Pragosound

Pragosound
Pragosound

Všechna úskalí cesty z Prahy do Černošic známe já i moje auto téměř nazpaměť, takže zatímco automat podvědomí řídil, já jsem mohl nerušeně přemýšlet. Léty zaběhlý seriál o nahrávacích studiích skončil a reportáže z ozvučovacích firem jsou pro mě ještě stále poměrně nová záležitost. Navíc vést reportážní rozhovor s člověkem, pro kterého jsem bezmála čtyři roky pracoval, je o to obtížnější. Ještě projet serpentiny, po krátké rovince odbočit doleva a jsem na místě. Na cestě před domem potkávám nejen plně naložený kamion, ale i majitele firmy, Zdenka Otavu. V prostorné kanceláři (mimochodem ozvučené párem studiových monitorů Meyer Sound HD-1) se při teplém čaji odvíjí náš formální rozhovor.

 

Zdenku, my se sice známe docela dlouho, ale vlastně nikdy jsem nebyl v pozici, abych se tě zeptal na tvoje zvukařské začátky.

Začátky? No, to je hodně dávno, snad bych to ani neměl říkat. Mými začátky bylo v roce 1970 hudební nahrávací studio Petynka; tehdy patřilo Československé televizi. Vlastně nejdřív po průmyslovce jsem nastoupil ke zvuku do Vladislavky, ale postupem času jsem se přirozeným koloběhem po různých místech dostal až na Petynku. Tam jsem zůstal do té doby, než jsem měl být opět převelen, a když to přišlo, tak jsem rovnou dal výpověď. Právě na Petynce jsem se seznámil se spoustou lidí, jako je Jirka Brabec a Naďa Urbánková, tehdy Zlatí slavíci, Pavel Bobek, Greenhorns, Spirituál kvintet a podobně. Tím začalo mé živé ozvučování, právě na jejich vystoupeních. Jednou se stalo, že jsme měli v televizi natáčet reportáž z tehdy populárních "žňových procesů" s generálním tajemníkem dr. Husákem. Když se nedostavil ani po pěti hodinách, kdy na něho celý štáb marně čekal, a přesto že mě skončila pracovní doba, odjel jsem do Prahy, protože jsem pospíchal na koncert s Country Beatem. Druhý den jsem byl hned po ránu předvolán na "koberec" a bylo mi sděleno, že mé chování zadalo důvod k okamžité výpovědi, protože ač má pracovní doba skončila, měl jsem si považovat za čest, že mohu, byť i ve svém volném čase, natočit reportáž s prvním mužem ve státě. Protože jsem však dva dny předtím podal žádost o rozvázání pracovního poměru dohodou, byla okamžitě schválena a jako bonus jsem dostal veřejnou důtku. Tím jsem se postaral o své "kádrové materiály" na celá 70. léta.

Jezdil jsi s aparátem z Petynky nebo to byl už tvůj vlastní?

Už jsem měl svůj. Zázrak to rozhodně nebyl, bylo to poskládané, z čeho se dalo, ale tenkrát to ani jinak nešlo. Něco jsem měl já, něco měla kapela a postupně se to dávalo dohromady, aby s tím šlo jezdit. Později jsem, už ani nevím kde, koupil první slušné bedny, které se jmenovaly Winston. S aparátem doplněným o tyhle čtyři bedny se daly uhrát už celkem středně velké sály. Časem koncertů přibývalo a přidaly se i zahraniční štace, jako třeba v roce 1971 Rusko. Pak přišly časy s Greenhorns, se kterými jsem vydržel až do roku 1974, kdy se ta původní a známá sestava rozpadla. Nedlouho na to jsme u mě v baráku v Mlčechvostech dali dohromady Fešáky. S těmi jsem jezdil do sedmdesátého šestého, kdy jsme s Jindrou Štáhlavským od kapely odešli. Následně jsem se nechal zaměstnat ve Státním souboru písní a tanců za vidinou plánovaného zájezdu do USA. Byly to zajímavé časy. Moc jsem toužil cestovat, ale nějak to tehdy nešlo. Za ty čtyři roky, co jsem tam pracoval, byl skutečně třináctkrát dojednaný zájezd do Ameriky, ale nejelo se ani jednou. Když se po čtrnácté skutečně jelo, tak jsem zas neprošel politickým sítem a kvůli tomu zájezdu nastoupil nový člověk se stranickou příslušností. Na základě toho jsem dal výpověď a začal jsem jezdit se Schovankami. Nicméně těch čtyř let nelituji, protože jsem projel celou Asii i Afriku. Mezitím se uskutečnily i zájezdy do Polska, spolupráce s Kučerovci, další s Fešákama, takže práce byla. V osmdesátém prvním a osmdesátém druhém jsem v souvislosti se zájezdem Schovanek do Německa a Rakouska opět politicky neprošel a Pragokoncert mě z angažmá, které jsem sám dojednal, vyloučil. Složité to bylo i z hlediska legalizace existence povolání zvukaře. Tenkrát technik nemohl existovat ve svobodném povolání jako umělci, a tak jsem byl mezitím obžalován z nedovoleného podnikání. Proto jsem začal hrát loutkové divadlo. Loutkoherectvím jsem získal umělecké papíry a díky tomu jsem mohl znovu jezdit pod Středočeskou agenturou se zvukem s Country Beatem Jiřího Brabce. Pak to byly Petra Janů s Golemem, Dalibor Janda, kde jsem musel od pultu i zpívat, Jirka Korn a další. V osmaosmdesátém roce trochu roztály ledy a bolševik povolil od 1. dubna soukromé podnikání. Tak jsem založil firmu Pragosound. No a přišla revoluce.

Tehdy jsem už jako Pragosound začal ozvučovat koncerty Ivety Bartošové, Dariny Rolincové a vůbec všeho, co jezdilo pod agenturou Pragotex. Zlomovým okamžikem pro firmu bylo v roce 1991 vítězství v konkurzu osmnácti firem na zajištění ozvučení pro Všeobecnou výstavu. Tam bylo třeba ozvučit najednou třináct scén, takže bylo nutné investovat do vybavení i do lidí. Na pražském Výstavišti jel náš zvuk a světla celkem 176 dní bez přestávky, od rána od deseti do půlnoci. Protože za celou dobu trvání výstavy nebyly nikde žádné problémy, dostal jsem po skončení výstavy od Výstaviště exkluzivní nabídku ozvučit jim všechny jejich scény. Tím jsem získal jednak kancelář a jednak obrovské skladovací prostory na Výstavišti, kde jsme jako firma působili až do roku 1996. V té době také začala spolupráce s různými agenturami dovážejícími do Čech zahraniční kapely a také s taneční skupinou Uno. Potom se všechno rozjelo strašně rychle. S Unem to byl muzikál West Side Story v Hudebním divadle Karlín, pak Musical Fever v Hamburku v 92. roce, v roce 93 muzikál Pěna dní v Divadle Komedie a Jesus Christ Superstar se začal hrát na Výstavišti v roce 1994. Takže jsme se začali věnovat ozvučování divadel a muzikálů. V roce 1995 přibyl ještě Dracula. K tomu všemu běžely ještě kluby jako Tam-tam, Repre, Subway, Sluníčko, Alfa, Zoufalci a podobně, kde hrála spousta kapel ze zahraničí. Tam jsme jako firma získali nejen zahraniční renomé, ale i zkušenosti se zahraničními kapelami a zahraniční kontakty. Po Draculovi začala další smršť muzikálů a ta vlastně trvá dodnes.

Takže v současnosti máš kolik divadelních instalací?

No jde o to, čemu se říká instalace, ale kompletní servis zajišťujeme na osmi muzikálových respektive divadelních scénách. Částečných instalací je, včetně Draculy v Moskvě, jedenáct.

Nabízí Pragosound servis i v oblasti světel?

Firma začala, jak vyplývá i z jejího názvu, nejdřív jen se zvukem. Pak k tomu postupně přibyla i světla a videoprojekce, později i laser show. Videoprojekce z téhle nabídky před časem vypadla, protože podle mého se tolik činností současně kvalitně dělat nedá. Navíc v téhle oblasti se vytvořila silná konkurence, takže nemělo smysl dál pokračovat. V současnosti nabízíme jen věci, o kterých si myslím, že je umíme dobře. Do budoucna plánujeme částečně ustoupit i od světel mimo divadla a v oblasti koncertů spíš vytvořit úzkou spolupráci s jinou firmou, specializovanou na světla. Určitá jednání už proběhla. Tím budeme v plné míře nabízet služby jen v oblastech, ve kterých pro nás v tuzemsku v naší třídě není vážnější konkurence.

Jak se s léty vyvíjel tvůj aparát?

V sedmdesátých letech, kdy jsem se zvučením začal, to byly hlavně zaručeně nejlepší vlastní konstrukce, popřípadě výrobky značky Tesla a Elektroakustika. Pak přišla doba zmiňovaných beden Winston a opět "urob si sám". Dělaly se "vylepšené" kopie kdečeho, do toho se osazovaly různě upravované repráky, "pečené" v troubě při různých teplotách. Po revoluci to už byly použité značky jako Electrovoice nebo Turbosound. Až v roce 1994 přišel zlomový moment. Tehdy se měl začít hrát Ježíš, takže jsem trochu jezdil po světě a zajímal se, na jaké aparáty se hrají muzikály v zahraničí. Když jsem zjistil, že devadesát procent anglických divadel hraje na systém Meyer Sound, začal jsem se o tuhle značku zajímat. Po delší korespondenci jsem dostal pozvání k osobní návštěvě v sídle firmy v San Franciscu. Tam se mi podařilo získat exkluzivní zastoupení značky pro Českou republiku a později i pro Slovensko. Nakonec se to docela rozjelo, takže dneska všechna slušná hudební divadla i v tuzemsku mají ozvučení Meyer Sound, ať už si koupili vlastní vybavení nebo jim servis zajišťujeme my. Ostatně nejjednodušší způsob, jak získat o téhle značce reference, je podívat se na internet nebo do ProSound News, kdo jel jaké turné na jaký aparát. Tam s převahou dominují dvě značky - Meyer Sound a EAW.

V dnešní době už není zdaleka tolik velkých koncertů, abychom koncertní činností mohli uživit velký aparát, takže se firma hodně přeorientovala na ozvučení divadel, a držíme si "jen" aparát o velikosti zhruba pro ozvučení pražské Paegas Arény. Hodně s ním jezdíme i do Budapešti, kde na větších akcích spolupracujeme s největší tamní ozvučovací firmou Omega. Ti jsou ostatně také vybaveni značkou Meyer Sound, dokonce zakoupenou od nás.

Takže jak velký aparát si vydržuješ?

Původně byl na ježdění aparát asi 120 kW, ale dneska jsme ho zredukovali na řádově 60 kW. Samozřejmě v případě potřeby na větší akci není problém domluvit se s některou spřátelenou firmou, vlastnící Meyer Sound, takže se dá ozvučit skutečně cokoliv. Vydržovat si větší aparát na to, aby stál jedenáct měsíců ročně ve skladu, to v tuzemsku nemá smysl. Pokud pominu Nedvědy, tak tady je jen jediná kapela, která je schopná naplnit desetitisícové sály, a to je Lucie.

A co se týče ostatních věcí, jako mixážní stoly a další zařízení?

V současnosti jsou tu tři FOH pulty. Dva 56kanálové Amek Recall a jeden 48kanálový Amek 501. Dále tu máme monitoráky Soundcraft SM12, Yamaha MA32 a jeden starší Soundcraft Venue. Pak je tu spousta menších pultů, jako Spirit Folio, se kterými se jezdí na malé akce nebo ozvučení konferencí. Bohužel, od té doby, kdy byly živé kapely nahrazeny playbackem, se s malými pulty vyjíždí víc a víc.

Dalšího vybavení, jako jsou efekty, dynamické procesory, crossovery a podobně, jsou tu spousty, ať už jsou to Lexicony, Drawmery, dbx, BSS, Klark Teknik nebo Amek-Neve a Meyer Sound. V podstatě všechno vybavení je na úrovni světového standardu, ačkoli snad jediný standard, který tu není, je Behringer (smích). Úroveň vybavení je mimochodem věc, která z velké části určuje cenu. Jinými slovy, prostě se ze všech sil bráním tomu slevit na úkor kvality vybavení a následně poskytovaných služeb. Bohužel většinu českých producentů nezajímá ta levá strana ceníku, kde je sepsáno vybavení. Zajímá je jen ta pravá, kde je napsaná cena. V zahraničí to funguje tak, že tam je za zvuk zodpovědný zvukový designér. Ten ví, co je pro daný případ vhodné, a co navrhne, to se buď koupí nebo pronajme. Výhodou je, že není zatížen tím, jestli jeho kamarád prodává tuhle nebo jinou značku.

Pokud u nás výběr řeší producent, který o ozvučování ví pramálo, pak zbytečně utápíš peníze v reklamě, protože se špičkovým zařízením těm laciným krámům z Asie konkurovat nemůžeš, protože vždycky jsi o něco málo dražší. Další věc, která tady nefunguje, jsou reference. Když se jako producent chystám realizovat nějaký projekt, je přece nejjednodušší věc podívat se třeba na internet, kdo podobnou akci už dělal a kdo s tím má zkušenosti. Moderní doba vládne internetem, kde se dá během okamžiku na tématických serverech vyhledat dostatek aktuálních informací o čemkoli, ať jsou to technická data nebo recenze a testy. A to v poslední době i na česko-slovensko jazyčných serverech.

Pojďme se vrátit zpět k Pragosoundu, jak jste na tom se supportem a se světelným parkem?

Máme v tomhle oboru zastoupení několika velmi dobrých firem, takže jsme i tímto zařízením vybaveni. Jsou to např. reflektory Robert Juliat nebo pulty Avolites. Pulty firmy Avolites mají i tu výhodu, že jsou na ně zahraniční technici zvyklí jako na světový standard, takže většinou už přijíždí rovnou s naprogramovanou světelnou show na disketě pro tenhle pult. Další značka, kterou zastupujeme, jsou traverzové systémy Tomcat, nicméně dlužno dodat, že u nás tyhle supporty nemůžou cenově konkurovat kvalitativně sice horším, ale zato levným domácím výrobkům. Pro koncertní ježdění jsme vybaveni motory CM-Lodestar a ground-supportem zmiňované americké firmy Tomcat.

Jaký systém divadelního ozvučení preferuješ? Centrální nebo decentralizované?

Jak kdy a jak je třeba. Ony zpožďovací linky jsou sice výborná věc, ale chce je využívat uvážlivě, protože s sebou nesou velké riziko, že se budou s něčím fázově hádat. Vždy se snažím použít směrovější bedny, a vykrýt prostor do větší vzdálenosti centrálně, než zbytečně dokrývat hromadou zpožďovaných linek. Pokud se prostor jiným způsobem vykrýt nedá, například první řady uprostřed, divadelní balkóny a podobně, je třeba pečlivě uvážit, jaké volit zpoždění a co se tím zlepší nebo naopak zhorší. Často se lidi diví, že jim to "houká", svádějí to na špatnou akustiku sálu, a přitom vlastně nevědí, co udělali špatně.

Cestou sem jsem potkal náklaďák aparátu odjíždějící na Judas Priest. Jak to vypadá když přijede zahraniční kapela? Kdo navrhuje ozvučení?

Zahraniční kapely si na celé turné většinou vozí svoje vybavení z Anglie nebo z Holandska, takže nás oslovují, jen pokud například nemají dostatečný výkon nebo pokud něco potřebují půjčit. To byl například případ koncertu Michaela Jacksona na Letné, kdy si s sebou přivezli aparát pro cca 20 000 lidí a sešlo se jich 170 000. Na nás tedy byly "delay" věže a dozvučení pro těch zbylých 150 000 lidí. Bez vybavení sem jezdí jen kapely klubového typu, a ty většinou hrají na aparát v klubech, nebo osloví nás. Nebo případně nejdřív někoho jiného a pak nás (smích). Tak se stává, že někdy jedeme na poslední chvíli zachraňovat, co se dá.

Pokud se skutečně realizuje koncert zahraniční kapely, pak se vychází z poslaných propozic a návrh děláme my. Oni prostě spoléhají na to, že jednají s profi firmou, která ví, o čem mluví, a smluvně stanovené podmínky dodrží. Ostatně zahraniční technické ridery, to byla taky jedna z věcí, která určovala nynější stav našeho vybavení, myslím co se týče výběru komponent.

Nezamýšlíš do budoucna zahájit spolupráci s nějakou zahraniční produkcí?

My už dlouhá léta spolupracujeme s produkcí Rudas Organisation, která má ve stáji Luciano Pavarottiho, Tři tenory a Tři sopranistky. Jinak Pragosound má už v názvu firmy lokaci danou, takže zatím necítím potřebu se nějak zásadně přeorientovat do zahraničí.

Neměl jsi nikdy chuť zařídit si z věcí, co ti stojí ve skladu, nahrávací studio?

Ne. Na tomhle poli je veliká konkurence a navíc by mi to přišlo i jako částečná ztráta soukromí. To máš stejně jako s tou videoprojekcí, záleží jen na tom, co člověk chce, umí a může dělat dobře.

Jak si plánuješ budoucnost?

V mém případě je budoucnost už daná. Já už si snad jen můžu snít o pořádné dovolené a šumění vln. Jinak si myslím, že určitě přijde doba, kdy se tady zase bude hrát i dobrá živá populární hudba, kterou bude radost poslouchat a která bude zajímavá. Poslední dobou mě hodně baví klasika, protože když člověk dělá stodvacetičlenný symfoňák a ten zahraje forte, tak to pak až běhá mráz po zádech. Jinak 40 % obratu firmy plyne z obchodní činnosti, takže se jí budeme věnovat i nadále. V ozvučování bych rád pokračoval v trendu muzikálů a divadel. Je komické, že člověk už si téměř splnil všechny svoje cíle a přání, takže můžu říct, že v současnosti je firma tak zavedená, že mě momentálně nenapadá co zlepšovat. V té muzikálové produkci někdy dochází i k takovým extrémům, že si konkurujeme de facto už sami sobě. Když někde uděláme další muzikál, tak na ostatních poklesne návštěvnost. Prostě skutečně konkurujeme sami sobě. Jinak do budoucnosti předpokládám, že zase přijde doba, kdy se i u nás budou hrát muzikály od slova "muzika", tedy kde budou zase živí muzikanti a ne jen half-playback. Ostatně teď nedávno jsem viděl muzikál Jak se lítá vzhůru, kde hraje živě Olympic, a musím říct, že to člověka potěší na duši, když slyší zase živou muziku.

 

Po špatných zkušenostech z minulosti i přítomnosti nemám příliš v oblibě prognózy a hlavně prognostiky, nicméně pro tentokrát rád udělám výjimku. Spolu s majitelem firmy Pragosound Zdenkem Otavou, i já volám: BUDIŽ HUDBA!

Psáno pro časopis Muzikus