R.I.P.*) Les Paul

R.I.P.*) Les Paul
R.I.P.*) Les Paul

(psáno pro časopis Muzikus 9/2009, pozn. red.)

 

Za několik dní budu v New Yorku, za pár dní půjdu kolem rohu 51. ulice a Brodwaye, ale určitě se vyhnu pondělí. A kdo ví, jestli tam vůbec půjdu.

Na pondělní program v Iridiu, kde jsem Les Paula navštěvoval vždy, když jsem v New Yorku byl, jsem se těšil i přes to, že play list jsem za posledních pár let, kromě několika málo obměn, znal nazpaměť.

 

Les perlil v každé větě a pohyboval se se svým humorem vždycky hluboko za hranicemi všudypřítomné americké “politickofeministickosprostoslušné“ korektnosti za bouřlivé salvy smíchu všech přítomných bez rozdílu věku, pohlaví, barvy pleti, politické příslušnosti, náboženského vyznání, tučnosti bankovního konta, hudebního sluchu či hluchu.

 

Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se pohoršil nebo odešel. Les to prostě dokázal. I když za posledních pár let už bylo vidět, že je unavenější, svoje pravidelné dva pondělní sety v Iridiu odehrál vždycky. Vždy bylo připraveno nějaké překvapení. Někdy to byl začínající talent, kterému chtěl účinkováním ve svém programu pomoci nastartovat kariéru, jindy to byl někdo z jeho přátel muzikantů, jako třeba Paul McCartney, který se jednou objevil “jen tak náhodou“ na návštěvě.Les i přes artritidu a z mládí zmrzačenou pravou ruku hrál jazzové standardy s krásnou ležérností a na závěr vystoupení měl vždy připravenu pecku v super rychlém tempu jako ukázku, že mu to stále ještě hraje. Provokativní vyplazený “einsteinovský“ jazyk a vztyčený prostředníček nemohly nikdy chybět.

 

Zhruba před dvěma měsíci jsem s ním byl naposledy v Iridiu. Jako bych to nějak cítil, přišel jsem za ním už na zkoušku v šest večer. Zašel jsem za ním do šatny a poprosil ho o podpis s věnováním pro Radima Hladíka, jako překvápko. Povídám mu: „Lesi, jeden můj kamarád hraje na tvou kytaru už od šedesátých let a pokud vím, tak říkal, že nemá jediný důvod ji měnit.“ Les se šibalsky usmál a povídá mi: „Tak mu vyřiď, že mám radost a kytaru si vybral dobře." Dal mi ještě pro něj trsátko, se kterým hrál, a během koncertu mi ke stolu poslal tričko. Zdál se mi unavený a skutečně odpočíval celou dobu do začátku představení. Ještě jsem se s ním po koncertu šel rozloučit a netušil, že je to naposled.

 

Les byl, alespoň jak jsem ho poznal, jiný na jevišti a jiný pak v soukromí, v klidu bez spotů a všech těch lidí kolem. Zajímal se téměř o všechno a měl přehled o čemkoli, na co jste jen zavedli řeč. Psalo mi ten den tu zprávu spousta lidí a všichni měli překvapivě jeden společný tón. Les si to skutečně užil! Hrát každé pondělí dvě sady v devadesáti čtyřech letech je neskutečné. Na webu se objevily stovky vzkazů a pozdravů z celého světa, od muzikantů, producentů, přátel, zcela cizích lidí...

 

Jeden za všechny: ... v nebi je teď pořádnej mazec, andělé vyměnili harfy za elektrické kytary.

Psáno pro časopis Muzikus