Ralf Jung - pravidelný návštěvník Huvelu si nemohl nevšimnout...

Ralf Jung - pravidelný návštěvník Huvelu si nemohl nevšimnout...
Ralf Jung - pravidelný návštěvník Huvelu si nemohl nevšimnout...

Pravidelný návštěvník Huvelu si nemohl nevšimnout Ralfa Junga - vlasatého kytarového mága, jehož prsty se prohánějí po hmatníku kytary Flying V, aby daly vyniknout přednostem produktů firmy DigiTech. Jeho jméno je také spojeno s kytarami značky Framus. Ralf však není pouze chodící reklamou na produkty zmíněných značek. Je také svébytný hudebník a skladatel a v neposlední řadě velmi přátelský a milý člověk. O tom všem jsem se mohl přesvědčit při rozhovoru nad obědem v jedné z přilehlých restaurací...

Hraješ na mnoha hudebních veletrzích a předváděcích akcích po celém světě. V čem se hraní na Huvelu od nich liší?

To prostředí tu není tolik komercionalizované, tak trochu underground. A tenhle undergroundový prvek s sebou přináší jedinečné aspekty, které zdejší hudba má. Viděl jsem tu několik kapel a musím říct, že česká hudba není podobná ničemu, co jsem ve světě slyšel. Snad nejživější undergroundovou scénu jsem zažil v Brazílii, ale ta má sto osmdesát miliónů obyvatel, zatímco Česká republika má tak deset, nebo patnáct?

 

Deset miliónů, chvílemi to vypadá, že vymíráme...

To určitě ne, myslím, že dobře víte, jak se dělají děti. (smích)

 

Říkáš, že česká hudba je jedinečná - v jakém smyslu?

Pochopitelně se i tady najde mnoho muziky k nerozeznání podobné tomu, co slýchám všude. Některé z vašich kapel ale míchají prvky zdejší tradiční hudby do jiných žánrů, a takový přístup mě zaujme v každé zemi. Když si například pustím české rádio, jednou za čas zaslechnu ozvěny tradiční české hudby, která je opravdu jedinečná. To je velký rozdíl například oproti německému rádiu, kde hrají od rána do večera stále stejný shit. Na české hudbě se mi také líbí obrovské množství humoru, který v sobě má. Na Západě se bohužel většina lidí snaží dělat hudbu tak, aby byla jednoduše milá pěkná. Nedovolí své ošklivé stránce vyplout na povrch. Ale hudba není jen o tom být milý a pěkný, ošklivost má taky svoje místo. Pro mne hudba znamená být anděl i grázl zároveň.

 

Větší část roku vždy strávíš na cestách po nejrůznějších hudebních přehlídkách. Co tě na tomhle způsobu života baví nejvíc?

To vůbec nesouvisí s hudbou. Nejlepší na tom je, když někam přijedeš, nemluvíš zdejším jazykem a nemáš ani ponětí o místní mentalitě, která je často velmi odlišná, a místní lidé tě přesto přijmou takového, jaký jsi, a chovají se k tobě jako k opravdovému hostu. Podělí se s tebou i o to nejposlednější - to jsem zažil například v Indonésii nebo v Indii. Tam jsem potkal mnoho skvělých lidí. Takže to nejlepší na cestování jsou rozhodně lidé, které potkávám. Největší hudební zážitky jsou, když si mohu zahrát se skvělými muzikanty, ale to, co se mi vždy nejvíce vryje do paměti, nemá s hudbou nic společného. Jde skoro vždycky o lidské kvality místních obyvatel.

 

A jací jsme tedy my?

Ralf Jung - pravidelný návštěvník Huvelu si nemohl nevšimnout...
Ralf Jung - pravidelný návštěvník Huvelu si nemohl nevšimnout...

Pokud pozorujete někoho na pódiu, jste zpravidla trochu odtažití, zdráhaví. Jakmile ale tahle situace účinkující - divák pomine, jste velmi přátelští. Například kdybych v téhle restauraci teď seděl sám, jsem si jistý, že by se se mnou někdo dal do řeči. A tenhle rys se mi líbí. Tohle člověk může zažít i na některých místech v Německu, mám pocit, že v některých věcech jsou si Němci a Češi podobní.

 

Kolik času přibližně strávíš na cestách?

Přibližně dvacet až pětadvacet dní měsíčně.

 

To musí být často únavné.

To rozhodně. V neděli odlétám do Kolína a v pondělí hned do Káhiry, tam budu hrát na místní hudební univerzitě. Ve středu zase zpátky do Prahy, potom zpátky domů, pak Athény, potom Frankfurt, Mnichov a odtamtud na jih Brazílie.

 

Když strávíš tolik času hraním, máš ve volném čase ještě chuť hudbu poslouchat?

To rozhodně, ale hudba, kterou poslouchám, je na hony vzdálená té, kterou hraji. Většinou se vůbec nejedná o kytarovou muziku. Poslouchám spoustu vážné hudby, ale také například funk, soul a jazz. Často také nejrůznější world music. Ale musí to být hudba vytvořená "ručně", nesnáším počítačovou hudbu. Tím myslím takovou, kde nehrají vůbec žádní živí hudebníci, jsou to jen kousky vystříhané odtud a odtamtud. To je jediný styl, který nemám rád. Hudba prostě musí mít duši. A věř mi, duši má i takový Slayer nebo i Sepultura by ji mohla rozdávat. Duše se nezastaví před stylem. Když poslouchám hudbu, chci slyšet lidskost, ne malé dítě, které si hraje se svými hračkami.

 

Tvoje poslední deska The Art of Pop je relativně čerstvá, pověz mi něco o ní.

Tak především je už zcela rozprodaná! Takovou reakci lidí jsem vůbec nečekal. Nechal jsem vyrobit pět set kusů, jenže jsem absolvoval tři turné (v Egyptě, Brazílii a Litvě), během nichž se rozprodaly všechny, které jsem měl. Takže jsem kontaktoval gramofirmu, v současné době se pracuje na remasteru a půjde to do profesionální distribuce. Zatím desku pořád prodávám přes své webové stránky, v oficiální distribuci by mohla být zhruba za dva měsíce.

 

Jak bys popsal svůj tvůrčí proces? Skládáš s kytarou v ruce, improvizuješ a zaznamenáváš si dobré nápady?

Ne, pracuji trochu jinak. Často nosím v hlavě nápady i mnoho let, než je konečně zpracuji a zakomponuji do skladby. Není to tak, že bezhlavě sóluji nad doprovodem basy a bicích. Všechno, co hraji a skládám, je vědomé a promyšlené. Někdy se ráno vzbudím a mám pocit, že konečně přišel čas pro melodii, která mi už roky zní v hlavě. V mých skladbách se často objevují liché rytmy, ale ne samoúčelně, jen aby tam byly. A také často ani na první poslech jako liché rytmy nezní. Asi bych dokázal skládat hudbu čistě mechanicky. Ale tomuhle matematickému přístupu se snažím vyhnout za každou cenu. Na počátku musí stát jasný, zpravidla jednoduchý nápad.

 

Z čeho tedy čerpáš inspiraci? Máš nějaký osvědčený postup, jak ji nalézt?

Moje inspirace pochází vždy ze vzpomínek. Například jednou jsem byl na turné oloupen. Když se to stalo, byl jsem prostě v šoku, vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Ale snad až rok poté jsem si uvědomil, jak vděčný mohu být, že mi někdo držel nůž pod krkem, a já jsem přesto stále tady. Ta vzpomínka už pak přestala být bolestivá. Nebo například v Thajsku jsem se seznámil s jedním mnichem. Asi šest týdnů jsme se vídali denně zhruba na hodinu. Půl hodiny jsem mu já vyprávěl o svém životě a o věcech, které on nikdy neuvidí, půl hodiny mluvil on o tom svém. Dodnes si píšeme maily. I o tomto zážitku jsem napsal jednu píseň.

 

Pojďme k technické stránce tvé tvorby. Jak velká část kytar na tvé desce je nahrána direct?

Řekl bych okolo devadesáti procent. Devadesát procent je DigiTech. Občas se stane, že cítím potřebu nahrát určitý part na skutečný aparát sejmutý mikrofonem. S tím jsou ale spojeny velké výdaje, když to chceš dělat opravdu pořádně. Potřebuješ dobré mikrofony, pre-ampy, to všechno je otázka peněz. A já mám tu smůlu, že pokud mě někdo s někým porovnává, nejsou to zpravidla amatéři, ale jména jako Joe Satriani - lidé, kteří mají na desky milionové rozpočty. Ty já nemám, takže jsem postupem času zjistil, že v mých podmínkách dosahuji nejlepších výsledků s přímým nahráváním.

Psáno pro časopis Muzikus