Rocker převlečený za jazzmana

Scott Hendrerson
Scott Hendrerson

V březnu 2002 měli fanoušci kytary a jazzu možnost vidět na pódiu Lucerna Music Baru jednu z výrazných postav světové jazzové scény, kytaristu Scotta Hendersona. Vystoupil zde se svou kapelou Tribal Tech, kterou založil v roce 1984 s basistou Gary Willisem. Scott Henderson vyrůstal na Floridě, kde také hrál s různými kapelami ve stylech od Led Zeppelin až po Jamese Browna. K významným kytaristům, kteří jej ovlivnili, patří bezesporu Jimmy Page, Jeff Beck, skvělý černý bluesman Albert King a další. Díky vlivu jazzu se později propracoval ke stylu, kterým si získal uznání v řadách kritiků i posluchačů. V roce 1991 byl vyhlášen za nejlepšího jazzového kytaristu časopisem Guitar world a o rok později získal stejné ocenění v časopise Guitar player. Jeho deska "Dog Party" byla v roce 1994 oceněna jako nejlepší bluesové album časopisem Guitar player. Na koncert jsme původně zamířili s cílem vyzpovídat klávesistu, nicméně neodolali jsme a položili pár otázek i Scottovi. Nebyl to vlastně oficiální rozhovor, protože jsme se ke Scotovi jen tak přitočili, když stál sám u baru. Bylo na něm vidět, že jej zájem těší, a ochotně odpovídal na naše zákeřné otázky.

 

Jakým způsobem jsi se dostal až k jazzu ?

Začal jsem v podstatě s rock and rollem a vždycky jsem se cítil spíš jako rockový nebo případně bluesový kytarista. Hrál jsem Led Zeppelin, Hendrixe a tak. Až jednou za mnou přišli lidi a oznámili mi, že hraji jazz. "Já a jazz, jo ?" , kroutil jsem nevěřícně hlavou. A tak prostě hraji jazz, no.

Zajímalo by nás pár věcí, které se týkají kytarové techniky a hlavně hry pravé ruky.

No tak se ptejte, to není problém.

Jak držíš trsátko ? Můžeš mi to předvést ? Zajímá nás hlavně to, jaká část plektra vyčnívá z ruky ("ponor").

Scott bere trsátko a to tak, že mu nevyčnívá hrana s nejmenším úhlem, ale jedna ze dvou stran s úhlem větším.

Trsátko je z ruky asi na půl centimetru.

Proč to vlastně držíš takhle ? Většina lidí (aspoň doufám) hraje tou nejšpičatější stranou?

Tou nikdy nehraji. Nedostaneš tak plný tón, jako když hraješ touhle.

Někde jsem četl, že by se při hře vůbec neměla opírat ruka o nástroj. Myslím hranou dlaně, nebo třeba malíčkem o desku. Co ty na to ?

Já nevím. Občas se asi trochu opřu, ale nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel. Hlavní podle mě je, aby se ti dobře hrálo. Jinými slovy: Vyviň si jakýkoli styl, pokud si při něm nezlomíš ruku a bude ti to hrát.

Trochu mi to, co říkáš, připomíná styl, jakým hraje Marty Friedman. Jeho ruka je až nepřirozeně zalomená, takže vypadá trochu jako hokejka. Znáš ho ?

Ano. Jeho tvorbu neznám moc dokonale, ale něco jsem slyšel a určitě je to výborný hráč.

Jaký dohmat ti vyhovuje ?

Nemyslím, že bych byl vyznavačem nějakých extrémů. Záleží to samozřejmě na tloušťce strun. Obecně platí: čím tenčí struny, tím výš, aby nedrnčely o pražce. Normálně používám jedenáctky, ale dneska mám desítky. Nezlob se, ale už budu muset jít, protože za chvíli začínáme. (Scott vypadá, že by si ještě moc rád popovídal, ale začátek koncertu se blíží a Scott se jde do zákulisí rozehrát na stupnici C dur)

Díky moc a ať se ti dobře hraje.

V Praze se mi vždycky hraje dobře, otáčí se s úsměvem.

Psáno pro časopis Muzikus