Pianista z Hanspaulcity

Pianista z Hanspaulcity
Pianista z Hanspaulcity

Pakliže na počátku muzikantského životopisu Richarda Dvořáka očekáváte obligátní útěky do sklepních zkušeben, hraní na zapřenou, rozčílené rodiče, kteří zamykají "škodlivé" desky a snaží se silou mocí přinutit synka k "solidnímu" povolání, jste na omylu. Richard Dvořák pochází z muzikantské rodiny. Jeho otec trumpetista a učitel hry na trubku a matka učitelka klavíru záhy ve svých třech synech rozpoznali patřičnou dávku hudebního talentu. Nejstarší z bratrů svou trubku sice později odložil, mladší dva - bubeník Ivan a pianista Richard - ovšem zůstali muzice věrní.

 

"Na klavír jsem začal hrát tak někdy ve čtyřech, pěti letech. Tak, jak to vždycky bývá v tomhle věku, hrozně mě to nebavilo. Máma žehlila, já nechtěl cvičit, praštil jsem vždycky s víkem od klavíru a máma ho pokaždé s ledovým klidem znovu otevřela a donutila mě, abych pokračoval. Byla nekompromisní a já jsem jí za to dneska hrozně vděčný. Neučila mě sama. O to jsme se párkrát pokoušeli, ale nemělo to velký smysl. Vždycky jsem jí přemluvil, abych místo toho mohl třeba jít nakoupit. Takže jsem docházel do LŠU a máma dohlížela na cvičení doma. Táta mě zase přivedl k muzice, která je dodnes moje krevní skupina. Stahoval mi z rádia Luxembourg Dukea Ellingtona, rozepisoval akordy a ukazoval, jak je hrát. Nikdy jsem nepropadl Beatles nebo Rolling Stones, i když je to senzační muzika, která se mi líbí a která mi sedí. Ale odjakživa jsem měl blíž k Ellingtonovi, Oscaru Petersonovi nebo Lesu McCanovi a to mi zůstalo. Můj kamarád Vítek Malinovský nosil takovéhle desky od svého táty, a tak v době, kdy ostatní normálně poslouchali bigbít, my poslouchali rokenrol, boogie a jazz. Nikdy jsem si třeba nehrál na klavír písničky Beatles, upřímně řečeno taky proto, že při tom se musí zpívat a já zpívat neumím. "

Jako rodák z pražské Baby měl Richard Dvořák velice blízko do Dejvic a na Hanspaulku a to, jak se záhy ukázalo, nejen teritoriálně.

"Na základku jsem chodil do pověstné školy v Sušické ulici stejně jako Honza Fišer, Honza Kalousek, Ivan Hlas a další. Tam jsme se dali všichni dohromady už jako děti a pokračovalo to dál v muzice."

V tomto místě je potřeba zmínit proslulou a dnes už neexistující hanspaulskou hospodu Houtyš. Pod tímhle domorodým názvem bylo možné najít mírně suterénní a nemírně zakouřenou provozovnu, která je velmi úzce spjatá se vznikem celé řady naprosto svébytných kapel. Od Bluesberry, Krausberry, přes Bosou hlavu po Žlutého psa či Yo Yo Band. Právě tam poprvé spatřila přítmí bluesového světa řada dnes už všeobecně známých nebo alespoň všeobecně povědomých písniček. Tam dostávaly první podobu na příležitostných jamech, aby doznívaly nad lahvovým na nedaleké velké louce. Tam se formovaly kapely, dua, tria, aby postupně s těmito písničkami vyrážely na klubová pódia po celé republice.

"Vlastně jsem nikdy nezažil pověstné zkoušení po sklepích s nějakou amatérskou kapelou. Ve čtrnácti jsem začal chodit do Houtyše a začal doprovázet Ivana Hlase a paralelně s ním Petara Introviče s jeho Bluesberry. Právě Introvič mě intenzivně seznamoval s bluesovou muzikou a já měl od něj doma stohy jeho bluesových desek. Když jsem dělal první přehrávky u PKS, jak bylo tehdy zvykem v cukrárně Obecního domu, kde byl klavír třicet metrů od komise, a ta mě nabádala, jestli bych nemohl přijít blíž, neměl jsem ještě ani občanku. S Hlasem a Introvičem jsem pak začal velice brzy jezdit, což sice nebylo na uživení, ale bylo to rovnou hraní na veřejnosti před lidmi."

Zejména s Ivanem Hlasem tam v Houtyši nastala velmi dlouhodobá spolupráce, která skončila až na sklonku loňského roku, kdy se zpěvák z ničeho nic rozhodl rozpustit svou stávající kapelu Navi Papaya.

 

Pianista na cestách

Asi není třeba připomínat, že v dobách nedávno minulých bylo povinnou a nedílnou součástí muzikantovy občanky razítko dotvrzující pevný pracovní poměr. A tak se i Richard Dvořák, byť se jeho diář úspěšně plnil koncertními termíny s Ivanem Hlasem a Bluesberry, musel poohlédnout po nějakém "civilním" povolání.

"Vyučil jsem se mechanikem počítacích strojů. Takový počítač tehdy zabíral celou místnost. Jenom válec s literami zabíral osmdesát centimetrů, a když tiskárna spustila, člověk si musel nasadit sluchátka. Takový to byl rachot. Učení trvalo tři roky a k tomu jsem ale neustále jezdil a hrál. Takže jsem se třeba ve tři hodiny v noci vrátil z koncertu v Plzni, ráno šel do školy, po ní hned nastoupil do auta a jel zase někam hrát. Když jsem se vyučil, hledal jsem si další práce tak, aby mi co nejméně komplikovaly hraní. Uklízel jsem v kancelářích Spolku přátel žehu, dlouho jsem vylepoval plakáty a pak se mi podařilo najít místo klavíristy v divadle Bez opony. Nemělo stálou scénu, bylo to zájezdní divadlo pro děti. Takže jsme třeba vyjížděli z Prahy ve čtyři ráno, v osm už měli představení ve školce v Brně, v deset v další školce, odpoledne jsem se vrátil do Prahy, usedl do dalšího auta a jel s bigbošem třeba do toho samého města. Byla to trošku drsná doba, ale krom jiného mi pomohla vydělat si na první elektrické piáno. Předtím jsem hrál všude na dřevěný klavír a je jasné, že to, co na mě občas na jevišti čekalo, bylo dost hrozné. Opatřil jsem si prvního Rolanda, ale využíval ho jenom jako klavír. Vždycky jsem měl a mám spíš vztah ke ,dřevu' než k nějakým klávesám a syntezátorům. U nich mě vždycky zajímalo, jaká je klaviatura, jak jsou vyvážené klávesy, a bylo mi srdečně jedno, jestli taky umí flétnu nebo vrtulník. Tenhle nástroj je pro mě jenom nutnost. Asi rok jsem pomáhal jednomu starému ladiči a hrozně mě bavilo učit se od něj ladit a opravovat piána. Než jsem začal používat Rolanda, tak se mi to mnohdy moc hodilo. Navíc, při mém tehdejším stylu hraní, kdy jsem občas hrál i nohama, jsem si sice klavír před koncertem naladil, ale během čtyř písniček struny zase slezly dolů. Takže to byla praktická nutnost. Kdyby to bylo možné, tak dodneška hraju jen na ,dříví', ale to bohužel nejde."

Nicméně stěžejním působištěm Richarda Dvořáka na přelomu sedmé a osmé dekády zůstávaly kapely Bluesberry a Navi Papaya Ivana Hlase.

"Když to všechno shrnu včetně pozdějších Krausberry a Žlutého psa, nemůžu říct, že by mě něco bavilo víc a něco méně. Každopádně vždycky hodně blízko jsem měl k Ivanovým písničkám. Jejich texty, jejich harmonie, to se mi všechno vždycky hodně líbilo, zvlášť Návrat z noční šichty, což je podle mě nejlepší věc, kterou kdy Ivan udělal. Na druhou stranu mi hodně sedí i bigboš s Krausberry nebo se Psem. Vyhovovaly mi i Bluesberry, i když tam jsme potom spolupráci ukončili, protože jsme se s Petarem Introvičem každý vydali trošku jiným směrem."

Martin Kraus, byť Žižkovan, byl od počátku rovněž nedílnou součástí hanspaulské scény, a tak bylo, logicky vzato, jen otázkou času, kdy se sejde se svým starým známým Richardem Dvořákem ve společné kapele. Událo se to na prahu osmdesátých let, kdy Kraus opustil své místo za bicí soupravou Bruesberry a jako frontman se začal obklopovat svou vlastní skupinou. Za piáno usedl Richard, za bicí soupravu jeho bratr Ivan, neméně vyhledávaný hanspaulský muzikant, na ostatních postech se vystřídala pěkná řádka dalších muzikantů včetně basisty Ivana Doležálka, kytaristy Martina Kučaje či alternujícího pianisty Vladimíra Kučery, pozdějšího Ravena. Přirozený energický bigbít Krausberry opřený o výrazné nápady, vtipné texty a muzikantskou zručnost si rychle získal zaslouženou pozornost rockového publika osmdesátých let. Byly to právě Krausberry, kdo cestoval jako předkapela na comebackové turné znovu povoleného Pražského výběru, a byly to také Krausberry, kdo naopak jako předkapelu pozval na své koncerty tehdy se formující Lucii. Po několikaleté pauze na prahu devadesátých let se Krausberry opět na scénu vrátili a Richard Dvořák v proměněné sestavě nechybí. Stejně tak jako bylo jen logickou otázkou času, kdy Richard Dvořák usedne ke klavíru v řadách Krausberry, dalo se totéž očekávat i u další zásadní party vzešlé z hanspaulské líhně - u Žlutého psa.

"Bylo to tuším v roce 1986. Ondřej Hejma mi zavolal, že by chtěl natočit klavír asi do šesti věcí na desku, kterou Pes připravoval. Nahrál mi je na kazetu, abych si je mohl připravit, a já pak přišel celý rozklepaný trémou do studia ve Smetanově divadle. Tam se ovšem zjistilo, že Ondřej mi nahrál právě ty věci, které jsem točit neměl. Tak jsem si na místě poslechl ty správné a dopadlo to dobře."

Rovněž pro zvuk Žlutého psa je od toho okamžiku piáno Richarda Dvořáka neodmyslitelnou součástí. Rozhodně ovšem nelze přehlédnout i jeho hostování na bezpočtu dalších alb i koncertních projektů nejrůznějších interpretů a kapel. Společně s bratrem Ivanem a dalšími muzikanty pomohl zlidovělým písničkám Wabiho Daňka k jejich albové podobě. Jeho rokenrolové piáno zní v písničkách úspěšného filmového muzikálu Šakalí léta, z jiných hudebních vod je zase spolupráce s kapelou Wanastowi Vjecy v roce 1993.

Ačkoliv jejich stylový a žánrový záběr je opravdu hodně široký, stačí se důkladně zaposlouchat a zjistíte, že tam někde dole na dně u kořenů mají společného jmenovatele. Je to blues, boogie, rokenrol, prostě gruntovní muzika, které je všestranný pianista z Hanspaulcity neustále věrný.

 

bio

Pianista Richard Dvořák se narodil 9. června 1965 v Praze. Už od svých patnácti let se podílel na zrodu a formování řady výrazných kapel proslulé pražské hanspaulské scény. Byl členem Bluesberry, po třiadvacet let stěžejním spoluhráčem Ivana Hlase, od poloviny osmdesátých let působí v řadách Žlutého psa a hraje po boku Martina Krause v proměnlivých sestavách jeho Krausberry. Jako klavírista spolupracoval s pražským divadlem Bez opony a ve studiu či na jevišti hostoval s celou řadou nejrůznějších kapel a interpretů od Wabiho Daňka po Wanastowi Vjecy, České srdce, Lenku Filipovou, Tichou dohodu, Mekyho Žbirku, natáčel hudbu k filmům Kouř, Knoflíkáři, nebo Pupendo.

 

Nástroje:

"Jsem odjakživa věrný digitálním piánům Roland řady RD. Postupně jsem vystřídal RD 150, 300, 500, a teď 600. Jako odposlech používám 200W zesilovač Gallien-Krueger a 400W reproduktor BC a k tomu analogové hammondky Korg CX-3 s leslie bednou Speaker 760."

Psáno pro časopis Muzikus