. Stále hraji rád na bicí, ale v nějakém okamžiku jsem si uvědomil, že i kdybych cvičil osmnáct hodin denně, tak bych stejně nikdy nepatřil k nejlepším bubeníkům. S kytarou šlo všechno tak přirozeně. Sám jsem přišel na spoustu věcí. Evidentně měla být kytara mým hlavním hudebním nástrojem. Jen mi trvalo několik let, než jsem na to přišel.

 

Máte stále bicí soupravu u sebe doma?

Mám, dokonce tři různé! Jedna sada je elektronická. Další dvě jsou klasické dřevěné soupravy. Jedna má úžasný zvuk ve studiu. A třetí je stará vintage sestava. Potřebuji je, abych mohl dosáhnout různých typů zvuku. Vlastně mám uloženou i čtvrtou soupravu, kterou jsme koupili pro naše koncertní vystoupení - pro Erika Slicka. Nakonec to ale dopadlo tak, že ji nikdy nepoužil. Ale já rád sbírám bicí a činely. Baví mě to. Můj dům je toho plný. Ve studiu mám dvě soupravy. Svým způsobem je to pro mě inspirující. Hudební nástroje jsou samy o sobě inspirující. (smích) Já pořád hraji. I teď , když jste zavolali, jsem seděl ve studiu a hrál si sám pro sebe. A to je způsob, jak rozpracovávám většinu svých nápadů. A třeba obzvlášť s kytarou to vypadá tak, že neustále zkouším přijít na nové techniky, nový sound. Většinou, když se to povede, je pro mě inspirací napsat další skladbu. To je pro mě nejběžnější způsob, jak nacházím inspiraci.

 

Jste vlastně multiinstrumentalista. A mně přijde, že většina takových muzikantů v kapele má lepší pochopení pro úlohu dalších nástrojů. Tím se mimo jiné utlumují i ego konflikty.

Když hraješ na mnoho různých nástrojů, skutečně lépe chápeš jejich povahu a jak vůbec plní svou roli, jak mají spolu komunikovat, aby se vytvořil daný zvuk. A když hraji s dalšími muzikanty, je pro mě důležité ani ne to, aby hráli na více nástrojů, ale aby měli stejné pochopení. Musejí si uvědomovat, že slouží hudbě a nepokoušet se o to, aby hudba sloužila jim a umožňovala jim se zviditelnit. To, co hraješ, musí být to nejlepší pro hudbu, kterou se pokoušíš stvořit. Naštěstí jsem už ve stádiu, kdy většina muzikantů, kteří ke mně přichází, mají už všechny tyto problémy za sebou a pochopili to všechno už sami.

 

Adrian Belew se narodil 23. prosince roku 1949 v Covingtonu, Kentucky. Začínal jako hráč na bicí ve školní kapele a časem přešel na kytaru. Vyvinul vlastní neortodoxní styl a proslul způsobem, kterým používá kytarové syntetizéry, zpětnou vazbu a tremolo. Jeho hráčské kvality pro hudební svět objevil Frank Zappa, který ho pozval do své skupiny. Se Zappou Belew nahrál zásadní album Sheik Yerbouti (1979). Od roku 1981 až dodnes je členem skupiny King Crimson, se kterou nahrál řadu důležitých desek jako Discipline (1981), Beat (1982) a Three of a Perfect Pair (1983). Od roku 1982 nahrává i vlastní sólové desky, kterých má na svém kontě osmnáct. Koncertuje i nahrává desky též s projektem The Bears a vlastním triem a je stále žádaným hostem celé řady projektů.

 

Adrian Belew, který se mimochodem narodil jako Robert Steven Belew, a pro jméno Adrian se rozhodl v roce 1975, je neuvěřitelně činný. Univerzálnost jeho hraní a ohromná pracovitost vedly ke spolupráci s kapelami i umělci nejrůznějších žánrů. Adrina Belewa objevíte na deskách skupiny Talking Heads - Remain In The Light (1980), The Name of this Band is Talking Heads (1982), rovněž spolupracoval s dalšími hudebníky, jako jsou David Bowie, Mike Oldfield, Nine Inch Nails , Porcupine Tree , Jean-Michel Jarre , jimž také některá alba i produkoval.

Psáno pro časopis Muzikus