René Rutten - Hloubka jediného tónu

René Rutten - Hloubka jediného tónu
René Rutten - Hloubka jediného tónu

Holandská formace The Gathering patří k prvním kapelám, které zapojily ženský zpěv v metalu, a právem jsou považování za inovátory. Této cesty se drží dodnes, přestože na vrcholu své popularity byli v devadesátých letech. Překonali i odchod výrazné Anneke van Giersbergen v roce 2007, která se dnes pohybuje ve více komerčních vodách, a neustále rozvíjí dynamiku atmosférické hudby. S tím také souvisí i zřídka vydávaná alba nebo výtvory jako poslední Afterwords složené z několika nových nebo přepracovaných písní. Kytarista René Rutten - zakládající člen a zvukový inovátor - byl pro rozhovor jasnou volbou.

 

Moc informací ohledně tvého vybavení sehnat nešlo, ale na fotkách a videozáznamech působíš jako velký fanoušek značky Gibson.

Naživo spoléhám na svého Gibsona, ale ve studiu je to kombinace kytar Fender a Eastwood. Při nahrávání rovněž nedám dopustit na snímače Gibson P-90.

 

Z jakého důvodu jsou role takto rozděleny?

Jsem jediný kytarista a zároveň si většinu věcí děláme sami. Dříve, když nám do toho mluvili producenti, to probíhalo při nahrávání jinak a neskrývám názor, že Gibsonky mají až příliš těžký zvuk. Naše hudba se skládá z mnoha různých vrstev a je užitečné je obsadit nejrůznějšími kytarami.

 

Když vyžaduješ takovou rozmanitost, zkoušel jsi i nějaké modifikace svých kytar?

Ne, věřím, že autoři kytar jako Gibson a Fender prezentují určitý zvuk. Mám sice pár unikátů, ale kdo jsem já, abych vyžadoval něco jiného? Než abych měnil třeba jen snímače, raději použiju jinou kytaru, která splní mé zvukové přání.

 

Pokud jsem se dočetl správně, do jiné entity jsi ale zasáhl. Viděl jsem totiž upravený třísetwattový reprobox Marshall, pod kterým jsi podepsaný.

Autorem je můj známý Will Schut, který mě požádal, jestli bych mu to pouze nepomohl poskládat. Objednal všechny součástky, upravil si model 1960 podle svého, a já to pouze dal dohromady. V tomto případě jsou reproduktory vně reproboxu, čímž se dá dosáhnout větší hlasitosti. Osobně ale Marshally nevyhledávám. Jejich zvuk je pro mě až příliš ostrý. Když hrajeme naživo, mám radši Mesa Boogie, ale když hrajeme v Holandsku a mám příležitost si vzít svůj vlastní, vítězí domácí značka Koch. Nevyhledávám ji jen proto, že jde o holandský produkt, ale vyhovuje mi ten krémový a nádherně čistý zvuk. Navíc nejsem ochucen ani o zkreslení.

 

To je určitě dobrý tip pro kolegy na některou z recenzí, ale je v tvé sbírce ještě něco, co bys rád zmínil? V tvém případě mě napadají především efekty.

Nedávno jsem si pořídil delay TimeLine od značky Strymon. Je to výborný digitální pedál, kde je sice potřeba sehnat nejnovější software, ale pak zní neskutečně. Nabízí mnoho nových možností, ne pouze delay. Vedle toho už řadu let používám devatenáctipalcový Intellifex-LTD od Rocktronu, kterým může projít šest různých zpoždění. S efekty ale pracuju opatrně, protože kytara má znít jako kytara. A když už je použít, tak pořádně! Mám pochopitelně běžné věci jako wah-wah a ladičku, ale volume pedál je podle mě nejdůležitější ze všech. V dnešní době vidím až příliš málo zájmu o prostorový, něžnější zvuk. Základem zvuku je podle mě dynamika. Dnes je vše o hlasitosti, řvaní a rychlém přesunu na další píseň. Je toho až příliš. Věřím, že si lidé brzy uvědomí, že dynamika je důležitější než hlasitost. Abych nezapomněl, mám i distortion od Pigtronixu, který používám jen ve dvou písních, abych získal „rozbitý“ kytarový zvuk.

 

Kdo jsem já, abych měnil značky jako Gibson nebo Fender?

 

Když jsem tě viděl naposled naživo v Praze, zaujala mě taková malá bílá krabička, se kterou jsi hrál při atmosféričtějších věcech. Přibliž nám využití této pomůcky.

Říká se tomu e-bow a funguje jako smyčec u strunných nástrojů. Položí se na tři struny, zatímco prostřední se nedotýká. Vytváří se zde magnetické pole, kterým se struna rozechvěje. Pokud je hudebník šikovný a nedává to příliš blízko ke snímači, je možné si s tím, při vhodné volbě pozice, i hrát. Vedle melodických linek je tam možno získat i atraktivní zpětné vazby. Sice to chvíli trvá, než se s tím člověk naučí pracovat, ale pak to dává nové spektrum možností hraní na kytaru.

 

Když pořádně, tak sami

Vedle hraní se již řadu letu věnuješ i práci ve studiu, od produkce přes mix až po mastering. Kdy se v tobě tento zájem probudil?

Většinou jsme byli odkázáni sami na sebe a už i naše první dema jsme si dělali sami. Půjčili jsme si tehdy malý PA systém, poskládali mikrofony a spoléhali pouze na krátký manuál. Tehdy jsme o tom nevěděli ani prd. Ve výsledku je to proto slyšet, ale protože jsme si věci rádi dělali sami a postupem času jsme měli možnost se učit i od nejlepších producentů v Evropě, neustále jsme se vyvíjeli. Tímto procesem člověk taky dospěje ke zjištění, že pokud něco chce, může si to udělat sám, mimo předražená studia. Pravda, některé věci nezvládneme, jako například bicí a zpěv, kde se hodí výborný producent, vhodné prostředí a nejlepší mikrofony. Ale zbytek, včetně strunných nástrojů, si dokážeme obstarat sami.

René Rutten - Hloubka jediného tónu
René Rutten - Hloubka jediného tónu

Dal by se proto originální zvuk kapely přičíst právě této „samostatnosti“ a v neposlední řadě i tvému perfekcionismu?

Řekl bych, že se snažíme vytáhnout to nejlepší z obou světů. Netrváme ani výlučně na digitálním nahrávání. Občas se hodí analog. Máme vlastní label, díky čemuž si užíváme samostatnosti. Člověk je pak na výsledek i víc hrdý, a pokud nás přece jen potkají nějaké trable, vždy si můžeme někoho přizvat. Jinak jsem perfekcionista a hodiny ve studiu příšerně nenávidím. V těch luxusních studiích na tebe pořád někdo čumí, a když jsi zrovna v tom nejlepším, zastaví tě, protože v šest večer mají padla! Dnes si můžeme konečně dovolit pracovat tak dlouho, dokud není práce opravdu hotová. Jistě, musíme dodržovat termíny kvůli propagaci a dalším povinnostem, ale jestli pojedeme celou noc, je jen na nás. Na minulé desce jsme měli písně dlouhé i přes devět minut. Něčeho takového dosáhneš jen sám bez producenta, ale musím říct, že když jsme dělali na desce How to Measure a Planet? s producentem jménem Attie Bauw, dosáhli jsme s titulní písní délky půl hodiny! Byla to také jiná doba. Byl to konec devadesátých let a všichni začali objevovat možnosti digitálního nahrávání a hraček typu ProTools. Všechno bylo rázem snazší a nemuseli jsme ani chodit do velkého studia. Byli jsme jedni z prvních, co takhle pracovali, a při takovém experimentování do člověka začnou proudit nové inspirace. Když se k tomu přidá i vhodný producent, který tě v tom podporuje, může člověk stvořit úžasné věci. Na druhou stranu si pamatuju, že to mnoho lidí prostě nepochopilo. Až časem si to oblíbili a nešetřili poznámkami, že jsme trochu předběhli svou dobu. (smích)

 

Dynamika je důležitější než hlasitost.

 

Když jsi zmínil roli producenta, byl i Waldemar Sorychta motorem ke stvoření kultovní desky Mandylion?

Waldemar je vážně klasa, ale zároveň nesmírně vytížený člověk, který tehdy pracoval na mnoha rozmanitých projektech. Měl řadu úžasných nápadů, ale bohužel jsme neměli dostatek času, abychom je všechny vyzkoušeli. Na nahrávání jsme měli týden a půl, takže jsme si nemohli dovolit to nedodržet.

 

Sám Waldemar popsal vaši hudbu jako preferenci jednoho dokonalého zvuku před padesáti průměrnými, čehož se podle mého názoru držíte dodnes.

Do jisté míry s tím můžu souhlasit. Na druhou stranu se vždy snažíme vytvořit něco jedinečného. V kapele se snaží své emoce protlačit pět různých lidí, ale barevnosti je možné dosáhnout i jediným odstínem vhodně navazujícím na ten předchozí. Nehrajeme death metal, sršící směsici hluku. Nás zajímá hloubka hudby.

 

Dalším vzpomínkovým aktem je i hostování Barta Smitse na novince Afterwords, který zastával roli zpěváka na debutu Always... z roku 1992. Jak k tomuto pozvání došlo?

Loni jsme se zúčastnili benefičního koncertu, protože jsme zažívali koncertní pauzu kvůli Siljeinu mateřství. Součástí programu bylo zahrání alba Always..., které jsem měl někde hluboko v paměti v původní sestavě, a řeknu ti, že tak dobře jsem se nebavil už řadu let. S Bartem jsme si během zkoušek hodně rozuměli a taky se často vídáme, protože bydlí kousek ode mě, a občas zajdeme na pivko. Na novince Afterwords jsme měli připravených osm písní a pořád jsem cítil, že tomu něco chybí. Frank Boeijen, náš klávesák, měl už něco rozpracovaného, a proto jsem to poslal Bartovi, ať nad tím pouvažuje a zkusí něco nazpívat. Měl na to dost prostoru doma, kde má i dost slušné vybavení, protože se stále věnuje hudbě. Výsledek se mi hodně líbil, odvedl velmi profesionální práci a vyplnilo to přesně to prázdné místo, které mě tak trápilo. Jeho vokál se od našich téměř deathmetalových začátků hrozně změnil a pořádně na sobě zapracoval.

 

Když už jsi zmínil začátky kapely, musím se zeptat na vznik jména kapely. Pubertu jsem prožíval na Balkáně, v Srbsku, kde nesnášejí rock/metalovou muziku a měli mě za satanistu a člena sekty a kde jim název The Gathering asi připomínal setkání čarodějnic.

Je to pouze krásné anglické slovo, ale pamatuju si na střední, kde si všichni dělali srandu z mé oblíbené kapely Dead Can Dance, která nemá s metalem nic společného. Mnoho lidí prostě nechce chápat souvislosti a radši se tupě smějí. Když jsme jako puberťáci začínali, milovali jsme film Highlander, kde několikrát zazněl termín the Gathering - to jest setkání -, kde se potkávali a usekávali si hlavy. (smích)

 

Hudební chutě se vyvíjejí.

Velká novinka ve zvuku kapely je i zapojení trubky. Dechové nástroje se ale obecně pomalu vracejí do metalu, když si vezmu avantgardní chicagskou Yakuzu. Jak k tomuto nezvyklému kroku došlo?

Nikdy jsem neměl rád dechové nástroje, protože v osmdesátých letech hodně frčel saxofon. Ve svých písních to měla Tina Turner, a podobná jména dechové nástroje pro metal...

 

... zabila!

Přesně, zabila! (smích) Úplně mi to trhalo uši. Jsem velmi otevřený člověk, který zapojí i jaksi neoblíbené věci, když se tam vysloveně hodí, ale trubka a saxofon jsou na černé listině!

Když jsme pracovali na poslední řadovce Disclosure, napadlo mě mít v písni Heroes for Ghosts lesní roh, jen jsme nemohli najít nikoho poblíž. Noel Hofman, který u nás hostuje na trubku, hraje na mnoho nástrojů a umí výborně pracovat i s efekty. Nebojí se proto přistoupit k nástroji jinak, než je běžné. V domácím studiu jsme proto často jamovali a úplně mi učarovalo, jak ta píseň zněla s nástrojem, který jsem dříve, v odlišném obalu, nesnášel. Musím se touto cestou omluvit všem hráčům na trubku, na které jsem tolik nadával, protože je to nádherný nástroj. Člověk nesmí zavrhovat žádný instrument, protože je možné na cokoliv hrát mnoha způsoby. Nicméně na mé černé listě stále pár perkusních nástrojů zůstává. (smích)

 

Barevnosti je možné dosáhnout i jediným odstínem, vhodně navazujícím na ten předchozí.

 

The Gathering se tedy i přes čtvrt století existence stále vyvíjejí a neodpustím si teoretickou otázku: Kam tento vývoj směřuje?

To opravdu nevím, a to je také náš velký problém, ať už v rámci plánování nebo začlenění. Jsme gothic, metal, nebo gothic metal? Ne! Nejsme ani rocková kapela! Není možné nás žánrově definovat, pokud nás porovnáváš s dalšími holandskými kapelami se zpěvačkami a heavy kytarami. Je proto těžké s námi pracovat na festivalech a zároveň nevím, co mě zásadně ovlivní za dva roky. Věřím, že budu dál odvádět dobrou práci a hrát krásnou hudbu po celém světě, dokud mi bude sloužit zdraví, a dále si užívat svého nádherného života.

 

To je přece ale výhodou a cílem dobrých muzikantů - znít jedinečně. Já osobně The Gathering vidím jako styl, který je pro trochu vyzrálejší posluchače a pasuje k formacím jako Anathema nebo Katatonia, kde se mísí progrese a ambient.

Ano, k tomuto hudebnímu rohu, přesněji rožku, pasujeme. (smích)

René Rutten - Hloubka jediného tónu
René Rutten - Hloubka jediného tónu

Anneke & Silje

Odchod Anneke van Giersbergen mě jako fandu pochopitelně mrzel, ale na spojení se Siljí jsem se těšil, nejen kvůli slabosti pro její předchozí kapelu Octavia Sperati. Jak jsi poznal, že ona je mezi všemi těmi kandidátkami ta pravá?

Když Anneke odešla, nedělali jsme nic jiného, než procházeli ty stovky demo kazet od zpěvaček, které s námi chtěly spolupracovat. Drtivou většinu jsme zavrhli a s těmi několika vybranými jsme se několikrát sešli, protože není snadné najít náhradu za někoho, kdo byl s tebou tolik let. V té době jsme měli tři demo verze písní, které jsme jim poslali s tím, ať se ukážou a nebojí se být kreativní. Silje vynikala právě tou kreativitou, které si tak ceníme, a nenásledovala pouze kytarové melodie jako většina ostatních. Nebála se jít tou těžší cestou a navíc naše domovy jsou blízko letišť, mezi kterými je velmi snadné a levné spojení. Vyzkoušeli jsme proto i pár dalších věcí a poradila si i se svou náročnou pozicí nejen ve své obhajobě před určitým druhem fanoušků. Na druhou stranu většina lidí náš výběr posvětila a její vokál a rovněž texty jsou ohromující.

 

Sleduješ i aktuální Annekinu tvorbu? A jak třeba hodnotíš její poslední album Drive?

Slyšel jsem ji zatím jen jednou a působí na mě velmi mainstreamově, kde existuje chytlavé spojení mezi hutnými kytarami a melodickým zpěvem. Naše volba zvuku je spíše experimentální, emotivnější a atmosférická. Anneke tvoří hudbu, která může být úplně v pohodě v rádiu. Věřím, že se jí bude dařit, ale můj šálek kávy to není.

 

Diskografie:

Always... (1992), Almost a Dance (1993), Mandylion (1995), Nighttime Birds (1997), How to Measure a Planet?, if_then_else (2000), Souvenirs (2003), Home (2006), The West Pole (2009), Disclosure (2012), Afterwords (2013).

 

Pozdravy z Holandska

V táboře The Gathering došlo v poslední době ke dvěma zásadním událostem. V prvé řadě kapela sice již začátkem roku 2014 ohlásila pauzu a odchod basistky, nicméně dvacet pět let existence si zaslouží pořádnou oslavu. K té došlo v listopadu koncem loňského roku, kdy se vystoupení zúčastnili všichni členové, kteří kdy prošli řadami The Gathering. Při té příležitosti jsme na naše předchozí povídání s Reném přirozeně navázali.

 

Již několik měsíců se moc rád vracím k vašemu živáku TG25: Live at Doornroosje. Jak sis užil oslavy pětadvacátého výročí kapely, a šlo vše podle tvých přísných kritérií - dueta zpěváků, prostor, nahrávání?

Jsem rád, že ti nahrávka líbí, protože já miluju živé nahrávky. Byl to skutečně úžasný den a byl jsem fascinován výkony všech zpěváků. Prostory Doornroosje jsou zcela nové a my jsme byli dokonce první kapela, která zde nahrávala. Viděl jsem tu od té doby několik kapel a vždycky si vzpomenu na náš úžasný večer.

 

Mohl bys nám přiblížit, jak probíhaly zkoušky? Přece jen jste se neviděli nějakou dobu...

Zorganizovali jsme před vystoupením pouze dvě zkoušky. Nebylo to vůbec snadné, protože řada z nás nežije v Holandsku, ale podařilo se to.

 

Počítá se s vydáním DVD? Byla by to pro nás, kteří nemohli za vámi přicestovat, opravdu škoda to nevidět.

No, původní myšlenka byla, že zorganizujeme další vystoupení po světě, ale nakonec se to nesetkalo se zájmem u všech. To samé platí i pro DVD. Nechtěli to jednoduše všichni. Nicméně hodně povedených záznamů je na webu.

 

Co takhle nějaká chybička naživo?

Samozřejmě. (smích) To je život. Ale pokud k tomu dojde, nevnímám to. Žere to až moc energie.

 

Jaké jsou nejbližší plány? Nebyl to snad dostatečný impuls ukončit pauzu?

Někteří z nás si pořídili děti a dost z nás potřebovalo pauzu. Já aktuálně pracuju na novém projektu a věřím, že vše budu moct ohlásit co nejdříve.

 

Nějaké novinky v rámci tvého vybavení?

Vytvářím své vlastní kytarové pedály a zesilovače. Věřím, že je rovněž brzy uvedu na trh. Všechno začíná u dobré kytary a zesilovače. Ostatní je bonus. (smích)

Psáno pro časopis Muzikus