Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II

Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Adam Kovács
Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Adam Kovács

Jeden z nejvýraznějších tuzemských kytaristů platí už nějakou dobu za ceněnou posilu hned několika výtečných akustických i elektrifikovaných seskupení, v poslední době se ale nevyhýbá ani svým sólovým koncertům a má za sebou hned několik projektů fiilmové a divadelní hudby. V úvodu rozhovoru pro Muzikus před mnoha lety se píše, že bez kytary by to nešlo.

Ahoj Norbi, už před lety mě zaujala jedna hláška z tvého rozhovoru v souvislosti s dovolenou. Totiž ta, že bez kytary by to zkrátka nešlo. Platí to pořád? Jezdíš i teď na dovču s kytarou?

Aeoj, no jasně, to platí pořád. Akorát s tím rozdílem, že poslední dva roky jsme nikde nebyli. Alo to spíš souvisí se současnou covidovou situací. Jinak ale opravdu jsem měl takové malé cvičítko od Petera Jurkoviče. Ta kytarka se objevila i ve filmu o Jurášovi.

 

Pojďme se vrátit k tvým kytarovým začátkům. Ty pocházíš z Maďarska, ne?

Nene, to musím vysvětlit. Narodil jsem se v Šale, to je okres Galanta na Slovensku. Pak jsme se přestěhovali až těsně k hranicím právě s Maďarskem, do městečka Šahy.

 

Já jsem tě poprvé zaznamenal až mnohem později v kapele Lokomotiva, ale když už jsme u těch kolejí, ty jsi asi musel být ovlivněn maďarskými kapelami typu Locomotiv GT, Omega, Hobó Blues Band apod., že?

No to je jasný, dodnes mám obal jejich LPíčka v pracovně nad stolem.

 

A co tedy bylo tím impulsem, že ses stal kytaristou, a ne třeba bubeníkem?

Úplný start byl díky mé mamince, která učila a jednou měla na starosti nějaký kulturní pořad, a chtěla ještě obsadit mě. A že mě strýc naučí nějaké akordy a já že bych s kytarou něco zazpíval. A tak jsem čtrnáct dní dřel akordy, pamatuju si na svoje první mozoly na prstech, ale naučil jsem se dvě maďarské písně Póstakocsi od Lászlóa Komára (Sprint) a Igazság od Gyuly Vikidála (Dinamit). No a pak to začalo, hráli jsme s klukama, měli jsme skvělého bubeníka Jancsiho Szőllősiho (Szancsó), kamaráda, se kterým jsem hrál až do mého přesunu do Prahy.

 

A k tomu došlo jak?

To zas bylo díky vojně. Sloužil jsem v Brně, Jaselská kasárna, a jako řidič jsem jezdil s proviantem. Měl jsem klíče od kuchyně a od sálu, což byla taková stará maštal s úžasnou akustikou, a tam jsem po nocích cvičil na kytaru. A taky hrál v kapele, jezdili jsme po těch vojenských soutěžích, a jeden ze spoluhráčů mi pak nabídl, jestli bych nechtěl jet do Prahy.

Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Tomáš Feuerstein
Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Tomáš Feuerstein

A to ses učil sám, neměl jsi nějakém vzory?

Ano, sám. A vzory? Blackmoore, samozřejmě. To byl bůh. Pak se mi to posouvalo směrem ke Knopflerovi, když jsem dostal kazetu s první deskou Dire Straits. To jsem poslouchal furt. Takový zvuk kytary! Čistý, ale tak krásný! V době, kdy jsme všichni poslouchali nabušené zkreslené kytary Malmsteena a Satrianiho to bylo úplné zjevení.

 

Měl jsi nahranou nějakou kytarovou videoškolu nebo něco podobného?

Nene, nic takového. Všechno jsem se učil z magnetofonu na ucho...

 

... a zpomaloval jsi?

Taky. Ale v Private Investigation, to je taková dlouhá věc od Knopflera, je tam akustická kytara s nylonkama, vyhrávky v doprovodu a strašné náročný sólo. A kamarád říkal, že se to nedá zahrát, a to byla výzva. Tenkrát jsem ale nějak neměl možnost pouštět si to z kazeťáku, a tak jsem to odposlouchával z LP desky. Dodnes si přesně pamatuju, do kterých drážek mám tu přenosku dát nazpátek. A naučil jsem se to.

 

A v Praze jsi začal hned hrát?

Plánoval jsem přijet tak na tři měsíce. Nejdřív jsem se chtěl přihlásit k Pavlíčkovi do školy. Někde jsem zaslechl, že snad něco takového chystá, ale nic z toho nebylo. Tenkrát mě skončila taková jedna životní etapa, tak jsem to v Praze chtěl zkusit.

 

Co tě vlastně po vojně živilo?

Dělal jsem tam u nás „dole“ vedoucího úseku dopravy v jedné firmě, co pletla svetry a podobně. Ředitel mě nesnášel, ve finále mě vyhodil, protože jsem nechtěl vstoupit do strany, a tak jsem mohl v klidu zamířit do Prahy.

 

Ale sem jsi přišel hlavně kvůli muzice...

No jasný. Nejdřív jsem zamířil do prodejny Praha Music, kde byly všechny ty nádherné kytary, a tam jsem se ptal prodavačů, jestli někdo neshání kytaristu. Dali mi takové inzertní noviny Annonce, a přes ně jsem se dostal ke kapele Stará cesta. Tam hrál Milan Fibiger...

 

... to byl basista z General Lee?

Přesně. Tak tomu jsem volal snad za svoji poslední korunu z budky. Zprvu jsem ho asi vyděsil svojí nedobrou češtinou, ale nakonec jsme se domluvili a začal jsem s nima hrát.

 

A to už jsi měl Fendera?

Jojo. Měl jsem origoš sedmdesátsedmičku Strata, takového žlutého, už před vojnou jsem ho měl. Po pár letech jsem dozvěděl, že ho kupoval ve Státech Civoš. Táta se strýcem pro něj jeli až někam do Zvolene. Mám ho dodnes a vypadá super. Dnes je sháňka po relicu, tak na tom mém by se nemuselo dělat vůbec nic, když je lak tak pěkně přirozeně otlučenej a popraskanej.

Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Mia Feres
Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Mia Feres

Co jste hráli za muziku?

S Milanem jsme hráli Slade a Sweet a takové ty kapely, co měly kalhoty do zvonu. Ta vizáž byla důlažitá. Natočili jsme ve studiu dvě věci. První se jmenovala Víla a druhá Kolotoč. Milan s tím šel za Petrem Korálem do nějakého pořadu. Když jsem to pak slyšel v rádiu, byl jsem z toho úplně hotovej. To počáteční nadšení bylo super, dávalo nám to energii a hnalo nás to do zkoušení. Tenkrát mi bylo dvacet čtyři.

 

To bylo ještě ale amatérské hraní?

Ano, to ještě ano. Já jsem se pak naštěstí muzikou neživil asi jen půl roku, kdy jsem pracoval s Vítkem Kučajem u Burgersteina na Žižkově. Obchod s hudebními nástroji ze zahraničí. Díky Vítkovi jsem se seznámil se spoustou muzikantů. Taky jsme tam hráli, když v krámě nikdo nebyl, což bylo docela často. Jednou tam přišel takovej mladej hubenej kluk, vzal kytaru, já taky, a začali jsme brnkat. Hrál výborně. Povídám: „Hraješ super, máš nějakou kapelu?“ A on že jo, že večer hrajou v Lucerně, ať se přijdu podívat. A tak jsem se seznámil s Pastrouškem z Buty. A že bych si s nima taky měl zahrát, protože Maďara v kapele ještě neměli. Nakonec to nedopadlo, ale kamarádi jsme dodnes.

 

Jakou jsi měl tenkrát aparaturu?

Přivezl jsem si do Prahy Marshalla, hlavu osmistovku. Když jsem ji později odvezl na přelampování k Petrovi ESH Faiereislovi, říkal, že horší aparát ještě neviděl. A tak jsem si pořídil Fender DeLuxe, takovej vintage, světlej, hadrovej.

 

A to už jsi přecházel k čistším, ne tak zkresleným zvukům?

To jo, ale nejdříve jsem po Staré cestě hrál ještě s Inou Urbanovou, kde byli Jáchym Bašek na basu a Otto Hejnic na bicí. No a pak jsem se jednou setkal s Edou Šejnohou, co zrovna nějak přestavoval svou kapelu Red Wine. Myslím, že mě doporučil Standa Baroch, kytarista a zvukař. Byl tam taky Vítek Fiala, pozdější basista Lokomotivy, a že abych ho pak hodil domů. A po cestě povídá, že co dělám zítra, že má takovou rokenrolovou kapelu, a že hrají na Chodovské tvrzi. Druhý den dopoledne jsme si dali jen takovou zkoušku a odpoledne už jsem s nima hrál. A od tý doby spolu hrajem. Už šestadvacet let. A pořád nás to strašně moc baví.

 

Ty těch aktivit máš víc, ne?

Nojo, seznámil jsem se s Ivanem Hlasem, to bylo, myslím, taky díky Standovi Barochovi. Volal mi ze studia, že by potřeboval něco natočit pro Ivanovu desku. Tak jsem to udělal, aniž bych tam Ivana osobně poznal, ale později jsme se seznámili a přes něj zas s Olinem Nejezchlebou. Spoustu muzikantů jsem taky potkal tady ve Mlejně, v rockové škole. Třeba Petra Jurkoviče, kterej tam učil, a to hned první den, co jsem tam nastoupil...

 

... jako kantor?

Ne, jako žák. Ale už ten večer mi Péťa nabídl, jestli bych nechtěl učit.

 

Ty jsi šel první den ráno do školy jako žák, a odcházel jsi večer jako učitel?

Jojo. Osm let jsem tam učil.

 

Tebe nelákala třeba Ježkárna?

Nevím, možná jo, studovat jsem chtěl, ale buď jsem byl línej, nebo jsem se k tomu nějak nedostal. Já jsem se učil sám. Víš co, když jsem se ocitl v Praze, neměl jsem nejdřív žádnou kapelu, bydlel jsem u kamaráda z vojny, Pavel Polák se jmenuje, který pracoval ve Zlíně, a já měl teda celý týden kvartýr jen pro sebe. To byly doby, kdy jsem jen hrál. Cvičil jsem deset hodin denně s metronomem. Ráno jsem ho zapnul a večer vypnul. To bylo hodně intenzivní období. Měl jsem čtyřstopák Fostex a natočil jsem několik kazet, různé instrumentálky a tak. Mikrofonem před reprákem Fendera přikrytým polštářem. Asi před rokem jsem náhodou něco z toho vyhrabal a po těch letech mě překvapilo, jak šťavnatý zvuk to mělo. Ale i ty hudební nápady byly fajn, hodně z nich jsem ani nevyužil, člověk se časem posouvá trochu jinam, ale s odstupem mi některý z nich přišly hodně zajímavý. Pro mě byla velká škola potkávat různý muzikanty, kteří mě zas někam nasměrovali. Třeba jednou jsem šel s Gábinkou, svojí pozdější manželkou, na rande a v cafe Rencone hrála nějaká kapela. Cizinci, bubeník místo kotle kufr, basák měl taky nějakou podivnou basu, a že si s nima zajamuju. A pak jsme takhle jamovali asi dva roky. Oni se znali s Glenem z klubu U Malého Glena, takže tam. Za ty dva roky se tam vystřídalo strašné kvantum muzikantů z celýho světa.

 

Ano, slyšel jsem tam výtečného Stana The Mana...

... jojo Stan tam chodíval. Taky jsme spolu několikrát hráli, to bylo výborný. Jinak v týhle partičce cizinců, kde jsem byl jedinej pražák, jsme hrávali i v Železný ulici každou neděli.

 

Aha, a to bylo už během Lokomotivy, ale ještě před Ivanem Hlasem?

Jojo, před Ivanem...

 

Trochu jsme odbočili od nástrojů a zvuku. Na co jsi hrál tou dobou?

To už jsem měl ještě druhýho Fendera, to byl taky Standard, trochu mladší, tak ročník osmdesát sedm. Zas úplně jiný zvuk s kratším sustainem, ale mnohem výraznější, prezentnější nástroj.

 

A kombo Fender?

Taky, pak jsem pořídil aparát Crate, zase kombo. To bylo kvůli Knopflerovi, kterej ho tenkrát začal používat. Ale to už se mi tolik nelíbilo, zkreslení bylo takový tenčí..., no pak jsem ho prodal.

Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Markéta Kolínská
Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Markéta Kolínská

A tou dobou už jsi hrál na akustiku? Slyšel jsem, žes měl Takaminu Santa Fe...

Tenkrát začali v Aleximu Takaminy dovážet. A plno lidí je začalo používat. Lenka Filipová, Mirek Linhart, Mirek Chyška... Já jsem tou dobou bydlel v Nuslích a naproti mně bydlel nějaký Američan. Trochu mluvil česky a byl to taky muzikant. A ten mi nabídl starýho Guilda ze sedmdesátých let. Skvělý nástroj za normální peníze. Koupil jsem ho. A pak jsem s ním byl v nějakém studiu a tamní zvukař Marek Štifter mi nabídl, že když bych toho Guilda chtěl někdy pustit, tak ať se ozvu. No a pak jsem se seznámil s Ivanem a potřeboval jsem akustiku, a tak volám Markovi, a on že zrovna pouští Takaminu. A tak jsme si ty nástroje vyměnili. A to byla právě Santa Fe, skvělý nástroj. Takový šťavnatý, silný signál.

 

Takaminy měly legendární lampové předzesilovače...

... no právě. Takovej vřelej, kulatej zvuk, ale nesmělo se to s tou lampou přehnat. Naživo moc pěkný. Pre-ampy se dělaly postupně ve třech verzích a ta dvojková byla podle mě nejlepší.

 

Ano, to bylo na tužkový baterie v takovým šupleti, co se vkládalo do šachty pre-ampu.

Přesně tak, a ono docela žralo baterky, často se to vyndavalo a zandavalo, a časem byly problémy s kontaktama. Ale zvuk to mělo super. Já měl úplně stejný model jako Radim Hladík. Naštěstí kluci v Aleximu se o ty nástroje fakt starali. A v podstatě s starají dodnes.

 

Takže s Takaminou Santa Fe jsi začal hrát s Ivanem Hlasem?

To bylo tak, že Ivan říkal, že Olin odešel od Mišíka a že bychom společně mohli hrát. Tenkrát jsme postavili celou kapelu. Byl tam ještě bubeník David Landštof a Martin Štec na basu. Natočili jsme desku a začali hrát, ale záhy jsme zjistili, že hrát ve třech je pro nás nejlepší. Začal jsem se víc soustřeďovat na akustiku, to byla zase větší výzva. Pořídil jsem Roland Cube AC30, takový malý stereoaparát na akustiku. A to jsem nějakou dobu používal, než přišly AER. Ty taky začal dovážet Alexim.

 

Koupil sis rovnou Compact 60?

Ne, začal jsem s tou 40wattovou verzí Alpha. To mě bavilo víc.

 

Porovnával jsi někdy tyhle dva modely AER?

Šedesátka byla větší a plnější, ale Alpha byla menší a lehčí, jen 5,5 kila vážila, a pro mě, když jsem to kupoval, byla tenkrát navíc rozhodující i cena. Ale i zvukově mě Alpha oslovila a dodnes ji mám. Navíc je to pro mě trochu srdeční záležitost, protože ji mám podepsanou od všech možných mistrů, se kterými jsem měl možnost si zahrát. Mám tam Tommyho Emmanuela, Laurence Jubera, Petera Fingera, Joe Robinsona a další, celá zadní strana je popsaná. Někdy Alphu vytáhnu, ale díky Udo Roesnerovi, který vlastně vymyslel AER, už nějakou dobu používám DaCapo 75.

 

Ty jsi ho snad dokonce začal používat dřív než Tommy Emmanuel, který, ač měl svůj AER signature model, v poslední době taky hraje na Udo DaCapo 75. Je to tak?

Ano. Protože já už docela dlouho předtím hrál na prototyp. Na jedné akci Aleximu v Praze jsem se seznámil s Udem a jeho spolupracovníkem Lászlóem Kovácsem. Oni mě následně oslovili, jestli bych to nechtěl vyzkoušet. První zkouška proběhla ve studiu Faust v Dejvicích. Položili jsme vedle sebe prototyp DaCapo a AER Compact 60 já jsem naslepo zahrál na oba. A pro všechny, co u toho byli a slyšeli výsledek, to pak byla jasná volba. Ale pak trvalo ještě asi rok, než to Udo dotáhl do současné podoby. Během té doby jsme se nad tím ještě asi dvakrát nebo třikrát sešli. Udo po odchodu z AER na vývoji DaCapa intenzivně dělal, vyvíjel nový repráky, strašně dlouho řešil akusticky vnitřek toho aparátku, elektroniku atd. Ten držák, to horní madlo, je stejný jako na AER, ale vnitřek je úplně něco jiného. Se Standou Barkem jezdím na kytarové soutěže a přehlídky v rámci akce Kytara napříč žánry. V Pardubicích byl jako hlavní host Joe Robinson a byl taky v porotě. Chtěl půjčit aparát a po vyzkoušení prototypu od Uda si ho hned druhý den objednal. A teď už je taky firemním hráčem.

 

A liší se nějak současná verze od protototypu?

Proptotyp je v podstatě stejný, něco se dělalo s elektronikou a finální verze nám připadala taková vzdušnější. Ne snad prostorem ale takovým celkově příjemnějším projevem.

 

AER Compact 60 se dnes prodává už ve čtvrté generaci, během vývoje se zvuk různě lišil. Nemáš podobnou zkušenost?

Ano, hrál jsme na čtyřicítkové AER Alpha z různých období a některé hrály maličko jinak.

Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Mia Feres
Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Mia Feres

A máš nějakou další akustickou kytaru?

V Aleximu jsem narazil na senzační kytary BSG Honzy Šťovíčka, mám od něj jednu kytaru a už delší dobu spolu řešíme šířku krku. Mezitím jsem si pořídil v Huml Music Maton - signature model Michael Fix. To trochu souvisí s technikou a způsobem mého sólového hraní. Jednou jsme někde hráli společně s kapelou Njorek, kde hrál kromě Olina ještě Standa Barek a Michal Muller. A právě Standa povídá: „Hele, hraješ taky sám? Nechtěl bys zkusit samostatnej koncert?“ A já na to, že nehraju, že vezmu akorát trsátko a že to takhle mastím celej život. A on že pořádá takové festivaly pro kytaristy, co hrajou těma prstovejma technikama finger picking, a že na podzim přijede Tommy Emmanuel a že bych jako moh’ před ním zahrát. Tak já že jasně, že něco zkusím, aniž bych vůbec tušil, kdo je Tommy Emmanuel. A dyž jsem pak na internetu koukal na Tommyho, tak jsem se samozřejmě nejdřív posral“, a pak v dubnu začal řešit prsty a tu techniku hraní. Vůbec jsem nevěděl, která bije a co v tom říjnu vlastně budu hrát. A tak jsem se ponořil do YouTube a v těch různejch školách se snažil okoukávat, co se tam odehrává. Chet Atkins, Knopfler, Tommy. A strašně mi to nešlo. Nicméně jsem se nějak připravil, mimochodem jednu tehdejší skladbu dodnes hraju, a pak si i zahrál s Tommym. A to mi úplně změnilo život. Asi jako tisícům dalších kytaristů. Od té doby jsem nad tím pořád seděl a cvičil. A další rok znovu s Tommym, to je neuvěřitelný člověk. On dělá ročně kolem tří set koncertů, vidí tě jednou za tu dobu, a když jednou dohrál v Lucerně, při odchodu mě zahlídl, jak tam stojím s kámošema, a povídá: „Čau Norbi, proč jsme si dneska spolu nezahráli?“ A taky jsme spolu jednou hráli v Telči na narvaným nádvoří. Vystupoval tam ještě Adib Ghali a Standa Barek. A my s Tommym vzadu spolu brnkali a povídali si. Venku už lidi řvali a Tommy zrovna povídá: „Hele, musím ti ukázat zásadní vyhrávku, kterou mě naučil Chet Atkins,“ a začal vysvětlovat otevřenou vyhrávku e moll. Přišel manažer, že už je čas jít hrát, ale Tommy: „Ještě moment... hele, tohle je výborný, akorát tady musíš dávat bacha na těch basech...“ A do toho manažer: „Tommy, už bys měl...“ A Tommy: „Jojo, vteřinku...“ Úžasnej chlapík. On ti kouká do očí a vysvětluje a je úplně v klidu. A potom po vystoupení i s tím posledním člověkem na autogramiádě si v pohodě popovídá. Žádná póza, naprosto spontánní fajnovej člověk.

 

Měl jsem možnost si Maton vyzkoušet, a zatímco samotný akustický zvuk není nijak ohromující, tak amplifikovaný zvuk je úchvatný, předzesilovač API 5 s mícháním kobylkového snímače a mikrofonu je geniální. Jaká je tvoje zkušenost?

Elektronika v Takamine SantaFe je skvělá, ale tohle má jakoby víc tělo a přes aparát výborný zvuk. Akusticky vyhrávat se ten můj kus Maton začal ale až po tři čtvrtě roku. Ve studiu čistě na mikrofon si beru jinou kytaru, Maton je nevýrazný, ale přes Udo DaCapo to je skvělá kombinace. Je vyrovnaný, pohodlný, všechno je příjemně seřízený.

 

A už jsi na něm měnil pražce?

Už jo, tak každé dva roky. Dělal mi to Standa Papež. Nevím přesný typ, ale dáváme nějaký tvrdší materiál, než je na původním Matonu, protože tam už po třech měsícících byly vymleté prohlubně.

 

A struny?

Zkoušel jsem všechno možný, ale u akustik jsem stejně vždycky skončil u Elixirů. Používám tloušťky .012 až .053 a občas John Pearse, Black Smidth. Na elektrický kytary mám teď desítky David Gilmour, myslím, že je to značka GHS, ale různě je střídám. Ernie Ball, John Pearse a jiný, tady to moc neřeším.

 

Používáš prstýnky?

Ano, občas jenom ten na palci, a samotný trsátko pak samozřejmě taky.

 

Vidím, že máš pečlivě pěstěné nehty, snad dokonce vyztužené nějakými chrániči...

Jjo, zrovna teď, až to skončíme pojedu do nehtového studia, jestli mě dnes ještě vezmou. Mě už tam znají a zdaleka mi mávaj. Už vědí, jakou přesnou délku potřebuju, já to jenom doladím. Občas to vypadá divně, tam jsou samý ženský a já, a zezačátku jsem byl trochu nesvůj z toho, jak po mně pořád koukaly, ale dnes už mi to nepřijde.

 

Podlaďuješ kytary?

Ne, alespoň ne v tom smyslu, že bych měl celou kytaru třeba o půl tónu níž. Ale na svojí poslední desce jsem zkoušel naladit níž, než je běžný komorní ladění 440 Hz, zkoušel jsme to až někam na 432 Hz. Někde jsem vyčet’, že to snad byl kdysi nějakej standard, je to hodně pocitová záležitost. No a když pak přišel Olin natočit cello, byl naštvanej, že ho musel přeladit.

 

Používáš nějaké krabičky?

Na akustiku používám jenom reverb a občas delay. Mám Reverberator od Dr Scientist, ladičku TC Electronic PolyTune 3, DD3 od Boss.

 

Ještě jsme se nebavili o elektrickým set-upu, jak to máš v tomto směru?

Začnu kabelama, ty mám od Widary. Nějakej drahej kabel mi doporučil i Radim Hladík, jméno si už nepamatuju. Z krabiček používám overdrive od Lee Hookera 808 Trip, Ginger Trip, to je germaniovej distortion, Trip Bender je vintage germaniový fuzz. Předtím jsem asi dvacet let měl Xotic BB. Při natáčení přes převodník používám Kemper. Někdy i odbočím a současně natočím linku, pak se to ve studiu reampuje. Teď už jsou ty simulace hodně daleko, já jsem před lety nahrával na Johnson J-Station, to byla podobná krabice jako ta červená ledvinka od Line 6. Tam byly asi tři fakt dobré zvuky na sóla. Všechny ty presety byly načančané efektama, a když se to oholilo, tak zůstaly dobré právě asi tyhle tři.

 

A nebylo tam nějaké zpoždění?

Nějaká milisekunda tam je, to jo, ale na to si zvykneš. A taky je to otázka zvukový karty. Ale důležitější je najít přesně ten správný zvuk do prostoru, kam to posíláš, a pak je to jedno, když to funguje. Když správně dejchaj bicí a zpěv, pak je nějaký zpoždění nedůležitý. Strašně rád spolupracuju s Jirkou Zelenkou, protože věci cítíme podobně, a když mu natočím nějaké podklady s pracovní stopou bicích, někdy to natočí úplně stejně do tónu, jindy vymyslí svoje aranže bicích, ale vždycky je ten jeho živočišnej styl senzační. To je obrovskej rozdíl oproti automatům.

 

Pojďme nějak shrnout všechny kytary, které v současné době máš.

Co se akustik týká, tak kromě Matona mám ještě Larrivee OM 5. Kámoš mi ji dovezl z Kanady, kde byla původní výroba. Tu jsem nejvíc používal na akustické nahrávání. Teď mám k dispozici jejich nejvyšší model. Taky Honza Štovíček mi půjčoval několik svých kytar, které jsem při natáčení svých desek taky hodně využil. Ty v současné době používám nejvíc. Měl jsem i Martinku z padesátého šestého. No a z elektrických - kromě výše zmíněnejch Fenderů, mi teď Peťa Samek z Aleximu vyrobil Lee Hooker Telecaster, na tělo dostal nějaké skvělé dřevo z Hořovic. Chtěl jsem, aby mi k tomu udělal hodně tlustej krk, a povedlo se to, je to opravdu hooodně tlustej krk. Bílej, javorovej z jednoho kusu. Skvělý nástroj. A ještě Radim Hladík mi tenkrát na takovou kytaru poradil snímače Lollar. Jinak mám ještě Gibsona Les Paul, na ten hraju v Kybabu s Olinem, Pavlem Skálou, Jirkou Zelenkou a Ládou Pavlíčkem. Je to „sedmdesátosmička“, a vypadá spíš jako Studio, ořechový dřevo, tenkrát to vyráběli jenom tři roky. Ten můj je původně z Itálie, a protože tam už nebyly původní snímače, nechal jsem si je od Milana Dronskiho z Ostravy udělat. PAF. Milan je génius, nechal jsem si od něj vyrobit i snímače do Startocastera a mám celý vyměnitelný panel. Senzace!

Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Markéta Kolínská
Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Markéta Kolínská

Hraješ pořád přes Fender kombo?

Ne, teď mám Magnatone Varsity Reverb. Taky z Aleximu, koupil jsem to nejlevnější, ale mě to i nejvíc bavilo. Základní model, jeden kanál a sakramentsky dobrý zvuk. Čistěj, masivní se strašným sustainem. Nedávno jsem po dvou letech poprvé měnil lampy, dávali jsme je tam od TAD.

 

Ty jsi, kromě několika dalších, dělal hudbu k filmu U mě dobrý. Jak se to stalo?

To bylo tak. Kamarád Honza Malíř je kameraman a nějak se zmínil Honzovi Hřebejkovi, že jako bych natočil někam nějakou výplň, pár taktů. A ten mi pak zavolal, abych přišel na projekci. A tak jdu a vidím tam další dva muzikanty, a tak si říkám, že z toho asi nic nebude. A požadavek byl to natočit jako kovbojku, jen tak jako náznakem, samozřejmě bez nějakejch symfonickejch věcí a tak. A možná právě proto, že už jsem to nebral jako výzvu, říkal jsem si, že to zkusím čistě podle sebe. A první záběr byl, jak tam Vladyka sedí na hajzlu, a tak jsem poslal asi pět takovejch kousků. A Hřebejk volal nazpátek, že záchod vyhrál. Takovej jednoduchej, krátej motiv.

 

Tam jsi hodně využíval bottleneck, ne?

Jojo, to jsem točil na Ivanova Guilda, kdysi mu ho strejček dovezl ze Států. Velký nástroj, neskutečný zvuk, vysoko struny, snad třináctky tam byly, na bottleneck ideální.

 

Následovaly pak další nabídky pro film nebo pro divadlo?

Ano dělal jsem hudbu pro absolventské představení divadla Letí, něco pro Dejvické divadlo, to byla taková hezká love story. Taky dva televizní filmy s Danem Svátkem a dva dokumenty s Olgou Malířovou Špátovou.

Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Mia Feres
Norbi Kovács - Bez kytary to nejde II, foto: Mia Feres

Kromě kytarové hudby děláš pro takové příležitosti i nějaké orchestrální věci?

Jo, všechno možný. Dělám v Cubase, jako převodník jsem měl nejdřív Lavry, pak jsem chvíli používal skvělý Prism Sound Lyra a teď jsem si koupil švýcarský Merging Audio. Na doporučení Borise Carloffa, on se podílí na vývoji zvukovýho softwaru, a zrovna dnes jsem natočil takovou country věc pro video VST instrument Electrum. Boris předmíchával muziku k filmu U mě dobrý a míchal i moje sólové desky, takže i teď jsme v kontaktu a pomáhá mi ve všem, co se zvuku týká. On je v tomhle směru hodně daleko a nebýt jeho, tak pořád točím na Soundblaster Live. (smích)

 

Tak jo, Norbi, já moc děkuju za moc příjemný povídání a přeju, ať se ti daří.

Taky děkuju.

Psáno pro časopis Muzikus